Cenzura? Nebo ochrana práv a svobod druhých? (Týdeník Rozhlas 49/2021)

Demokratickým světem obchází strašidlo cenzury. Svoboda projevu je prý ohrožena. Začalo to mazáním a blokováním příspěvků na sociálních sítích, kterému se nevyhnul ani americký prezident. Společnost pro obranu svobody projevu založená herním vývojářem Danem Vávrou bije u nás od ledna na poplach: „Stop cenzuře.“ Varovné volání „cenzura“ se v plné síle znovu objevilo v listopadu, když blog serveru Aktuálně.cz přestal publikovat příspěvky lékaře Jana Hnízdila, režiséra Jana Tománka a advokátky Jany Zwyrtek Hamplové.

Některé reakce na rozhodnutí, které šéfredaktor Aktuálně.cz Josef Pazderka náležitě zdůvodnil (porušení zásad kodexu blogera, přihlédnutí k současné kritické situaci s epidemií Covid 19), byly až hysterické. Server Echo24 ho označil za „nové dno české novinařiny.“ Lukáš Pollert tvrdil, že přichází nová normalizace. Politický turista a neúspěšný kandidát na ústavního soudce začal vymýšlet, jak by stát mohl potrestat majitele soukromého média, který se rozhodl, že některé názory nebude publikovat. Protože Listina základních práv a svobod přece jasně v článku 17 uvádí, že „cenzura je nepřípustná.“

Pravda, každé omezení svobody projevu je negativním jevem, neboť tato svoboda je jedním z pilířů demokratické společnosti. Proto se nelze divit, že lidé, kteří se neseznámí s podrobnostmi a kontextem, výše uvedeným názorům přitakávají. Jenomže citace článku 17 našeho ústavního zákona by měla být úplná. Hned za jeho třetím odstavcem o nepřípustnosti cenzury následuje odstavec čtvrtý, který říká, že „svobodu projevu (…) lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“

Česká listina zde víceméně kopíruje Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv, která na jedné straně svobodu projevu hájí, ale také vymezuje její limity. Když do Štrasburku přijde stížnost na omezování svobody slova, zdejší soud pro lidská práva ji posuzuje z několika hledisek. Za prvé, zda zásah proběhl v rámci demokraticky přijatých právních norem. Za druhé, zda zásah byl oprávněný pro ochranu veřejných zájmů, v našem případě na ochranu veřejného zdraví. A za třetí, zda byl proporcionální; tj. zda škoda způsobená omezením svobody projevu nebyla větší, než škoda, která by demokratické společnosti vznikla, kdyby se včas nezasáhlo.

Podobné je to i v USA, kde se často cituje výrok soudce Nejvyššího soudu Olivera W. Holmese, podle něhož známý první dodatek Ústavy o svobodě projevu, by „neměl chránit muže, který začne nepravdivě volat „hoří“ v divadle a způsobí tím paniku…“.

odevzdáno 16.11.2021

---

"Pojďme si říct, jak je to doopravdy"
(Komentáře a glosy na téma
Média a společnost
v Týdeníku Rozhlas 2012-2018),

informace o knize a jejím prodeji je zde