Od diváckých dopisů k Janu Hnízdilovi a mediální gramotnosti

Čas od času sepisuji pamětnické příběhy, které se snaží alespoň trochu korigovat obraz osob a dějů minulých, zdeformovaných neznalostí, nevzdělaností či ideologickými brýlemi. Většinu takových příspěvků publikovaných na mém blogu Louč jen zřídkakdy umisťuji na blog.aktualne.cz vědom si pravdivosti názvu rubriky, kam je umisťuji: „Koho to dnes ještě zajímá.“ Dnes činím výjimku, protože některé vzpomínky na minulost se mi spojily s dneškem.

Jako jeden z redaktorů Hlavní redakce pořadů ze zahraničí ČST v letech 1982-1990 jsem na stůl dostával každý týden kolující cyklostylovanou složku „Ohlasy diváků na pořady vysílané v týdnu ….“ (za přesný název neručím, jednu takovou složku jsem daroval historikovi televize Danielu Růžičkovi a jinou ke skenování nemám). Složka obsahovala jednak statistiku došlých dopisů rozdělených na redakce, kterým dopisy byly rozesílány a příslušní redaktoři je museli „vyřizovat.“ Když nevyjadřovaly pouhý názor na vysílaný pořad, redaktoři a dramaturgové museli na ně odpovídat. (Jednu takovou příhodu jsem popsal v příspěvku Jak jsme nevysílali Live Aid.) Kromě toho uvedený týdenní bulletin citoval některé hodnotící postřehy ke konkrétním pořadům, které diváci do dopisů vkládali.

S přihlédnutím ke sledovanosti televize, na níž se dívaly a dívají milióny diváků, počet došlých dopisů nebyl velký. Mám pocit, že to bylo něco mezi stovkou a dvěma stovkami dopisů týdně. Čtyřmístnou, někdy dokonce pětimístnou cifru statistika vykazovala jen u odpovědí na soutěžní otázky vyhlašované v pořadech. Byly tu však některé výjimky. Pamatuji se, že když v seriálu Matka (1975) mladičká, tehdy ještě útlá Naďa Konvalinková v seriálovém díle, v němž hrdinka dospěla do čtvrtého decénia, se změnila v robustní Antonii Hegerlíkovou (což byla manželka autora scénáře Antonína Dvořáka), pobouření diváci se proti tak brutální a neústrojné proměně vyjádřili v desetitisících nespokojených dopisů, které ředitel Zelenka nechal v krabicích poslat Antonínu Dvořákovi, šéfredaktorovi dramatických pořadů ČST, do kanceláře.

Z televizní praxe jsem se poučil, že průměrný normální člověk, pokud se ho nějaký pořad nebo článek osobně nedotýká, dopisy do televize nepíše. Aby člověk vzal papír a pero nebo usedl k psacímu stroji a napsal dopis, který pak musí odnést do schránky nebo na poštu, buď k tomu musí mít velice silný důvod, nebo je to grafoman. Do televize tehdy psali většinou lidé se silným důvodem, proto tak nízké počty dopisů. Grafomanů bylo málo, protože - na rozdíl od novin - jim jejich dopisy nikdo neotiskl, maximálně je citovala Indra Vostrá v pořadu Nad dopisy diváků.

Doba se však změnila. Internet nabídl velkou šanci všem grafomanům, kteří už nemusí chodit na poštu, protože není nic jednoduššího, než kliknout na ikonu, poslat větu do diskuse pod článkem, nebo statusem sociální sítě a jsou ve veřejném prostoru, v němž mohou očekávat reakci, svého druhu sociální kontakt. Většina z nás tuhle možnost využívá v mantinelech svého zájmu, své sociální bubliny a svého volného času. Někteří lidé však mají potřebu vyjadřovat se ke všemu, co se kolem nich šustne, a většinou mají také dostatek volného času (ne náhodou většina dopisů do televize pocházela od lidí ekonomicky neaktivních), takže zaplavují svými názory a postoji veřejné části kyberprostoru.

Že množství publikovaných výroků, jejich názorová orientace, či počet sleďů a lajků v digitálním světě se nekryje s reálným rozvrstvením názorů ve společnosti, o tom existuje řada důkazů. Naposledy se to ukázalo při diváckém hlasování, které následovalo po bulvární taškařici CNN Prima News, kterou se stala „superdebata hvězd pandemie“ pod hlavičkou pořadu „Co Čech, to politik.“ Jestliže v souboji tří lékařů a jednoho evolučního biologa drtivě zvítězil nadpoloviční většinou hlasů Jan Hnízdil, pak je to svědectví spíše o složení hlasujícího publika, než o profesních kvalitách rehabilitačního lékaře prosazujícího psychosomatickou medicínu, hlavně v médiích. V této souvislosti jsem si vzpomněl na jeden bonmot ze sociálních sítí „People aren't getting dumber. Dumb people are getting louder.“ (Lidé nejsou hloupější. Hloupí lidé jsou hlasitější.)

Kdysi to trefně popsal Daniel Dočekal: „dobře vidět jsou jenom největší křiklouni, ti hyperaktivní. Je jich ale jen zlomek oproti mlčící většině. A navíc - ti rozumní a zodpovědní nemají dost času a sil, aby křičeli tak hodně jako nerozumná a nezodpovědná část společnosti.“

Jsem dalek toho, abych komukoli upíral právo na názor a na jeho vyjádření – v blogosféře, na sociálních sítích nebo při hlasování v anketách. Stejně tak budu na druhé straně hájit právo soukromých platforem usilujících o zachování reputace seriózního podniku, aby směly odepřít prostor nejrůznějším toxikomanům internetové popularity, kteří si publikováním kontroverzního obsahu budují osobní popularitu za každou cenu, včetně ohýbání faktů, šíření konspiračních teorií a nepravdivých informací.

Co mě však trochu trápí a proč vlastně píšu tento text, to je postoj politiků, někdy také mainstreamových médií, kteří a která často otrocky přebírají agendu sociálních sítí a tak se dostávají do jejich závislosti, nechávají se ovlivňovat náladami na sítích a na webu, přikládají jim větší váhu a vliv, než ve skutečnosti mají. Když to přeženu a zjednoduším, pak nevýznamný psychosomatik Hnízdil se stává v jejich uvažování a rozhodování významným činitelem, protože na internetu dostal nejvíc hlasů. Že hlasovali "internetoví grafomani," je vedlejší. Při tom život je jinde, než jak to na internetu vypadá. Skutečné veřejné mínění naprosté většiny občanů této země se pohybuje mimoběžně od virtuální reality sociálních sítí, kterou formuje hyperaktivní, často aktivistická menšina.

Mediální gramotnost se definuje – kromě jiného – jako schopnost chápat kontext mediálních sdělení a jako znalost kritického vyhodnocování jejich obsahů. Jsem mírně skeptický k nejrůznějším kurzům a školením mediální gramotnosti. Protože mediální gramotnost se nejlépe získává životní zkušeností s poznáním vlastních omylů, kterých se lidé dopouštějí například tím, že důvěřují webovým stránkám s profesionální vizáží, jež se později ukážou být místem publikování zavádějících a zkreslených informací. Na rozdíl od e-shopů, u nichž poznáme velice brzy, zda se jedná o poctivý nebo nepoctivý podnik, u webových stránek, které nás vodí za nos, to chvíli trvá. Přesto si troufám tvrdit, že úroveň mediální gramotnosti v naší společnosti, která se – s výjimkou generace mileniálů – potkala s internetem až v dospělém věku, se postupně zlepšuje. Lidé jsou sice stále ochotni naslouchat a věřit populistickým slibům politiků, ale už jsou schopni rozeznat hoax a parodii, a nechtějí-li se dostat do role napáleného čtenáře, při vyhodnocování obsahu na síti jsou dnes opatrnější.

Na rozdíl od lidu obecného, který se postupně adaptuje na novou komunikační realitu, kterou nám přinesl internet, někdy mám pocit, že politici v tomto ohledu zaostávají a neuškodila by jim lekce z mediální gramotnosti, aby uměli lépe vyhodnocovat kontext a obsah mediálních sdělení. Aby nepodléhali dojmu, který sociální sítě vytvářejí statistikami lajků, sledování, případně citacemi v médiích. Aby se nedomnívali, že to co se objevuje v médiích, je vyjádřením většinového názoru, aby měli odvahu jít proti proudu médií a nezalekli se každého shitstormu, jenž obvykle vypukne, když se politické rozhodnutí dotkne nějakého partikulárního zájmu. Protože pak v obavách o hlasy voličů začnou ustrašeně couvat, aniž si uvědomí, že sociální média ne vždy reprezentují skutečné rozložení nálad mezi lidmi.

Filosof Michal Klíma nedávno sepsal obžalovací spis na média s názvem Mediální převrat a role pitbula, v němž tvrdí, že hlavní média provedla v covidové době "tichý převrat“ a obviňuje je ze všech možných i nemožných zločinů, od šíření strachu, přes hyenismus, omezování svobody až po získání dominance nad politickou, odbornou, ekonomickou a občanskou sférou a nastolování totality. Tohle katastrofické - více řečnické cvičení, než filosofický esej - o nové mediokracii, v němž Klíma používá metaforu agresivního pitbula, do něhož se přeměnil někdejší hlídací pes demokracie (v tomto jediném bodě jsem ochoten s Klímou souhlasit), má jednu vadu. Moc médií, ona údajná mediokracie, nevzniká sama o sobě. Ano, média mají vliv. Tu moc jim však dávají politici, když jim podléhají a dostávají se do jejich vleku, aniž by zkoumali, zda to, co se komunikuje v médiích a vytváří dojem obrazu veřejného mínění, je ozvěnou mínění většinové společnosti nebo jen produktem menšinových aktivistů a grafomanů.