zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií | © Milan Šmíd |
25. 2. 2022 | RUBRIKA: Informace, glosy, polemiky |
Ukrajinská přemítání
Když jsem se ve čtvrtek 24. února ráno po šesté hodině dozvěděl o přepadení Ukrajiny napsal jsem na Twitter: "Stejný pocit jako 20. března 2003. Co jsem si nedokázal představit, stalo se skutkem. Stane se Ukrajina ruským Irákem?" Byl jsem za to pokárán, že Husajn si to přece zasloužil.
Zasloužil, nezasloužil, už tehdy mě šokovalo, že jako nástroj zahraniční politiky je možné v naší době použít brutální sílu zbraní, jejichž ničivý potenciál stále stoupá. Domníval jsem se, že od druhé světové války civilizované státy se pouštěly do války jen při defenzivě. (Vím, namítnete, že tu byl Vietnam, ale také tady se to zdůvodňovalo obranou - proti komunistické expanzi.)
Už tehdy jsem předvídal, že invazí si Američané v Iráku vyrobí nepřátele na několik generací. Vycházel jsem ze zkušenosti vlastních zážitků ze srpna 1968. Pamatuji se, jak někteří Sověti tehdy říkali: ano v zájmu naší zahraniční politiky jsme museli udělat tenhle nepopulární krok, i když jsme ztratili přízeň jedné vaší generace. Ale uvidíte, čas tuhle bolístku zahladí a vyrostou nové generace, které nás zase budou mít rádi. Vždyť jsme přece Slovani.
Jak je vidět i dnes, šeredně se mýlili. Míra antirusismu u českých generací, které srpen 68 nezažily, které už ani nejsou ochotny připustit, že osvobození od nacismu přišlo více od Východu než od Západu, za což bychom mu měli být alespoň trochu vděčni, mne až překvapuje.
Podle mého názoru se Rusové i teď na Ukrajině mýlí. Možná, že Ukrajinu si na nějakých pár let pojistí, ale jak ukazuje i československý příklad, ona "dočasnost" vynuceného přátelství a umístění sovětských/ruských vojsk jednou skončí. A pak v plné míře budou sklízet úrodu nenávisti, kterou právě zaseli.
Protože mám rád informace od pramene, celý první den jsem sledoval vysílání prvního TV kanálu a také částečně zpravodajské TV pětky. Vzpomínal jsem při tom na vlastní pocity před padesáti třemi lety, když v prvních posrpnových dnech jsme se také domnívali, že svět to jen tak nenechá a nějak nám pomůže. Bylo až dojemné, jak často ukrajinská televize poukazovala na protesty v zahraničí a jak citovala vyjádření západních politiků s nadějí, že rychlé sankce Putina nějak zabrzdí. Dojímalo mě to kvůli naivitě, která byla stejná, jak jsme ji měli i my v roce 1968. Jako nám tenkrát nikdo nepomohl, také dnes nikdo Ukrajině nepomůže. Bude tedy muset sama svým odporem prokázat, jak silná je její touha po demokracii, po samostatnosti odlišné od ruského způsobu vládnutí, touha po Evropě.
I když jsem v minulém století několikrát SSSR navštívil, z toho dvakrát Ukrajinu (Oděsa, Záporoží), necítím se být dostatečně kvalifikován na to, abych - jako všeználek Štěpán Kotrba na Primě - pronášel autoritativní hodnocení situace na Ukrajině. Nicméně se domnívám, že v souladu s názorem některých expertů Ukrajinci, i ti východní, se za poslední léta tolik nadýchali evropského vzduchu (díky cestování, práci v zahraničí, internetu), že už nechtějí dýchat vzduch moskevský. Takže situace se změnila a spoléhání na pátou kolonu ruskojazyčných nostalgiků sovětské éry Putinovi nemusí vyjít.
A to přes handicapy, se kterými se na cestu do Evropy Ukrajina vydává. Mám na mysli například skupiny extrémistických nacionalistů, kteří parazitují na touze většiny Ukrajinců po nezávislosti a evropské prosperitě (a zneužili majdan), a kteří nejsou ochotni se distancovat od ne příliš slavných stránek minulosti. Nebo nezkušené, často amatérské a navzájem se hádající politické elity, jejichž symbolem je současný prezident, bývalý herec a televizní moderátor, který je dnes postaven do obtížné role státníka v čele národa v době krize a ohrožení.
Nedělám si iluze, hrubá síla asi nakonec zvítězí a Putin některé své cíle prosadí. Jak? A za jakou cenu? Těžko se vyznat v informační válce, při níž platí, co kdysi napsal britský spisovatel Rudyard Kipling, že první obětí války je pravda ("The first causualty when war comes is truth").
Pokouším se navštěvovat média obou stran (například i tvzvezda.ru), jejichž data o úspěších a ztrátách se velice různí. Sociální sítě poskytují jen útržky událostí. Čerpám je z twitterových účtů Michala Romancova, Nikoly Repina a Andreje Poleščuka. Věřím také situačním přehledům Matyáše Zrna na CNN Prima News. Miloš Čermák doporučuje zdroj Russia Ukraine 2022, který však čerpá téměř výhradně z anglofonních zdrojů. Já raději využívám lidi, kteří umějí azbuku. Nevím, proč ČT ke svým zpravodajům (všechna čest jejich práci) nenajala také nějakého rodilého Ukrajince, který by zpracovával mediální výstupy ukrajinských a ruských médií, čímž by se oslabila otrocká závislost na agenturním zpravodajství.
P.S. Můj názor na zablokování webových stránek Aeronet.cz, Protiproud.cz ‚ Ceskobezcenzury.cz, Voxpopuliblog.cz, Prvnizpravy.cz, Czechfreepress.cz, Exanpro.cz a Skrytapravda.cz, které dnes na základě doporučení české vlády provedlo sdružení CT.NIC?
Domnívám se, že by bylo oprávněné, kdyby Česká republika byla ve válečném stavu, což zatím ještě není, byť se politici tak tváří. Takhle je to pouze voda na mlýn jejich provozovatelů. Jak známo, zakázané ovoce nejvíce chutná. Kromě toho, kdo chce věřit blábolům a propagandistickým žvástům, najde si je jinde. Jak jsem se přesvědčil v hospodě, dezinformace se k takovým lidem dostávají hlavně prostřednictvím řetězových mailů.