Tyčinka Margot a Četnické humoresky (Týdeník Rozhlas 26/2022)

Ekonomické rubriky v květnu zveřejnily dvě nepříjemné zprávy. Česká národní banka oznámila prognózu inflace, která letos dosáhne patnácti procent a po prázdninovém vrcholu by neměla v příštím roce klesnout pod pět procent. Český statistický úřad o něco později oznámil výsledky prvního čtvrtletí, v němž průměrná nominální hrubá měsíční mzda se sice zvýšila na 37 929 Kč, ale spotřebitelské ceny meziročně vzrostly o 11,2 procenta, takže reálná mzda poklesla o 3,6 procenta.

Vedle těchto aktuálních témat v médiích poněkud zapadly informace o tiskové konferenci generálního ředitele České televize 31. května, na níž Petr Dvořák oznámil, že ČT plánuje škrty v rozpočtu a omezení svých výstupů, to vše zabaleno do hesla „strategie udržitelnosti veřejné služby na roky 2023 a 2024“. V praxi to bude znamenat propouštění zaměstnanců, zastavení investic a krácení výroby, koprodukcí a vysílání pořadů, z nichž tím nejviditelnějším bude ukončení reprízového kanálu ČT3 od ledna příštího roku.

Jak se dalo očekávat, snížení personálu uvítali jak opoziční, tak vládní poslanci v duchu obecně rozšířeného názoru, že všude jinde - s výjimkou parlamentu - se dá na penězích a na lidech ušetřit. Martin Kolovratník (ANO) se nechal slyšet, že šetřit ano, ale program pro seniory ČT3 by se prý neměl rušit, protože „personální náklady jsou minimální…jen naládujete počítače filmy a počítač je sám pouští,“ čímž prokázal, že nějaká autorská práva a tzv. reprízné ho nezajímají.

Vyhlášená „strategie udržitelnosti“ je svým způsobem odpovědí na nezájem politické scény o financování médií veřejné služby. Na jedné straně ředitel Dvořák politiky diplomaticky uklidňoval, že ČT bude i nadále „divákům nabízet pořady, které pro ně budou relevantní“, přičemž zpravodajství by se úspory měly dotknout jen minimálně.

Jenomže veřejnou službu České televize a Českého rozhlasu nelze omezit jen na nezávislé a od komerčních tlaků osvobozené zpravodajství a publicistiku. Součástí této služby je také tvorba původní národní audiovizuální kultury, kterou komerční média neumějí nebo nemohou nabídnout. Patří do ní původní dokumenty, vzdělávací pořady, dramatická díla a seriály nad rámec tuctových detektivek.

Kdyby se navýšil televizní poplatek o pouhých 15 Kč, bylo možné na stomilionové škrty zapomenout. Ale to by chtělo odvážné politiky ochotné přežít několikatýdenní bouři nesouhlasu na sociálních sítích. Přitom těch patnáct korun je cena jedné čokoládové tyčinky Margot. Nehledě na to, že měsíční poplatek 135 Kč nezměněný od roku 2008 se dnes rovná ceně balíčku dražších cigaret.

Jestliže nejsme ochotni si sladkost jednou za měsíc odepřít, pak se nedivme, že reprízy starých úspěšných vykopávek typu Četnických humoresek budou i nadále pravidelnou součástí programového menu ČT.

"Pojďme si říct, jak je to doopravdy"
(Komentáře a glosy na téma
Média a společnost
v Týdeníku Rozhlas 2012-2018),

informace o knize a jejím prodeji je zde