Zpráva o stavu tzv. koncesionářských poplatků

O rozhlasovém a televizním poplatku, který dnes platíme za vlastnictví „zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového/televizního vysílání“ jsem napsal řadu článků a komentářů. Ten první už před třiceti lety 5. března 1992 v Hospodářských novinách s titulkem „Sirotek poplatek“, seznam dalších uvádím pod čarou.

Včera jsem se zúčastnil semináře Volebního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu na téma „Definice poplatníka“ a prožil jsem svého druhu déjà vu, neboť jsem si vzpomněl na seminář k problematice médií veřejné služby, který poslanecká sněmovna zorganizovala v únoru 2004, a jehož průběh jsem tehdy zaznamenal ve dvou "Zprávách o sezení v místnosti státních aktů PSP" díl 1 a díl 2. Pro sekci „financování médií veřejné služby“ jsem tehdy připravil prezentaci s příklady ze zahraničí.

Také letos jsem byl požádán o referát a vyrobil k němu prezentaci. Tady však veškerá podobnost končí. Zatímco před osmnácti lety jsem to byl hlavně já (a tehdejší šéf právního oddělení EBU Werner Rumphorst), kdo rozdával rozumy, jak se ve světě financují média veřejné služby, tentokráte jsem se omezil jen na několik glos a na historické ohlédnutí, neboť v sestavě panelistů byli lidé, kteří k uvedenému tématu měli rovněž co říci. Snad se nebudou zlobit, když zde odkážu na jejich prezentace: Poplatky a poplatníci v Evropě (Filip Rožánek) a Způsoby financování veřejnoprávních médií (Klára Jankovská, jejíž studie na stejné téma „visí“ na webu Parlamentního institutu).

Na rozdíl od roku 2004, zaměření letošního semináře bylo velice úzké: zkoumalo se, co dělat s tím, když „zařízením technicky způsobilým k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového/televizního vysílání“ je dnes každý počítač, chytrý telefon či iPad, když poplatky – 135 Kč za televizi a 45 Kč za rozhlas měsíčně – se neměnily čtrnáct let, a když rozpočty veřejnoprávního rozhlasu a televize se dostávají do krize. Přítomni byly ředitelé obou médií veřejné služby – Petr Dvořák za Českou televizi a René Zaoral za Český rozhlas, kteří ve svých prezentacích názorně dokumentovali, jak České televizi a Českému rozhlasu ubývají příjmy i poplatníci – což však nemusí znamenat, že zároveň klesá počet posluchačů a diváků programů Českého rozhlasu a České televize.

Podle dlouhodobě prováděných studií totiž lidé dnes konzumují zpravodajství především přes mobilní telefony, přičemž hlavním zdrojem informací hned po online – včetně sociálních sítí – je televize a rozhlas. Typický příklad uvedl Petr Dvořák: když se nové domácnosti přihlásí k odběru elektřiny, čímž se dostanou do zorného pole vyhledávačů potenciálních poplatníků, na dotaz, zda jsou majitelé televizního přijímače, ochotně sdělí – často po pravdě – že žádný televizor nemají. Jenomže pak si zapnou monitor svého počítače, dají dětem do ruky iPad, a sledují se programy, které Česká televize vyrábí.

Poplatek podmíněný vlastnictvím přijímače je tedy zralý na to, aby odešel do propadliště dějin. Některé země to pochopily už před deseti lety. Stačí se podívat na seznam zemí, které tuto konstrukci opustily. Patří mezi ně i Slovensko, které už v roce 2012 zavedlo plošnou platbu domácností a firem odebírajících elektřinu.

V roce 2013 se objevily dva alternativní modely financování médií veřejné služby: v Německu plošný poplatek (Rundfunkbeitrag – příspěvek na vysílání) pro všechny domácnosti bez ohledu na to, zda rozhlas a televizi sledují, ve Finsku pak zvláštní daň odvozenou od daně z příjmů a placenou při daňovém přiznání (Yleisradiovero). Na německý model přešlo v roce 2019 také Švýcarsko poté, co plebiscit ve Švýcarsku odmítl iniciativu „No Billag“ na zrušení poplatku. Finským příkladem se zase řídilo Švédsko, rovněž v roce 2019. Nedávno zrušily poplatek navázaný na vlastnictví přijímače Norsko (2020), Dánsko (2022) a naposledy letos v srpnu také Francie. Všechny tyto státy zapojují do financování veřejnoprávních stanic daně a rozpočet.

Otázka, zda se Česko vydá cestou solidárního poplatku z každé domácnosti (Německo, Švýcarsko), nebo zda vymyslí nějakou zvláštní daň či poplatek, zůstává zatím otevřená.

P.S. Podle některých zpráv prý ministr kultury Martin Baxa sestaví pracovní skupinu, která by měla přijít s konkrétními návrhy . Uvidíme...