Ukrajinská přemítání č. 6 – téma "rusofobie"

Aniž bych se chtěl zařadit mezi rozumbrady, kteří vědí všechno o všem, a kteří se přes noc stali odborníky na Ukrajinu, nedá mi, abych se občas nepodělil o informace, na které při svém brouzdání internetem a na sociálních sítích narazím. V minulých dnech tady koloval odkaz na vystoupení historika Timothy Snydera na zasedání Rady bezpečnosti OSN v úterý 14. března. Vojtěch Boháč pak jeho text přeložil na voxpot.cz, k přečtení též na Neviditelném psu.

Snyder zde ostře kritizoval zneužívání tématu rusofobie pro obhajobu ruské agresivní politiky a na četných věcných příkladech dokumentoval, že poškozování Rusů a poškozování ruské kultury je především důsledkem politiky Ruské federace. Jak jsem zjistil, veřejné zasedání Rady bezpečnosti bylo svoláno z iniciativy ruské strany na téma rusofobie „jako faktoru, který brání dlouhodobému a pro všechny strany uspokojivému řešením ukrajinské krize.“

Protože jsem chtěl znát podrobnosti, našel jsem si nejen tiskovou zprávu OSN popisující celé zasedání, ale i záznam dvouhodinové schůze na YouTube, abych se seznámil i s dalšími diskutujícími a jejich názory. Pro zájemce jsem tiskovou zprávu, popisující průběh a uvádějící všechna vystoupení, přeložil a uložil jako přílohu Louče. Její titulek je dostatečně informativní: „Historik upozorňuje Radu bezpečnosti na termín "rusofobie" používaný k ospravedlnění válečných zločinů Moskvy na Ukrajině - Další referenti prohlašují, že ruština je postupně ničena.“

Zajímal jsem se o další dva referenty. Byl to ruský novinář Kirill Vyšinskij, dnes výkonný ředitel Rossija Segodňa (někdejší APN a RIA Novosti) a Dmitrij Vasilec, ukrajinský politik, šéf zakázané politické strany „Děržava“, který zde vystupoval jako ukrajinský odborář. Vše se točilo kolem diskriminace ruštiny a rusky mluvícího obyvatelstva na Ukrajině s četnými příklady, od jazykového zákona až po odstraňování pomníků. Jenom nebylo jasné, zda ty příklady pocházely z doby před ruskou agresí nebo až po ní, kdy extrémní protiruské nálady se dají pochopit.

Útočný byl zvláště Vasilec, který tvrdil, že „od roku 2020 bylo zakázáno mluvit rusky v ukrajinských školách a v letech 2021 a 2022 se začalo zakazovat mluvit rusky v kinech, veřejných budovách a na dalších místech po celé Ukrajině. Ti, kteří byli přistiženi, že mluví rusky, byli dokonce pokutováni.“. Nedalo mi a začal jsem pátrat, odkud vítr fouká, tj. od „jazykového zákona“ z roku 2019. Našel jsem ho na ukrajinském parlamentním webu zde v ukrajinštině a zde v angličtině. Marně jsem hledal ruskou verzi, pro kterou jsem si musel dojít na soukromý právnický web.

Docela mě to překvapilo i trochu vadilo, neboť se domnívám, že jazyková menšina, která tvoří alespoň deset procent populace, by měla být na státních webech obsloužena. A tak jsem se s pomocí překladače na Chromu ponořil do jazykového zákona Ukrajiny a dočetl jsem se například, že „Ukrajinština je jediným státním (úředním) jazykem na Ukrajině (článek 1) (…) Každý občan Ukrajiny je povinen znát státní jazyk (článek 6) (…) Osoba, která hodlá získat ukrajinské občanství, musí osvědčit odpovídající úroveň znalosti státního jazyka (článek 7) (…) Jazykem vzdělávacího procesu ve vzdělávacích institucích je státní jazyk (článek 21)“

A pochopil jsem, že na dnešní Ukrajinu asi nemohu použít evropské měřítko 21. století, ale musím se vrátit do doby zrodu nových států před sto lety. Kdo si dnes ještě vzpomene, že Národní shromáždění republiky Československé 29. února 1920 přijalo „jazykový zákon“, podle něhož „Jazyk československý jest státním oficielním jazykem republiky.“ A když k tomuto zákonu po šesti letech vznikl prováděcí předpis ve formě vládního nařízení, tak to vyvolalo bouřlivé protesty německých poslanců.

Přiznám se, že se mi ukrajinský jazykový zákon nelíbí, a že by se o něm nemělo mlčet. Pokouším se však vcítit do situace většinového národa Ukrajinců, kterému po krátkém období ukrajinizace ve dvacátých letech byla po desetiletí vnucována ruština jako úřední jazyk, od roku 1936 povinně vyučována ve všech ukrajinských školách. Dnes se situace obrátila. Jak jsem z textu zákona pochopil, dnes je povinným jazykem ve školách ukrajinština, rusky se i nadále může vyučovat v základních a středních (?) školách, nikoli na školách vysokých. Že by se však tady zakazovalo mluvit rusky a vybíraly se za to pokuty, jak tvrdí Vasilec, o tom jsem se nikde nedočetl.

I když ukrajinský Ústavní soud v roce 2021 odmítl ústavní stížnost 51 ukrajinských poslanců z východu země a jazykový zákon jako ústavně konformní právní normu schválil, přesto si myslím, že by si zasloužil – až opadne doba vášní a nenávistí – aby byl tolerantnější vůči ruskojazyčné menšině, méně normativní, a aby ponechal více prostoru přirozenému vývoji, který pracuje ve prospěch ukrajinštiny – dnes také kvůli ruským zločinům. Nehledě na to, že už krátce po jeho vzniku některé evropské instituce, například Benátská komise, vyslovily výhrady k jeho textu.

Jak nedávno uvedl Timothy Snyder“ „Členství v Radě bezpečnosti umožňuje Rusku určovat agendu a svolávat zasedání, které přinejmenším zabírají čas a v nejhorším případě odvracejí veřejnou diskusi od očividných zločinů.“ Poté, co jsem zhlédl celé dvě hodiny zasedání, myslím, že si Rusko touhle akcí příliš nepomohlo. Stálý zástupce Ruska při OSN Vasilij Alexejevič Něbenzja sice dostal další prostor pro ruskou propagandu, který bohatě využil a Snydera označil za člověka, jenž produkuje hoaxy, ale jinak v podstatě žádný s přítomných "neutrálů" (Brazilie, Ghana, Mozambik, arabské emiráty, Ekvádor, dokonce i Čína, která přišla do mlýna se stížností na sinofobii) výslovně Rusko nepodpořil. Většinou vyslovovali politování nad vzniklou situací a vyzývali obě strany k umírněnosti a toleranci.

Japonský delegát, který na jedné straně uznal, že v souvislosti s válkou na Ukrajině existují různé formy diskriminace, které by se neměly tolerovat, jasně prohlásil "žádná obvinění z diskriminace nemohou ospravedlnit použití síly." Jak to řekl Timothy Snyder: pokus využít termín "rusofobie" jako ospravedlnění válečných zločinů neobstojí. Doslova: "Tvrdit, že jste oběť, když jste ve skutečnosti agresor, není obrana. Je to součást zločinu."