Ukrajinská přemítání č. 7 – Sluha národa

Znovu opakuji, nechci se zařadit mezi rozumbrady, kteří se přes noc stali odborníky na Ukrajinu. Události na Ukrajině sleduji jako konzument dostupných zdrojů, který se snaží vytvořit si svůj vlastní názor, přestože ví, že pravda o skutečné situaci na frontách bojových i diplomatických mu bude z větší části utajena. Jednak z důvodu známého klišé o první oběti každé války, kterou bývá pravda, jakož i z důvodů prolhanosti ruských médií a tajnůstkářství ukrajinské strany.

Po měsících, kdy se obě fronty příliš nehýbaly a kromě bitvy o Bachmut (rusky Arťomovsk) a kromě Prigožinovy rebelie se média věnovala především dodávkám zbraní ze Západu a neurčitým zprávám o zahájené ukrajinské protiofenzívě, červenec zaznamenal pohyb na obou frontách - diplomatické i té vojenské. Ukrajinský prezident Zelenskyj před summitem NATO ve Vilniusu (11.-12. července) navštívil Bulharsko, Česko, Slovensko a Turecko. Česko připravilo Zelenskému 6. července velkolepé přivítání. Přímý televizní přenos z jeho příletu českým vládním speciálem z Bulharska za doprovodu dvou Gripenů a přijetí na Hradě vyvolávalo emoce, kterým se neubránili ani někteří novináři.

Po emocích však nastoupila realita politického života, setkání s českými politiky, jejichž reakce byly předpověditelné a někdy i trapné (Fiala, Pekarová-Adamová, Vystrčil). Z Turecka si Zelenskyj přivezl nejen podporu členství v NATO, ale i propuštěné válečné zajatce z Azovstalu, kteří se původně v rámci dohody neměli na Ukrajinu vracet. To vše na palubě českého armádního speciálu. Zelenskyj za to speciálně na twitteru poděkoval.

Pak se pozornost médií obrátila k Vilniusu, kde se ve dnech 11. a 12. července konal summit NATO, od něhož si Zelenskyj sliboval pozvánku do společného klubu, která se nekonala. Leccos naznačil Joe Biden v rozhovoru pro CNN, v němž vyslovil názor, že Ukrajina není připravena k členství v NATO. Pozvánka nepřišla, a Zelenskyj krátce trucoval, když pohrozil, že do Vilniusu nepřijede. Nakonec přijel, aby se zúčastnil prvního zasedání nově vytvořené Rady NATO-Ukrajina, které generální tajemník NATO Jens Stoltenberg označil za „vskutku historický moment“, když Zelenskyj a zástupci NATO poprvé usedli ke kulatému stolu jako sobě rovní.

Ukrajina sice nedostala žádný časový rámec přijetí do NATO, jen slib, že k tomu jednou dojde, ale pro NATO to byl úspěšný summit. Turecký prezident Erdogan kývl na vstup Švédska do aliance, členské státy odsouhlasily zvýšení výdajů na obranu a dohodly se na přepracování obranných plánů, v nichž Rusko opět zaujalo místo největší hrozby.

x x x

Mezitím začala ukrajinská protiofenzíva směřující k osvobození okupovaných území. Obávám se, že pod politickým tlakem, bez ohledu na její reálné možnosti. Západ, který vyzbrojil Ukrajinu, aby se mohla bránit agresorovi, očekává ofenzívu. Jenomže Rusko svou obranu důkladně opevnilo a není lehké ji překonávat, jít "do plných" a čistit jednu obrannou linii po druhé (k čemuž prý má pomoci americká dodávka kazetové munice - zbraně veřejně odsouzené, leč ruskou armádou dříve používané). Přesto se o to Ukrajina pokouší, zřejmě za cenu těžkých ztrát. Protože ví, že když ofenzíva nebude, veřejné mínění na Západě - a tím pádem i jeho politici - v podpoře ochabnou.

Člověk nemusí být vojenský expert, aby si dokázal představit, jak asi vypadá pozemní zákopová válka v podmínkách, když ovládnutí vzdušného prostoru je vzhledem k účinnosti protiletecké obrany mimo hru. Zvláště v současných podmínkách, když drony jsou schopné poskytovat oběma stranám přehled o přeskupování sil protivníka. Nehledě na to, že ruská armáda se na liniích válečného střetu důsledně zakopala a zaminovala téměř každý metr před svými obrannými liniemi. A co dokážou miny, je možné se přesvědčit na tomto drastickém záběru. Podle západních zdrojů Ukrajina v počátečních fázích ofenzívy ztratila dvacet procent nově dodané techniky. Její deklarované úspěchy na válčišti mají podobu jen několika kilometrů čtverečních dobytého území.

Tahle přetlačovaná o zničené území získávaného za cenu další devastace a lidských obětí má podle mého názoru už jen jeden cíl - vyčerpat protivníka, prokázat větší výdrž než má on. Také proto se domnívám, že o výsledku této války nerozhodnou kilometry dobytých území, ale situace v týlu bojujících stran. Vítězství získá ta strana, která prokáže větší odhodlání, výdrž a vnitřní jednotu společnosti a ochotu svých obyvatel obětovat se za společný cíl. Jak dlouho vydrží toto odhodlání Ukrajincům, a zda a jak brzy se začne drolit struktura ruského Putinova režimu, to dnes nikdo neví, a já budu ten poslední, který by si troufl vyslovit nějakou předpověď. Jenom si myslím, že k nějakému rozhodnutí nedojde, pokud se nezmění vnitřní mocenské poměry jak na ruské, tak na ukrajinské straně.

V pondělí 17. července ráno zaútočily ukrajinské námořní drony na krymský most. Poškodily jeden jízdní pruh mezi dvěma pilíři. Tentýž den vypršela platnost tzv. Černomořské obilné dohody, která umožnila vyvážet po moři ukrajinské obilí na mezinárodní trhy. Rusko ji odmítá obnovit, dokud Západ nezruší sankce. Putin označil útok na krymský most za teroristický akt cílený na civilní objekt, a Rusko následně odpovědělo masivním útokem na ukrajinské přístavy a na obilní silo v Oděse. Válečná apokalypsa jakoby neměla konce. Až zpětně jsem si uvědomil, že tímhle krutým způsobem, který nebere ohledy na civilní cíle a na dobývané materiální statky, se na Donbase válčilo vlastně už před devíti lety. Jenomže my jsme si toho tenkrát nevšímali. Například, když zbrusu nové moderní letiště v Doněcku bylo v roce 2014 srovnáno se zemí jen proto, aby ho neměl nepřítel.

x x x

Když jsem sledoval televizní přenosy z návštěvy Zelenského v Praze, pokoušel jsem se z jeho tváře vyčíst stav jeho mysli. Do jaké míry je vnitřně přesvědčen, že Ukrajina zvítězí, že dostane zpátky Krym? Nebo jen poctivě hraje roli vůdce národa, kterou dobrovolně přijal, v níž však už není pánem svého osudu, neboť - jako u každého vrcholového politika - jeho činy jsou diktovány siločárami mocenských vztahů a nepředvídatelných událostí, do nichž je vržen.

Co má společného Volodymyr Zelenskyj, herec a komik, 31tiletý turista na návštěvě v Praze (viz foto), s ukrajinským prezidentem, který vede svůj národ do války s mocným sousedem?

Vyhledal jsem na YouTube a zhlédl první sérii seriálu Sluha národa, v němž se učitel Vasilij Petrovič Goloborodko shodou náhod stane ukrajinským prezidentem, seriálu, který Zelenského později katapultoval do této funkce. Myslím, že duch seriálu dobře vystihl jeden z recenzentů na csfd.cz: "první série vznikla necelý rok po euromaidanu a ze seriálu vyloženě sálá nadšení z prozápadního demokratického směřování. Jednoduše energie něco změnit a snaha posunout zemi dál."

Některé paralely televizního sitcomu a pozdější reality jsou zarážející. Na mne nejvíc zapůsobila scéna ze 24. dílu, v němž Goloborodko s kamarády při jednání parlamentu odhaluje korupčníky a při tom přemýšlí, jak je potrestat. Ve snovém intermezzu mu dává rady car Ivan Hrozný. Jejich konverzace se pak rozvine títmto směrem (na videu od sedmé minuty):

Ivan Hrozný: Ty jsi car?
Goloborodko: Nejsem ruský car.
I: A co jsi zač?
G: Jsem ukrajinský prezident.
I: Jakýpak ukrajinský? Tedy kyjevský kníže?
G: Když se vám to líbí, tak mi tak říkejte.
I: Ach vy bratři, stále jste po vládou Poláků a Litevců? Buďte trpěliví, trpělivost, brzy vás osvobodíme.
G: Děkuji. Nás není třeba osvobozovat.
I: Jak to?
G: My jdeme do Evropy.
I: Cože? Do jaké Evropy?
G: Přece jsme Slované, stejné krve.
I: Proč zase mluvíte o krvi?
G: Vy jdete jedním směrem, my jdeme svou cestou. A teď po tři sta letech si o tom promluvíme.
I: Jakou jinou cestou?
G: My máme svoji cestu.
I: Jakou?
G: Svojí. Naše je jiná než ta vaše.
I: Cože? Když naše cesty jsou přece stejné.
G: Vy máte jednu cestu, my jsme si zvolili jinou. Naše cesty jsou rozdílné.

Ivan Hrozný pak Goloborodka udeří a mrtvého ho drží v náručí jako svého syna Ivana na známém obraze Ilji Repina. Natočeno v roce 2015.

x x x

Když sleduji chování a názory některých lidí z okolí ukrajinského prezidenta (viz například rozhovor Josefa Pazderky se šéfem prezidentské kanceláře Andrijem Jermakem "K válce možná nemuselo dojít, kdyby Ukrajina dostala pozvánku do NATO...Jsem si jistý, že vyhrajeme...") nemohu nevzpomenout na výrok Henryho Kissingera z rozhovoru pro týdeník Economist:

We have now armed Ukraine to a point where it will be the best-armed country and with the least strategically experienced leadership in Europe. If the war ends like it probably will, with Russia losing many of its gains, but retaining Sevastopol, we may have a dissatisfied Russia, but also a dissatisfied Ukraine – in other words, a balance of dissatisfaction.
"Nyní jsme Ukrajinu vyzbrojili do té míry, že bude tou nejlépe vyzbrojenou zemí s tím nejméně strategicky zkušeným vedením v Evropě. Pokud válka skončí tak, jak pravděpodobně skončí, a Rusko ztratí mnoho ze svých zisků, ale udrží si Sevastopol, možná tu budeme mít nespokojené Rusko, ale také nespokojenou Ukrajinu - jinými slovy, rovnováhu nespokojenosti."

Nedivil bych se, kdyby cílem konference v Saudské Arábii plánované na 5. a 6. srpen - bez účasti Ruska - bylo přesvědčit Ukrajince, že nemohou do nekonečna spoléhat na podporu Západu a na zdrženlivost Číny a Jihu, a že by měli slevit ze svých cílů, které jsou - speciálně v otázce dobytí Krymu - asi ne zcela reálné.