„Velká mediální novela“ – medvědí služba médiím veřejné služby

Před dvěma týdny 5. září ministr kultury Martin Baxa společně se zástupci koalice předstoupil před novináře a představil tzv. velkou mediální novelu, jejíž hlavním obsahem je návrh na zvýšení rozhlasového a televizního poplatku od července příštího roku. Současný televizní poplatek 135 Kč by se měl zvýšit o 25 Kč na 160 Kč měsíčně. Rozhlasový poplatek ze 45 Kč o 10 Kč na 55 Kč měsíčně.

Jak uvedla tisková zpráva, novela „rozšiřuje okruh poplatníků“ a „bude také změněna definice zařízení, ze kterého je poplatek odváděn.“ Byl jsem tedy zvědav, jakým způsobem vláda k nezbytné reformě financování médií veřejné služby spojené se zvýšením jejich příjmů přistoupila.

Když jsem se seznámil se zněním návrhu novely na vládním severu, údiv a pochybnosti, které ve mně tisková konference Martina Baxy vyvolala, se naplnily ve vrchovaté míře. Především údiv nad načasováním rozhodnutí, k němuž se koalice rozhodla v okamžiku, v němž probíhá schvalování nepopulárního konsolidačního balíčku, který by měl zlepšit kritický stav veřejných financí, když ještě před rokem ministr Baxa zvýšení poplatků odmítal. A také velké pochybnosti a zklamání nad způsobem, jakým legislativci na Ministerstvu kultury novou definici poplatku a jeho poplatníků, pojednali.

Nevím, proč tato novela dostala přídavné jméno „velká mediální.“ Kromě úvodních úprav zákonů o ČT a ČRo směřujících k rozšíření a upřesnění veřejné služby na internetu, a kromě drobných změn (jiné datum odevzdávání výroční zprávy, jiné jmenování šéfů regionálních studií, jiné odvolávání dozorčí rady apod.) a vedle formálních úprav právnických formulací tato novela není vůbec velká. V podstatě vše zůstalo při starém. Poplatek se i nadále vybírá za „zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového/televizního vysílání“ jako dříve. Z jeho definice pouze vypadla slova „je-li šířeno prostřednictvím zemských rádiových vysílacích zařízení využívajících rádiové kmitočty vyhrazené pro šíření a přenos rozhlasového nebo televizního vysílání, družic nebo kabelových systémů“ a nahradila se slovy „bez ohledu na způsob příjmu.“ Zákon tedy dostal stejné znění, jaké měl před rokem 2010 (zákon č. 348/2005 o rozhlasových a televizních poplatcích), než ho přílepek zákona o audiovizuálních mediálních službách 132/2010 změnil tak, že vyloučil z povinnosti platit poplatek za chytré telefony a tablety. Nyní po třinácti letech se tato mobilní zařízení do zákona opět vrací. Připomeňme si, že iPhone spatřil světlo světa v roce 2007, tablety máme od roku 2010.

Podle mého názoru ale tou hlavní katastrofou navrhované novely je vymezení poplatníků u právnických osob, podle něhož by měly od příštího roku všechny firmy platit poplatky podle počtu zaměstnanců. Stačí porovnat tabulku z české důvodové zprávy s německou tabulkou vycházející ze státní smlouvy o rozhlasovém a televizním příspěvku (Rundfunkbeitrag), aby bylo zřejmé, odkud vítr fouká.

Na jedné straně novela odstraňuje některá ustanovení dosavadního zákona vyvolávající polemiky, podle nichž by se například mělo teoreticky platit za každé autorádio (§3/3 Je-li rozhlasový nebo televizní přijímač příslušenstvím dopravního prostředku, poplatníkem je provozovatel dopravního prostředku), nebo za každý přijímač v hotelových pokojích (§5/4 Poplatník, který je právnickou osobou, platí rozhlasový poplatek z každého rozhlasového přijímače a televizní poplatek z každého televizního přijímače).

Na straně druhé pro novou paušální povinnost platby ze strany podnikatelů a právnických osob chybí jakékoli zdůvodnění, přinejmenším takové, jaké bylo u fyzických osob/podnikatelů v dosavadním zákonu (§5/3 Poplatník, který je fyzickou osobou, která je podnikatelem, platí rozhlasový nebo televizní poplatek z každého rozhlasového nebo televizního přijímače, který používá k podnikání nebo v souvislosti s ním)

Nové znění paragrafu 5, odstavce 3 a 4, o právnických osobách a podnikatelích, kteří by měli platit poplatky podobně jako v Německu, je důkazem naprostého nepochopení logiky německého zákona, který někdejší Rundfunkgebühr placený za vlastnictví přijímače v roce 2013 změnil na paušální Rundfunkbeitrag, který platí každá domácnost a také každý podnikatelský subjekt podle uvedené tabulky. Rundfunkbeitrag se tak z někdejšího „poplatku“ Rundfunkgebühr stal paušálním solidárním „příspěvkem,“ na němž se podílejí i právnické osoby. Tuhle proměnu však naše ministerská novela neobsahuje a stává se tak jakýmsi divným kočkopsem. Na jedné straně vyžaduje poplatek za vlastnictví přijímacího zařízení a na druhé straně předepisuje podnikatelům solidární paušály, navíc – ve srovnání s Německem – dosti přísné.

Není proto divu, že připravovaná novela vyvolává negativní reakce. Na jedné straně není pochyb, že s financováním médií veřejné služby se něco musí stát. Budu vždy ten první, který bude volat po zvýšení poplatků pro Český rozhlas a Českou televizi. Důvodová zpráva na stránkách 56-64 přináší dostatečné důkazy o nezbytnosti zajistit navýšení finančních zdrojů, aby ČT a ČRo mohly udržet alespoň současný rozsah poskytovaných služeb, o rozvíjení a využívání nových technologií ani nemluvě.

Na straně druhé způsob, jakým to „velká mediální“ novela činí, je medvědí službou pro budoucnost tzv. veřejnoprávních médií v České republice. Opět zde chyběla odvaha (nebo kompetence?) k zásadní rekonstrukci financování médií veřejné služby tak, jak to kolem nás dělají jiné evropské státy v době, kdy archaická platba za vlastnictví přijímače pocházející z dřevních analogových dob se v podmínkách digitálního věku stává neobhajitelnou.

Jestliže důvodová zpráva uvádí: „definice předmětu poplatku se navrhuje změnit tak, aby zahrnovala jakékoliv zařízení způsobilé reprodukovat obsah vytvářený Českou televizí. Zůstává zachován princip, že fyzická osoba nebo domácnost bude platit pouze jeden poplatek, bez ohledu na počet vlastněných nebo užívaných zařízení. Předpokladem je, že každá domácnost alespoň jedno takové zařízení vlastní nebo užívá,“ pak nechápu, proč tato snaha zinkasovat každou domácnost se nepřevedla do podobného modelu, jaký mají v Německu.

Před necelým rokem v říjnu 2022 se na půdě parlamentu konal seminář pořádaný Volebním výborem na téma „Definice poplatníka.“ Přítomné poslance bylo možné spočítat na prstech jedné ruky. Myslím, že jsme tam společně s Filipem Rožánkem dostatečně široce informovali o vývoji v zahraničí, jakož i o možných variantách řešení. Všechny přednesené prezentace lze stáhnout z tohoto odkazu. Nemluvě o odborných studiích k danému tématu, které poslancům průběžně nabízí Parlamentní institut.

Všechno nadarmo. Dobrý úmysl podpořit a posílit média veřejné služby, k němuž se po měsících váhání koalice odhodlala, se nakonec kvůli nedokonalému a polovičatému řešení stává klackem v rukou pochybovačů o nezbytnosti a prospěšnosti jejich existence.

P.S. Nechápu, kde Jan Jirák bere odvahu znovu nabízet knížecí rady veřejnoprávním médiím poté, co v roce 1997 rozhodování Rady ČT pod jeho vedením stálo na počátku destabilizace České televize vedoucí ke známé zimní televizní krizí (detaily viz druhá polovina tohoto textu).

V sobotním rozhovoru pro Lidové noviny s titulky: „V ČT nemá StarDance co dělat“ „Poplatky? Koalice předváděla svaly, tvrdí mediální expert. Koncesionářské poplatky podle něj nepřinášejí žádné výhody,“ Jan Jirák zcela oprávněně kritizuje současný stav vybírání tzv. koncesionářských poplatků, jakož i nedostatky navrhované novely, nicméně jeho návrh na provozování veřejné služby vysílání grantovým systémem, to by byl skutečně evropský unikát svědčící o tom, že ne vždy je dobré poslouchat rady sečtělých teoretiků, kteří však o praktickém fungování a detailech vysílání veřejné služby nemají páru.