O lidech a událostech, které film Vlny využil jako kulisu svého příběhu

Úspěšný film Vlny vyvolal vlnu zájmu o události roku 1968, při níž se lidé často ptají - jak to vlastně bylo, když sám autor scénáře Jiří Mádl bezelstně přiznává, že v rámci zjednodušení některé děje a události upravil, a příběh rozhlasového technika si vymyslel.

Média a internet nabízejí řadu příležitostí, jak se dobrat k informacím "jak to vlastně bylo." Pokusil jsem se je shrnout do jednoho textu, do jakéhosi vádemékum roku 1968 (z lat. „vade mecum“, což česky znamená „pojď se mnou“ - příručka nebo formulář obsahující nejdůležitější pojmy či informace z daného oboru). Zde jsou:

V těchto dnech začal Český rozhlas vysílat pětidílný seriál "Vlny a skutečnost aneb Jak vysílal Československý rozhlas na konci 60. let." Hned druhý díl se věnuje kauze Weiner versus Záruba, která vznikla poté, co 8. března 1968 Milan Weiner napsal komentář, jenž se nelíbil předválečnému komunistovi Zárubovi. Další Weinerův komentář s pozdější Zárubovou reakcí z 10. března pohotově otiskl deník Práce, což zahýbalo veřejným míněním, včetně následného Zárubova vystoupení v rozhlase.

Už před jedenácti lety na toto téma vznikl v ČRo zvláštní příspěvek s autentickými citáty o zfalšovaných volbách, které později - v upravené podobě - Jiří Mádl do filmu zakomponoval. Odsuzující komentář v Rudém právu autorů Stana a Oborského kritizující Milana Weinera naštěstí brzy zapadl do víru událostí, kterým v těch dnech dominovala zpráva o útěku generála Jana Šejny na Západ, sebevražda generála Janka a pověsti, podle nichž se prezident Antonín Novotný (jeho syn?) v lednu pokusil zneužít armádu. To vše na pozadí veřejných mítinků občanů s politiky.

Osobností Milana Weinera, kterou Louč připomněla citací vzpomínek Jana Petránka, se Český rozhlas zabýval v portrétu "Milan Weiner, muž, který se poučil ze svého komunismu". Charakteristika Milana Weinera v titulku pochází z úst Luboše Dobrovského. Při poslechu jsem zaznamenal pamětnický omyl Věry Šťovíčkové, neboť Antonín Hašek, jenž byl spolu s Milanem Weinerem odvolán z Číny, nebyl bratr, ale švagr Rudolfa Slánského a nebyl velvyslancem, ale generálním konzulem a velvyslaneckým radou. Tolik k Milanu Weinerovi.

A nyní k průběhu roku 1968. Kdo o něm chce vědět něco více a podrobněji, měl by navštívit podrobnou chronologii událostí od roku 1966 do roku 1971, kterou společně s dalšími dokumenty o Pražském jaru již před lety publikoval Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. Najdeme zde také údaje o tzv. strahovských událostech, násilném potlačení spontánní studentské demonstrace z 31. října 1967, včetně následných reakcí.

Před šestnácti lety jsem zpracoval referát na konferenci: Pražské jaro 1968 - Literatura - film - média, v němž jsem se snažil upozornit na hlavní milníky v médiích, které hýbaly událostmi roku 1968.

Chápu, že postavu Karla Hoffmanna si autor scénáře filmu Vlny vytvořil k obrazu svému, neboť ji potřeboval jako důležitý prvek dramatické zápletky filmu. Jaký byl však skutečný Karel Hoffmann, o tom vypráví pořad ČRo z cyklu Rok 68 na vlnách s názvem "Srpen 1968 radikálně změnil osudy dokonce tří ředitelů Československého rozhlasu." Jeho druhý díl popisuje konání Karla Hoffmanna, Miloše Marka a Zdeňka Hejzlara v osudových dnech 20.-21. srpna 1968, jakož i jejich pozdější osudy.

Kdo nemá trpělivost vyslechnout celý padesátiminutový pořad, tomu nabízím citaci z článku historika Antonína Benčíka "Karel Hoffmann versus historikové," který zveřejnil časopis Soudobé dějiny XI/4. Popisuje se zde podrobně, jak se Karel Hoffmann a exředitel Miloš Marko snažili prosadit do vysílání kolaborantské prohlášení a jak se jim to nepovedlo. Pobavilo mne, jak - podle Benčíka - Hoffmann souhlasil s tím, že ráno 21. srpna ve 4:45 (jiné údaje říkají ve 4.30) se opět zapnou vysílače, protože se domníval, že se ve vysílání objeví Indrovými pučisty dodaný a upravený text, předaný Markovi. Místo toho ve vysílání zazněla autentická rezoluce předsednictva ÚV KSČ ze zablokované hlasatelny, v níž seděli Věra Šťovíčková a Karel Jezdinský.

Ústav pro studium totalitních režimů ÚSTR na svých webových stránkách nabízí digitalizované audiozáznamy rozhlasového vysílání ze srpnových dnů. Tady mne zaujalo hlavně zpravodajství vysílané "tři hodiny před potopou" 20. srpna ve 22 hodin s názvem Svět dnes večer. Můj obdiv patřil Karlu Jezdinskému, který ve vyhrazené čtvrthodině byl schopen podat stručný a vyčerpávající obraz zahraničních událostí toho dne, který v našich médiích občas postrádám.

Bohužel, nikde na webu jsem nenašel digitalizovaný text Jiřího Dienstbiera a Karla Lánského "Rozhlas proti tankům" v knize vydané v roce 1990 Srpen 1968. Oba autoři v něm uvádějí autentická osobní svědectví dějů, které se odehrávaly v budově rozhlasu 21. srpna až do chvíle, kdy se redaktoři museli přesunout na jiná vysílací pracoviště.
Na trhu knih je tahle publikace poměrně lacino k mání. Karel Jezdinský zde například říká: "Nejmladší z naší redakce Ondřej Neff si dal stůl k oknu, psal neustále na stroji, velmi přesně a rychle líčil, co se odehrávalo pod okny a házel nám to na stůl do studia. Vydržel tam až do poslední chvíle, kdy začala do toho otevřeného okna palba."

Což mne přivádí k cennému odkazu na pamětnickou vzpomínku, obsaženou v Rozstřelu s Ondřejem Neffem na iDnes z 19. srpna. Jestli mě něco na tomto podcastu vadilo, pak to byl redaktor Vladimír Vokál, který na základě nabiflovaných faktů se neustále snažil Ondřeje tlačit směrem k ideologizovanému a zjednodušenému černobílému pohledu na minulost a její aktéry (typický i pro film Vlny). Naštěstí Ondřej Neff nepodlehl a věcně a střízlivě vylíčil, jak srpen 1968 prožíval. Konec konců, mohl se opřít o své vzpomínky, sepsané už před mnoha lety.

Jako současník Ondřeje Neffa jsem před časem také sepsal svoje vzpomínky na srpnové dny. Později jsem je mírně zrelativizoval poté, co osoba, s níž jsem strávil úterní večer 20. srpna, přišla s vlastní verzí. Z hlediska dějin a historie roku 1968 jsou tyto vzpomínky nedůležité, stejně jako moje deníkové záznamy z téhož roku.

Ovšem jeden text Louče jistý vztah k dějinám srpna 1968 přece jen má. Mám na mysli vysvětlení "Jak se prohlášení předsednictva ÚV KSČ dostalo do světa." Jiří Dienstbier ve vzpomínkách "Rozhlas proti tankům" popisuje, jak prohlášení předsednictva o nezákonnosti okupace ještě v noci přepisoval a později předával jugoslávským diplomatům, Ti ho však už měli, prý z dráťáku. Jenomže už dlouho před tím, krátce po přečtení textu Vladimírem Fišerem (údajně ho začal číst v 01:55, po první větě ho Hoffmann "ustřihl"), se prohlášení ve 2.45 našeho času rozlétlo do světa díky pohotovému reportéru americké agentury Associated Press Peteru Rehakovi. Právě včas, aby vyvrátilo pohádku sovětského velvyslance Anatolije Dobrynina o bratrské pomoci, přednesenou téže noci americkému prezidentu Johnsonovi.