Slast Lindy Bartošové

Jeden z esejů Jiřího Přibáně "Starci a válka" začíná citací z filmu Manhattan, kde Isaac Davis (Woody Allen) v intelektuálské společnosti newyorských snobů s obavami v hlase upozorňuje na to, že v New Jersey řádí neonacisté. S tématem neuspěje, protože zdejší společnost má důležitější konverzační téma - orgasmus.

Na tenhle citát jsem si vzpomněl při současné debatě o podcastech Slast stanice ČRO Radio Wave, když mainstreamová média (lidovky.cz, Respekt, Alarm), nemluvě o sociální bublině "mediálních lidí", věnovala tolik pozornosti právě Lindě Bartošové a jejímu podcastu o "sexuální svobodě mladých žen" a orgasmech.

Nemám v úmyslu moralizovat, ani pokračovat v debatě, zda Český rozhlas má či nemá umisťovat podcasty na sociální sítě. Chci se jen podělit o svůj názor na autorku podcastu a její novinářskou kariéru. Vzpomínám na úvodní přednášku svého semináře Média a politika někdy v roce 2012 nebo 2013, po jejímž skončení mě upozornili, že mezi posluchači, kteří se ten den rozhodovali, zda se do výběrového semináře zapíšou či nikoli, byla také finalistka soutěže Česká Miss. Nevěděl bych to, kdyby mi to kolegové neřekli.

Linda Bartošová si můj seminář (povinnost tří seminárních prací, závěrečný test) sice nezapsala, ale od té doby jsem věděl, že existuje, začal jsem si ji všímat, zvláště když jsem sledoval její profesní vývoj v České televizi, stoupající od ranních zpráv až po moderátorský vrchol. Zaujalo mě, jak snadno tento vrchol opustila, podobně jako už před tím nevyužila a opustila svou potenciální budoucnost finalistky České Miss 2012 a možnost kariéry filmové herečky (film Vybíjená - hrála zde mladší alter ego Simony Krainové).

Když jsem si nedávno pustil její rozhovor pro Rádio Wave na YouTube, znovu jsem si uvědomil zrychlený tok svého času, který se mi připomene pokaždé, když pozoruji někdejší studenty, jak stárnou a šedivějí (třeba autor výborné bakalářské práce Petr Vašek na obrazovce ČT). To sice není případ Lindy Bartošové, ale přece jen, kde jsou ty časy snaživé dívčí reportérky České televize.

V rozhlasovém studiu nyní seděla vystajlovaná mladá dáma, chladná, afektovaná, téměř k nerozeznání od modelek reklam na kosmetické přípravky. Napadlo mě, co jí asi v životě žene k tomu, aby neustále dokazovala okolnímu světu, že za fasádou missky a modelky se nachází nezpochybnitelná inteligence, která usiluje o uznání a odmítá být objektem, ale suverénním subjektem svých činů.

Znovu jsem si uvědomil, jak je svět mileniálů odlišný od toho mého s pamětí tří dat - 1948, 1968, 1989. Je to svět, který neprožil politické a hodnotové zvraty uvedených milníků, při nichž se měnilo bílé v černé a pak zase černé v bílé. Mileniálové patří mezi čtyři miliony českých občanů, kteří nepoznali jiný politický systém než ten, který tady máme po listopadu 1989.

Žijí v poměrech, které považují za samozřejmé a navždy dané, aniž by cítili potřebu se do jejich podpory a udržení nějak zapojovat či aktivně angažovat, alespoň základním zájmem o politiku a ochotou jít k volbám. Takže se mohou plně soustředit na individuální cíle svých životů, v nichž atributem úspěchu je kromě peněz a požitků mediální proslulost měřená sledovaností a lajky, nejlépe taková, která ty peníze přináší.

Ať už jsou motivy žurnalistiky Lindy Bartošové jakékoli, je třeba jí přiznat, že je v tomto ohledu úspěšná. Dokáže si vybrat témata budící pozornost (Krása, Slast), v nichž může uplatnit své přednosti a vyniknout. Zda tenhle drive a honba za úspěchem jí přináší také pocit spokojenosti a štěstí, to jsem při sledování jejího vystoupení v jejích očích nezahlédl.