Ve svém archivu o televizi, který shromažďuji už 30 let, se nachází publikace s názvem "Obraz doby v tvorbě Čs. televize". Vydala ji Československá televize v roce 1987 jako propagační tisk s úvodní kapitolou "Tvořivě zobrazovat svět a pomáhat jej měnit".

Tento tematický oddíl konference "Televize: věc veřejná" v roce 2000 si zvolil název: "Televize jako svědectví o lidech a době". Nevím, zda podobnost je náhodná nebo má nějaký hlubší podtext.

Mně se však ten název příliš nelíbí. Já už jsem si ho jednou prožil. Žádalo se od nás, abychom, tehdy v monopolní Československé televizi, pod bezprostředním dohledem sekretariátu monopolně vládnoucí strany, podávali svědectví o době, zobrazovali svět a pomáhali ho měnit. Jak? No samozřejmě k lepšímu. Ale když to někteří v dobré víře zkoušeli, bylo jim dáno na vědomí, že tak mohou činit pouze v mantinelech monopolního světového názoru a monopolní ideologie. Všimněte si slova monopolní.

Nepopírám, že televizní vysílání - ať už veřejnoprávní nebo komerční - podává svědectví svého druhu o lidech a době, ale nejsem si jist, zda by se právě takto měl formulovat jeho hlavní cíl. To svědectví totiž vzniká jako vedlejší produkt jiné činnosti televizních žurnalistů a publicistů, kteří slouží lidem a veřejnosti tím, že jim zprostředkovávají informace o okolním světě tak, jak se s ním setkávají a vnímají ho ve svém každodenním životě.

Postavím-li před publicistu cíl "podávej svědectví o době a lidech", pak jejich každodenní práci stavím pod normativní imperativ, neboť od něj žádám, aby - obrazně řečeno - přistupoval ke každému úkolu tak, že musí být namalováno velké plátno doby, a že je třeba se koncepci tohoto plátna podvolit, zatímco podle mého názoru jeho přirozenějším posláním je spíše vnášet kaménky do mozaiky, která nakonec obraz tohoto velkého plátna vytvoří.

Vůbec, s normativními teoriemi je potíž. Existuje jich celá řada a zvolím-li kteroukoli z nich jako měřítko, tak v podstatě žádné televizní vysílání před ní neobstojí. Nicméně právě tyto zkušenosti s normativními teoriemi jsou důkazem, že každé hodnocení performance média, v našem případě veřejnoprávní televize, má vždy úzkou návaznost na subjektivní očekávání, aspirace, které s touto performancí daný hodnotitel - ať už je to jedinec, skupina, veřejnost - spojuje.

Já se teď pokusím sestoupit od normativních teorií o jedno teoretické patro níže, k definici očekávání, která jsou obvykle spojována s existencí televize obecně, a České televize jako televize veřejné služby zvlášť, a to v rovině informační, zpravodajské, publicistické.

Doufám, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že od televize jako nejmasovějšího sdělovacího prostředku se u nás očekávalo, že přispěje k transformaci naší společnosti od totalitního k demokratickému politickému systému, a že bude sloužit jeho základním hodnotám.

V této souvislosti si často vzpomínám na konferenci s názvem "Československo v demokratické Evropě", kterou organizovalo koordinační centrum Občanského fóra v dubnu roku 1990, tedy těsně před prvními svobodnými volbami po listopadu 1989. Za přítomnosti zahraničních expertů na ní byla probírána základní abeceda demokratických politických systémů a spolu s tím i úloha svobodných masových médií.

Již tam jsme byli upozorňováni na to, že získání svobody projevu je pouze výchozím předpokladem k tomu, aby masová média plnila své nezastupitelné funkce v demokratické společnosti, a stala se tak pomocníkem transformace a změny.

Společnosti, které mají s demokracií dlouholeté zkušenosti, přisuzují zpravodajské části komunikovaných masmediálních sdělení funkci korigující zpětné vazby, jež podává průběžnou zprávu o fungování celého systému, bez níž by tento systém nemohl efektivně existovat a čelit výzvám neustále se měnícího prostředí. Ve zjednodušené podobě je to funkce strážce, nebo jak se často obrazně říká - funkce hlídacího psa demokracie.

Nicméně již tenkrát přátelé ze zahraničí - byl to pan Peter Voss z německé televize ZDF - upozorňovali na jedno úskalí: ve fungující pluralitní demokracii funkce strážce, nebo chcete-li funkce hlídacího psa, nestaví publicistu a média "do opozice vůči systému jako celku, nýbrž naopak, včleňuje ho do tohoto systému jako kritický faktor", to samozřejmě za podmínky, pokud "tento systém, politický řád je založen na svobodě a lidské důstojnosti, na demokracii a lidských právech."

Vzpomínám si také, jak již před deseti lety jsme byli upozorňováni na nebezpečí ideologického myšlení v publicistice, které vychází z předpokladu, že otázka pravdivosti byla jednou provždy zodpovězena a proto ji není třeba průběžně podrobovat přezkoumávání. Takový publicista, který už předem ví, co je správné, kde je pravda a kde je lež, se může dostat na scestí, pokud neustále nekonfrontuje svoje světonázorová, ale i etická východiska se zjištěnými fakty, a pokud si z těchto zjištěných faktů vybírá jen taková, která se mu - lidově řečeno - hodí do krámu. Tím se obloukem znovu vracím ke svým pochybnostem o účelnosti vytyčovat před závorku publicistické práce vytváření "obrazu doby", zvláště pokud by tato tvroba měla dostat charakter předlistopadového "tvořivého zobrazování."

Tím se dostáváme k otázce pravdivosti, k otázce kritérií pravdivého vidění světa, kterou ve svých důsledcích nelze oddělit od hodnot obecně uznávaných danou společností. Jestliže přijmeme premisu, podle níž masová média jsou součástí demokratické a svobodné společnosti, které slouží jako nástroj komunikace a korigující zpětné vazby, pak určitým vodítkem pro nás mohou být právě ty hodnoty, které tato demokracie již po dvě staletí úspěšně vyznává a prosazuje: jsou to svoboda, rovnost a solidarita.

Při bližším pohledu na však zjišťujeme, že tyto hodnoty se vylučují, pokud se vnímají jako hodnoty absolutní. Tedy: absolutní svoboda vylučuje dokonalou rovnost, a absolutní rovnost vylučuje dokonalou svobodu, přičemž obě hodnoty, stejně jako solidarita, jsou pro demokracii nezbytné a životně nutné.

Proto se tyto hodnoty musí neustále vyvažovat, musí se neustále hledat nová řešení, určovat aktuální hierarchie principů a zásad, jež jsou pro člověka a pro systém, který mu umožňuje svobodnou existenci, v dané chvíli důležité.

Tuto vnitřní rozpornost hodnot a problém hledání pravdivosti se ideologické myšlení snaží odstranit ze světa tím, že absolutizuje jen jeden princip a tím v konečném důsledku znásilňuje přirozenost člověka. (Za socialismu to byl - alespoň v teorii - princip rovnosti.)

Zjištění, že hodnoty politické demokracie jsou sice hodnotami relativními ve vzájemném střetávání, ale hodnotami absolutními co do nutnosti jejich existence v systému, se pokusím přenést i na vzájemný vztah hodnot, které jsou - podle mého názoru - životně nezbytné k tomu, aby televize jako nejmasovější médium mohla plnit úlohu, která se od ní v demokratické společnosti očekává.

Těmito hodnotami jsou: pluralita, integralita (jazykoví puristé nechť mi odpustí tento novotvar) a nezávislost. Také ony jsou relativní ve vztahu ke konkurenčním hodnotám. Také u nich platí, že pokud se začne některá z nich absolutizovat, pak to může mít škodlivé účinky na performanci média. Ale také ony jsou absolutní co do nezbytnosti jejich existence v mediálním systému.

Tyto hodnoty jsou nepostradatelné pro systém masových médií jako celek. Zatímco v jiném prostředí (tisk, rozhlasové, kabelové programy, internet) mohou být realizovány množinou subjektů, pak současná terestrická televize a speciálně televize veřejnoprávní je musí obsáhnout v subjektu jediném. Takový už je charakter televize, která za to, že zasahuje tak velkou část populace při omezené nabídce komunikačních výstupů, platí daň požadavkem na univerzalitu svého sdělování.

Proč jsem vybral právě tyto hodnoty a principy a ne nějaké jiné?

Pluralita je hodnotou, která odrážípřirozenou rozmanitost lidské existence a jejího sociálního rozměru. Česká televize by tudíž měla nabízet prostor pro různorodé myšlenky a názory, které se ve společnosti formují, měla by poskytovat arénu pro jejich konfrontaci a pro veřejnou debatu.

Pluralitní charakter masové komunikace ve svém konečném důsledku umožňuje průběžné upozorňování na nové myšlenky, nové podněty, usnadňuje uvádění těchto podnětů do života společenského systému, což vytváří přepoklad jeho pružného reagování na průběžné změny a zajišťuje mu tak nejlepší obranu proti jeho případné stagnaci.

Po listopadu nebyl problém tuto hodnotu u nás prosazovat. Zkušenosti s jedinou monopolní ideologií jsou mezi obecnou veřejností stále živé natolik, že byly schopny generovat odpor proti jakýmkoli pokusům ideovou či myšlenkovou pluralitu omezovat. Nicméně pluralita televize stále musí čelit latentním hrozbám, které pocházejí z netolerantního stranictví politiků, z ideologického myšlení publicistů, případně z necitlivého prosazování integrality.

Integralita média nebo mediálního systému chápu jako snahu o zajišťování a podporování sociální soudržnosti jedinců, skupin, společenství. V jistém směru se dostává do rozporu s absolutizovanou pluralitou. Zatímco pluralita bez jakéhokoli omezení může vést k neorganizované změti protikladných a nekoherentních pohledů, názorů a stanovisek, integralita média působí ve směru vyhledávání společného jmenovatele z této změti, ve směru prosazování tolerance, vzájemného porozumění, poskytování orientačních bodů pro veřejnost tak, aby vysílání příslušné televize mohlo být faktorem kohese společnosti, z níž ale nebude vylučovaná žádná minoritní etnická, náboženská či kulturní skupina.

Integrality lze dosáhnout vhodnou organizací komunikovaných sdělení, jejich hierarchizací, vyhodnocováním, kladením důrazu na to, co je v dané chvíli pro jedince, skupinu nebo společnost aktuální a podstatné.

Snaha integrovat do svého auditoria co největší počet čtenářů, posluchačů a diváků patří v podstatě k atributům každého média, které se profiluje nebo deklaruje jako médium hlavního proudu. Takže dá se tady počítat s určitými samoregulačními mechanismy, jež jsou schpny integralitu podpořit nezávisle na člověku.

Nezávislost média a jeho zpravodajství je předpokladem, nikoli však automatickou zárukou, pravdivosti, plurality a esenciality komunikovaných sdělení. Aby komunikovaná sdělení nebyla účelově deformovaná vnějšími vlivy, musí se vytvořit podmínky pro nezávislost, které umožní všem, kteří se na televizním zpravodajství a publicistice podílejí, konat svou práci bez rušivých vnějších vlivů.

Původ rušivých siločar nepříznivě ovlivňujících proces televizní komunikace je všeobecně znám. Deformující vlivy mohou vycházet buď ze strany partikulárních politických zájmů nebo ze strany partikulárních ekonomických zájmů, a to jak od institucí, tak od jednotlivců.

Proti politickému zasahování byla Česká televize dost dlouho chráněna odstrašující zkušeností čtyřiceti let nesvobody, kdy televize byla ovládána sekretariátem jedné jediné politické strany. Demokratičtí politici a jejich strany po roce 1989 téměř celých deset let sice ČT kritizovali, protestovali, ale v konečné fázi nezasahovali.

Jak se zdá, až v letech 1999-2000 se situace začíná měnit, o čemž svědčí lavina událostí, která v posledních deseti měsících zcela změnila personální obsazení jak Rady ČT, tak klíčových míst ve vedení České televize, přičemž některým těmto změnám je připisován politický motiv. Že tyto změny nebyly vždy náhodné a že asi půjde o dlouhodobější trend posilování vlivu politických stran ve veřejnoprávních médiích, svědčí neochota poslanců podělit se o kontrolu těchto médií s dalšími složkami politického systému a občanské společnosti. Přičemž výsledek je předpověditlený: kontrolní rady a dozorčí orgány se tak stávají parlamentními komisemi svého druhu, v nichž ne vždy rozhoduje racionalita řešení, nýbrž politický handl.

K obraně proti pronikání vnějších ekonomických partikulárních zájmů do svého vysílání byla Česká televize vyzbrojena způsobem svého financování prostřednictvím televizního poplatku. Nedávný případ Sazka/Klekánice se stal důkazem toho, jak ekonomicky zajištěná veřejnoprávní televize je schopna odolat nátlaku svých inzerentů, i když ztráta části příjmů může být nepříjemná a bolestivá. Je otázkou, zda tato nezávislost při stagnujícím poplatku vydrží i do budoucna a zda se podaří odstínit i další rušivé vlivy, které na televizní program jako celek - v menší míře pak na zpravodajství - vykonávají ekonomické zájmy producentů a vlastního personálu.

Nezávislost bude vždy představovat jistý ideál, cíl, jehož dosažení nebude v podstatě nikdy zcela v silách jednotlivců, kteří vždy budou objektivně závislí na svém původu, vzdělání, kultuře, schopnostech či individuálních zájmech.

Nicméně je to ta nejdůležitější hodnota ze třech výše jmenovaných, jejíž prosazování je podmínkou sine qua non úspěšného konání veřejné služby veřejnoprávního média. Je hodnotou nejdůležitější, ale také nejobtížněji dosažitelnou, neboť zde se nedá spoléhat na nějaký automatismus působení vnějších vlivů, zpětných vazeb či tržních mechanismů, ale na individuální a kolektivní vůli vykonávat poctivě úkol objektivního, nezkreslujícího, přesného a nepodujatého informátora a komunikátora.

Na závěr tuším výtku z publika. Ano, to je všechno velice hezké, ale pro praktickou potřebu televizního publicisty trochu příliš obecné. Pravda, žádný konkrétní návod, kterého politika pozvat na besedu a kterého ne, jaké téma zvolit do čela zpráv a jaké odsunout do pozadí, nebo instrukce podobného rázu jsem v této úvaze neuvedl.

Snažil jsem se vysvětlit, že podle mého názoru masová média - a tudíž i Česká televize - tu nejsou prioritně od toho, aby podávala svědectví o době a lidech, ale jsou tu hlavně od toho, aby konala veřejnou službu demokracii tím, že budou přesně, nestranně a poctivě informovat o tom, co se ve světě děje, že budou upozorňovat na to, co je pro jedince i společnost podstatné a důležité.

Někdo může namítnout - vždyť to je totéž, co svědectví o lidech a době. V jistém smyslu budou mít pravdu, přičemž pokud tato úvaha přivedla alespoň někoho k poznání, že ono "svědectví" musí být vždy plurálem a nikdy už ne singulárem, pak splnila svůj účel.

PhDr. Milan Šmíd

smid@mbox.fsv.cuni.cz