Název: Věda a média na sebe brutálně narážejí
Autor: Ondřej Sliš, Josef Šlerka
Zdroj: Finmag 14. 11. 2020

Jednak platí, že aktivně se veřejných debat na sociálních sítích zúčastňuje jen minimum lidí. Vidíme názor menšiny, která se vyjadřuje proto, že má silné postoje. Z toho musíme vycházet – spousta novinářů má totiž tendenci vyvozovat z názorů, které vidí na Facebooku, postoj celé společnosti.
(...)
Média a věda mají společný kořen – tím je osvícenství. Obě díky němu považují za dobré přinášet pravdu, která není ideologicky zkreslená. K tomu ale vznikly různé procedury. Věda si vytvořila systém, ve kterém je velmi pomalá. Má reputační systém časopisů, recenzní hodnocení článků, metodologii… Což jsou procesy, které vědcům zabraňují říkat úplně tupé věci. Vědci nejsou bozi, zkrátka jen mají tenhle systém.

- Novináři takové procedury nemají?
Ti mají ověřování informací z vícera zdrojů a další principy. Stejně ale do sebe tyhle dva přístupy brutálně narážejí. Pro vědu je například důležité, že vyšlo pět studií, které něco potvrzují. Co ale pět zpráv, které říkají to samé? To je pro novináře smrt. Když se potom objeví jedna studie, která jde proti těm ostatním, objeví se na titulce novin. Jenže takhle se ve vědě nekonstruuje svět!

- Měli by proto novináři naslouchat „nudnějším“, ověřeným teoriím – ať už o koronaviru nebo čemkoliv jiném?
Problém je, jak hrozně oblíbenými se staly rozhovory s experty. Nejenže novinář tlačí toho vědce do jednoznačného vyjádření. Titulkář z něj ještě vytáhne něco, co vlastně ani nezaznělo. Vědec se tak ocitá mimo svoje bezpečné procedury – a začíná žvanit. Právě to způsobuje záplavu dnes už evidentních nesmyslů.

Název: Zeman a Babiš. Dva muži na vrcholu a naštěstí i za zenitem
Autor: Jaroslav Veis
Zdroj: Reportér magazín 8. 11. 2020

Něco společného s Trumpem však měli od počátku oba, Babiš i Zeman. Neomylně sáhli po tom nejméně dobrém, co americký prezident v repertoáru má. Tak jako on, i oni svou politikou lidi rozdělují, ne spojují. Tak jako on, i oni hledají a nacházejí oddané stoupence v těch, kteří chtějí víc brát než dávat. Tak jako on, i oni vyvolávají falešnou naději v těch, kterým otevřený svět nepřinesl, co od něj čekali.
Fungovalo jim to dlouho. Vlastně až do covidové pandemie.
(...)
A jak se často říká ve Hře o trůny, zima se blíží.
(...)
Co osobního v téhle situaci vzkázat do Lán a do Průhonic? Pánové, ač je to formálně protimluv, protože vrchol i zenit jedno jsou, oba jste sice na vrcholu politického schodiště, avšak naštěstí i za zenitem svých schopností a dovedností. Ze všeho nejlepší by bylo, kdybyste odešli, každý po svém, každý jinam.
Že to uděláte, však není pravděpodobné, v případě premiéra paradoxně dokonce ani žádoucí. Nejen proto, že krizi pořád víc pandemickou než politickou by to jen prohloubilo. Učiní-li tak, prezident jmenuje premiéra ještě víc podle svého gusta a čerta se bude starat, zda vláda sestavená z jeho milců dostane, nebo nedostane v parlamentu důvěru. Už jednou to předvedl a kabinet Jiřího Ruskova bez důvěry vládl v demisi víc než půl roku. Premiér je zkrátka prezidentův rukojmí.
(...)
Poslední prezidentův projev 28. října trval necelých sedm minut a Miloš Zeman v něm prakticky nic neřekl. Zakončil jej citací názvu písně Voskovce a Wericha: Na shledanou v lepších časech.
K tomu lze jen dodat: pokud možno bez vás, pánové.

Název: Neřešitelný rébus bitvy na Bílé hoře
Autor: Michal Stehlík
Zdroj: Vesmír 6. 11. 2020

...vlastnosti kolektivní paměti, a totiž její sociální podmíněnost a bezprostřední závislost na přítomnosti. Neexistuje nějaká pečlivě zakonzervovaná paměť, ta se stále obnovuje a aktualizuje a je neustále rekonstruována (...) Vzhledem k neustálé aktualizaci kolektivní společenské paměti je vlastně na nás, jak moc a jakým způsobem bude (či nebude) rezonovat čtyřsetleté výročí bělohorské bitvy v roce 2020.
(...)
Fenomén Bílé hory si v sobě nese ještě jednu výraznou vlastnost, a tou je do jisté míry pochopitelná bohemocentričnost vnímání této události. Přestože se kritická historická díla již od 19. století snažila důsledně propojovat české události s celoevropským vývojem a tehdejším stavem Evropy, do naší paměti tyto informace pronikly jen minimálně.
(...)
Jakmile se k historickým událostem přiblížíme příliš podrobně a dostatečně blízko, najednou začnou ztrácet svou jednoznačnost, schematičnost (a v našem případě i bohemocentričnost). Zmizí černobílý obrázek vítězů a poražených, rozruší se dělení na „my“ a „oni“. Je to však dlouhodobě neřešitelný rébus – jak předávat jakýkoliv společný příběh dějin, tak aby byl pochopitelný, měl přitom potenciál sdílení a zároveň neuhýbal od skutečnosti.
Právě ono odloučení od dobové skutečnosti je hlavním nebezpečím. Zde bych použil myšlenku britského historika Tonyho Judta (1948-2010). Ten když například hovoří o fenoménu vzývání osobností či stavění pomníků, mluví o nebezpečí, neboť když určitou osobnost povýšíme na veřejně vzývaný symbol, musíme objektivně zamlčet i její negativní stránky. A od polopravdy je ke lži již jenom krok. Stejné je to s historickými událostmi, milníky a podobně mytickými momenty, jako je Bílá hora.

Název: tweet Ivo Lukačoviče
Autor: Ivo Lukačovič
Zdroj: Twitter 6. 11. 2020

Zapadni spolecnost nabizi chytrym, pracovitym a poctivym lidem takove moznosti uspechu v komercni sfere (korporat/startup/podnikani), ze tito lide dlouhodobe chybi ve sfere verejne.
Volic pak mnohdy voli mezi autokracii, kleptokracii, nebo gerontokracii.

Název: Jak se terorista z Vídně zradikalizoval a kolik je v Rakousku džihádistů?
Autor: Tomáš Lindner, Clemens Neuhold
Zdroj: Respekt 4. 11. 2020

...máme velmi silnou a dosti špatně integrovanou čečenskou komunitu, z jejíchž řad pocházela zhruba polovina džihádistů. Přidávali se k extremistickým skupinám v Sýrii už v roce 2013, kdy byl IS ještě slabý. Tehdy byl ale i ze západní perspektivy dobrý skoro každý, kdo bojoval proti Asadovi, a nebylo těžké do Sýrie vstoupit. Čečenci bez velké perspektivy tam z Rakouska odcházeli s vidinou, že budou bránit své muslimské bratry, dostanou dům, peníze a pušku.
(...)
Všichni bychom si přáli, aby na jedné straně stála jen malá hrstka radikálů a na druhé jednoznačná většina bezproblémových věřících muslimů. Jenže při přesnějším pohledu do mešit to není takhle jednoduché, což bylo vidět i v reakci na Macrona a dění ve Francii. I v některých naprosto normálních a uznávaných rakouských mešitách imámové pouze stručně odsoudili teroristické atentáty ve Francii a pak dlouze a kriticky rozváděli, že Macron bojuje proti muslimům a utiskuje je. To je problém. Ale nebezpečný je i názor, že by problematické mohlo být vše muslimské, z něhož v minulých letech v Rakousku těžili radikálně pravicoví politici.

Název: Osudy Miloslava Petruska
Autor: Miloslav Petrusek
Zdroj: ČRo Vltava 21. 8. 2020 (repríza), přepis části textu zde

...dnešní studenti mají tři základní přednosti. Za prvé přicházejí na vysokou školu jazykově slušně vybaveni, především všichni umí anglicky aspoň na elementární komunikační úrovni (...) Za druhé samozřejmě ovládají techniku ... Tím negativním komplementem té znalosti techniky je samozřejmě známé nebezpečí plagiátů (...) Za třetí mají obrovskou přednost v tom, že nejen mohou, ale musejí cestovat
(...)
...studenti sice umí velmi slušně cizí jazyky ale velmi špatně jazyk vlastní. Čeština je na úrovni, asi na nejnižší úrovni, na jaké kdy byla. Nemluvě o tom, že do jazyka vysokoškolských studentů vstupují vulgarismy, které oni jsou schopni před učiteli skrýt, ale učitel slyší leccos na chodbě, aniž by byl voyerem či vyzvědačem. Ty vulgarismy se mi nějak s vysokoškolským studentem neslučují.
(...) Za druhé je to absence, řekl bych, elementární etikety. To je slušné chování, které bývalo předepsáno téměř. To zmizelo....
(...) A konečně za třetí je to jistý nezájem o kulturní tradici. Ten nezájem se projevuje notorickým nezájmem o vážnou hudbu, malou znalostí světového malířství. Oni cestují po světě a nechodí do galerií. Oni jsou v Paříži a nanejvýš jdou do Louvru, nejdou prostě do Centre Pompidou, to už je pro ně neznámý pojem.... Ale ten nezájem o kulturní tradici je prostě dán celkovou atmosférou naší doby, a je povinností vysokoškolského učitele ten zájem vzbudit.