Název: Jugoslávie u tří oceánů. Co čeká Rusko a Ukrajinu po válce
Autor: Maxim Samorukov
Zdroj: Carnegie Endowment For International Peace 2. 02. 2023

Jugoslávská válka způsobila, že nejvyspělejší země východní Evropy se během pár let proměnila v periférii Evropy. Samozřejmě, Rusko a Ukrajina jsou mnohem větší státy, ale tato odlišnost od Jugoslávie sama o sobě pravděpodobně nezabrání tomu, aby se jejich poválečný osud neopakoval.

Ruská invaze na Ukrajinu natolik udivuje svou nesmyslností a krutostí, že v honbě za chimérou pomsty automaticky vyvolává asociace s druhou světovou válkou, s jejími masakry a ničením. Tyto asociace se pak mimovolně promítají jak do budoucího výsledku války, tak do jejích důsledků, které se začnou zdát nevyhnutelnými, danými samotným chodem dějin.

V takovém pohledu je Rusko za své zločiny předurčeno k opakování osudu nacistického Německa: utrpět zdrcující porážku, ztratit veškerou schopnost aktivní zahraniční politiky, projít dlouhou a bolestivou etapou veřejného pokání a mravní očisty, a teprve potom se vrátit do světového společenství jako úplně jiná země.

Ukrajinu by naopak očekávala zasloužená odměna za utrpení, které prožila: zvítězí, dostane od USA a Evropy nový Marshallův plán, vzpamatuje se a stane se plnohodnotnou součástí Západu.

Takový výsledek by byl pravděpodobně spravedlivý, ale zatím se dají jen těžko najít pádné argumenty, aby se s ním dalo počítat - už jen proto, že jak ruská, tak ukrajinská část scénáře událostí vyžaduje maximální aktivní účast Západu. Tak aktivní, jak jen to bude možné, když ji Západ bude považovat za svou nejvyšší prioritu, na níž závisí jeho vlastní přežití – jako tomu bylo v druhé světové válce.

Takové vnímání rusko-ukrajinské války však v západních zemích teď není a stěží se objeví. Podpora Ukrajině zůstává v centru jejich zahraniční politiky, ale zjevně není považována za otázku života a smrti. Nestane se tak ani potom, až nepřátelské akce tak či jinak ustanou. A to znamená, že zdroj realistických scénářů výsledku rusko-ukrajinské války je třeba hledat nikoli ve druhé světové válce, ale jinde.

Dějiny znají už jednu válku, která se odehrála na samých hranicích Evropské unie a zasáhla Západ svou nesmyslnou krutostí. Byla to válka v Jugoslávii. Spojené státy a Evropa, pobouřeny tím, co se dělo, se pak také aktivně, někdy dokonce přímo, účastnily nepřátelských akcí a nechtěly připustit porážku jedněch a vítězství druhých. Tehdy se Západ také cítil odpovědný za následné nastolení normálního života ve válčících zemích.

Ale přes veškerou svou angažovanost Západ nikdy nevnímal události v Jugoslávii jako něco pro sebe životně důležitého. V případě rusko-ukrajinské války takové vnímání není. To znamená, že po jejím ukončení se Rusko a Ukrajina budou muset spoléhat ani ne tak na Západ, jako na sebe. A není mnoho důvodů k domněnkám, že se s tímto úkolem vyrovnají lépe než Chorvatsko, Srbsko a Kosovo.

Sen o Haagu

Srbsko, nikoli bezdůvodně označené v jugoslávské válce jako agresor, ji prohrálo na všech frontách. Poražené a ponížené ztratilo nejen sebemenší příležitost k odvetě, ale navíc se dostalo do naprosté závislosti na Západu.

Západní metropole pochopily, že odvrátit se od Srbska po tom všem, co se stalo, je přímou cestou k nové destabilizaci Balkánu. Proto bylo Srbům nabídnuto něco jako dohoda: národ sám provede morální čistku, zřekne se radikálního nacionalismu a nároků ke svým sousedům, vydá Haagskému tribunálu ty nejodpornější válečné zločince, sám bude soudit ty méně odporné, a na oplátku získá od Západu perspektivu stát se jeho součástí vstupem do EU s příslušnými dotacemi a investicemi.

Zdálo by se, že to je atraktivní nabídka, a Srbové s ní zpočátku skutečně souhlasili. Svrhli a vydali Miloševiče a jeho nejbližší spolupracovníky do Haagu, pokusili se uzavřít mír se svými sousedy a liberalizovali ekonomiku a veřejný život. Západ jim na oplátku otevřel přístup k řadě finančních programů a udělil jim oficiální status kandidátské země EU.

Brzy se však ukázalo, že zúčastněné strany ztrácely zájem o tuto dohodu rychleji, než se mohla zcela vyplnit. Západ má jiné, mnohem důležitější úkoly, než je westernizace Srbska – na jejichž řešení byly přesměrovány zdroje i pozornost. A od Srbů začali požadovat jediné – nevytvářet hrozbu nového konfliktu, kterým by se museli zabývat.

Srbsko se stále více přiklánělo k názoru, že směna, kterou mu Západ nabídl, je nerovná. Výhody evropské integrace se vytratily a výsledek války se naopak zdál být nespravedlivě ponižující. Dnešní srbská společnost netrpí nostalgií po Miloševičovi, ani není ochotna znovu bojovat se svými sousedy. Je ale hluboce přesvědčena, že v konečném výsledku války se k ní Západ choval nespravedlivě, přehnaně a nezaslouženě ji ponižoval, a proto nemá důvod s ním sympatizovat.

Formálně je Srbsko stále na cestě do EU, ale všechny průzkumy ukazují, že je to jedna z nejvíce protizápadních společností na světě, kde jsou lidé připraveni sympatizovat dokonce i s Putinovým Ruskem, protože se staví proti nenáviděnému Západu. Sbližování s Evropou a trestání jednotlivých válečných zločinců jen málo změnilo pohled na svět většiny Srbů. Změny se ukázaly jako velmi omezené jak ve vzdělávacím systému, tak v mocenských strukturách a ve vládnoucí elitě. Omezené už jen proto, že Srbsko nemělo odkud brát jiné kádry, nemělo kde nalézt veřejnou poptávku po dalekosáhlých změnách, ani sílu, která by tyto změny prosadila, když už Západ na nich ztratil zájem.

Proč se pouštět do bolestného a nepopulárního zkoumání vlastních minulých hříchů, když je mnohem snazší parazitovat na křivdách, které vyrostly z porážky. Ve skutečnosti právě tím se nyní zabývá vládnoucí elita Srbska, která úspěšně vydala Miloševiče a několik dalších generálů do Haagu, mírně upravila veřejnou rétoriku, ale ve své podstatě se téměř nezměnila.

Současný prezident Aleksandar Vučič v 90. letech z parlamentní tribuny hlásal, aby za každého zabitého Srba bylo zabito sto bosenských Muslimů, a ministr zahraničí Ivica Dačič byl Miloševičovým tiskovým tajemníkem. Co si tedy myslet o autorech vražedných výroků, když téměř nikdo z příslušníků srbských polovojenských oddílů, kteří páchali válečné zločiny, celých třicet let se nepotkal se spravedlností – ani ti, kteří jsou zachyceni na fotografii nebo videu.

Jestliže se tomu nevěnuje nikdo v Srbsku, které je zcela závislé na Západu a snaží se stát jeho součástí, kde se pak najde někdo, kdo by se tím zabýval v Rusku? Je zřejmé, že bez ohledu na to, jak válka skončí, ruské výchozí pozice v tomto procesu budou ještě obtížnější než ty srbské.

Tady nejde jen o to, že Rusko je jaderná velmoc a nebude tak jednoduché ho přesvědčit. Srbsko není jadernou mocností a je zcela závislé na Západu, a přesto výsledky jsou stále tristní. Zkrátka domácí poptávka a nabídka nápravy jsou tam příliš malé a pro Západ to dlouho není priorita.

Navzdory přítomnosti jaderných zbraní si lze představit, že v budoucnu se Rusko, stejně jako kdysi Srbsko, setká s tolika omezujícími okolnostmi, že ztratí schopnost zapojit se do nových vojenských dobrodružství. Může to být vyčerpání vlastních zdrojů, zvýšená připravenost Západu reagovat, rostoucí závislost na Číně, která nechce mít zbytečné problémy. Taková mezinárodní neutralizace však nezmírní toxický účinek války prožité uvnitř země.

Jugoslávská válka skončila téměř před čtvrt stoletím a bolavé rány z té doby v Srbsku stále zůstávají v centru veřejné diskuse. S přihlédnutím k tomu, jak vojenské ztráty a emigrace zasáhne obyvatelstvo Ruska, nelze doufat, že se téma války s Ukrajinou někdy stane minulostí. S Putinem nebo bez něj se ruská společnost bude k tomuto tématu tvrdošíjně vracet po mnoho dalších desetiletí, bude si hýčkat své křivdy a přesvědčení o nespravedlnosti světa k Rusku, a bezmyšlenkovitě marnit síly při záchraně alespoň zbytků své tváře.

Navíc toto uchování tváře bude nejspíš chápáno jako nějaká mimořádná nehoda, která nemá nic společného s objektivními zájmy země. Dnešní Srbsko nijak zvlášť neprožívá práva zbytků srbské menšiny v Chorvatsku, z nichž většina byla odtamtud vyhnána během operace Bouře v roce 1995. Ani se nesnaží anektovat bosenskou autonomní Republiku srbskou, kde žijí stejní Srbové. Integrace s etnicky blízkou Černou Horou také není číslem jedna na programu dne. Protože všechny síly jsou soustředěny na něco jiného – na odmítání a bránění mezinárodního uznání Kosova.

Tomuto nesmyslnému podnikání vůbec nebrání fakt, že pro samotné Srbsko je znovupřipojení Kosova s albánskou většinou děsivým snem. Nevadí, nechceme se vracet, ale jak srbské úřady, tak většinová srbská společnost se shodují, že zabránit mezinárodnímu uznání tohoto dávno odtrženého území je hlavním úkolem dnešního Srbska, na jehož realizaci se nesmí litovat peněz ani sil.

Něco podobného možná čeká Rusko po válce. Zmizení proruské části ukrajinské společnosti, ztracené pozice ve střední Asii a na Kavkaze, izolace od Západu a těžká závislost na Číně – to vše se bude považovat za nedůležité maličkosti. Ale veškeré úsilí státu a veřejnosti se zaměří na prožívání toho, že Rusko neudrželo řekněme Cherson nebo, jak bude válka pokračovat, třeba ten diskutovaný Berďansk. Nebo že Azovské moře přestalo být „vnitrozemským mořem Ruské federace“, když přece už Petr I. a tak dále.

V současnosti je nepravděpodobné, že by Rusko si mohlo dovolit další pokusy dobýt Cherson nebo Azovské moře. Ale to učiní úvahy o nich ještě trvalejší a naléhavější, což bude nutit Rusko k tomu, aby věnovalo zbytky svého potenciálu neplodnému nářku kvůli minulým ztrátám, a opustilo poslední naděje na jinou budoucnost.

Hořkost vítězství

Dá se říci, že za tak bezútěšnou budoucnost si mohou sami Srbové a Rusové, protože zvolili agresi a revanšismus. Nebo že se slabě bránili, když jim jejich vládci vnucovali takovou volbu. Ale je tu ještě jedno poučení z jugoslávské války, které spočívá v tom, že ji prohráli všichni, bez ohledu na to, jak spravedlivá byla věc, za kterou bojovali. Ani postavení oběti agrese ve spojení s následným vítězstvím a se sympatiemi Západu ji neochrání před chmurnou realitou, která ji čeká po skončení bojů.

Chorvatsku se podařilo realizovat scénář, který se nyní jeví pro Ukrajinu jako ideální. Splnilo maximálně svůj program: znovu získalo kontrolu nad celým svým územím, zbavilo se neloajální srbské menšiny, vstoupilo do NATO a do Evropské unie. Její protivník je bezpečně neutralizován a nepředstavuje už hrozbu. Ale stalo se tím Chorvatsko prosperující a vzkvétající zemí? To je trochu obtížnější.

Chorvaty usilující po vítězství o evropskou cestu na začátku čekal autoritářský režim s kultem osobnosti jejich válečného vůdce Franjo Tudžmana. Ten zde pokračoval několik let až do jeho úmrtí, po němž následovala určitá liberalizace. Ale Tudžmanovi spolupracovníci se brzy vzpamatovali ze ztráty svého vůdce, přidali evropský lesk své politické straně HDZ (Hrvatska demokratska zajednica) a znovu získali status dominantní síly, kterou stále zůstávají.

Z třiceti dvou let chorvatské nezávislosti byla dvacet čtyři let u moci HDZ (a je tam stále, na cestě k dalšímu znovuzvolení). Za tu dobu strana stihla srůst se státním aparátem, se soudy, s velkým byznysem a s četnými médii. Hlavní oporou její moci je byrokratický kolos Svaz válečných veteránů, který má téměř půl milionu členů ze čtyř milionů obyvatel. Sdružení veteránů, které si monopolizovalo vítězství a utrpení pro ně prožitá, ovlivňuje v Chorvatsku vše - od politiky až po divadelní repertoár a podílí se také na rozdělování nesčetných privilegií - od státních zakázek po slevy na veřejnou dopravu.

Nejprve válečná destrukce a toky uprchlíků, pak neúspěšné válečné reformy a privatizace pro přátele režimu a nakonec korporativistická struktura a ukvapené otevírání ekonomiky. To vše proměnilo Chorvatsko z jedné z nejvyspělejších zemí východní Evropy v outsidera i na poměry nových zemí EU. Z významných zdrojů příjmů zde zůstal pouze cestovní ruch a převody plateb od migrantů pracujících v zahraničí. V roce 2020 přijde pandemie a turisté nejezdí – chorvatský HDP klesne naráz o 9 %, v roce 2021 jsou karantény zrušeny a turisté se vracejí – HDP roste o 13 %.

Mimo turistické oblasti a metropolitní Záhřeb mohou ti, kteří se nedokázali zapojit do této komunity, sednout na autobus a zkusit štěstí ve Vídni a Mnichově. Co také často dělají. Během těžkých válečných 90. let (od roku 1991 do roku 2001) se počet obyvatel Chorvatska snížil o 7 %. Za deset let od roku 2011 do roku 2021, v nichž větší část strávilo Chorvatsko už v EU, byl pokles mnohem větší - 10 %. Uskutečnění snu o samostatném Chorvatsku, které se stane součástí Západu, se pro jeho obyvatele ukázalo být málo atraktivní.

Při srovnání Ruska se Srbskem chorvatský scénář i se všemi nedostatky vypadá pro Ukrajinu velice optimisticky. Chorvatsko bylo v předvečer války poměrně vyspělou zemí, bojovalo se především na periferii a Chorvatům se podařilo dostat do EU dříve, než Západ o region ztratil zájem.

Kromě toho s přihlédnutím k ruským zdrojům a k jeho jadernému statusu se úplné vítězství Ukrajiny, jako v případě Chorvatska, nezdá být příliš realistické. Mnohem pravděpodobnějším výsledkem bude situace neukončeného válečného konfliktu, jako v případě Kosova. Když se víra ve správnost a úspěch vlastní věci a pokračující podpora Západu spojí s velkým množstvím nevyřešených problémů ve vztazích s nepřítelem.

Příklad Kosova ukazuje, že četné chorvatské poválečné problémy blednou ve srovnání s jiným problémem – když Západ, bez ohledu na obrovské materiální a reputační investice na podporu kosovských Albánců, o ně ztratí zájem ještě před konečným urovnáním konfliktu. Především proto, že Západ přestává tuto otázku považovat za natolik důležitou, aby u ní zachoval jednotu ve svých řadách.

Ještě v roce 2008 západní lídři slíbili Kosovu plné uznání. A skutečně, nezávislost Kosova byla uznána předními mocnostmi Západu. Ale pět zemí EU odmítlo Kosovo uznat a do dnešního dne nikdo nepovažoval za nutné kvůli tomu na ně vyvíjet nátlak. Proto Kosovo už 15 let není schopno ani zahájit jednání o vstupu do Evropské unie. Evropští grandi sympaticky rozhodí rukama, ale nic nezmůžou – vždyť Slovensko a Kypr jsou proti.

Obdobná situace je s bezvízovým režimem. Kosovo, kvůli němuž byl Západ kdysi připraven zahájit vojenskou operaci v plném rozsahu v Evropě, zůstává jedinou balkánskou zemí, jejíž občané potřebují k cestě do Schengenu vízum. Pro srovnání: Srbsko získalo bezvízový styk od Evropanů již v roce 2009. A teprve ruská invaze na Ukrajinu donutila Brusel připomenout další nevyřešené konflikty a slíbit rozšíření bezvízového režimu na občany Kosova od roku 2024.

Vzhledem ke složité historii vztahů Ukrajiny s mnoha zeměmi EU a NATO je vznik podobných potíží téměř nevyhnutelný. Dokonce i dnes, v průběhu bojů, Polsko nesnáší oslavování Bandery, a Maďarsko a Rumunsko nesnáší útlak svých menšin. Můžeme si představit, jak jejich výhrady zesílí po skončení války, až společná ruská hrozba už nebude překrývat vzájemné křivdy.

Nejnepříjemnější pro Kosovany je však to, že Západ i přes svou bezvýhradnou podporu v 90. letech po řadu let považoval Srbsko za důležitějšího partnera než Kosovo. Nejen kvůli většímu počtu obyvatel a většímu ekonomickému potenciálu, ale především proto, že Srbsko je schopné případně opět destabilizovat celý Balkán a Kosovo - nic se neděje.

Kvůli tomu nemohou úřady v Prištině, 24 let po intervenci NATO, získat plnou kontrolu nad celým svým územím v hranicích, které byly dávno uznány Západem. V severním Kosovu, kde většinu obyvatel tvoří etničtí Srbové, stále existují paralelní srbské struktury operující z Bělehradu. A když se je Priština pokouší zlikvidovat, narazí na odpor Západu, který vyžaduje zdrženlivost, protože jinak by mohlo Srbsko reagovat přehnaně a destabilizovat region.

Je jasné, že i při tom nejvíce úspěšném konci války pro Ukrajinu bude mít Rusko mnohem více příležitostí k ostrým reakcím, než dnešní Srbsko. To znamená, že podobným zklamáním se Ukrajinci pravděpodobně nevyhnou.

Na vedlejší koleji

Pokusíme-li se stručně zformulovat hlavní výsledek jugoslávské války, pak se scvrkne v konstatování, že nejvyspělejší země východní Evropy se za pár let proměnila v zadní dvorek Evropy. Proměnila se na chudý provinční a beznadějně zaostalý region, který je zajímavý jen svou pohnutou historii, nikoli však svými perspektivami.

Přes skromnou velikost své země mělo jugoslávské vedení neproporcionálně větší vliv ve světě během studené války. Nejen občané SSSR či Polska, ale dokonce i Maďarska a Československa snili o cestování do Jugoslávie, odkud si přiváželi spotřební zboží. Ještě na konci 80. let začala Jugoslávie vyjednávat o vstupu do tehdejšího Evropského hospodářského společenství a nikdo si nedokázal představit, že většinu Jugoslávců na této cestě předběhne dokonce Rumunsko a Bulharsko.

Cena války se ukázala být taková, že nyní už nikdo bývalou Jugoslávii nepotřebuje, ani její vlastní obyvatelé, kteří odtud odcházejí v takovém počtu, jako by zde válka pokračovala. Patetické řeči a výzvy 90. let, tehdejší strategie a priority dnes vypadají jako prázdné bezduché nesmysly, beznadějně odtržené od reality, která přišla po válce.

Někteří jsou za tuto degradaci přímo zodpovědní, jiní byli nevinnými oběťmi vtaženými do bludného kruhu nenávisti. Ale čím dále, tím méně zůstává těch, kteří si přejí oddělit jedny od druhých a obnovit spravedlnost.

Vítězové a poražení, nevinní i viníci, agresoři a jejich oběti – jejich spory a nároky obrácené do minulosti už dávno nezajímají zbytek světa, který se posunul daleko vpřed. S největší pravděpodobností nedosažitelně daleko pro tuto malou a zapomenutou část Evropy. Rusko a Ukrajinu samozřejmě nelze nazvat malými. Ale tato odlišnost od Jugoslávie sama o sobě sotva bude stačit k tomu, aby se neopakoval její poválečný osud.

Přeložil MŠ