Digitalizace médií v historii a současnosti

Je internet masovým médiem?

Pamatuji se, jak nás v Čechách poprvé potkala digitalizace někdy na začátku 70.let, když k nám dorazily první hodinky digitálky. Do té doby se digitální objevovalo jen ve slově digitalis s vazbou na latinský název rostliny náprstník nebo na lék proti srdečním chorobám. Právě ty hodinky nejlépe mohou ilustrovat rozdíl pojmů digitální a analogový. Klasické hodinky nám symbolizují tok času analogově (analogicky) spojitým pohybem hodinových ručiček. Digitální hodinky nám na displeji ukazují čas v diskrétních hodnotách - číslicemi.

Konstatování, že vstupujeme do digitálního světa, se dnes stává okřídlenou frází, nicméně fakt, že média se stále více digitalizují, je nepopiratelný. Stačí navštívit řadovou redakci kteréhokoli média - tisku, rozhlasu i televize. Žádná z nich se dnes neobejde bez počítačů do jejichž pamětí se ve formě jedniček a nul ukládají žurnalistické produkty z osobních počítačů, laptopů, digitálních fotoaparátů, kamer, informačních agentur a internetu, aby byly pohotově připraveny k dalšímu zpracování.

V návaznosti na uvádění stále rychlejších a dokonalejších mikročipů do praxe zasáhla digitalizace nejprve výrobu mediálního produktu, který si však dlouhou dobu i nadále - s výjimkou zvukového nosiče - zachovával svoji tradiční podobu: noviny a časopisy na papíře (pravda, už bez knihtisku), rozhlas a televize v analogovém signálu pro naše analogové přijímače.

90. léta však přinesla revoluční změnu především v tom, že se začíná digitalizovat také výsledný mediální produkt a především jeho distribuce. Neznamená to, že by ze světa zmizely knihy, noviny, a časopisy, nebo že by se definitivně zavřela kina, nicméně digitální podoba produktů těchto médií, ať už on-line na internetu, nebo ve formě multimediálního CD-ROMu nebo nosiče DVD, rozvíjí možnosti jejich šíření a tím i disponibility daného média.

Elektronická média rozhlasu a televize navíc přechodem na digitální distribuci prostřednictvím satelitů a kabelu překonávají někdejší limity pohotových komunikačních kanálů, jejichž počet byl omezen fyzikálními vlastnostmi a geografií terestrických kmitočtů využívaných k vysílání.

Digitální televize, o níž se ještě před patnácti dvaceti lety tvrdilo, že se sice prosadí při výrobě televizních pořadů, ale že bude příliš drahá na to, než aby nahradila lacinější analogové vysílání a příjem, se stává na počátku této dekády realitou a zcela vážně musíme počítat s tím, že v příštích desetiletích vystřídá analogovou televizi stejně jako barevná televize kdysi vystřídala televizi černobílou.

Navíc 90. léta byla obdobím, kdy internet opouští ghetto univerzitních a počítačových pracoven a vstupuje do věku své dospělosti a s aplikací World Wide Webu se stává univerzálně použitelným komunikačním prostředkem a také symbolem digitálního věku.

Právě tomuto fenoménu se teď budu věnovat podrobněji.

Na otázku, co je to internet, existuje více odpovědí, které se liší podle zvoleného úhlu pohledu. Nejčastější odpověď zní: internet je nové médium nebo jen prostě "médium". Pojem média obvykle spojujeme s pojmem masová média, což jest střechový termín pro tisk, rozhlas, televizi a případně též masově šířené obrazové a zvukové záznamy.

Masové médium jako prostředek masové komunikace je v teorii dosti přesně vydefinovám (jsou popsány charakteristické rysy komunikátora, komunikovaného sdělení, příjemce-publika, zpětné vazby apod.) a internet se do těchto definicí nevejde, naopak - definici masového média přesahuje.

Internet je totiž komunikačním prostředím, nikoli pouhým komunikačním prostředkem. Toto konstatování nevyvrací tezi, že "internet je médium", ale takto použitá definice odkazuje na poněkud širší pojetí kategorie "médium", které zde vystupuje nejen jako konkrétní komunikační prostředek, ale jako celkové prostředí, zprostředkující činitel, agens komunikace.

Internet je tudíž médiem, komunikačním prostředím, v němž probíhají téměř všechny mody komunikace - jeden k jednomu, jeden k mnohým, mnozí k mnohým, mnozí k jednomu, a to simultánně i s časovým posuvem - přičemž v naprosté většině se nejedná o masovou komunikaci, ale o komunikaci interpersonální, zprostředkovanou počítačem, tedy tzv. Computer Mediated Communication - CMC. A pouze menší část komunikací internetu můžeme pokládat za komunikaci masovou.

Internet způsobil teoretikům masové komunikace velké problémy, protože narušil pravidla a definice, které tato věda za léta své existence vytvořila a nashromáždila. Nicméně vrásky na čele přibyly nejen teorii, ale také praxi, ať už se jedná o praxi právní ve věci ochrany lidských práv a veřejného zájmu, nebo o praxi ochrany duševního vlastnictví (copyright) nebo i o praxi daňových a správních úřadů, které nevědí jak svoje lokální pravomoce uplatnit v globálním prostředí internetu.

(Zcela konkrétní případ z našeho trestního zákoníku - pokud je trestný čin pomluvy páchán v hromadném sdělovacím prostředku, trestní sazba se zvyšuje, což staví otázku: je internet v tomto ohledu hromadným sdělovacím prostředkem???)

Řešení těchto problémů se soustřeďuje do odpovědi na otázku: jaký je vlastně rozdíl mezi webovovou stránkou BBC (http://www.bbc.co.uk) nebo CNN (http://www.cnn.com) a webovou stránkou Milana Šmída (http://www.cuni.cz/~smid)? Odhlédneme-li od kapacity serveru, pak technicky jsou to naprosto stejné entity, ale s tím rozdílem, že webová stránka CNN se svými milióny návštěv/"hity" denně se stává masovou komunikací, zatímco osobní stránka univerzitního pedagoga Šmída zůstává CMC komunikací interpersonální.

Praxe nám potvrzuje, že charakter masové komunikace na internetu již není zcela v rukou komunikátora, tak jako až dosud v tisku, rozhlase, televizi, ale že o tomto charakteru rozhoduje příjemce sdělení, tedy internetové publikum. Při zkoumání a posuzování teoretických ale i praktických problémů masové komunikace na internetu už nerozhoduje jenom statické rozdělení rolí účastníků komunikace (profesionální komunikátor, technický prostředek multiplikující sdělení, disperzní a heterogenní publikum), ale také dynamický komunikační kontext tohoto procesu, který může při každém komunikačním aktu nabývat různou podobu.

Angličtina charakterizuje internet jako "the user driven media" tedy jako médium, jehož hnací silou je uživatel. Takže o tom, zdali se daná webová stránka stane sdělením masové komunikace, dnes rozhoduje nejen komunikátor, který ji vytváří, nejen systém, který mediální produkt (noviny, časopisy, rozhlasové a televizní pořady) distribuuje, ale především příjemce sdělení, ten, kdo si danou webovou stránku vyhledá.

Při diskusích o žurnalistice na internetu se vyskytují dva protichůdné názory, z nichž jeden tvrdí, že internetová on-line žurnalistika je zcela novým typem žurnalistiky, která představuje novou kvalitu ve srovnání se žurnalistikou v tradičních médiích, jejíž zásady mohou být ignorovány, a ten druhý názor zase naopak tvrdí, že žurnalistika na internetu se ničím - alespoň obsahově - neliší od žurnalistiky tradiční, jde jen o zvláštní způsob distribuce žurnalistického produktu a proto nemá význam se internetovou žurnalistikou jako nějakým zvláštním oborem zabývat.

Podle mého názoru se pravda nachází kdesi mezi těmito póly, přičemž o rozdílnosti tradiční a internetové žurnalistiky nemůže být sporu. Proto toto tvrzení uvedu dva hlavní důvody.

1. Z hlediska formy je mezi žurnalistikou v tradičních médiích a na internetu nesporný rozdíl, který je daný už samotnou odlišností multimediálního hypertextu od klasického textu. Také hypertext je vlastně "user driven" uživatelsky determinován. Jeho percepci si určuje sám konzument tím, že využívá nabízených možností a prostřednictvím navzájem provázaných odkazů si vytváří svoji vlastní verzi textu, a to tím jak se rozhoduje, který odkazový blok textu, obrazu či zvukového záznamu si právě vyvolá.

Hypertext není závislý na linearitě klasického textu a tato nová forma zákonitě podmiňuje změnu organizace obsahu. Žurnalista sice může možnosti hypertextu ignorovat a využít internet pouze jako prostředek distribuce klasického lineárního textu, to však nic nemění na tom, že hypertext a jeho multimediální možnosti jsou novou kvalitou žurnalistického produktu.

2. Dalším prvkem, který odlišuje internetovou žurnalistiku od žurnalistiky tradiční, je disponibilita jejího sdělení v prostoru a čase. Ta disponibilita je globální a instantní.

Internet je prvním vskutku globálním médiem, v němž každá webová stránka umístěná na síti kdekoli na světě je dostupná kdykoli a komukoli, kdo je schopen se na internet připojit.

Tato disponibilita pak umožňuje sdělení internetové žurnalistiky průběžně aktualizovat, aniž by se předešlá sdělení k danému tématu ztrácela nebo byla opouštěna tak, jak se tomu děje například při pravidelných bulletinech rozhlasových a televizních zpravodajských programů. Konzument internetového zpravodajství nemusí čekat, až rozhlasový nebo televizní komunikátor zařadí požadovanou informaci do vysílání, ale může si ji sám operativně vyhledat a navíc se zde může buď přímo nebo odkazem seznámit s genezí události, případně se souvisejícími událostmi či tématy.

Navíc právě tato relativně snadno získaná univerzální disponibilita rozšiřuje a demokratizuje okruh komunikátorů, neboť teoreticky každý z vlastníků periodicky aktualizované webové stránky může usilovat o to, aby se stal komunikátorem masové komunikace. Zda se mu to podaří, záleží nejen na formě a obsahu komunikovaného sdělení webových stránek, ale především na tom, zda jeho sdělení se dostanou do příslušného kontextu typického pro masovou komunikaci, tj. zda budou pravidelně vyhledávána větším počtem příjemců z anonymního a heterogenního publika.

Na rozdíl od technologických optimistů, kteří se domnívají, že vše, co je technicky možné, je také historicky nutné, se nedomnívám, že se sdělování žurnalistických produktů stane dominantní funkcí internetu, tj. že funkce masového média bude v komunikačním prostředí internetu tou hlavní a převažující.

Podle mého názoru těžiště využívání internetu bude i nadále spočívat jednak v interpersonální CMC komunikaci (předávání vzkazů, diskusní skupiny, chaty apod.) a pak v obecně oznamovací rovině, která bude k dispozici (informace subjektů ekonomické, politické, kulturní sféry pro veřejnost, vyhledávání informace denní potřeby, např. o počasí, o jízdních či letových řádech, úředních sděleních, nabídkách služeb apod.).

A především - internet bude zvláště v chudších zemích neustále narážet na ekonomické bariéry, které mu budou zabraňovat, aby se stal univerzálně dostupným médiem tak, jak je dnes tisk, rozhlas či televize (což ovšem nevylučuje možnost, že v průběhu příštích desetiletí zjednodušená podoba internetu se stane službou některé z mobilních komunikací, např. UMTS, které mohou tuto lacinou a univerzální dostupnost zajistit.)

Zatím si ne každý může dovolit soukromé internetové připojení do vlastní domácnosti. Vždyť počet internetových připojení v České republice na tisíc obyvatel je v současnosti 19,4 (viz poslední kontrolní zpráva Evropské komise o ČR), tedy jedná se o dvě procenta z počtu obyvatel. Já vím, že tato číslice nevypovídá o počtu uživatelů internetu, je pouze referenčním údajem pro mezinárodně srovnatelné statistiky.

Ale i Média projekt, který zkoumal počet lidí, kteří mají k internetu přístup a občas ho používají - většinou v zaměstnání a ve školách - došel k číslu 18,6 procent populace (údaje z října 2000 - viz http://www.ihned.cz/wos/newsdb/detail.asp?id=238498). Co je na této statistice povzbudivé, je věková skupina 16-19 let, ve které přístup k internetu má 48 procent.

Ale i za předpokladu, že se počet uživatelů internetu bude zvětšovat, není jisté, zda u části populace - jak tomu nasvědčují poznatky výzkumů ve světě - nebude aktivní využívání počítačové techniky narážet na vzdělanostní a psychologické bariéry. A vůbec není jasné, zda tato rostoucí obec uživatelů se bude obracet k internetu jako k masovému médiu, tj. zda tady bude vyhledávat právě žurnalistické produkty nebo zda se nebude soustřeďovat především na interpersonální komunikaci a na získávání informací o službách denní potřeby.

Přestože internetová žurnalistika bude podle mého názoru i nadále menšinovou funkcí internetu, již sama existence internetu, jeho služby a jeho výše uvedené vlastnosti přinášejí do práce žurnalisty významnou změnu a kladou nové požadavky na jeho profesi. Jaké ty změny a požadavky jsou, o tom doufám pohovoří další referenti panelu tohoto našeho semináře.

PhDr. Milan Šmíd