2. internetové odnože již zavedených médií, které nejsou totožné s původní "tradiční" verzí, ve srovnání s ní přinášejí nové obsahy a plně využívají multimediálních možností internetové on-line žurnalistiky;

3. periodika, která jsou vytvářena speciálně a výhradně pro umístění na Internetu.

(Označování těchto periodik není zatím ustálené. Někdo používá název e-zine buď pro všechny tři skupiny, nebo alespoň pro druhou a třetí kategorii. Existují však autoři, kteří termín e-zine přidělují pouze takovým periodikům, které vytvořili internetoví nadšenci a amatéři pouze pro Internet.)

Na první pohled by se mohlo zdát, že na internetu se žurnalistou může stát každý, kdo umístí svůj text na nějakou webovou stránku. Vždyť z hlediska dostupnosti není pro účastníky internetu velký rozdíl mezi webovou stránkou www.nytimes.com a stránkou www.cuni.cz/smid. Přesto webové stránky deníku The New York Times jsou považovány za sdělení masového média, zatímco stránka pedagoga Šmída na serveru Univerzity Karlovy nepřekročí rámec interpersonální počítačově zprostředkované komunikace (CMC - Computer Mediated Communication).

To, že některá webová stránka se stane médiem masové komunikace a jiná zůstane osobním sdělením, pouhou interpersonální komunikací v prostředí internetu, rozhoduje širší komunikační kontext (např. téma šířeného sdělení, veřejný charakter sdělení, jeho periodicita, aktualizace, navštěvovanost webové stránky apod.), v němž obsahová kritéria hrají významnou roli.

Ta jsou rozhodující i při posuzování, zda v daném konkrétním případě jde o internetovou žurnalistiku nebo jen o nezávaznou, byť někdy internetovým vydavatelem moderovanou výměnu názorů na úrovni diskusních skupin sestávajících se z omezeného auditoria názorově spřízněných duší (tzv. fan-zine). Při tom není rozhodující, zda dané periodikum se úzce tematicky vymezuje a okruh jeho čtenářů není velký. Mnohem více záleží na charakteru publikovaných materiálů.

To, co odlišuje skutečnou internetovou žurnalistiku od amatérských "žurnalistů" na mnohých webových stránkách, je právě naplnění obecných požadavků kladených na žurnalistiku, zvláště na zpravodajství. Od zpravodajství se vždy žádá, aby přehlednou a srozumitelnou formou zprostředkovalo svému čtenáři, posluchači a divákovi aktuální a podstatné, tj. zpracované, vytříděné a agregované informace o událostech a nejrůznějších jevech současného světa, a aby tyto informace byly v maximální míře objektivní, tj. v souladu se skutečností, bez záměrného zkreslování autorem zprávy, který si daná fakta dostatečně ověřil a prověřil.

Zvláště v počátcích internetu získávaly na popularitě e-ziny, ve kterých se ostře kriticky hodnotily nejrůznější jevy, aniž by si autor dal práci se zjišťováním souvislostí, případně fakta ověřoval nebo poskytl příležitost k vyjádření protinázoru. I když taková zpráva mohla obsahovat požadované zpravodajské minimum, tj. odpovědi na otázky: "kdo, co, kde, kdy, jak a proč," informační hodnota zprávy oznamující například: "Firma XY mi dodala počítač, který předražila a který je špatný, protože vedoucí této firmy je podvodník a je třeba ho zavřít," byla malá právě pro její subjektivní úzký úhel pohledu, nehledě na to, že při jejím zpracování nebyly dodrženy výše uvedené zásady žurnalistické práce (např. předložení ověřených argumentů o nízké kvalitě počítače, vysvětlení proč cena není adekvátní, názor protistrany apod.).

Není náhodou, že e-ziny tohoto druhu začaly postupně ztrácet své čtenáře, kteří si uvědomovali, že nedostávají plnohodnotné a ověřené informace, a proto návštěva takové webové stránky byla pro ně ztrátou času. Vydavatel takového e-zinu se pak musel rozhodnout: buď přijme zásady seriózní profesionální žurnalistiky nebo bude muset čelit nebezpečí, že čtenáři jeho e-zinu se omezí jen na úzký kroužek názorově spřízněných jedinců, např. nepřátel firmy XY, kterou e-zine permanentně kritizuje. Takový e-zine se pak stává fan-zinem a ztrácí atributy plnohodnotné internetové žurnalistiky. (pozn. 2)

Nemá-li být internetová žurnalistika pouhým převedením žurnalistického produktu tradičních médií do digitální elektronické podoby, která je přístupná prostřednictvím internetu on-line, měla by využívat specifiky internetového prostředí.

Tato specifika se projevuje především

a) v hypertextovém formátu internetové zprávy,

b) ve způsobu její distribuce, tj. v její disponibilitě v čase a prostoru.

ad a: Základem je hypertext

Hypertext posloužil vynálezci celosvětové pavučiny World Wide Web Tim Berners-Leeovi jako nástroj umožňující rychlou orientaci a navigaci v obrovské množině nejrůznějších informačních souborů umístěných na síti, které jsou identifikovány jednotným "lokátorem" URL (Uniform Resource Locator).

Svým systémem odkazů, tzv. links, hypertext umožňuje členění těchto informačních souborů do dalších jednotlivých bloků, o jejichž výběru a posloupnosti čtení si čtenář později rozhoduje sám, podle své vlastní vůle. Kromě toho hypertext umožňuje využívat multimediálnost digitálního prostředí počítače tím, že kterýkoli z těchto bloků může obsahovat zvukovou nebo zvukově-obrazovou (audiovizuální) informaci.

Nezbytnou součástí kvalifikace internetového žurnalisty je tudíž znalost jazyka HTML (Hypertext Mark-up Language). Ten mu umožní vytvářet v textu odkazy na jiné bloky textu a na další zdroje informací v rámci celého webu. Kromě toho mu jazyk HTML nabídne i různé možnosti grafického zobrazení, lay-out, celé zprávy. Naštěstí současné editory HTML jsou natolik "uživatelsky přátelské", že se příliš neliší od textových editorů např. typu Word, a není složité se s nimi seznámit.

Při koncipování celého e-zinu, ale i jednotlivých zpráv by měl internetový žurnalista vycházet z formátu obrazovky počítačového monitoru, jejímž prostřednictvím se veškeré informace on-line ke čtenáři dostávají.

Svým způsobem se zde dostává do podobné situace jako jeho rozhlasový a televizní kolega, který je omezen dvaceti- nebo třicetiminutovým trváním zpravodajské relace. Vzhledem k tomu, že do jedné minuty se "vejde" zhruba dvanáct řádek normalizovaného textu, musí rozhlasový a televizní žurnalista ve svém hlavním půlhodinovém zpravodajském pořadu soustředit hlavní informace do osmi až deseti stran textu, což je množství, které by se vešlo na jednu stranu deníku formátu našich Hospodářských novin.

Na jedné straně není internetový novinář díky paměťové kapacitě serverů omezován v délce svých příspěvků, na straně druhé by měl mít na paměti, že jeho čtenář - zvláště ten, který se dostává k internetu přes telefonickou linku - je omezen kapacitou modemu, cenou spojových poplatků, a obvykle nemá čas a náladu procházet desítkami obrazovek a stahovat si stovky kilobajtů textů, pokud ho k takovým textům neváže nějaký speciální zájem.

Specifiku internetové žurnalistiky velmi dobře vystihl novinář Ondřej Neff, který pochopil, že obrazovka monitoru vyžaduje stručnost a výstižnost, podání hlavních informací v kondenzované podobě sdělení, ve formě podobné čelu agenturní zprávy nebo headlinům rozhlasového a televizního zpravodajství. Neff věděl, že to, co čtenáře zajímá, jsou aktuální, pohotové a sítem novinářské zkušenosti vytříděné informace o dění v České republice tak, jak se toto dění odráží v českých médiích. Neff věděl, že tyto základní - často zjednodušená sdělení - pak může rozvinout do podoby klasického zpravodajství nebo jiných žurnalistických druhů a žánrů v dalších souborech, na které hlavní obrazovka odkazuje hypertextovým "linkem".

(Nebylo náhodou, že úvodní strana Neffova internetového deníku Neviditelný pes byla v roce 1999 nejnavštěvovanější webovou stránkou ze všech internetových periodik, včetně těch profesionálních, jako byly České noviny, iDNES, iHned apod. Když na jaře roku 2000 Neviditelný pes změnil lay-out své vstupní strany, ztratil část svých čtenářů, kterým později nabídl původní "kondenzovanou" Neffovu stranu Neviditelného psa alespoň v hypertextovém odkazu.)

Odkazovost hypertextu dává internetovému žurnalistovi téměř neomezené možnosti rozšiřovat předkládanou zpravodajskou informaci o další dodatečná sdělení, která rozvíjejí buď historickou nebo tematickou perspektivu původní zprávy. Autor zprávy tak může čtenáře odkázat na zdroje a prameny, z nichž zpráva vychází, a to buď tím, že je sám na své webové stránky umístí (např. plný text rozhovoru se zdrojem, z něhož zpráva využívá jenom část apod.) nebo že hypertextovým linkem čtenáře na takové zdroje a prameny upozorní (encyklopedické odkazy, relevantní dokumenty, které jsou k dispozici on-line, plné texty materiálů, z nichž je citováno, odkazy na další média apod.)

Internetová žurnalistika má v tomto ohledu možnosti, která všechna ostatní tradiční média postrádají, například co se týče přístupu k již zveřejněným materiálům. Umožňují totiž čtenáři širší, především historické souvislosti událostí. Pokud si neschováváme staré noviny a časopisy, ztrácíme možnost vracet se k informacím o událostech v minulosti, rozhlasové a televizní zpravodajství v podstatě žije a umírá okamžikem, kdy se vysílá.

V internetovém zpravodajství však máme možnost kdykoli nasměrovat čtenáře k archivním souborům uloženým v počítačové paměti, které jsou okamžitě - bez dlouhého vyhledávání - k dispozici. (Možnost vyhledávání podle klíčových slov ve svých archivech dnes patří k základnímu vybavení rozvinutých internetových periodik, využívání této služby je však bohužel - zvláště u on-line verzí tištěných deníků a časopisů - často podmíněna zvláštní platbou internetového uživatele.)

Téměř neomezená možnost rozšiřování základního rozsahu zpravodajské informace však sebou přináší jiný závažný problém on-line žurnalistiky, a to - jak čtenáře na formátu obrazovky počítačového monitoru orientovat ve struktuře celého e-zinu, a jak ho informovat o tom, s čím se může setkat na tom kterém hypertextovém odkazu. Tato na první pohled mechanická práce třídění zpravodajských a dalších žurnalistických materiálů do příslušných rubrik a podmnožin souborů však rovněž vyžaduje určitou žurnalistickou zkušenost a kvalifikaci. Ta spočívá právě ve schopnosti rozeznat, co je pro daného cílového čtenáře podstatné, jak které materiály spolu tematicky a významově souvisejí, a podle toho zvolit hierarchii odkazů a jejich formu tak, aby pomáhaly čtenářově orientaci, než aby ho zahlcovaly přemírou nových a dalších informací.

Také tady platí, že méně je někdy více. Několik málo odkazů, v nichž se informace neopakují a které rozšiřují perspektivu pohledu na daný jev či událost, je pro čtenáře mnohem užitečnější, než desítky odkazů na materiály, které se sice k danému tématu vztahují, ale jejichž informační hodnota je nevyrovnaná. Desítky odkazů u jednoho článku sice mohou vypadat efektně, ale nenahradí dva nebo tři základní odkazy, které jsou pro zvolené téma podstatné.

Také v tom spočívá hodnota a popularita příslušného e-zinu. Čtenář si ho oblíbí, pokud bude vědět, že ho nezavalí množstvím neutříděných žurnalistických materiálů, a že tu pracnou a časově náročnou selekci materiálů z hlediska tématu, zpravodajského významu a žurnalistické kvality za něj už někdo udělal, nejlépe někdo s profesionální žurnalistickou zkušeností.

Zvláště při koncipování vstupní strany internetového periodika je třeba mít znovu na paměti, že obrazovka počítačového monitoru je limitem. Není vhodné "natahovat" vstupní stranu přes několik obrazovek. S jejím prostorem je třeba účelně hospodařit i v podmínkách, kdy její značnou část si nárokují reklamní "nudle" a "bannery" sponzorů, a musejí zde být umístěny základní informace o dané webové stránce včetně některých interaktivních služeb (vyhledávače, hlasovací panely, kontaktní adresy pro zpětnou vazbu apod.).

Problém orientace v internetovém periodiku do jisté míry řeší využití rámců (frames), kdy postranní pruh obrazovky se nemění a průběžně nás neustále odkazuje k jednotlivým rubrikám. Čtenářskému komfortu poslouží, když obsah těchto rubrik je k mání už pouhým dotekem kurzoru myši počítače jako tzv. "praporkové" (fly-out) menu. Bohužel, některá internetová periodika nechávají čtenáře projít sérií obrazovek na cestě k žádanému materiálu, a to jenom z toho důvodu, aby se při svém putování musel setkat s co největším počtem reklam, jejichž odkliknutí se potom vykazuje reklamním agenturám.

Nestačí-li k základní orientaci v internetovém periodiku využití rámců, protože struktura rubrik je příliš složitá a webových stránek je příliš mnoho, pak je vhodné nabídnout čtenáři na úvodní straně odkaz na jednoduchou, hierarchicky strukturovanou mapu celého webového místa (tak jak to nabízí např. internetová stránka České televize www.czech-tv.cz, nebo informační server Ministerstva vnitra www.mvcr.cz).

Celkově vzato, digitální multimediální prostředí internetu nabízí množství technických variant toho, jak "zabalit" či "naservírovat" žurnalistický produkt příslušnému konzumentovi. Kromě toho do každé webové stránky lze zakomponovat podprogramy, applety, které do ní vnesou některé dynamické prvky (animovaná grafika, pohyblivé obrázky apod.) Dosavadní zkušenosti však vypovídají o tom, že sebevíc technicky dokonalá a graficky efektní prezentace příslušných webových stránek daného periodika nezachrání jeho popularitu, pokud jsou tyto stránky informačně chudé nebo nevyrovnané z hlediska žurnalistické úrovně prezentovaných materiálů.

Naopak, někdy autor e-zinu, který přehustí své stránky technickými vymoženostmi, odradí publikum od častějších návštěv, neboť kromě toho, že čtenář takového e-zinu musí déle čekat, než se mu natáhnou data příslušné stránky (což se pak projeví i na jeho účtech za telefon), se někdy - vzhledem k zastaralé hardwarové a softwarové vybavenosti svého počítače - nemusí k tak technicky složitě "zabalenému" souboru vůbec dostat.

To ovšem neznamená, že by internetový žurnalista měl technické možnosti internetu a aplikací www ignorovat. Jde především o interaktivitu, kterou internet umožňuje, tedy vlastnost, kterou ostatní média dosahují jen obtížně a jen ve výjimečných případech (rozhlasové a televizní pořady, do nichž telefonicky vstupují posluchači a diváci). Mezi interaktivní nástroje obohacující internetovou on-line žurnalistiku patří zejména:

Specifickou formou internetové žurnalistiky jsou interview nějaké osobnosti, které kladou otázky internetoví uživatelé, a při nichž se komunikace vede prostřednictvím elektronické pošty (takovou formu interview pravidelně využívá např. internetová varianta deníku MF DNES http://www.idnes.cz) nebo někde dokonce prostřednictvím tzv. "chat boardu". Na rozdíl od podobné rozhlasové nebo televizní besedy s posluchači a diváky, internetová diskuse je dostupná čtenáři v plném znění také v kterémkoli pozdějším okamžiku.

Ad b: K dispozici kdekoliv a kdykoliv v prostoru a čase

V počátcích internetové žurnalistiky převládal názor, že právě interaktivita bude tou hlavní zbraní při jejím soupeření se žurnalistikou tradičních médií. Jak ukazuje praxe, interaktivních prvků v masových médiích (dnes např. také u digitální televize šířené kabelem) využívá jen menší část auditoria. Speciálně u internetu se typ "interaktivních" mediálních konzumentů zaměřuje více na nejrůznější diskusní skupiny typu BBS (Bulletin Board Service) nebo na tzv. "chaty" (skupinové diskuse vedené na internetu v reálném čase), než na nějaká internetová periodika.

Postupem času se ukazuje, že největší síla internetové žurnalistiky a jejích produktů je především v disponibilitě internetových periodik v prostoru a čase. Žádné jiné médium nepřekonává prostorové hranice tak snadno jako internet. Webové strany s českými internetovými periodiky si může přečíst kdokoli kdekoli, kde je k dispozici nějaký IPS, čili poskytovatel internetové služby, dostupný prostřednictvím telefonní linky.

Stejně tak není problém pro českého internetového uživatele přečíst si každý den hlavní materiály světových deníků The New York Times, Le Monde, The Guardian nebo Frankfurter Allgemeine Zeitung, nebo se v Praze seznamovat se světovými událostmi na webových stránkách informačních agentur Reuters, AP, Bloomberg, ČTK apod.

Tuto univerzálnost přístupu by měl vydavatel českého e-zinu zohledňovat tím, že svému potenciálnímu čtenáři doma i v zahraničí nabídne různé varianty kódování textu tak, aby jeho text, včetně písmen české abecedy s čárkami a háčky, byl čitelný v nejrůznějším hardwarovém i softwarovém prostředí.

Celosvětový univerzální charakter internetové komunikace poskytuje internetové žurnalistice ještě jednu nepřehlédnutelnou výhodu, která až do této doby byla vyhrazena jen informačním agenturám a bohatým masmédiím v oblasti tisku, rozhlasu a televize - a to možnost mít své dopisovatele nebo stálé redakční spolupracovníky na celém světě. Protože tito dopisovatelé jsou schopni při minimálních nákladech pravidelně přispívat do příslušného e-zinu, každé internetové periodikum - podle povahy svého obsahového zaměření - získává možnost informovat o událostech a jevech v perspektivě, která přesahuje lokální rozměr.

Ještě významnějším prvkem internetové on-line žurnalistiky, než její celosvětová všudypřítomnost, je pak její disponibilita v čase. Je statisticky prokázáno, že navštěvovanost zpravodajských webových stránek pronikavě roste v případě nějaké významné události se širokým dopadem (např. smrt princezny Diany, katastrofální záplavy, sjízdnost silnic při sněhové kalamitě, průběh voleb apod.). (pozn. 3)

Pravda, také rozhlas a televize dokážou překonat časovou bariéru mezi komunikátorem a příjemcem svými přímými přenosy "tady a teď". Ovšem internet nejen zprostředkovává v reálném čase přenos zvuku i obrazu (u obrazu v míře omezené kapacitou přenosu dat), internet nejen může okamžitě aktualizovat své texty v těsném závěsu za průběhem událostí, ale co je důležitější, tyto aktuální texty se dají kdykoli zpětně vyvolat na obrazovku monitoru, aniž by se muselo čekat, kdy informace o dané události přijde na řadu při postupném uvádění rozhlasových nebo televizních zpráv.

Na rozdíl od přímých přenosů rozhlasu a televize, které sice mohou v reálném čase aktualizovat informace o události, ale nemohou se už podrobně vracet k jednou sdělenému, se v internetovém zpravodajství vždy můžeme on-line setkat s poslední zprávou vypovídající o aktuálním stavu a navíc zde máme možnost ohlédnout se na předchozí vývoj události odkazem na starší zprávy, nemluvě o možnosti dalších odkazů na informace o širším pozadí dané události prostřednictvím vhodně zvolených hypertextových linků.

Právě v této souvislosti lze vyslovit hypotézu, že v soutěži o čtenářskou přízeň nebudou vítězit ta periodika, která nás budou ohromovat šíří a rozsahem poskytovaných informací, ale která budou nejpohotovější v neustálé a průběžné aktualizaci nabízených materiálů.

Pokud internetové periodikum dokáže možnost průběžné aktualizace využívat a bude na svých webových stránkách pohotově nabízet aktuální, pravdivé, ověřené a společensky významné (tj. relevantní přinejmenším pro určitý segment společnosti) informace, zcela určitě se nemusí obávat, že nenajde mezi internetovými uživateli své pravidelné čtenáře. Nehledě na to, že takové kvalitně a profesionálně vedené webové stránky se stávají často doplňkovým, a někdy dokonce i tím hlavním zdrojem informací o příslušných událostech.

Stále častější citace internetových periodik na stránkách tisku a ve zpravodajských relacích rozhlasu a televize jsou toho důkazem.

Milan Šmíd

pozn.1: "I kdyby se počítačová gramotnost stala univerzální a dokonce i kdyby každá domácnost měla osobní počítač vybavený modemem, je obtížné si představit, jak by se pouze z této základny mohl nový systém masové komunikace rozvinout." Melvin L. DeFleur, Sandra J. Ballová-Rokeachová: Teorie masové komunikace, Univerzita Karlova, Praha 1996 - str. 346.

pozn.2: Zandl, Patrik: Vzestup a pád internetové žurnalistiky? www.iPort.cz, 30.12.1999

pozn.3: Fallows, James: But Is It Journalism?, The American Prospect, 23.11.1999,

http://tap.epn.org/prospect.html/archives/V11-1/fallows.htm

Zpět na Louč