[17.11.2014]    [10] - 17. listopad

Pro tento den i dny další využívám textu, který jsem sepsal už na začátku roku 1990, jehož jednu verzi jsem předal parlamentní komisi pro objasnění událostí 17. listopadu (Jako dokument B/37b ji Pavel Žáček zveřejnil, přestože jsem si jeho zveřejnění ve výslechovém protokolu vyhradil), který v upravené podobě otiskl Mladý svět a nakonec jsem ho po deseti letech umístil i na internet (Britské listy).

Rozhodl jsem ho ponechat beze změny, v závorkách pak dodávám některá dodatečná vysvětlení, a jména lidí jsem odanonymizoval. Snad mi to nebudou mít za zlé.

Ráno se v práci omlouvám, a jdu z Jindřišské ulice k budově ÚV KSČ na nábřeží. Vím, kde je přijímací kancelář, vím, kde je podatelna, už jsem si zvykl na tykání zdejších soudružek.
"Mohu tady nechat dopis přímo pro generálního tajemníka?"
"Ano, proč ne?"
"Dostane ho?"
"Posílám to přímo na jeho sekretariát."

Z podatelny odcházím s pocitem, že pro mne neobvyklá věc – napsat dopis generálnímu tajemníkovi – je tady asi běžnou záležitostí.

Vím, že dnes Jana, ale i děti půjdou na demonstraci k 50. výročí 17. listopadu. Pro mne je však pátek již tradičně "dnem sauny". Sauna totiž očišťuje nejen tělo, ale i mozek a pravidelně pro mne vytváří předěl mezi týdnem, kdy člověk dělá to, co musí, a mezi volnými dny, kdy dělá to, co chce.

Když odcházím ze sauny v Podolí kolem šesté hodiny, takřka se tu v šatně srazím s mužem, který láteří, že se sem nemohl včas dostat, že tramvaje po nábřeží nejezdí. "Doufám, že to je poslední demonstrace, kterou povolili." Nepamatuji se, že bych tohoto muže někdy viděl v téměř pravidelné sestavě "pátečníků", a jeho fysiognomie s přísnými rysy dává tušit, že je to člověk zákona, řádu a pořádku.

V nedaleké restauraci při pauze desetníkového mariáše vyprávím spoluhráčům Tondovi Jirotkovi a Martinovi Dočkalovi o Michalově středeční příhodě i o tom, že jsem dnes poslal dopis na ÚV KSČ. Ačkoli restaurace zavírá v devět, trochu přetahujeme a protože Tonda Jirotka je rovněž zván na dlouho připravovaný večírek u nás doma, stopneme si taxíka. Martin Dočkal cestou na Vinohradech vystupuje.

(Hlavním důvodem „dlouho připravovaného večírku" bylo vlastně video. Náš příbuzný Lubor/Borek Kinšt z Jindřichova Hradce přijel na víkendovou návštěvu s dětmi do Prahy a přivezl sebou videopřehrávač. Jak už tehdy bývalo zvykem, u vzácného videa se scházelo více lidí, zvláště když se sehnaly zajímavé kazety. Účastníky večírku jmenuji dále.)

Tady si dovolím jedno odbočení. Martin Dočkal byl jedním z mála, který věděl o Michalově případu a našich stížnostech. Jakmile se doslechl zprávu o údajné smrti Martina Šmída, byl skálopevně přesvědčen, že je to náš Martin Šmíd, že pořádkové síly se nám takto pomstily. Vůbec si netroufal zavolat k nám domů, teprve televize ho přesvědčila. "Něco se ve mně sevřelo a trvalo to celé dny." Od toho dne absolvoval všechny demonstrace a říká, že on přišel s heslem, které se na nich tak často skandovalo: "To je ono!" Já mu to věřím.

Taxík nás vysadil před naším domem něco po půl desáté. Obývací pokoj byl plný lidí. Návštěva z jižních Čech, švagr Jirka s manželkou, manželé Jirotkovi, Koubští, Matesovi. Mezi nimi i Martin a Michal. Občas se sleduje video, chvílemi se diskutuje. O demonstraci se mluví už jenom okrajově. Obtížně se mi později vysvětlovalo státní bezpečnosti, že o průběhu demonstrace jsem se v pátek příliš nedozvěděl. Zmožen saunou jsem později u videa usnul a probudil se, až když hosté odcházeli.