[21.11.2014]    [14] - 21.-24. listopad

Pondělkem 20. listopadu končí můj text sepsaný v roce 1990. Další dny jsou rekonstrukcí vzpomínek, které jsem dal dohromady před dvěma lety. Úterý až pátek 21.-24. listopadu měly pro mne – pokud si vzpomínám – téměř stereotypní průběh. Ráno jsem šel do práce v Jindřišské, odpoledne či večer přišel domů a sledoval televizi. Tím si vysvětluji, že v mém diáři chybějí jakékoli poznámky. Pamatuji se, jak jsem se vracel z práce do prázdné domácnosti. Jana bývala celé odpoledne a večer v redakci, Martin stávkoval se studenty matfyzu, a Michal trávil čas na internátu gymnázia, které rovněž stávkovalo. V mém zaměstnání, Československé televizi, se však daly do pohybu události, které zachytil tehdejší informační zpravodaj ČST Praha s názvem GARÁŽ OF ČST (stručný popis těchto událostí je na webu ČT a já jsem se je snažil popsat ve zvláštní studii).

Vzpomínám, jak v úterý 21. listopadu někdy kolem poledne vrazila do naší kanceláře v Jindřišské celá rozrušená střihačka Kratochvílová, která měla střižnu o patro níže: „Kdo může a má čas, ať jde na Kavčí hory. Je třeba podpořit lidi od přenosů, kterým nechtějí povolit vyjet do Prahy." Dílenský výbor ROH přenosové techniky svolal své lidi na schůzi do garáží na nádvoří televizního objektu Kavčích hor, ze které se stala protestní demonstrace. Technici z přenosů se zde vyjadřovali jednak k 17. listopadu, ale také žádali, aby televizní zpravodajství bylo „pravdivé, úplné a objektivní."

Jedním z klíčových požadavků byla možnost vysílat přímé přenosy z Václavského náměstí. Na to jim prý jejich šéfové odpověděli, že přenosová technika se stopadesáti lidmi nereprezentuje celou televizi a nemůže vnucovat svoji vůli dalším třem tisícům zaměstnanců. Proto ta mobilizace, která ještě ten den odpoledne přivedla do garáží lidi ze všech pracovišť ČST, tehdy ještě rozesetých po celé Praze (Jindříšská, Burza, Zahradní město, Jezerka atd.)

Další vývoj událostí je známý. Pod tlakem zaměstnanců ČST a pod hrozbou přerušení vysílání stávkou vedení ČST krok za krokem ustupovalo, což nakonec vyústilo do víkendových přenosů z Letné. Ve středu 22. listopadu již byly přenosové vozy na Václavském náměstí. V odpoledním živém vysílání mládežnického pořadu Kontakt se objevily první vstupy a rozhovory s účastníky demonstrací, včetně toho, který zástupce šéfredaktora mládežnické redakce přítomný v režii nechal odstřihnout. Já osobně si pamatuji na televizní vystoupení pražských herců z Václaváku ve čtvrtek 23. listopadu, speciálně na emotivní vystoupení paní Galatíkové.

Do mé kanceláře tyto události doléhaly víceméně zprostředkovaně. Pokud si dobře vzpomínám, garáže jsem navštívil krátce jen ve středu, jako divák, po pravidelné středeční předávačce pořadů na Kavčích horách. Do událostí jsem se nemíchal záměrně, neboť kolem naší rodiny se děly podivné věci, a já jsem nechtěl dát nikomu záminku, že jsem zapojen do nějakého převratového spiknutí v Československé televizi.

Byl tu stále strach a nejistota. Když Martina několikrát kontaktovali záhadní lidé nabízející jednou natočené kazety, pak zase nějaké jiné materiály ke zveřejnění, rozhodli jsme se Martina – tuším, že ve čtvrtek – uklidit z Prahy na venkov, k mým rodičům.

Některé informace o dění v televizi i mimo ní jsem dostával od svého kolegy, tajemníka redakce, který měl tu smůlu, že ho uvrtali do funkce předsedy ZO KSČ. Když se vrátil ve středu 22. listopadu odpoledne z Pankráce, kde v budově OV KSČ byla jakási mimořádná porada předsedů ZO KSČ, měl oči navrch hlavy. Setkal se zde s autobusy plnými milicionářů, kteří se však v té době už chystali na návrat domů. Vyprávěl: „Celý byfé bylo vyžraný, oni je navezli do Prahy a neměli pro ně nic zajištěnýho."

Od svého kolegy, který dříve pracoval ve zpravodajství, mám také podrobnější informaci o tom, jak se ve čtvrtek připravovaly Televizní noviny, což zpravodaj GARÁŽ OF ČST popsal takto: „Čtvrtek 23.11.1989: Od 18:00 do 22:30 provádí skupina pověřených pracovníků ČST kontrolu a dozor nad přípravou televizního zpravodajství. Jsou sledovány redaktorské a střihačské práce. Do velínu OTN jsme šéfredaktorem ÚRTN nebyli vpuštěni s odůvodněním, že odmítli přítomnost i pracovníků FÚTI..." (Federální úřad pro tisk a informace)

Ta „skupina pověřených pracovníků", to byli lidé z garáží, které vedení televizního zpravodajství pozvalo ke spoluúčasti při přípravě Televizních novin, což byl další ústupek vzbouřeným zaměstnancům, dožadujícím se úplného a objektivního zpravodajství. Parafrázuji vyprávění svého kolegy: „Byla to licitace. Na jedné straně lidi z TN, na straně druhé Marta Skarlandtová a další lidi z garáží. A hádali se o to, co se do zpravodajství dostane a co ne. Při rozhodování bylo důležité – stalo se to nebo nestalo? Měli by to lidé vědět? Klasickým příkladem byl Štěpán a reportáž z ČKD. Nakonec se prosadilo, že to neskončí jeho projevem a že tam budou i nesouhlasné a kritické ohlasy."

Čtvrtek 23. listopadu byl důležitý pro mne ještě z jednoho důvodu. Dozvěděl jsem se, že nás v televizi od toho dne už neřídí ÚV KSČ a jeho ideologické oddělení, ale federální vláda zastoupená náměstkem předsedy vlády Matějem Lúčanem. Opět v podání svého kolegy: „Celozávodní výbor KSČ zasedal, přijal bojovnou rezoluci žádající vyšetření a potrestání zásahu policie proti studentům, a chtěl od ústředního ředitele, aby se to ten večer přečetlo v Televizních novinách. Ten je ale poslal do háje, že od dnešního dne ho už neřídí strana, ale vláda, která teď bude rozhodovat."

Jak ukázalo večerní vysílání, to rozhodování vláda už příliš nezvládala. Pro mne však ta informace byla něčím mimořádným a zlomovým, neboť bez schválení příslušného oddělení a odboru na ÚV KSČ se dvacet let v Československé televizi nerozhodlo téměř vůbec nic – včetně mé nomenklaturní funkce zástupce šéfredaktora, jíž jsem byl sedmý rok pouze pověřen, nikoli však schválen, jako člověk kádrově mírně podezřelý.

Pátek 24. listopadu mi téměř celý vypadl z paměti. Co se v ten den odehrálo, je všeobecně známo – plénum ÚV KSČ, demise celého předsednictva, televize večer vysílá na prvním programu část, a na druhém programu pak celé video studentů FAMU z demonstrace 17. listopadu. Je možné a pravděpodobné, že už v pátek večer jsem naložil Michala do auta a odjel ke svým rodičům do Louňovic. Je ale také možné, že jsem tam odjel až v sobotu ráno.

Z tohoto čtyřdenního vzpomínání bych rád ještě připomněl středu 22. listopadu pozdě večer. Jana se vrátila ze setkání iniciativní skupiny novinářů, kteří se sešli v restauraci v Riegrových sadech, aby se tu vyjádřili k politické situaci a vyzvali k vytvoření sdružení nezávislých novinářů. Nad radikálně formulovaným dokumentem jsme se tenkrát s Janou pohádali. Rád bych si ho někdy dnes znovu přečetl, také z toho důvodu, že mezi signatáři byl pozdější prezidentův tajemník Petr Hájek (jak vyplývá ze záznamů StB, která měla své lidi všude - viz: Žáček, Pavel. V čele ŠTB, vydal Ústav pamäti národa, Bratislava 2006, ISBN: 80-969296-3-1, str.129)

P.S. Poměrně nedávno, právě při vzpomínání na 17. listopad, jsem získal dokument, jehož první strany tady uvádím z toho důvodu, že vznikl v pátek 24. listopadu 1989. Věděl jsem již dlouho z databáze EZO, že jsem se stal pro StB zájmovou osobou v roce 1973, paradoxně krátce před tím, než jsem se v Československé televizi "uklidil" z obrazovky do méně exponovaných pozic. Před dvěma lety jsem využil zákon 499/2004 a požádal o zjištění materiálů StB na moji osobu. Odpověď zněla: "K Vaší osobě nebyl dohledán žádný archivní materiál. Svazek I. správy MV r.č.10081/424, vedený k Vaší osobě, byl v prosinci 1989 skartován." Toto sdělení jsem si dekódoval s pomocí informací na internetu: Sledovala mne I. správa, tj. kontrarozvědka, objektový svazek 10081 byl veden směrem k vysílači Svobodná Evropa. Nepochopil jsem proč jsem byl právě v tomto objektovém svazku, protože jsem se od redaktorů Svobodné Evropy při zahraničních cestách držel co možná nejdál. O tom, že mne kontrarozvědka sledovala, jsem před dvěma týdny dostal od Pavla Žáčka důkaz.

Dodatečná poznámka ze 24.11. pro ty, kteří si přečetli uvedený dokument. Vzhledem k tomu, že jsem se narodil 5. září 1944 v Praze a nikoli v cizině či v Terezíně, je mi divné, že StB nepřipadlo divné, jak asi moji rodiče unikli norimberským zákonům a rasovému pronásledování v době protektorátu. Asi mne StB pokládala za bílého žida.