[25.11.2014]    [15] - 25.-26. listopad

Sobotu 25. listopadu mám ve vzpomínkách spojenou s pobytem v Louňovicích u svých rodičů. I když za to nemohu dát ruku do ohně, mám pocit, že jsem den před tím do pozdní noci čekal na ostudnou tiskovku po plénu KSČ, kdy všichni novináři čekali na nějaké zprávy z pléna ÚV KSČ a dočkali se jen složení nového politbyra. Ale je také zcela možné, že jsem tu tiskovku zhlédl až ráno ze záznamu.

Televizní svatořečení Anežky si nepamatuji. Je možné a zcela pravděpodobné, že jsem byl právě na cestě do Louňovic. Zcela určitě však vím, že na odpolední přenos z Letné jsem se díval se svými rodiči Annou (76) a Františkem (81). Zdálo se mi, že přenos sledovali s určitou nedůvěrou a s obavami, zda se věci zase nějak nezvrtnou. Musel jsem to být já, kdo je přesvědčoval, že už nic nebude jako dřív, a že se nic zpátky nevrátí.

Pamatuji se, jak matka říkala: „Proč ten Havel tak útočí? Proč se nedrží trochu zpátky?" To v okamžiku, kdy svým krákoravým hlasem oznamoval, že je pro něj nepřijatelné, aby s ním ÚV KSČ jednal na nějaké nižší úrovni, že chce víc. Po přenosu jsem se šel projít a vydýchat na čerstvý vzduch. Teprve tam, na zasněžených lesních cestách, ze mne alespoň trochu spadlo napětí, ve kterém jsem žil celý týden.

Stále mne mrzí, že si až dosud žádný z renomovaných historiků nedal tu práci, aby v archivu Československé televize vyhledal zprávu o vysílání z tohoto dne, kdy se ČST snažila představit veřejnosti novou politickou pluralitu. Já osobně nikdy nezapomenu na ostrý střih, který se udál dvanát minut po čtrnácté hodině, kdy první program ČST přepnul ze Sjezdového paláce, kde se konal aktiv pražských komunistů, na Letenskou pláň. Historici připomínají především premiérové účinkování Václava Havla v televizi po jednadvaceti letech. Nicméně v pořadu Na aktuální téma, který se vysílal večer po hlavním programu, vystupovali i další lidé. Kromě jiných filmový režisér Vorlíček, vojenský lékař Dufek, za svazáky Jan Prádler (později Hušákova Sazka), Valtr Komárek, tajemník ČSSS Jan Škoda a také Jiří Jambor („bez nás reformních komunistů to nepůjde"). Nejen na mne, ale i zřejmě i na celou širokou veřejnost, obrovsky zapůsobil projev Valtra Komárka, který se okamžitě stal mediální hvězdou příštích dnů. Z jeho projevu si pamatuji především tyto věty: „Nebojte se jich, oni jsou tak neschopní, že vám už nic neudělají."

Československou televizi v té chvíli ovládali vlastní zaměstnanci reprezentovaní stávkovým výborem a samosprávou, jejíž zárodky se vytvořily – alespoň podle zpravodaje GARÁŽ OF ČST – už v sobotu dopoledne. Nově nabytou svobodu využili programoví pracovníci tak, že postupně zařazovali do vysílání pořady, které dříve „nesměly". Jedním z takových byl i film Starci na chmelu, který v kinech tehdy už „směl", v televizi však ještě dlouho nikoli a shodou okolností svoji obnovenou televizní premiéru měl právě v sobotu 25. listopadu 1989 večer. Nezapomenu na pobavení, které ve mně vyvolala slova jednoho písňového textu z filmu, který doprovází záběry rvačky: "Nechte ty hochy, vždyť jsou Češi vždyť jsou to Češi, soudruzi, něco si řeší, tak ať řeší a nebraňte jim v diskuzi." Přišlo mi, že souzní s právě probíhajícími událostmi.

Dodatek, upřesnění 3.8.2016: Zařazení Starců na chmelu do sobotního vysílání 25.11.1989 nebylo výsledkem aktivity stávkového výboru a samosprávy. Film byl vysílán podle programového plánu, tj. byl zařazen do vysílání Hlavní redakcí programu několik týdnů před vysíláním. (Chybnou informaci jsem opravil i ve své studii Česká média a jejich role v procesu politické změny roku 1989). Pravdou však zůstává, že se film Starci na chmelu na obrazovce ČST objevil po téměř dvacetileté pauze. Jako redaktor HRPZ si pamatuji, že na něj bylo dříve uvaleno ze strany HRP "embargo." Zásahy do vysílání ČST a programového plánu ze strany nově vytvořené programové rady, či jak se ten orgán jmenoval, přišly až od pondělka 27.11.

Přestože tehdy neexistoval e-mail a nebyly žádné mobilní telefony, vzájemná komunikace vždy nějak fungovala. A tak jsem se dozvěděl, že se mám v neděli odpoledne či večer 26. listopadu dostavit na Kavčí hory, že tam, nikoli v Jindřišské, bude mimořádná redakční schůze. Hlavní budova Kavčích hor – na rozdíl od vedlejší zpravodajské budovy plné života, kde vše svítilo – připomínala zakletý zámek, s temnými chodbami, při jejichž stěnách se plížili šéfové a jejich tajemníci, pokud měli odvahu vykouknout ze svých kanceláří. Takový jsem měl pocit při cestě do jakési zasedačky (nevylučuji, že to bylo dabingové studio).

Účelem schůze bylo vybrat reprezentanta naší Hlavní redakce pořadů ze zahraničí pro nově zřízený orgán – Shromáždění zástupců pracovních kolektivů – který měl od té chvíle být rovnocenným partnerem vedení ČST. Tajemník redakce – zřejmě navedený šéfredaktorem Jamborem – se snažil prezentovat toto shromáždění jako veřejnou stranickou schůzi, což rasantně a rychle odmítl jeden z aktivních garážistů Zdeněk Dušek. Volby proběhly veřejným hlasováním, když oba kandidáti měli příjmení Šmíd. Bylo jasné, že zvítězí Šmíd Jan, který byl aktivní od samého počátku televizní revoluce. Já jsem se svojí kandidaturou souhlasil hlavně proto, aby ta volba nebyla opět manifestační. Pokud si vzpomínám, dostal jsem asi třetinu hlasů.

Na vrátnici jsem pak našel leták tohoto znění: "POZOR – Nepřehlédni !!! Dělníci, technici, redaktoři, všichni poctivě smýšlející, kteří tvoříte ten dělný a pracovitý kolektiv v Československé televizi!!! Nedejte se zmýlit falešnými sliby, nátlakem a gesty, mnohdy teatrálními, jak je v posledním období prezentují někteří naši „kolegové a spolupracovníci". Abychom byli konkrétní, tak pánové, kteří již nejsou ani hodni nosit legitimaci KSČ – Bažant, Havlíček, Mrzena a další, kteří se doslova a do písmene samozvaně postavili do čela tzv. obrody v ČST. Jediným a vládou jmenovaným představitelem požívajícím právo řídit náš kolos ČST, který se nyní stává informačním centrem celého národa, je stále soudruh B a t r l a! Vyjádřete mu proto svoji podporu, především kázní a důsledným plněním svěřených úkolů, každý na svém pracovišti. Komunisté – pracovníci ČST, kteří uvažují a nepodléhají emocím jako jiní!!!"

Z Kavčích hor jsem odjel do centra Prahy a prošel se po Václavském náměstí. Byl zde klid, jenom vyvěšené plakáty a hloučky lidí před budovou Melantrichu svědčily o čemsi mimořádném, co se tady odehrávalo v minulých dnech. Podobně jako na Kavčích horách, také tady na Václaváku jsem si náhle uvědomil, že tento stát v tomto daném okamžiku již nikdo neřídí a nekontroluje, že je zcela bez vlády, že si ho řídí lidé sami, a že to přesto nějak funguje.

Ten večer jsem se ještě sešel se svým spolužákem Michalem Střídou. Šli jsme spolu na Smíchov podělit o své zážitky s Tondou Jirotkou. Nepochyboval jsem o tom, že druhý den se bude stávkovat.