[27.11.2014]    [16] - 27. listopad

Datem generální stávky moje vzpomínky rozvedené do jednotlivých dnů končí. Ráno od devíti, jako každé pondělí, se konala porada vedení. Šéfredaktor nám oznámil, že odpovědnost za státní rozhlas a televizi přebírá od ÚV KSČ federální vláda. Jinak se řešily provozní věci, rozdělení svodky došlých pořadů, harmonogram předávaček. Rutina, při níž se vedoucí tvářili, že ještě vedou. Již o víkendu složil – prý ze zdravotních důvodů - svojí funkci ústřední ředitel ČST Libor Batrla. Moje zápisky z porady však o tom mlčí, to znamená, že jsem se to musel dozvědět až v průběhu dne, když federální vláda dosadila do funkce ústředního ředitele ČST svého tiskového mluvčího Miroslava Pavla.

Ještě dopoledne, před stávkou, se po mně sháněl redaktor Lidové demokracie Jiří Vitula. Zde je parafráze našeho telefonického rozhovoru:

„Pane šéfredaktore..."

„Já nejsem šéfredaktor..."

„...ale řekli mi, že ho zastupujete" (což byla pravda, neboť Jiří Jambor se již ve čtvrtek přesunul do Televizních novin a pak už se do řízení redakce příliš nepletl, první zástupce šéfredaktora Jirka B. si vzal dovolenou, takže administrativní chod redakce jsem pak měl na starosti, a to téměř až do konce roku, já).

„Co pro Vás mohu udělat?"

„Víte, já jsem ještě nedostal honorář za koncert u příležitosti Karajanova pohřbu..."

„Ale ten koncert se vysílal tuším už v srpnu a my jsme ho řádně proplatili. Dělal to přece pan Milan Friedl..."

„Jenomže panu Friedlovi jsem to napsal já."

„O tom nic nevím. Vím jenom to, že pan Friedl svůj honorář dostal. Pro nás je ta věc uzavřená."

„Ale ten pořad jsme s panem Friedlem připravovali společně, on to potom jenom přečetl, možná, že si to ještě upravil, ale původním autorem jsem byl já..."

Ještě chvíli se dohadujeme a diskuse končí závěrem: „když ten text dodáte písemně, tak vám ho jako spoluautorovi zaplatíme..." (což se nakonec stalo, za dvě stránky podkladů jsme podepsal honorář 300 Kč)

Tenhle rozhovor měl pro mě ještě jednu osobní dimenzi. Jiří Vitula byl člověkem, který kdysi dávno, před 35 lety, spolu se svými kamarády přivedl moji sestru Evu do novinářského prostředí. A byla to moje o sedm let starší sestra Eva Strusková, která se stala inspirací pro moji pozdější volbu novinářského povolání. Uvědomil jsem si, že jsem mluvil s člověkem, který kdysi dávno stál u výhybek, jež později ovlivnily i moji životní dráhu. V době normalizace si Jiří Vitula jako hudební recenzent vykupoval své pravidelné zájezdy do Salcburku servilitou, která ho učinila ne příliš oblíbeným členem novinářské obce. Bylo mi jasné, že při vědomí konce své novinářské kariéry se snaží z honorářů urvat ještě, co se dá. Že to ale bude dělat právě v den stávky, kdy celý národ byl na nohou, aby se vzpřímil a narovnal, to se mi zdálo být mírně nevkusné.

Ze dne stávky, pondělí 27. listopadu, mi utkvělo v paměti ještě několik dalších zážitků. Stávka měla začít ve dvanáct hodin, shromáždění televizních pracovníků se konalo na Kavčích horách. Na Kavčí hory jsem jel z Jindřišské jako obvykle metrem. Při čekání na autobus na stanici Pražského povstání jsem se dal do řeči s dlouholetou dramaturgyní dětských pořadů Andulou J. Andula mi vyprávěla: „Teď, když herci stávkují, tak se některé věci přestaly točit. Hegerlíková mi však na natáčení přišla. To je dobře, protože to byl první obraz inscenace, a když se ta pohádka roztočila, tak už se asi těžko bude zastavovat."

Když jsme se scházeli před vrátnicí na Kavčích horách, stál tam herec Petr Čepek. Oči měl podlité krví, zřejmě z nevyspání, možná i z alkoholu, beraní kožich měl rozepnutý, unaveně se klátil a těma krhavýma očima pozoroval nás, televizní lidi, kteří se tam scházeli. Držel jsem se svých kolegů v redakci. Když se proud televizních lidí dal na pochod, někteří přihlížející hlasitě komentovali: "Podívejme se, televize teď dělá revoluci a Jambor mezi nima.. ha ha."

Když jsme míjeli nedávno postavenou moderní budovu Obvodního výboru KSČ naproti pankrácké poště, dav začal skandovat: "Tady bude škola." (Tohle zbožné přání se nakonec nesplnilo, protože ta budova se k tomu vůbec nehodila. Dnes jsou tady restaurace a kanceláře nejrůznějších firem, v letech 2001-2 zde rozbila svůj hlavní stan redakce bulvárního deníku Super.)

Po okružním pochodování na pankrácké pláni průvod ukončil svoji pouť u zadní vrátnice Kavčích hor, kde na improvizovaném lešení již stála připravená country kapela KTO (Kamarádi táborových ohňů), ve které tenkrát účinkoval bratr televizní hlasatelky Marty Skarlandtové Milan Hain, dnes majitel a ředitel divadélka Ungelt. Když skončily projevy, kapela KTO zahrála hymnu, přičemž Marta neopomenula připomenout, že kapela KTO byla režimem pronásledována, neboť jeden z jejích členů (Waldemar Matuška) odešel do zahraničí.

A ještě poslední zážitek z onoho stávkového dne. Když jsem se vracel metrem zpátky do centra, do Jindřišské ulice, potkal jsem tady Alenu Zatřepálkovou. Viděl jsem, že je mírně "ovíněna", když na mne vyhrkla: "Milane, co tomu říkáš? To se dějou věci, viď?" A hned nato k mému překvapení sama pokračovala: "Ale víš, koho je mi docela líto? Jambora. On to teď bude mít dost blbý, ale on vůbec není takovej blbec, jak si o něm lidi myslí, nebo jak na obrazovce vypadá."

Alenu jsem poznal před dvaceti lety, když jsem začínal v Televizních novinách. Spravovala tam archiv zahraniční redakce, než ji po vytvoření centrální dokumentace potupně odsunuli k dálnopisům. Její bezprostřední reakce na události mne překvapila zvláště proto, že jsem znal její minulost. Alena pocházela z "lepší" rodiny pražského krejčího v Michalské ulici. Kdyby nebylo února 1948 a kdyby její rodiče nepřišli o živnost, mohla být perspektivní nevěstou pro bohaté ženichy. Já ji poznal už jako rozvedenou mladou dámu s pestrým životem a známostmi v uměleckých kruzích a dobře jsem si pamatoval, jak komentovala příchod Jambora do redakce Televizních novin před více než deseti lety:

"Ten idiot hned na mě začal dělat machra, proč prej nemám New York Times, jakoby mu nestačil International Herald Tribune. Hraje si na weltmana, ale podívej se na něj, jak se oblíká. Nosí kalhoty na spadávání. Chlap s krátkejma nohama a nosí kalhoty na spadávání," ušklíbala se tenkrát pohrdavě.

V ten den stávky bych od ní čekal cokoli jiného, třeba "to je dobře, že komunisti půjdou od válu" nebo "to jsme se načekali, než to rupne", ale rozhodně ne obhajobu známého a na veřejnosti profláknutého televizního komentátora Jiřího Jambora. Ale možná, že to mělo svou logiku, když si člověk uvědomí, že z jejích tehdejších 53 let života strávila 20 let na lodi Československé televize, kde nechala kus svého života.

Dnem generální stávky 27. moje listopadové vzpomínání končí.