[8.11.2014]    [5] - 8. listopad

Ve středu 8. listopadu 1989 dopoledne jsem si na konferenci „Looking East" vybral sekce, kde se diskutovalo o hudebních televizích. Například přednášku „Is music television erasing all traditional barriers?", kterou přednesl šéf MTV Europe Bill Roedy, byli zde i zástupci tehdejšího hudebního kanálu Superchannel. Odpolední program jsem zase ošidil a stále jsem pendloval mezi zasedacími místnostmi v Palasthotelu na Karl-Liebknecht-Strasse a televizorem ve svém hotelovém pokoji v Hotel Stadt Berlin na Alexplatzu.

Nebýt psaných poznámek, mnohé z toho, co popisuji, bych si nepamatoval, Ale jeden zážitek mi utkvěl v paměti, přestože o něm žádné zápisky nemám. Vyplynul z diskuse s panem Ewaldem Orfem, právním poradcem IFPI, což je mezinárodní federace fonografického průmyslu. Přimlouval jsem se za to, abychom mohli uvádět hudební videoklipy zdarma, bez poplatků, s argumentem: „vždyť tím uděláme muzikantům a vašim firmám propagaci, jejich desky se pak budou u nás lépe prodávat, a náš devizový rozpočet je omezený."

V následné diskusi, při které jsem se snažil vysvětlit zvláštnosti našeho přídělového devizového hospodářství, jsem použil větu: „víte, u nás v tom socialismu...." Jako dnes si pamatuji, jak mě pan Orf přerušil, upřeně na mne pohlédl a důrazně řekl: „Co mi tady povídáte o nějakém socialismu... Já vám garantuji, že do dvou let v Evropě už žádný váš socialismus nebude existovat. Podívejte se na Polsko a Maďarsko a kdo ví, jak to bude s NDR..."

Já jsem si v té chvíli pomyslel: „Milej zlatej, ty ale neznáš poměry u nás. Zatímco v Polsku a Maďarsku byli komunisti ochotni diskutovat o změně, ti u nás, kteří se dostali k moci na tancích ze srpna 1968, jen tak dobrovolně neodejdou, a tím je všechno zablokované." Zkrátka, pokládal jsem pana Orfa za naivního a povrchního snílka. Jak se během několika dnů ukázalo, nebyly to dva roky, ale u nás dokonce jen dva týdny, a nakonec dva měsíce, kdy se stalo to, co mi tehdy v Berlíně připadalo jako naivní a nepředstavitelné.

Ten den dopoledne v 10:40 televize oznámila, že celé politbyro podalo demisi. Tato událost pak vyvolala velkou vlnu politických ohlasů na západoněmeckých kanálech. Některé jsem si zaznamenal. Sociální demokrat Horst Ehmke připomněl, že v NDR nejde o Einheitsfrage, ale o Freiheitsfrage. O sjednocení Německa se ještě nemluvilo. Francouzský prezident Mitterrand vyslal první varování – německé zájmy nesmí být v rozporu s celoevropskými zájmy, proto je třeba se držet východních smluv.

Při jednom svém přechodu mezi dvěma hotely jsem natrefil na demonstraci straníků, kteří se přesouvali před budovu ÚV SED s hesly „Wir sind die Partei", což byla obdoba hesla „Wir sind das Volk" pronášeného na jiných protestních demonstracích. Když jsem přišel do pokoje, DDR-F vysílala z této demonstrace již přímý přenos. S davy o personálních změnách diskutoval Gunter Schabowski, z jednání politbyra vyvolali i nového šéfa SED Egona Krenze. Demonstrující kromě jiného žádali svolání mimořádného sjezdu SED a přímou volbu delegátů na tento sjezd.

Večer od 18:45 byla na prvním programu tiskovka o výsledcích jednání politbyra SED a na obrazovce se objevil titulek: Milé děti, Večerníček (Sandmännchen) vás očekává na druhém programu. Aktuelle Kamera začala se zpožděním v 19:50. Spisovatelka Christa Wolfová zde přečetla výzvu pěti občanských iniciativ k občanům NDR – vraťte se domů, budeme vás potřebovat. Po zpravodajství se namísto filmu vysílal záznam demonstrace před budovou SED.

Na ARD byla nejčastěji zpovídanou osobou paní Bohleyová z Neues Forum, ve východoněmecké televizi dostala zatím slovo jen v mládežnickém ELF 99. Ze zpravodajství ARD jsem zaznamenal také reportáž z Hlavního nádraží v Praze, odkud odjel již dvacátý sedmý vlak s uprchlíky z NDR do Německé spolkové republiky.

Můj spolubydlící Ivan Štědrý si už zvykl na to, že pořád sedím u televizoru a neustále přepínám pět německy mluvících programů (2 NDR, 3 NSR). Kurs východoněmecké marky opět klesl, z 10 na 9,50 západoněmeckých marek za stovku.