[16.11.2014]    [9] - 16. listopad

Vzpomínám na jeden vtip z doby před listopadem 1989. Předseda místní organizace KSČ se ptá svého člena: „Proč jsi nebyl na poslední členské schůzi?" když dostane odpověď: „Jó, vona byla poslední?? Kdybych to byl věděl, že je poslední, vzal bych sebou syna."

Já tu svoji poslední členskou schůzi KSČ absolvoval právě ve čtvrtek 16. listopadu. Pravda, pak jsem se ještě účastnil několika stranických shromáždění, ale nebyly to už členské schůze, protože po sedmnáctém listopadu a následné vzpouře zaměstnanců proti vedení ČST (bude o něm ještě řeč), stranické organizace na půdě Československé televizi přestaly existovat.

Pokud si vzpomínám, ty schůze měly zvláště v té době obvykle monotónní průběh. Přečetla se zpráva o činnosti, pak se zajistil nějaký referát, a pokud se náhodou v diskusi neřešil nějaký místní problém, rychle se odhlasovalo usnesení a každý byl rád, že už to má za sebou. Ze svých poznámek vím, že referát byl tentokráte docela zajímavý. Redaktor Televizních novin Jiří Hrabovský nám vyprávěl o své nedávné stáži v CNN, a o způsobu, jakým se v Americe dělá zpravodajství. Kdo by si tenkrát pomyslel, že o devět dnů později své zkušenosti zúročí při komentování dvou velkých letenských demonstrací.

Z těch dnů si ještě vzpomínám na krátký rozhovor s dramaturgyní Televizního klubu mladých Hankou Beránkovou u výtahu v Jindřišské ulici, kde jsem vyslovil podiv nad tím, jak bylo poslední vysílání TKM (14. 11. 1989) "odvážné". Diskutovalo se tam o nedělní celostátní konferenci SSM, ze strany publika i dost kriticky, přičemž tu kritiku poměrně přátelsky odrážel Vasil Mohorita, který se dostavil do studia nikoli ve svazáckém, ale ve svetru. Moje podivení nad neformálním vystoupením svazáckého funkcionáře, který se nebojí projevit vstřícnost k odlišným názorům, mně Hana vysvětlila přibližně těmito slovy: "On dobře ví, co dělá." Tento rozhovor se odehrál buď ve středu 15., nebo ve čtvrtek 16. listopadu.

Podobně nemám datované vyprávění svého švagra Jiřího Weinera, který se vrátil z polské Vratislavi, kde se účastnil festivalu české a slovenské nezávislé kultury. Možná, že jsem ho vyslechl už ve středu, kdy přivedl domů zmláceného Michala, možná jsme se o tom bavili až o víkendu 18.-19. listopadu.

Celý čtvrtek ve mně kdesi uvnitř hlodal těžko definovatelný pocit vyvolaný včerejším Michalovým incidentem. Cosi se ve mně bouřilo a říkal jsem si: „K něčemu takovému se nesmí mlčet." Večer po návratu ze schůze jsem si s Michalem ještě jednou promluvil: Tu konverzaci jsem pak zachytil ve svých zápiscích takto:
"Řekni, dělal jsi nějaké výtržnosti?" "Ne."
"Jak to bylo, když jste odcházeli od Karlova mostu? Křičela se nějaká hesla?"
"Jo, ale já ne."
"A tam na Malém rynku, tam už byl klid?"
"Ano, už jsme se rozcházeli."
"Bránil ses?"
"Ne, nebránil, jenom jsem začal utíkat a oni mne porazili."
"A když ti dali pěstí do břicha, nebylo to jenom takové přátelské šťouchnutí?"
"To rozhodně ne, byla to regulérní rána pěstí."

Ještě tentýž den večer jsem sednul k psacímu stroji a začal psát dopis, jehož adresátem byl generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš. Z dopisu, který měl jeden a půl stránky hustého strojopisu, uvádím jen některé odstavce:

"Nechci v této souvislosti vyvolávat zbytečné emoce. Dokonce souhlasím s tím, že pokud se mladý člověk účastní podobné akce, musí počítat s určitým rizikem a nebezpečím, že při nepředvídaném vývoji událostí může dojít k úhoně. Nicméně to, co mu přihodilo (Michalovi), je v rozporu s Vašimi slovy o našem právním státě, která jste pronesl nedávno na celostátní konferenci SSM...
...Zásah na Malém rynku, který postihl mého syna, porušoval veškeré právní a obecně platné normy vztahu mezi občanem a státem. Samozřejmě – policie má právo zadržet či předvést občana. Ovšem pokud se tento nebrání, má jakékoli použití násilí charakter zvůle a trestného činu. Přinejmenším – ležící člověk se nekope ani nebije do hlavy – a s úředním dokladem, jakým je občanský průkaz, má Veřejná bezpečnost zacházet přesně tak, jak se to žádá od jeho majitele, tj. nepoškozovat ho...
...Nepředpokládám, že se tento dopis dostane až k Vašim rukám, ale považuji za svoji povinnost informovat nejvyšší orgán strany o skutečnostech, o kterých se pravděpodobně oficiální cestou nedozví – viz např. zprávy dnešního denního tisku o pokojném průběhu shromáždění...
...Velitelé VB, kteří u svých podřízených podobné zákroky tolerují, nebo je snad dokonce podněcují, by měli být poučeni o tom, jak společensky nebezpečné je jejich chování. Nenávist, kterou tím vyvolávají, se pak totiž obrací nejen proti všem ostatním příslušníkům VB, kteří poctivě a obětavě plní své povinnosti, ale i proti státu a KSČ, jejichž cílem je získání důvěry širokých vrstev obyvatelstva..."

Když dnes pročítám tento dopis, musím se nad ním pousmát. Také sám nad sebou.

Kromě kopie tohoto dopisu je v mém archivu také koncept dopisu, kterým se manželka Jana obracela na vedení strany, která byla vydavatelem jejího listu Svobodné slovo, tedy Československé strany socialistické. Ten koncept nakonec nebyl přepsán ani odeslán, a snad se na mne Jana nebude zlobit, že ho tady zveřejňuji. Podobně jako v mém případě, může posloužit jako ilustrace doby i našeho rozpoložení a chování v této době.