Stačilo například navštívit výstavu "Jan Palach 16. – 25. 1. 1969" a na fotografii popsanou jako "míting studentů na Albertově" identifikovat Karla Kovandu, tehdejšího studentského vůdce, pozdějšího velvyslance při NATO v letech 1997-2005.

Vzpomínám například obrazovou reportáž, kterou zveřejnil francouzský obrazový týdeník Paris Match (nemohu to však na sto procent potvrdit, neboť nehodlám utrácet 18 euro za získání archivního čísla z internetu), v níž na jedné ústřední barevné fotografii kráčí při Palachově pohřbu s květinou Andrea Čunderlíková.

Nedávno jsem si v knihkupectví prolistoval publikaci Jan Palach 69, abych zjistil, že jde o další z řady historických publikací, která se opírá především o archivy veřejné i státní bezpečnosti. Tato metoda studia historie je sice v řadě případů objevná, nicméně podle mého názoru, s přihlédnutím k její pohodlnosti, mladými badateli disproporčně nadužívaná.

I když v publikaci leccos dohánějí vzpomínky pamětníků, i nadále se domnívám, že pochopení historických událostí nelze získat jen z policejních archivů, ale že je třeba vydat se do neprobádaných terénů dalších dokumentů a svědectví, mezi něž patří i dobový tisk, dobová legislativa, nejrůznější, na první pohled nevýznamné, písemné záznamy vypovídající o kulturním a ekonomickém kontextu dané doby, a to co možná v nejširším názorovém spektru, nikoli jen ve výseči historikova názoru.

Bohužel jsem nestihl zhlédnout televizní dokument Kristýny Vlachové "Poselství Jana Palacha," ale přečetl jsem si recenze a díky pátrání po internetové verzi narazil na stránkách ČT na archivní videa z roku 1969.

Škoda, že webová stránka o Janu Palachovi. kterou připravil Daniel Růžička, neuvádí, který z těchto filmových záznamů se skutečně v lednu 1969 odvysílal. V písemné dokumentaci "Zpráv o vysílání", zde odkazované, některé z nich chybějí. Například vystoupení Václava Havla jsem tam nikde nenašel, a proto pochybuji, zda tehdy spatřilo světlo obrazovky. Stojí za zhlédnutí, podobně jako rozhovor s Helenou Zahradníkovou.

Tento archivní záznam poněkud zpochybňuje tvrzení Kristýny Vlachové v rozhovoru pro ČT24, podle něhož: "... tvář Palachovy kamarádky Helenky nikdo neznal...". Helena Zahradníková před čtyřiceti vystoupila nejen v televizi, ale byly o ní i reportáže v novinách. Za všechny připomínám článek v časopise Univerzita Karlova z té doby s titulkem "Držel mě za ruku a zpíval."

Protože Helena chodila s námi na stejnou fakultu a osobně si ji pamatuji, troufám si učinit mírně obrazoborecký čin. Ano, Helena (ze záznamu je vidět, že byla mírně tělesně postižená, vzpomínám na jeden její epileptický záchvat) se přátelila s Janem Palachem a on jí údajně často pomáhal. Otázkou však je, zda tento vztah překročil hranice přátelské pomoci slabšímu, nebo zda šlo vztah bližší, do kterého se Helena stylizovala tak, že šot v Televizních novinách nese název "rozhovor se snoubenkou Jana Palacha."

Je jasné, že pro novináře i filmaře byly emotivní reakce Heleny na Palachovu sebevraždu přitažlivé. Skutečnost, že Kristýna Vlachová Helenu Zahradníkovou neznala a bere její vyznání lásky za hotovou věc, se dá pochopit. Nicméně se divím, že věci alespoň trochu na pravou míru neuvedla Marta Švagrová, když v Lidových novinách napsala: "její tklivé vyznání lásky k Janu Palachovi a poprvé i její mladičkou tvář dokument uvádí". Neboť Marta Švagrová byla naše spolužačka a mohla by si na Helenu pamatovat a dobovou stylizaci korigovat.

Všechno, co v tomto sloupku píšu, nemá nic do činění s hodnocením velikosti činu Jana Palacha, jehož morální rozměr nás přesahuje, a který naštěstí našel po dvaceti letech v Palachově týdnu naplnění. Jenom se někdy jako pamětník podivuji na zjednodušenými interpretacemi protestu Jana Palacha, který je dnes vykládán jako protest jednoznačně antikomunistický. Doporučuji proto zhlédnout video s názvem "Názory spolužáků Jana Palacha," ve kterém se můžeme dozvědět, že Jan Palach byl člověk spíše levicově zaměřený a v levicové ideologii dosti vzdělaný, a pokud proti něčemu protestoval, tak to bylo bezpráví, nespravedlnost a lež, případně malověrnost, tedy pojmy a hodnoty, které jsou základnější, než ideologický kabát, který se na ně navlékne. Pravda, ten ideologický kabát měl tehdy střih sovětského komunismu.

Nedá mi, abych závěrem nepřipomněl "ohňovou hysterii", která v Československé televizi v letech normalizace panovala, a o které jsem kdysi už na tomto blogu už psal. Někdy si dám tu práci a popíšu celou historii i s detaily.

21.1.2009 (publikováno na bloguje.cz)

předchozí/další