Tehdy jsem se na Václava Havla z balkonu díval (seděl na přístavku v levém dolním rohu hlediště) jako na zajímavost disidentské scény, kterou jsem díky své exmanželce Janě poměrně dobře znal, ale které jsem nepřikládal nějaký větší význam. Domníval jsem se totiž, že tihle pražští intelektuálové asi jen těžko budou získávat na svou stranu lid obecný, který po dvacet let dával přednost normalizačnímu dennímu chlebu před odvahou riskovat svoji existenci v nějaké akci pro získání větší svobody. Podrobnosti toho večera jsem už jednou popsal na tomto blogu.

Vím, že rekonstrukce Švandova divadla změnila podobu někdejších „realistů“, ale prostor je tentýž. A právě v tomto prostoru jsem o něco později pochopil, jak hluboce jsem podcenil Václava Havla, ale především, jak velice jsem nepochopil náladu české veřejnosti, která už měla plné zuby všech komunistů, včetně těch reformních, a proto dala Václavu Havlovi a všem, které přivedl do vlády, bianco šek na budování kapitalismu.

Stalo se tak někdy v únoru 1990 opět v Realistickém divadle na představení Res publica II, které bylo náhradou za představení, jež v listopadu předešlého roku odpadlo. Věci veřejné historie českého národa se tam pojednávaly už ve zcela jiných souvislostech. Pamatuji se především na Petra Skoumala, který své vystoupení uvedl slovy: „V písničce, kterou vám teď zazpívám, jsou dvě slova, kterým naše děti už nebudou rozumět, protože je nebudou znát. To jedno slovo je „doložka“ a to druhé slovo je „komunisti.““

Následoval song o starém pánovi, co sedí doma a poslouchá džez, a při tom vzpomíná na doby, kdy „ráno si vzal čistý ponožky a odjel si do Paříže bez doložky,“ a kdy té slečně z Fügnerova náměstí „v sobotu kupoval pralinky a komunisti byli takhle malinký.“ Teprve tehdy mi konečně došlo, že nějaká perestrojka či návrat k roku 1968 se konat nebude, protože většina národa je názorově někde úplně jinde, než jsem byl donedávna já.

Tohle všechno mi prolétlo hlavou, když jsem byl včera večer ve Švandově divadle. Pokud bych měl psát osobní nekrolog Václava Havla, pak bych ho napsal podobně, jako to učinil Jan Dvořák ve svém blogu. Konec konců Honza Dvořák patří věkově k mé generaci, a oba jsme kdysi pracovali v Československé televizi. Na rozdíl od něj jsem však po listopadu 1989 strach necítil. Neměl jsem proč a čeho se bát. Politicky jsem možná chyboval tím, že jsem oportunisticky věřil na možnost předchozí systém reformovat, ale lidsky jsem měl svědomí čisté.

P.S. S Václavem Havlem mne nepřímo spojila ještě jedna událost, kterou jsem kdysi popsal pod titulkem "Jak to bylo u svatého Jana v New Yorku v roce 1990".

19.12.2011 (publikováno na bloguje.cz)

předchozí/další