[8.4.2013]    12 - Televizní anabáze neklidného srdce Evropy

V osmém díle seriálu Těžká léta československého filmu 1969-89 věnovaném dokumentárním filmům přišla řeč na slavný dokument Věry Chytilové z roku 1984 "Praha - neklidné srdce Evropy".

O tom, jak se tento film nedostal/dostal do televize, něco vím, neboť jsem byl u toho, když se o něm rozhodovalo v Hlavní redakci pořadů ze zahraničí, která měla na starosti také uvádění českých filmů na obrazovku. Začátkem roku 1984 se na redakci obrátil výrobní náměstek ředitele Krátkého filmu František Kopecký s nabídkou prodeje deseti dokumentárních filmů z cyklu Kulturní města Evropy. Jejich seznam uvádím pod čarou.

Krátký film totiž vstoupil do projektu vzájemně výhodné koprodukce, při níž každé studio mělo vyrobit jeden film, který se vložil do společného balíku, na jehož vysílacích právech se pak všichni podíleli. Tedy za vklad jednoho českého dokumentu Krátký film získal vysílací práva na dalších devět kousků ze zahraničí. A tento balík se nám snažil Kamil Pixa s Františkem Kopeckým prodat. Šlo jim o to, aby se Krátkému filmu alespoň částečně vrátily náklady na výrobu, které byly nemalé. Film "Praha - neklidné srdce Evropy" stál údajně jeden milión korun, což na dokument byl rozpočet nevídaný. (Proslýchalo se, že kvůli jeho natáčení vznikl konflikt mezi Jiřím Menzelem, který si na dokument brousil zuby, a Věrou Chytilovou, která zakázku nakonec dostala.)

Z pohledu naší redakce jsme měli s nabídkou dva problémy: jednak se stopáží a obsahem filmů a jednak s penězi. Naše "Kamery na cestách" musely být do třiceti minut, hodinový dokument se do vysílání dostával jen mimořádně. Kromě toho jsme nemohli počítat s vlídným přijetím Hlavní redakce programu, která by zcela určitě odmítla zařadit do vysílání portrét Vatikánu, v němž se to hemžilo papeži, včetně toho současného. Nebo která by odvysílala zdlouhavý artistní film Miklóse Janczó o Budapešti bez většího komentáře, s četnými obrazovými symboly odkazujícími k maďarské národní historii. Konec konců i film Věry Chytilové je plný symbolů a obrazových odkazů k historii, kterou je třeba znát, aby člověk filmu porozuměl. Dalším problémem byly peníze, neboť Krátký film chtěl za filmy "zakázkovou" cenu, tedy vyšší, než by Česká televize platila podle uzavřených rámcových dohod, kdyby filmy k nám doputovaly přes Ústřední půjčovnu filmů.

Na základě tří projekcí, které se konaly podle zápisů z mého archivu ve dnech 12. dubna, 31. května, a 4. července roku 1984, jsme došli k závěru, že zhruba o polovinu nabízených titulů naše redakce projeví zájem, ovšem finanční podmínky musí dohodnout Krátký film s Telexportem. Tím se celý projekt na dlouhou dobu - a vlastně definitivně - ztratil z mého zorného pole, protože k dohodě Telexport/Krátký film nikdy nedošlo. Je třeba poctivě přiznat, že mezi odmítnutými tituly byl i Chytilové dokument, který je v mém zápise charakterizován jako "výlučné dílo určené pro filmové "fajsnšmekry" bez předpokladu využití pro širokou diváckou obec."

Odmítavé stanovisko k uvedení však měla zřejmě i filmová distribuce, neboť Ústřední půjčovna filmů ho začala nabízet až v říjnu roku 1987, tedy tři roky po výrobě. Zda to zdržení způsobil Krátký film, který tento titul do distribuce nenabídl, nebo zda to byla Ústřední půjčovna, která se k filmu postavila odmítavě, nevím. Jedno vím však jistě. V okamžiku, kdy Chytilové dokument dostal 1. října 1987 distribuční list, rozběhl se zavedený mechanismus rámcových smluv Československé televize s Československým státním filmem a Ústřední půjčovnou filmů.

ČST měla právo objednat každý český film uvedený do distribuce, a to tak, že od ÚPF získala zdarma jednu kopii. Tyto náklady se ÚPF vracely po odvysílání filmů, neboť za každé vysílání hraného filmu na prvním programu ČST platila ÚPF zhruba 200 000 Kč (cca 2300 za minutu) a za každý dokument cca 700 Kč za minutu. Kromě toho za již dabovanou kopii inkasovala ÚPF při premiéře od ČST dalších 50 000 Kčs. Stejná sazba platila i pro reprízy, což vedlo k tomu, že u některých filmů získávala ÚPF více peněz od ČST než z filmové distribuce od kinařů. Typický příklad: angažovaný sovětský film - v kinech propadák, ale byl-li to "angažovaný" titul vhodný k nejrůznějším výročím (květen, Gagarin, VŘSR, 2. světová válka), pak se téměř každý rok ve vysílání opakoval podobně jako proslulý Mrazík. Pokaždé za 200 000 Kč, takže během pěti let mohla ÚPF od ČST dostat jeden milión korun za investice řádově čtyřikrát menší (100 000 Kč nákup, 150 000 Kč distribuční náklady). Také proto mohl konglomerát Československého státního filmu fungovat bez přímých dotací. Ty nepřímé mu totiž obstarávala Ćeskoslovenská televize a také Filmové podniky provozující kina dotované z krajských a okresních rozpočtů.

Ale zpět k dokumentu Věry Chytilové. Objednávky českých distribučních dokumentů měl na starosti Rudolf Světecký, zkušený televizní harcovník, polyglot, který měl tu smůlu, že nikdy nebyl v KSČ, takže na něj zbyly jen české filmy. Ten si nenechal ujít příležitost a okamžitě v roce 1987 kopii filmu "Praha - neklidné srdce Evropy" od ÚPF objednal. A pak už to byla jen otázka času, strategie a taktiky vyjednávání s Hlavní redakcí programu, kdy a jak se mu podaří dokument do programových plánů zařadit. Rudovi Světeckému se to podařilo po osmnácti měsících a shodou okolností v lednu roku 1989.

Pokud by si filmoví historici dali tu práci a nalistovali programy televize z ledna 1989, zjistili by, že dokumentární film "Praha - neklidné srdce Evropy" měl televizní premiéru v pozdní večer na druhém programu v neděli 15. ledna, v den, kdy neklid Prahu skutečně ovládl, v den, kdy v Praze začaly demonstrace Palachova týdne, proti kterým policie tvrdě zasáhla. Těch významových souběhů mezi událostmi na ulici a programem na obrazovce v lednu bylo více. V sobotu 21. ledna večer se vysílala francouzská komedie Četník a mimozemšťané, v němž se mimozemšťané od lidí rozeznají teprve tehdy, když se pokropí vodou, což Louis de Funes zorganizuje. Poté, co policie na začátku týdne použila na Václavském náměstí proti demonstrantům vodní děla, analogie se přímo nabízela. Kromě toho se koncem ledna vysílal britsko-indický film Gándhí s Benem Kingsleyem v hlavní roli. Paralela nenásilných protestů se opět nabízela. Úmysl? Nikoli, pouze shoda okolností, neboť film se vysílal ke státnímu svátku Indie, který připadá na 30. ledna. Zkrátka život a náhody jsou někdy nevyzpytatelné.