[13.4.2013]    13 - Legenda Kamila Moučková

Kdybych dnes na ulici potkal Kamilu Moučkovou, která se dožívá 85 let a média jsou plná gratulací, pozdravil bych ji a ona by zcela určitě nevěděla, kdo ji zdraví. Ale takový je osud celebrit či osobností, že si lidé na letmá a řídká setkání s nimi dobře pamatují, zatímco z jejich strany v opačném směru to tak nefunguje. Těch lidí, co člověk v životě potká, je obrovské množství, a pokud s nimi není spojen nějaký výrazný zážitek, splývají do anonymní šedi.

První setkání s Kamilou Moučkovou zprostředkovala obrazovka, která do naší rodiny dorazila o Vánocích roku 1961. Další setkání bylo už osobní. To když jsem v listopadu roku 1968 přišel do televizního zpravodajství jako elév, který zpracovával a textoval zahraniční agenturní šoty (tu práci mi tehdy dohodil spolužák Vladimír Železný). Kamila Moučková už v té době měla obrazovku zakázanou, ale stále četla komentáře mimo obraz, někdy i zahraniční šoty. (Oprava 21.7.2014: Protokol vysílání TN z 22. ledna 1969 mne usvědčuje z omylu. Ještě v lednu Kamila Moučková uváděla Televizní noviny na obrazovce. Zákaz přišel 29. ledna.)

Už tenkrát, před 45ti lety, jsem ji poznal jako ženskou ostrou jako břitva. Elegantní, mírně podmračená, energická, sebejistá, přímá ve vystupování. Patřila k těm, kteří nám, televizním kandrdasům dávali lekce, jak se má stavět věta, aby „šla do pusy.“ Nelítostně škrtala v našich textech a pokud narazila na stylistickou neohrabanost, neváhala ji opepřit ironickou poznámkou.

V únoru 1969 jsem spolupráci s Televizními novinami přerušil, a když jsem se v červnu roku 1969 do televize vrátil, Kamila Moučková v televizi už nebyla. V dnešním rozhovoru pro MF Dnes to popisuje slovy: „No a v den, kdy vystřídal Husák Dubčeka ve funkci generálního tajemníka, tak na mě vydali vládní dekret podepsaný přímo Štrougalem... A tím to pro mě skončilo.“ Tady se Kamila Moučková trochu mýlí, protože předsedou vlády byl ještě Oldřich Černík, nicméně fakt, že odchod Kamily Moučkové ze zpravodajství se žádal z nejvyšších míst, byl všeobecně známý.

Říkalo se, že ještě začátkem roku 1969 největší počet diváckých dopisů docházejících do televize byl adresován Kamile Moučkové, přestože – nebo možná právě proto - že na obrazovce už nebyla. Není divu, že její popularita musela nastupujícím normalizátorům velice vadit. Také proto zřejmě vzniklo rozhodnutí vlády a předsednictva ÚV KSČ, na jehož základě už v lednu 1969 byl zpracován dokument o „Okamžitých opatřeních v Čs. televize, v Čs. rozhlase a tisku,“ v němž se praví, že „Kamila Moučková nastoupí 1 měsíční dovolenou a po té bude uváženo její další zařazení.“ Ten definitivní padák přišel pravděpodobně až po nechvalně známém dubnovém plénu ÚV KSČ a po nástupu Gustáva Husáka do čela KSČ, kdy se novým šéfem televizního zpravodajství stal Josef Vlček. Pokud vím, tak ten až do svého odchodu na ministerstvo zahraničí poslušně vykonával pokyny, které k němu shora přicházely. Takže datum odchodu Kamily Moučkové z televize zřejmě souhlasí, ale ten “vládní dekret“, o kterém mluví, byl v oběhu už od ledna 1969.

K dalším letmým osobním setkáním, nebo lépe řečeno vzájemným míjením, s Kamilou Moučkovou, došlo až po třiceti letech, když jsem ji potkával v památné rozhlasové vile ve Hviezdoslavově, později Dykově ulici. To když mě občas pozvali do nějaké rozhlasové debaty a já jsem tady vyčkávaje ve foyer studia sledoval šrumec živého rozhlasového vysílání ČRo6/RSE, pro nějž Kamila Moučková tehdy pracovala. Fascinovalo mě, jak se za těch třicet let téměř vůbec nezměnila.

Kamila Moučková však pro mne byla a je především objektem zájmu v souvislosti s televizní historií, jako první hlasatelka televizního zpravodajství. Trochu mi vadilo, že před sedmi lety na výstavě Zlaté časy médií v Národním muzeu moji kolegové její příchod do televize datovali rokem 1957 a to ve dvojici s Richardem Honzovičem. Ověřenou pravdou je, že ten přechod z rozhlasu do televize se pro Kamilu Moučkovou odehrál na podzim roku 1956, kdy se stala partnerkou prvního hlasatele pravidelného televizního zpravodajství Jaroslava Bouze. Protože jsem s Jaroslavem Bouzem strávil dny a týdny ve společné kanceláři, vím z jeho vyprávění, že to bylo v září nebo v říjnu 1956, kdy někdejší příležitostná relace Televizní aktuality a zajímavosti TAZ se stala pravidelným pořadem, který se v roce 1958 přejmenoval na Televizní noviny. Bouz vzpomínal: „jen jsme začali, vypukly maďarské události, a bylo to velice dramatické,“ což je pro mne jasné potvrzení, že Moučková nemohla přijít do televize ani v roce 1955, jak jsem se kdesi dočetl, ani v roce 1957.

Také nevím, co si mám myslet o tom, že Kamila Moučková byla „vůbec první televizní zpravodajská hlasatelka v Evropě.“ Rád bych věděl, kdo tuto informaci vložil na oficiální stránku Ceny Arnošta Lustiga, odkud ji převzala Nova i ČT. Rád bych ji měl podloženou fakty, neboť je to dosti odvážné tvrzení – co když existuje v Evropě země, ve které posadili hlasatelku zpráv před kameru ještě před 1. říjnem 1956? Pravda, pokusil jsem se toto tvrzení vyvrátit, ale nepodařilo se mi to: v BBC celá padesátá léta hlásili pouze muži, o obsazení Tagesschau v Německu chybějí informace, o historii televize v jiných zemích web úplně mlčí.

Když už jsem u toho vzpomínání, mentorskou roli Kamily Moučkové při vzdělávání redakčních elévů později převzala hlasatelka a také herečka Alena Karešová, která chodila do Televizních novin číst komentáře mimo obraz. Také ona nás – podobně jako Kamila Moučková – peskovala kvůli nekvalitním textům, nebrala si při tom žádné servítky, a já jsem jí dodnes vděčen za to, že mne při psaní komentářů do vysílání zbavila strnulosti jazyka školních slohů. A to nemluvím o směnařích Hájkovi a Chalupníčkovi, kteří nás elévy na kontrolních projekcích “koprech“ nechávali několikrát předělávat texty, dokud neodpovídaly jejich představám o jednotě slova a obrazu. Tyhle lekce udělované v praxi staršími kolegy podle mého názoru později v redakcích dosti chyběly.

Aby bylo moje vzpomínání na Kamilu Moučkovou úplné, pak by možná bylo dobré připomenout i její mladší sestru Věru Novou, kterou jsem rovněž v 70. letech potkával v budově Měšťanské besedy jako rozhlasovou externí hlasatelku sportovního zpravodajství. Nemýlím-li se, jejím manželem byl známý major Leoš Jirsák. Oba někdy v 80. letech z televize vyšuměli, ani nevím proč, prý za Jirsákem byl nějaký malér, a jak už to tehdy bývalo, každý pád býval absolutní a postihl i rodinu. Tato poslední informace má ovšem pouhou „pamětnickou“ hodnotu, tj. je nespolehlivá, a její další šíření by vyžadovalo důkladné prověření.

DODATEK 14.7.2014: Dnes jsem do tohoto příspěvku přidal fotografii, kterou mi poskytl její autor Dušan Neumann. Byla pořízena v zahraniční redakci TN někdy po srpnu 1968, pravděpodobně někdy kolem Vánoc. Nápis "Kde smím mejt schody?" Kamile Moučkové připíná Alena Zatřepálková, archivářka zahraniční redakce, redakce, do níž jsem poprvé vkročil koncem listopadu 1968. MŠ

13.4.2013 (zpět Louč)

předchozí/další