Motto: Huš, huš, huš, šeptáme my bokononisté vždycky, když pomyslíme, jak komplikovaná a nepředpověditelná jest mašinérie života. – Kurt Vonnegut Jr., Kolíbka, edice Kapka, Praha 1976. str.54
V souvislosti s Janem Zelenkou mám v paměti uložen ještě jeden příběh, o který bych se rád podělil, případně vyslechl od jiných pamětníků, zda to bylo tak či jinak. V této historce se prolíná několik dějů, které probíhaly v letech 1975-6. Tehdy jsem ještě pracoval v Televizních novinách, které od roku 1973 dostaly název Ústřední redakce politické zpravodajství a publicistiky (ÚRPZP), a také nového šéfredaktora, kterým byl Vlastimil Kříž. Někdy v roce 1974 Kříž při autonehodě cestou do rodného Brna zahynul a novým šéfredaktorem se stal jistý Jaromír Choleva, který do Prahy přišel z místa ideologického tajemníka KV KSČ v Ostravě.
Na začátku roku 1975 jsem se stal členem štábu nově připravovaného pořadu Vysílá studio Jezerka. Autorem zcela nového publicistického pořadu a také jedním z jeho prvních moderátorů byl ústřední ředitel Jan Zelenka. Nebylo to poprvé, co vystupoval jako novinář na televizní obrazovce. Po svém příchodu do televize v roce 1969 si vymyslel politický diskusní pořad „Pět u číše vína“, který nevděční diváci překřtili na „Pět č..... u číše burčáku.“ Podobě jako u Květů, také tady při Zelenkově uvažování sehrál svoji roli západoněmecký vzor, kterým bylo politické talkshow publicisty Wernera Höfera Frühschoppen, jež se - nejprve jako rozhlasový a později jako televizní pořad - vysílalo od roku 1952 a vytrvalo na obrazovce až do roku 1987. Odhlédneme-li od obsahu, byl tu jistý rozdíl v tom, že Höfer si zval pět hostů, Zelenka jen čtyři.
Přestože se tento pořad plně zapojil do normalizační politiky, brzy skončil, a to nejen kvůli tomu, že ho diváci odmítali, ale také proto, že měl na ÚV KSČ své odpůrce. Tím hlavním byl Oldřich Švestka, bývalý šéfredaktor Rudého práva, po srpnové invazi tajemník ÚV KSČ, který měl na starosti sdělovací prostředky. Švestka byl protikladem Zelenky téměř ve všech směrech – jednoduchý plebejec versus vzdělaný intelektuál, ideový komunista versus názorový oportunista, osobně skromný a asketický člověk versus hedonista užívající si života. Bylo jasné, že ti dva si nemohou porozumět, a že Švestka by možná na Zelenkově místě rád viděl někoho jiného, kdo by lépe odpovídal jeho představě komunistického novináře. „Pět u číše vína“ tedy brzy zmizelo z obrazovky s tím, že obrazovku nelze zneužívat k budování kultu jednotlivce, v našem případě ředitele televize, nehledě na to, že propagandistické cíle uspokojivě neplnil.
K zařazení do výrobního štábu pořadu Vysílá studio Jezerka v roce 1975 jsem se dostal jako slepý k houslím, jako redakční volnoběžka starající se o zahraniční zpravodaje a publicistiku poté, co jsem v roce 1973 ze své vlastní vůle opustil obrazovku a pozici zahraničněpolitického redaktora a komentátora. Vznik pořadu se zdůvodňoval programovou inovací a také lepším využíváním výrobních kapacit experimentálního pracoviště barevné televize v budově bývalého hostince a pozdější hudební školy v nuselském parku stejného jména. Ovšem kdo ví, zda ke vzniku pořadu nepřispěl také fakt, že přibližně ve stejné době se na parcelách pod Zeleným pruhem začaly stavět vilky stavebního družstva, jehož převážnou část členské základny tvořili lidé z managementu ČST, včetně Jana Zelenky.
Vraťme se však k Jaromíru Cholevovi, který byl člověkem „švestkovského“ ražení. Aparátčík vyrostlý z dělnické třídy, navíc vychován proletářskou Ostravou. Nezapomenu na jeho vystoupení na jakési schůzi, kde kromě jiného prohlásil: „mně nevadí, že jsem v redakci až třináctý v žebříčku vyplácených mezd, ale uvědomujete si, že někteří z vás mají plat větší než krajský tajemník KSČ?“ Zkrátka pro Cholevu byl krajský tajemník polobůh, který by neměl být ponižován nějakým kameramanem, režisérem či produkčním, vydělávajícím si více než on, díky systému doplňkových odměn vyplácených dle sazebníku k základnímu platu podle množství odvedené práce, nemluvě o redaktorech, kteří si vždycky našli nějakou cestu, jak se dostat k mimořádným honorářům.
Choleva, kterého poměry v Československé televize viditelně iritovaly, se dopustil té pošetilosti, že sepsal jakési memorandum o situaci v Československé televizi, do něhož zakomponoval i své názory na chování jejího ústředního ředitele, a celé to poslal na oddělení sdělovacích prostředků na ÚV. Oddělení ÚV KSČ samozřejmě o memorandu Zelenku zpětně informovalo, což prosťáček Choleva zřejmě nepředpokládal. Nicméně údaje zde uvedené byly na světě, kolovaly „po baráku“ na vltavském nábřeží, a přicházely na ÚV KSČ vhod všem, kteří Zelenku zrovna „nemuseli.“ V dokumentu Choleva kritizoval chování ústředního ředitele, který se rád ukazuje v přítomnosti baletek a hlasatelek, který jezdí po Praze západoněmeckým automobilem, toleruje finanční nekázeň svých zaměstnanců a sám si nechává k platu vyplácet zvláštní honoráře.
S automobilem to bylo tak, že Zelenka kdysi požádal televizního zpravodaje v SRN Miroslava Žižku, aby mu zapůjčil pro lepší reprezentaci při Mezinárodním televizním festivalu jeho německý služební vůz. Automobil nakonec v Praze zůstal a pro Žižku se v západním Německu nakupovalo jiné auto.
Z dnešního pohledu byla výše honorářů, které Zelenka v roce 1975 za studio Jezerka dostal, poměrně malá – něco kolem třiceti čtyřiceti tisíc. V pořadu Vysílá studio Jezerka vystupoval Zelenka pouze v několika úvodních dílech. Poté předal moderátorskou štafetu Jiřímu Gibiánovi. Nicméně týden co týden dostával honorář za námět pořadu, i když jeho autorský či moderátorský podíl byl nulový. (Dal jsem si tu práci a vyhrabal starý sazebník z roku 1984, kde za námět běžného publicistického pořadu se platilo 200-800 Kčs, byl li ten pořad „náročný“, pak 1000-4000 Kčs za kus.) A právě to možná Cholevovi vadilo. Jenomže Zelenka ty peníze potřeboval, aby mohl financovat právě probíhající stavbu svého domu v budoucí ulici U Dubu.
Přestože se Zelenka nedopustil ničeho nezákonného, a kreativní využívání honorářových předpisů bylo v televizi běžnou praxí, jeho pozice byla oslabena a v zasvěcených kruzích se prý říkalo, že se pod ním kýve židle. Jako deux ex machina však do této situace vstoupil Pavel Minařík, který v lednu 1976 opustil své místo hlasatele Svobodné Evropy, a vrátil se do Československa jako oslavovaný hrdinný rozvědčík s hodností kapitána. Jak? Čtenář snad odpustí poněkud širší vysvětlení.
Dne 29. ledna 1976 se v Klubu novinářů v Pařížské ulici konala velká tisková konference, na které Minařík přednesl své prohlášení o „protimírové a podvratné činnosti“ vysílače Svobodná Evropa. Televizní zpravodajství o této tiskové konferenci si vyhradila Ústřední redakce armády, brannosti a bezpečnosti ÚRABB, přestože jinak běžně takové události zpracovávalo zpravodajství Televizních novin ÚRPZP. Svoji roli zde sehrála řevnivost mezi oběma redakcemi a ambice šéfredaktora ÚRABB Broumského, který se chtěl blýsknout před svými nadřízenými. Byl čtvrtek a reportáž z Minaříkovy tiskové konference dostala zvláštní vysílací čas v 19:30 hodin.
Několik informací pro později narozené. Televizní noviny se tehdy ještě vysílaly v 19:00 hodin, na 19:30 se přesunuly až v květnu 1980. Přenosné televizní kamery s videozáznamem neexistovaly. Televizní zpravodajství se vyrábělo na 16 mm filmu, buď obrazově nebo se zvukem. Když byla reportáž zvuková, zvuk se zaznamenával na profesionální magnetofon, jehož rychlost s kamerou synchronizovala zvláštní pilotní stopa. Film i zvukový pásek se odevzdával do laboratoří, které pak do střižny dodávaly jednak vyvolaný 16 mm film, a také přepsaný zvuk na perforovaném 16timilimetrovém zvukovém páse. Tyto dva pásy se musely ještě před střihem synchronizovat tak, aby obraz byl se zvukem v souladu. Materiál docházel do střižny ve více krabicích, protože kazeta filmové kamery Eclair 16 mm vystačila jen na dvanáct minut záznamu.
Jestliže se chtěla armádní redakce před šéfy vytáhnout, tak se jí to příliš nepodařilo, protože její lidé neměli zkušenosti s aktuálním natáčením větších akcí. Výsledkem byl zmatek ve střižně, kde vznikly problémy s identifikací filmových kotoučů, protože je produkce nedostatečně v laboratořích označila, a redaktoři si k nim nedělali poznámky, takže se v nich neorientovali. Zpracování Minaříkovy tiskové konference se dostalo do časového skluzu. Když televizní národ – předem upozorněný v odpoledních upoutávkách – očekával, že v 19:30 se na obrazovce zjeví hrdinný kapitán Minařík odhalující pikle CIA proti naší republice, dočkal se jen omluvy a přestávkového filmu. Pokud se nemýlím, reportáž o tiskové konferenci Pavla Minaříka se dostala do vysílání asi s dvacetiminutovým zpožděním. Z hlediska televize politický průšvih.
V této situaci ve čtvrtek 29. ledna večer – a znovu zdůrazňuji, že se opírám jen o ústní podání, které tehdy kolovalo v televizních kruzích – se ústřední ředitel Jan Zelenka rozhodl generálnímu tajemníkovi Gustávu Husákovi celou věc vysvětlit a osobně omluvit. Původně krátká zdvořilostní návštěva se pak protáhla na celovečerní debatu, jejímž výsledkem prý bylo rozhodnutí nejvyššího: „V dubnu nás čeká 15. sjezd KSČ, je třeba soustředit síly na jeho přípravu, z rozjetého vlaku se nevystupuje, personální problémy budeme řešit až po sjezdu.“ Je zcela možné a pravděpodobné, že Zelenka si Husákovi postěžoval na udavačské dopisy, které na něj píše jeho podřízený Choleva, ale to už dnes nikdo nezjistí.
Co je však nezpochybnitelným historickým faktem, je změna ve vedení ÚRPZP, ke které došlo ještě během února 1976. Jaromír Choleva přišel o svoji funkci a operativního řízení televizního zpravodajství se ujal Zelenkův náměstek Vladimír Diviš. Na dubnovém sjezdu KSČ Oldřich Švestka přišel o místo tajemníka, stal se jen členem sekretariátu ÚV KSČ, takže žádné personální výměny v čele ČST se už neřešily. Pouze 1. listopadu 1976 ÚRPZP dostala nového šéfredaktora Dušana Macháčka, který v této funkci vydržel až do roku 1989. Zelenka to tedy nad Cholevou, který byl přemístěn do oddělení místního hospodářství na ÚV KSČ, vyhrál na celé čáře.
"Sportovní historik" Petr Nečada, jehož pamflet o Janu Zelenkovi s názvem "Škodná v televizi" (Magazín MF Dnes 16.5.2013) mě vyprovokoval k tomuhle vzpomínání, zde cituje Zelenkovu chválu na Gustáva Husáka při patnáctém výročí jeho nástupu do čela KSČ: „... s odstupem času můžeme dostatečně posoudit, jakým bylo štěstím, že do vedení strany byl povolán člověk s takovými politickými zkušenostmi a autoritou, jako byl soudruh Husák...“ Což Nečada komentuje slovy: "Bodejť by Husáka nechválil, když se za jeho vlády dostal až na vrchol kariéry." Podle mého názoru se Zelenkovo díkuvzdání vztahovalo spíše k podpoře, kterou mu Gustáv Husák poskytl v době, kdy se pod Zelenkou kývala židle. Svým způsobem byli oba ze stejného těsta: Inteligentní, racionální, bez skrupulí, přesvědčeni o tom, že vědí všechno lépe, a proto si svoji pozici si zaslouží.
P.S. Tato historka zasáhla i do mého života. Když se tehdy v únoru 1976 náměstek Vladimír Diviš zjevil v Televizních novinách, aby nás informoval o personálních změnách, sdělil nám také své rozhodnutí přesunout veškerou nepolitickou publicistika včetně pořadu Vysílá studio Jezerka do HRPD, tedy do Hlavní redakce propagandy a dokumentu. Tak skončila má kariéra v televizním zpravodajství, která začala v listopadu 1968, když mně můj spolužák Vladimír Železný dohodil místo externisty v zahraniční redakci TN.
