[15.7.2013]    17 - Jak jsme nevysílali Live Aid

Sloupek Jaroslava Maška v dnešní MF Dnes mi připomněl, že před 28 lety, 13. července 1985, se konal megakoncert Live Aid, který televize do té doby nevídaným nasazením satelitů rozšířila po celé planetě. Live Aid, jenž navazoval na předchozí skromnější charitativní akce (Koncert pro Bangladéš), později našel další následovníky (70 let Nelsona Mandely, Human Rights Now!). Podrobně o nich referoval například dokumentární seriál Bigbít. Jak uvedla po letech CNN, koncert s názvem Live Aid probíhající zároveň na stadionech v Londýně a ve Filadelfii sledovaly 1,9 miliardy lidí ve 150 zemích světa. Nikoli však v Československu.

Časová vzdálenost dvaceti osmi let téměř vylučuje, abych si pamatoval, zda jsem se o tomto megakoncertu Boba Geldofa, jehož výtěžek měl přispět Etiopii sužované hladomorem, dozvěděl ještě před vysíláním, nebo až po vysílání. Nabídky hudebních pořadů, které bylo možné získávat přímo z vysílání po trasách, obvykle přicházely do intervizního oddělení, což byl útvar Hlavní redakce pořadů ze zahraničí spadající pod krátkometrážní redakci. Vedle produkčních tady pracovali jen dva dramaturgové – Jaroslav Eim (populární hudba) a Julius Tschorn (klasická hudba), kteří v hojné míře využívali četné externisty, mezi nimi třeba Miloše Skalku..

Je zcela možné a pravděpodobné, že mě Jarda Eim o nabídce koncertu informoval, aniž jsem tušil, o jak hvězdnou událost půjde. Ale i kdybych to věděl, programová budoucnost koncertu Live Aid byla v tehdejších podmínkách ČST předem narýsovaná: chtějí za to peníze, devizy, proto přenos nebude. Taková byla programová politika hudebních pořadů ze Západu, které měly šanci dostat se na obrazovku jedině tehdy, když je ČST dostala zadarmo (San Remo, Sopoty, Peter's Pop Show, Rockpalast Hamburg). Za výjimky, například záznam koncertu Simona a Garfunkela v Central Parku, se muselo bojovat.

Kromě toho jsem – jak mám poznamenáno ve svém notesu – 6. července odjel s rodinou na dovolenou do NDR, takže je možné, že finální rozhodování probíhalo zcela bez mé účasti. Právě na Rujaně v kempu nedaleko Sassnitz jsem jednou večer na malém přenosném televizoru víceméně náhodou vyladil zasněžený signál švédské televize, která Live Aid vysílala. Když jsem na obrazovce uviděl Paula McCartneyho, jak sedí u piána a zpívá Hey Jude, vybudilo to ve mně sentimentální vzpomínky na rok 1968 a na můj pobyt ve Velké Británii.

V září 1968 jsem severně od Londýna, kdesi poblíž Leveringtonu, česal s dalšími studentskými brigádníky hrušky a jablka. Právě tam jsem jednou večer v klubovně zhlédl televizní hitparádu, ve které vlasatí brouci hráli a zpívali píseň Hey Jude, a sedící obecenstvo – podobně jako později v našem Televizním klubu mladých – se v jejím rytmu pohupovalo ze strany na stranu. Ten obrázek mám stále před sebou. Vlastně jedinou věc, kterou jsem si tenkrát z Anglie přivezl, byl singl se zeleným jablkem na přebalu, který obsahoval nahrávku Hey Jude a na druhé straně popěvek Mary Hopkinsové Those Were the Days.

Často jsem později na tu dobu vzpomínal s nostalgií při vědomí toho, že už nic podobného nezažiju. Nejen proto, že studentská léta už pominula, ale také proto, že srpen 1968 spustil mezi Východem a Západem kulturní oponu. Tenkrát jsem netušil, že jednou přijde doba, kdy Paul McCartney bude zpívat v Praze naživo. Nebo, že jednou nikoli na pokoutně naladěném nekvalitním černobílém obraze, ale na širokoúhlé barevné LED obrazovce se budu dívat na to, jak nestárnoucí Paul McCartney při zahájení LOH 2012 v Londýně opět sedí u piána a vyzývá Jude, aby nenesl/nenesla svět na svých bedrech a dělal/dělala to lépe.

Protože se v létě 1985 úspěch červencového koncertu Live Aid dostal i do českých médií, začali se lidé ptát, proč ho ČST nevysílala. Dostávali standardní odpověď – nebyly na to peníze. Možná, že se tenhle argument donesl i na americkou ambasádu v Praze, protože na podzim přišla z velvyslanectví nabídka na čtyřhodinový sestřih koncertu Live Aid zcela zdarma. O jejím přijetí či nepřijetí se však rozhodovalo výš, na úrovni Hlavní redakce programu a odpovědného náměstka. Zdejší šéfové nakonec odmítli zařadit do programu čtyřhodinový blok koncertu vcelku. Rozdělení záznamu do několika kratších pořadů, jak se to často dělalo s Peter's Pop Show, a které jsem navrhovali, nebylo zase přijatelné pro Američany, zřejmě z důvodů copyrightu. Takže z nabídky sešlo.

Tím však případ Live Aid pro mne neskončil. Někdy na konci roku se ozval šéf kontrolního odboru Dluhoš, že musíme projednat stížnost, která na naši redakci přišla z Ministerstva kultury. Kontrolní odbor byl přímo podřízen ústřednímu řediteli Zelenkovi a taková zpráva nevěstila nic dobrého. Brzy jsem se dozvěděl, o co šlo. Jeden nespokojený divák – jméno si už nepamatuji – napsal do Československé televize dopis, ve kterém si stěžoval, že ČST významnou humanitární akci Live Aid českým a slovenským divákům zamlčela. Dopis se dostal do našeho intervizního oddělení, které buď na dopis neodpovědělo, nebo diváka odbylo několika větami tak, že milý divák se naštval, a s celou záležitostí se obrátil na Ministerstvo kultury. Netušil, že nikoli ministerstvo kultury, ale ÚV KSČ a jeho oddělení masových sdělovacích prostředků je tím, kdo řídí televizi a v konečné instanci rozhoduje o jejím programu.

Nicméně obsáhlý dopis nespokojeného diváka, který kritizoval Československou televizi za to, že nepodpořila humanitární cíle koncertu Live Aid, přestože podpora chudých rozvojových zemí je v souladu s československou zahraniční politikou, se dostal do soukolí byrokratické mašinérie různých kontrolních odborů řídících se předpisy o vyřizování „dopisů pracujících.“ Věc dostala spisové číslo na ministerstvu, pak i u nás v televizi, až nakonec přistála opět v intervizním oddělení. Příslušný dramaturg musel sednout a napsat uctivý dopis divákovi, ve kterém se mu omlouval za předchozí zanedbání, a zároveň vysvětlil, proč ČST koncert nevysílala. Celou záležitost reprodukuji pouze ze své paměti, ve svém notesu jsem totiž našel jeden jediný záznam, který se k případu vztahoval. Byl ze 6. ledna 1986 v tomto znění: „Dluhoš – intervize – kopie – vyřízení.“

Divácké kverulanty jsme v televizi příliš nemilovali. Pamatuji si na jednoho, který se podepsal jako Antonín Dvořák, a stěžoval si řediteli Zelenkovi na to, že televize vysílala vystoupení zpěvačky, která masturbovala s mikrofonem. Poté, co jsme se skřípěním zubů objednali novou projekci a záznam zhlédli, jsme zjistili, že nějaká začínající hvězdička v San Remu využila jako rekvizitu sprchu, se kterou se symbolicky oblévala. Samozřejmě, že odpověď Antonínu Dvořákovi se vrátila jako nedoručená. Jméno i adresa byly vymyšlené.

Ovšem člověk, který byl ochoten za svoji muziku a za koncert Live Aid bojovat s větrnými mlýny režimní autocenzury a televizní dramaturgie, a to zcela neanonymně, pod svým jménem, mně už tenkrát byl docela sympatický. Třeba si tohle povídání někdy přečte. Jenomže dvacet osm let je dlouhá doba.

15.7.2013 (zpět Louč)

předchozí/další