[1.6.2016]    24 - Valentin Zorin - vzpomínka téměř prehistorická

Sepsání téhle vzpomínky vyprovokovala informace, na kterou jsem narazil zcela náhodou a mimoděk při návštěvě facebookového profilu ruské televizní propagandistky Mariny Petuchovové, která se podepsala pod ostudný dokument o Varšavské smlouvě, v němž bylo Pražské jaro 1968 líčeno jako kontrarevoluce a sovětská okupace jako záchrana míru. (Před rokem jsem ten dokument podrobněji komentoval.)

Tam jsem se dozvěděl, že před měsícem zemřel v 91 letech známý sovětský amerikanista Valentin Sergejevič Zorin (žádné příbuzenské vztahy s bývalým velvyslancem v ČSR Valeriánem Zorinem z let 1945-7).

Někdy v roce 1972, kdy Richard Nixon jako první úřadující americký prezident v historii navštívil Moskvu (předtím byl v SSSR jen Roosevelt, ale to bylo v Jaltě), aby pak následně s Leonidem Brežněvem jednali o omezení strategických zbraní, jsem byl mladým začínajícím novinářem se specializací zpravodajství ze zahraničí.

A právě v té době jsem měl tu čest se s Valentinem Zorinem osobně setkat. Zorin přijel na jakési přednáškové turné do Československa a vystoupil také v Československé televizi v pořadu k mezinárodním událostem. Pamatuji se, že dostal maximální korunový honorář (sazebník publicistického vystoupení tehdy měl rozsah 200-2000 Kč), a že naše redakce zahraničního zpravodajství poté, co Zorina přijali nejvyšší televizní šéfové, se měla o něj jedno odpoledne postarat. Tehdejší šéf redakce Josef Ondrouch se rozhodl, že Zorina vezme na Vikárku na Hrad a mne si k tomu přibral jako posilu.

Protože Zorin byl v Praze poprvé, chystali jsme se ho provést Pražským hradem a historickými památkami. Narazili jsem však na naprostý nezájem, který nezmizel ani při nádherném působivém pohledu na malostranské střechy z Hradčanského náměstí. Protože pro Valentina Zorina existovaly ve světě pouze dvě země, které stály za řeč a za předmět jeho zájmu: Sovětský svaz a Spojené státy americké. Vše ostatní bylo pod jeho rozlišovacími schopnostmi.

Projevilo se to i v následné konverzaci, která se vedla u večeře. Vyslechli jsme mnoho historek z jeho cest, které jako mladý novinář znalý angličtiny absolvoval s Chruščovem v USA a v rozvojových zemích. Hlavním tématem rozhovoru byla samozřejmě Amerika, a jeho vlastní účast na probíhajících sovětsko-amerických rozhovorech. Přiznám se, že s tak velkou sebestředností k vlastní osobě jsem se dlouho předtím i dlouho potom nesetkal. Na druhé straně bylo třeba přiznat, že americké téma dobře ovládal, byl svého druhu americkým polyhistorem.

Po celou dobu večeře se Zorinem jsem měl však pocit, jako by nám podvědomě dával najevo, že jsme tak trochu pod úroveň jeho společenského statutu, a že tu s námi večeří jednak proto, že tu večeři na Vikárce z peněz ČT zaplatíme, a také proto, že můžeme být vděčnými posluchači a obdivovateli jeho úžasných vyprávění o tom, kdy a jak se setkával s americkými prezidenty nebo s Pierem Salingerem, Adlai Stevensonem a s Henry Kissingerem, o němž se vyjadřoval jako o svém blízkém kolegovi a příteli.

Při vyprávění o Kissingerovi se Zorin pochlubil anekdotou, která se o něm a o Kissingerovi v Moskvě údajně vyprávěla: Setkal se Zorin s Kissingerem, a ten se ho mezi řečí zeptá: „Pane Zorine, nejste vy náhodou Žid?“ Zorin odpoví: „Nět, ja russkij!“ Kissinger se na chvíli zamyslí a pak odpoví: „Da, ja tože amerikaněc!“.

Jak uvádí Zorinův nekrolog, na který jsem náhodou narazil, Valentin Zorin, jehož kariéra byla spojena se sovětským režimem, těžce nesl zánik starých časů a rozpad Sovětského svazu. Možná také proto zprávu o jeho smrti sdílela na svém facebookovém profilu právě Marina Petuchovová, jejíž dokumentární filmy se tyto staré časy snaží oživit a heroizovat.

1.6.2016 (zpět Louč)

archiv