[21.8.2017]    26 - Dvě vzpomínky na stejné datum

Při některých výročích se každý rok objevují v médiích další a nové verze vzpomínek pamětníků na příslušnou událost. Nejinak je tomu při výročí sovětské okupace 21. srpna 1968, události, která naši generaci druhé poloviny dvacátého století doživotně poznamenala. Já jsem si své vzpomínání odbyl už před čtrnácti lety na Louči pod názvem Srpnové vzpomínání po 35 letech.

V závěru tady uvádím: "Ve svém vzpomínání jsem se proto snažil uvádět jen to, za co mohu dát ruku do ohně, protože jsem to viděl a prožil na vlastní oči. Jak zjišťuji, je toho dnes, po pětatřiceti letech, žalostně málo. Škoda, že mnozí svědkové našeho konání, kteří by mohli mé vzpomínky upřesnit a doplnit, se rozprchli do světa (Darina, Eva) a někteří (Ervín, naši učitelé) už i mimo tento svět."

Netušil jsem, že se po letech dočkám od zmíněné Evy, dnes žijící v Německu, vzpomínky na stejné datum. Eva, která bezprostředně po srpnu 68 odjela z Československa, namluvila pro stanici Vltavu deset dílů vyprávění o svém životě, v němž se dostalo také na srpnové úterý roku 1968 (Osudy, Eva Hahnová, díl 3/10). Text vyprávění - na záznamu od 11. minuty - jsem přepsal a uložil do zvláštního souboru.

Při poslechu Evina vyprávění jsem si znovu uvědomil, jak se jedna událost a její detaily mohou do různých pamětí otisknout v různých verzích.

Tak například, v pondělí jsme - pokud mne pamět neklame - se žádnými studenty ještě nediskutovali. Připouštím, že jsme se mohli sejít na nějaké přípravné schůzce, na kterou jsem ve své verzi již zapomněl, už v pondělí. Ale ta hlavní diskuse se studenty proběhla až v úterý večer, v předvečer invaze. Jsem ochoten přijmout verzi, že jsme později nepopíjeli v Klubu novinářů, kde se diskuse uskutečnila, ale v hospodě U dvou koček. Odmítám však Evinu verzi, že první zprávu o invazi jsme dostali "nějak kolem půlnoci." Evina matka nám ji přišla sdělit až po jedné, ta letadla začala podle ověřených zdrojů přistávat na Ruzyni až po půlnoci. Takže "nebe plné blikajících letadel" viděné "kolem půlnoci" je autorská licence, stejně jako líčení turistů, kteří "ustrašeně posedávali vedle svých kufrů a pokoušeli se telefonovat na ambasády." Takové scény se zcela určitě v hotelu Alcron odehrávaly, ale určitě ne po půlnoci z úterka 20. na středu 21. srpna, kdy, jak správně Eva uvádí "moc lidí na ulicích nebylo."

Rovněž pochybuji o tom, že jsme ještě ve Štěpánské vyslechli mimořádné prohlášení předsednictva ÚV KSČ, které "bylo náhle přerušeno, což naši paniku ještě prohloubilo." To prohlášení se vysílalo kolem druhé hodiny v noci, kdy už "jsme spolu bloumali po Václaváku, kolem rozhlasu na Vinohradské a četky v Opletalově."

A když už jsme u toho Alcronu, nedá mi, abych nepřičinil jeden detail, o kterém se málo ví. Prohlášení předsednictva ÚV KSČ distancující se od akce Varšavského paktu zveřejnila západní média ještě před tím, než se před ránem podařilo obnovit zastavené vysílání rozhlasu, a než se občané dozvěděli plné znění tohoto závažného dokumentu. Jak uvádí Dušan Havlíček ve své knize Jaro na krku, ÚV KSČ poslalo prohlášení do ČTK a do rozhlasu ve třičtvrtě na dvě. Ve zpravodajství deníku The New York Times z 21.8.1968 se praví, že zpráva o prohlášení se v agenturním zpravodajství objevila ve 2:45. Dále pokračuji jen podle své paměti:

Novinář americké tiskové agentury Associated Press (nebo to byl britský Reuters?), který text prohlášení poslal do světa, a jehož jméno si už nepamatuji, prý za svoji novinářskou pohotovost, a za to, že byl první, dostal dokonce snad nějakou novinářskou cenu. Ona pohotovost v oficiální verzi vypadala následovně: Když se přerušilo vysílání krátce poté, co hlasatel Fišer začal dokument číst, seběhl prý do garáží Alcronu, kde byl k dispozici rozhlas po drátě (ten se nepodařilo kolaborantům vypnout), a text prohlášení z jeho vysílání zaznamenal. Této verzi však z novinářů věřil jen málokdo. Bylo jasné, že zpravodaj AP dokument získal od zdrojů, které měly zájem o jeho zveřejnění, ať už to byla ČTK, lidé z rozhlasu či dokonce snad z ÚV KSČ. Jenomže tento zdroj bylo třeba chránit a tak přišla k dobru historka o rozhlase po drátě v garážích hotelu Alcron.