[4.1.2018]    27 - Vzpomínání na „dabing street“ která dala název televiznímu seriálu

Česká televize v těchto dnech začne vysílat komediální seriál Petra Zelenky Dabing Street, jehož podkladem je stejnojmenná divadelní hra, kterou režisér a scenárista napsal pro Dejvické divadlo. Z popisky seriálu na stránkách České televize jsem vyrozuměl, že se děj točí kolem malého soukromého dabingového studia ZERO.

Já bych však rád vzpomenul na skutečnou „dabing street“, která do dnešního dne existuje v podzemí budovy ČT na Kavčích horách, a na jejíž počátky si pamatuji. Omlouvám se všem pracovníkům televizního dabingu, kteří byli u toho, že budu lovit vzpomínky jen ze své paměti vnějšího pozorovatele.

K pochopení, jak všechno vzniklo, je dobré ponořit se do historie dabingu. Když přestaly být filmy němé, dialogy se většinou titulkovaly, přesněji řečeno: podtitulkovaly. Pak tu byla ještě metoda voice-over, při níž speaker, či více hlasatelů, nejčastěji ve složení mužský/ženský hlas, přes ještě slyšitelný originál namlouvali překlad dialogů. Tuto metodu používají do dnešního dne v sousedním Polsku, v Rusku a jiných zemích.

Dabing si však stanovil vyšší cíle: zcela vymazal zvuk původních dialogů a nahradil je domácí zvukovou verzí namluvenou profesionálními dabéry či herci tak, že jejich mluva byla synchronní s promítaným obrazem, tj. ústa herců se pohybovala ve shodě s mluveným slovem. Tento tzv. lip-sync se uplatňuje také u playbacků a postsynchronů (natočená verze se dodatečně ozvučuje stejným dialogem, který se odehrával při natáčení).

Historie českého dabingu uvádí, že kromě jednoho či dvou předválečných neúspěšných pokusů dabovat americké kovbojky se prvním plnohodnotně dabovaným filmem v ČSR stala Sněhurka a sedm trpaslíků, jejíž dialogy a texty písní přeložil E. A. Saudek, a hlasy postavám propůjčili známí a respektovaní herci.
(DODATEK: Historický přehled na dabingforum.cz uvádí, že předválečných dabingových pokusů bylo více.)

Po válce v roce 1949 vzniklo při Barrandovu Studio pro úpravu zahraničních filmů, jehož prvním poválečným dabingem byl sovětský film Nebezpečná křižovatka. Právě tam se vytvářela tradice a specifika českého filmového dabingu, který na rozdíl od některých jiných „dabingových zemí“, například Itálie a Francie, pozval k dabingu špičkové činoherní herce, tedy nikoli jen specialisty pracující pouze v hlasatelnách.

O tom, jak se uváděly v dřevních dobách v Československé televizi filmy, a jaké byly vztahy mezi Československou televizí a státním filmem, o tom jsem se kdysi letmo zmínil v povídání o filmu Věry Chytilové Praha – Neklidné srdce Evropy.

V začátcích televize se filmy vysílaly tím způsobem, že se přivezla kopie filmu z Ústřední půjčovny filmu a po odvysílání ji televize zase do ÚPF vrátila. Když byl film zahraniční bez dabingu a měl jen podtitulky, do studia se posadila dvojice speakrů, která buď ty filmové podtitulky předčítala, protože na tehdejší malé černobílé obrazovce byly jen těžko čitelné, nebo měla k dispozici přeloženou dialogovou listinu, podle níž se titulky vyráběly, a četl se doslovný překlad dialogů.

Nadšencům, kteří tehdy v pražském studiu Československé televize pracovali, to však nestačilo, a tak se zrodila česká specialita, tzv. „živý dabing.“ Vysílaný film se daboval metodou lip-sync v živém vysílání. Prvním živým dabingem bylo vysílání filmu Sergeje Bondarčuka Osud člověka; ten přišel do filmové distribuce na jaře roku 1957 a v ČST se vysílal v listopadu 1957 k výročí VŘSR. Následovaly filmy další. Příprava „živého dabingu“ probíhala podobně jako v klasickém dabingovém studiu. Dialogová listina se přeložila a následně se upravila tak, aby české dialogy byly synchronní s obrazem. Jenomže pak se nenatáčelo, ale přímo vysílalo. Po několika čtených zkouškách, které se konaly v projekci na tradiční pavlači v Měšťanské Besedě, se herci shromáždili ve studiu Skaut a tam se dělili o sluchátka a mikrofony a živě se trefovali do obrazových replik. Později se systém vylepšil tak, že se živé vysílání po desetiminutových dílech natočilo na synchronizovaný magnetofonový pás tak, aby byl nedokonalý živý dabing k dispozici i pro reprízy.

Pokud ČST nedabovala filmy „živě“, byla u zahraničních filmů až do roku 1964 závislá na výrobě dabingu v Československém státním filmu. Čtení titulků u zahraničních filmů skončilo v ČT údajně v roce 1961. V roce 1962 se rozhodlo o vybudování dabingového studia pro 35 mm film v brněnském televizním studiu; v objektu Typos začalo pracovat v roce 1963. Bohužel v lednu 1964 vznikl v budově požár a studio zničil. To uspíšilo budování dabingového studia pro 16 mm film v Praze, které se „provizorně“ (na šestnáct let) umístilo do objektu Dobeška.

Jak probíhal „klasický“ filmový dabing? Vyrobila se pracovní kopie filmu, která se podle zobrazovaných scén rozstříhala na kousky a ty se slepily do smyček. Smyčka se založila do projekčního přístroje synchronizovaného ze záznamovým zařízením zvuku tak, že se příslušná scéna mohla nekonečně dlouho opakovat. Dabér si tak mohl vyzkoušet a několikrát zopakovat danou scénu do okamžiku, kdy se jeho česká řeč přesně sladila s obrazem mluvícího herce na originálu.

Problém vznikl v okamžiku, když se měla vysílat zahraniční televizní inscenace nebo seriál natočený na magnetický záznam, kterému se tehdy říkalo TMZ. Pak nezbývalo než použít metodu voice-over, někdy vylepšenou použitím více hereckých hlasů. Nebo se použilo krkolomného postupu jako při populárním sovětském seriálu Sedmnáct zastavení jara (v ČST vysílán od března 1974), kdy se obraz ze záznamu převedl metodou telerecordingu na 16 mm kopii, dabovalo se na filmu a pak se zvuk přehrál zpět na magnetickou stopu. (Detaily viz vzpomínky „Historika“ na diskusním dabingforum.cz.)

Troufám si tvrdit, i když je to jenom moje spekulace, že právě tato zkušenost – vysílání úspěšného sovětského seriálu bylo sledovaným politickým úkolem – se stala jedním z podnětů iniciativy vedení České televize při nákupu nové moderní techniky, na jejímž konci byla v roce 1976 instalace zařízení firmy Ampex, umožňující dabing pořadu na magnetickém záznamu. Vše fungovalo s využitím časových kódů na pracovní kopii záznamu, s jejichž pomocí se daly vytvářet „smyčky“, části záznamu schopné okamžitého opakování, včetně závěrečné kompletace a smíchání zvuku na vysílací kopii. Údajně to byl první podobný automatizovaný systém uvedený na světě do reálného provozu. Říkalo se to jak v televizi, uvádí to i „Historik“ na dabingforum.cz.

Od svého švagra pracujícího ve VÚZORTu (Výzkumný ústav zvukové a reprodukční techniky) jsem se tehdy dozvěděl, že to byla Československá televize, která vytrhla trn z paty firmě Ampex, která se dostala začátkem 70. let do potíží, když se až příliš spoléhala na své dominantní postavení v dodávkách zařízení pro záznam obrazu a zvuku na dvoupalcových pásech pro velká profesionální pracoviště, a zaspala trend přechodu na menší a levnější záznamová zařízení, který nastoupily japonské firmy. S jednopalcovým rekordérem přišel Ampex se zpožděním, až v roce 1976.

Říkalo se, že zakázka Československé televize prý pomohla firmě Ampex překonat krizovou situaci, navíc tak firma mohla v Československu vyvinout a vyzkoušet nové zařízení v praxi na náklady zákazníka, jenž na peníze v rozpočtovém, nikoli tržním, hospodářství příliš nehleděl. To vše znám jenom z doslechu. Co je však doložitelným faktem, je cesta kolem světa pro náměstka ústředního ředitele ČST Františka Kajňáka a pro ředitele výroby a techniky ČST Jaroslava Vondru na náklady firmy Ampex. Pro oba členy vedení ČST firma zorganizovala návštěvu technických pracovišť a firem v USA a v Japonsku. Pokud si dobře pamatuji, firma Ampex později v Praze zorganizovala seminář či konferenci, též pro zahraniční zájemce, na němž naši pracovníci dabingu hovořili o zkušenostech s novou technikou.

Na uvedeném zařízení umístěném tehdy uvnitř Kavčích hor v jedné z bývalých zkušeben, jsem jednou – zcela náhodou – jako režisér amatér pracoval. To když bylo třeba namluvit anglický komentář rodilým mluvčím na jakési propagační video o Praze. Řídící jednotka zařízení měla velikost velké skříně. V pauze, když se nenatáčelo, jsem si u té skříně všiml technika, jak s papírem v ruce se strojem komunikuje a vkládá do něj nějaká data. Možná, že tam něco soukromě programoval a využíval tak kapacitu tehdy špičkového počítače, který řídící jednotka obsahovala. Kdyby mě nějaký pamětník tuhle vzpomínku upřesnil, budu rád. Bylo to začátkem osmdesátých let.

Technika nestála na místě ani u filmového dabingu. V roce 1985 se dovezlo zařízení bezsmyčkového dabingu 16 mm filmu od firmy Albrecht, jehož projektor umožňoval přesné a rychlé vracení vybrané pasáže filmu tak, aby se nemuselo smyčkovat. Na druhé straně dabing magnetického záznamu přestal být unikátním zařízením, stále více televizní seriálové produkce opouštělo filmovou výrobu a točilo se televizními kamerami na magnetický záznam. Také proto v polovině osmdesátých let přišlo rozhodnutí soustředit dabingové kapacity na jednom místě a rozšířit je o dvě nová studia pro dabing magnetického záznamu, včetně ruchového studia a pracoviště elektronického dostřihu dialogů. Cituji ze zdrojů uvedených od čarou, doufám, že někteří pamětníci tyto technické detaily opraví či doplní.

Nové dabingové kapacity bylo třeba někam na Kavčích horách umístit, což se vyřešilo tím, že se všechny soustředily na jedno místo v podzemním podlaží hlavní budovy Kavčích hor. (Zde bych také uvítal, kdyby někdo doplnil informaci, co v těch prostorách původně bylo. Zda to byly sklady, zkušebny, střižny, to já nevím.) Návštěvník Kavčích hor, který za hlavním vchodem sestoupí o patro níže a dá se směrem doprava, se ocitne v dlouhé chodbě po jejíž straně jsou vstupy do jednotlivých dabingových studií.

Jako programový pracovník Hlavní redakce pořadů ze zahraničí jsem se příliš o technické změny příliš nezajímal, šly mimo mne, byla to věc produkce a režisérů. Nicméně jsem brzy zaregistroval, že se oné podzemní chodbě začalo říkat „dabing street“ a že s touto ulicí byly neustálé problémy, které se řešily na redakčních poradách.

Hlavní problém spočíval v tom, že pracovníkům dabingu, a zvláště pozvaným dabérům zde chybělo jakékoli zázemí. I po vybudování zdejších studií a jejich uvedení do provozu ta chodba vypadala jako tunel protiletadlového krytu – holé betonové stěny bez jakéhokoli nábytku, bez možnosti sednout si tady v době čekání, vypít kávu, odpočinout si mezi frekvencemi. Vzpomínám, jak se vedla dlouhá jednání se správou budov, která se k ničemu neměla. Velkým úspěchem bylo, když se zdejší nevlídné stěny potáhly kovralem a umístilo se tu pár lavic. To byla pověstná „dabing street“ před třiceti lety.

Od té doby se mnohé změnilo, především v dabingové branži. Ihned po listopadu 1989 se začala zakládat soukromá dabingová studia, po nichž byla poptávka jak ze strany nově vzniklých videopůjčoven, tak později soukromých televizních stanic. Někdejší dabingový monopol Československé televize a státního filmu se rozpadl. Zahraniční seriály dnes na internetu překládají amatéři, není problém získat techniku na tvorbu českých verzí zahraničních audiovizuálních produktů.

Změnila se i „dabing street.“ Jak se dá zjistit z fotografie, prostředí se zcivilizovalo, stěny se obložily, koberce položily, dřevěné lavice nahradily polstrované židle. „Dabing street“ už není tou nehostinnou chodbou v betonovém podzemí, i když i nadále si udržuje svůj spartánský charakter; nenabízí podobné zázemí pro účinkující, jako respiria u televizních studií o patro výše. Co se však nezměnilo, je její jméno, které se teď dostalo do názvu seriálu, jenž s touto původní „dabing street“ bude mít asi jen málo společného.

P.S. Protože jsem se jako člen redakce pořadů ze zahraničí účastnil koncem 80. let několika jednání s lidmi na Kavčích horách ve věci polidštění „dabing street“, vzpomínám na to, jakou dalo práci přimět příslušné složky na Kavčích horách, aby s tím něco udělali. Tehdy jsem si všiml, že jediný, kdo neustále neříkal „je to problém, nejde to“ byl jistý pětatřicetiletý šéf správního úseku inženýr Jiří Malúš. Jeho zásluhou se alespoň trochu v letech 1987-8 „dabing street“ zcivilizovala.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem v 90. letech zjistil, že tento Jiří Malúš se stal jako majitel firmy Agropol miliardářem, jehož firmu nakonec za dvě a půl miliardy pohltil Babišův Agrofert. Jiná firma Jiřího Malúše a jeho synů dnes staví nový dům na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice. Kdo by si to před třiceti lety pomyslel.

x x x

Zdroje:
- Prejdová Ivana, Draxlerová Pavla: Vznik českého dabingu. Webová stránka FITES – již nedostupné
- Předvánočně o dabingu. Referáty ze semináře SČDU dabingové sekce 16. prosince 1983
- Dabing v ČST. Zpracovala HRPZ ČST Praha (nedatováno, materiál pro jakýsi seminář o dabingu někdy v druhé polovině 80. let)
- Rozhovor se Zdeňkem Coufalem – Zdena Šmídová pro Synchron 2/2005
- diskuse na dabingforum.cz (dodatečně jsem byl upozorněn na zdejší příspěvek podrobně mapující historii českého dabingu, čtenář nechť si můj text doplní jeho informacemi)

x x x

P.S. Pokud získám ze sociálních sítí dodatečné informace, umístím je sem pod čáru s datem zveřejnění.