[28.2.2018]    28 - Jaroslav Med a jeho včela

Dlouho jsem váhal, zda se mám připojit k nekrologům literárního kritika, historika, spisovatele a vysokoškolského pedagoga Jaroslava Meda svoji vzpomínkou, jež má víceméně povahu obyčejného „name dropping“, tj. upozornění „já jsem se tím člověkem také znal“ používaného lidmi, kteří se chtějí ohřát ve světle reflektorů namířených na celebritu. Nakonec jsem neodolal, protože bych rád upozornil také na osud jeho životní družky Mileny Medové, rozené Svobodové, se kterou jsem měl tu čest spolupracovat v Československé televizi.

V jednom z nekrologů Jaroslava Meda se píše: „K životní vášni – vyučování – se dostal opravdu až po listopadovém převratu. Do té doby učil příležitostně učně, i když na to rád vzpomínal.“ Jiná vzpomínka pak Meda přímo cituje: „Učil jsem například asfaltéry a dlaždiče. Dokážete si představit, jaký měli vztah k češtině. Snažil jsem se je teda naučit alespoň číst a psát.“

Nebyl jsem asfaltérem ani dlaždičem, ale poté, co mne v roce 1958 z kádrových důvodů nevzali na střední školu, stal jsem se učněm národního podniku Knihtisk v oboru ruční sazeč. Naše výuka probíhala tak, že větší část školního roku jsme trávili praxí v učňovských střediscích a tři měsíce v roce jsme navštěvovali školu Odborného učiliště při n. p. Svoboda, kde se za účelem školní výuky soustřeďovali učňové polygrafických oborů z různých tiskárenských podniků. A právě tady mne učil Jaroslav Med český jazyk a literaturu.

Pamatuji se ho jako mladého sympatického učitele, který pro legraci nešel daleko, a z něhož ještě nevyprchalo zapálení, kterým se snažil přiblížit čerstvým puberťákům krásy české literatury. Ožil zvláště, když jsme opustili 19. století a přešli ke spisovatelům první republiky. Z té doby ve mně zůstala výrazná vzpomínka na jednu příhodu, při níž se nás Jaroslav Med pokusil získat pro krásu Nezvalovy poezie přednesem jeho básně „Moře.“ Zde je její první strofa.

Ty moře, které neznáš neděli,
ó moře, čím je ti mé hoře,
mé hoře za vlastí a přáteli,
čím je mé hoře proti bóře,
jež s tebou ve dne v noci burácí,
i když jsi nejklidnější, když jsi klidné ...
Pták vzlétá, člověk se jen potácí,
i ty máš svoji píseň o práci,
ty oko modré, plačící a jasnovidné,
ty moře, které neznáš neděli,
ó moře, čím je ti mé hoře!

Kdo znal Jaroslava Meda, věděl, že „ráčkoval“, a že jeho výslovnost hlásky „ř“ by vyžadovala jistou logopedickou opravu. Co mne tehdy zaujalo, a proč si to ještě dnes pamatuji? Protože Med báseň recitoval s tak velkým zanícením a nadšením, že při opakování rýmů „hoře, moře, bóře“ jeho řečová vada zcela ustoupila do pozadí před poezií Nezvalových veršů. Přednes byl tak přesvědčivý, že žádný z drsných patnáctiletých puberťáků si netroufal na konto Medova „ráčkování“ utrousit nějakou humornou či škodolibou hlášku za účelem získání uznalého ohlasu u svých vrstevníků.

Protože od té doby uplynulo více než půlstoletí, z učňovské školy si pamatuji jen tři učitele. Vedle Jaroslava Meda to byl můj třídní ing. Karel Kubíček, učitel matematiky, ale také majitel automobilového veterána, se kterým si zahrál ve filmu Dědeček automobil. Tím třetím byl učitel předmětu všeobecná polygrafie jistý Lankaš, jehož křestní jméno neznám, ale jeho příjmení mi připomněl a oživil právě Jaroslav Med, když jsem se s ním setkal v roce 2011 při udělování cen Miroslava Ivanova na veletrhu Svět knihy, a společně jsme vzpomínali na dobu před padesáti lety.

Toho Lankaše si pamatuji proto, že mi připomínal svým způsobem Jaroslava Meda. Člověk nabitý vědomostmi z oboru chemie, který by se uplatnil na vysoké škole, odborník, jenž se snažil alespoň část svého vědění nad rámec školních osnov vtlouci do palic lhostejného učňovského dorostu. Podobně jako pro Jaroslava Meda byla pro Lankaše učňovská škola vyhnanstvím, do něhož se dostal kvůli svému buržoaznímu původu a někdejšímu vlastnictví znárodněné továrny na výrobu tiskařských barev – tak alespoň pravila legenda, jejíž pravdivost si dnes už jen těžko mohu ověřit.

Dnes už také nevím, zda jsem se při svém prvním setkání s Milenou Medovou pochlubil, že jejího manžel znám. Zcela určitě však na to někdy přišla řeč. S manželkou Jaroslava Meda, které, jak se nyní dočítám, její manžel říkal „včela“, jsem se setkal, když pracovala v edičním referátu Odboru výzkumu programu a diváků ČST a redigovala čtvrtletník Svět televize. Pravidelně jsem do něj přispíval překlady a rešeršemi v době, kdy jsem jako redaktor Hlavní redakce pořadů ze zahraničí měl přístup k zahraničním materiálům.

Naše spolupráce trvala několik let a byla to paní Milena Medová, která mne dotlačila k dokončení mé první knihy „Televize ve světě“, když jsem nesplnil několik termínů a chtěl jsem tuto sysifovskou práci – neboť přibývala stále nová a další data – vzdát. Přestože šlo jen o brožovaný výtisk, který ediční oddělení ČST vydalo jako interní publikaci v roce 1989, jeho editorka paní Medová na víceméně technický a faktografický text nasadila ta nejpřísnější kritéria, jakoby to bylo literární dílo renomovaného nakladatelství. Jednou jsme se i poškorpili, když se mi zdálo, že se ode mne žádá příliš, a že by se mohlo občas přimhouřit oko nad nějakou gramatickou či stylistickou neobratností.

Jenomže paní Milena Medová neustoupila. Její vlastností byla nejen „včelí“ pracovitost, ale také důslednost a poctivost, s jakou vykonávala svoji práci, jakož i neochota k pohodlným kompromisům. V Československé a později České televizi pracovala čtyřicet let, od roku 1957. Jak uvedl její nekrolog v deníku Slovo v roce 1997, „pracovala nejprve v knihovně bývalé Československé televize, poté působila v literárním archívu a nechyběla při zakládání televizní dokumentace. Celé čtvrtstoletí byla redaktorkou bulletinu Svět televize a dalších publikací.“

V Česko-Slovenské filmové databázi je u jména Milena Medová uveden seznam patnácti televizních pohádek z let 1974-1991. Zatímco ještě Katalog české televizní tvorby 1986-1990 vydaný dokumentačním střediskem ČST v roce 1991 uvádí Milenu Medovou u těchto pohádek jako jediného autora, po roce 1989 vyšlo najevo, že paní Medová „pokrývala“ tvorbu Karla Šiktance, který měl zákaz publikování. Také proto internetová filmová databáze již uvádí autory dva – Šiktance a Medovou. Jak to pokrývání a případná spolupráce tehdy vypadaly, to se dnes už asi nedozvíme.

Vzpomínám na dobu po listopadu 1989, kdy se paní Medová energicky zapojila do změn, které v naší společnosti i v Československé televizi nastaly. Jedním z výsledků její aktivity na jaře roku 1990 bylo speciální vydání periodika Světa televize, které soustředilo materiály o organizování televizního vysílání v západní Evropě a přispělo tak k rozšíření obzorů některých osmašedesátníků, kteří netušili, že vývoj televize za dvacet let prodělal revoluční změny, a že se budou muset smířit s koncem monopolu někdejší státní televize a s příchodem televize soukromé. V roce 1991 se Milena Medová na krátkou dobu stala vedoucí nově koncipovaného střediska analýzy programů a auditoria v ČST. Myslím, že v té funkci dlouho nevydržela. Pak už se její osudy z mého vědomostního obzoru ztrácejí. Zemřela v roce 1997 ve věku 63 let.

Vyhledávač Google dnes registruje Milenu Medovou pouze v souvislosti s televizními pohádkami Karla Šiktance, s nímž spolupracovala a poskytovala mu své jméno ke krytí jeho (spolu)autorství. O jejích dalších a neméně důležitých televizních aktivitách internet mlčí. Možná sem tam krátká zmínka v historických diplomových pracích. Také proto jsem sepsal tuhle vzpomínku.