| zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií | © Milan Šmíd |
| Koho to dnes ještě zajímá... | příležitostná příloha Louče |
[4.1.2019] 33 - Vzpomínání na jeden film a lidi kolem něj
Dokumentární film, o kterém bude řeč, se jmenoval Občan Karel Havlíček a v roce 1966 ho natočil režisér Jaromil Jireš. Využil historické téma, aby v podmínkách uvolňování poměrů šedesátých let ve spolupráci se studenty a profesory natočil debatu o svobodě tisku. To vše na pozadí rekonstrukce soudního sporu Karla Havlíčka Borovského, k němuž se vyjadřovali čerství adepti novinářského studia Fakulty osvěty a novinářství a také studenti Filosofické fakulty. Po krátké inscenaci soudního jednání s Havlíčkem se rozvinula debata, kterou moderoval historik František Červinka.
Dokument nepatří mezi špičková díla Jaromila Jireše, jeho závěr vrací děj ze současnosti do historie, aniž by zaujal nějaké výrazné stanovisko k otázce současné cenzury, která v této době začala být v české společnosti aktuální. Připomeňme si, že v roce 1966 se projednával nový tiskový zákon, který - jak později konstatoval Ivan Klíma na známém spisovatelském sjezdu v červnu 1967 - oficiálně uzákonil předběžnou cenzuru přesně sto let poté, co ji rakouský císař vyhlášením nové Ústavy platné v Předlitavsku, tedy i v českých zemích, zrušil. Předběžná cenzura v Československu sice existovala už od počátku padesátých let, ale byla de facto protiústavní, protože neměla zakotvení v zákonech. Právě tiskový zákon č. 81/1966 předběžnou cenzuru oficiálně posvětil (viz zkrácená verze).
Mezi studenty, kteří seděli v posluchárně - tuším Právnické fakulty - jsem byl i já. Se spolužáky a s lidmi, kteří se natáčení zúčastnili, jsem se i později setkával, mnozí z nich mají své heslo ve Wikipedii. Před několika lety, u příležitosti padesátiletého výročí vzniku filmu jsem nabídl ČT námět, jehož podstatou byla konfrontace osudů lidí, kteří se filmování zúčastnili, a kteří museli řešit, jak naložit se svým životem po srpnové okupaci roku 1968. Námět nebyl přijat, a tak jsem se nyní po letech rozhodl pro pamětníky v této rubrice - neboť koho jiného to dnes ještě zajímá - udělat krátkou přehlídku účinkujících.
Moderátorem debaty byl František Červinka (1923-1981) historik, blízký přítel herce Miloše Kopeckého. Zabýval se českými politickými a kulturními dějinami 19. a první poloviny 20. století. V letech 1951–1971 přednášel na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (od 1960 docent). V roce 1971 byl z politických důvodů nucen odejít z univerzity i z vědeckého a kulturního života.
Na začátku filmu v inscenované parafrázi soudního procesu roli Havlíčka předčítal Josef Váša, vystudovaný novinář, který toto povolání později nevykonával; pokud vím, živil se jako fotograf, kdysi také příležitostný herec (např. film Nebeští jezdci). Syn herečky Marie Vášové.
Pro úvodní předčítání soudních spisů v inscenaci procesu s Havlíčkem si režisér Jaromil Jireš vybral Evu Schmidtovou, která novinářskou fakultu v roce 1968 opustila. Studium si doplnila v zahraničí, kam emigrovala po srpnu 1968. Dnes pod jménem Eva Hahnová je známá jako historička. Blíže buď česká nebo německá Wikipedie. Své osudy převyprávěla v seriálu Osudy na stanici Vltava. V roce 2009 ji český Senát zařadil mezi významné české ženy roku
Protože Jaromil Jireš tušil, že by bylo dobré do debaty přinést vedle studentských impresí také kvalifikované pohledy na historii, debaty se zúčastnili také tehdejší asistenti z Filosofické fakulty Jan Kuklík a Jaroslav Jirsa. Jan Kuklík (1940-2009) i po roce 1968 zůstal na univerzitě, specializoval se na české dějiny, zvláště období protektorátu a Mnichovské krize. Jeho syn Jan Kuklík ml. je od roku 2014 děkanem Právnické fakulty UK.
Kuklíkův kolega Jaroslav Jirsa (1943-2010) takové štěstí neměl. Za svoji aktivitu v letech 1968-1969 byl vyhozen z fakulty a celou dobu tzv. "normalizace" živořil jako pracovník antikvariátu. Jistého zadostiučinění se mu dostalo po roce 1989, když se v roce 1994 stal ředitelem nakladatelství Karolinum.
Básník Miloslav Topinka se natáčení zúčastnil jako student psychologie FFUK. Já jsem se s ním později osobně letmo seznámil v ČST, kde si krátce po studiu přivydělával ve zpravodajství jako jazykový editor nových rychlokvašených redaktorů. To již měl za sebou účast na studentské expedici Lambaréné a vyšla mu básnická sbírka Utopír. Dnes je to uznávaný literát.
Stanislav Perkner začal studovat žurnalistiku o rok dříve než já, tedy v roce 1964. Po skončení studia zůstal na fakultě, pod patronací Vladimíra Kovaříka se specializoval na rozhlasovou žurnalistiku, později na teorii médií. V červnu roku 1989 se Perkner stal "perestrojkovým" děkanem Fakulty žurnalistiky, když univerzita poprvé pokusně po letech zavedla volbu děkana z více kandidátů. Nepřežil však studentskou vzpouru v listopadu 1989 a následný zánik fakulty na jaře 1990. V roce 1992 se přestěhoval do USA, kde ještě dnes přednáší na Humpreys University v Kalifornii.
Alexandr Kramer (1946-2012) byl dalším z mých starších spolužáků. Pokud si dobře pamatuji, byl jediným, kdo byl vyhozen po srpnu 1968 z fakulty z politických důvodů (ti ostatní, co nedokončili, většinou doplatili na náhlou přísnost při plnění studijních povinností po roce 1970). Saša byl velice aktivní v redakci Student, takže se jako kontrarevolucionář dostal i do tzv. Bílé knihy sovětských publicistů. Detaily jeho osudu jsem popsal na Louči už dříve. Takže ve stručnosti: po roce 1969 tlumočník z angličtiny, pomocný dělník, nosič kufrů, agent s lístky do divadla, technický překladatel, podepsal Chartu, po roce 1989 spoluzakládal Lidové noviny a také Týden. Své polistopadové putování po médiích ukončil v deníku Právo.
Jaroslav Veis se po srpnu 1968 ukryl nejdříve pod křídla Akademie věd a později vydavatelství Mladá fronta a redakce Sedmička pionýrů, pod jejíž střechou začal psát sci fi povídky, které odstartovaly scifistickou vlnu v podmínkách, když o realitě života v okupovaném Československu toho spisovatelé moc psát nemohli. Po roce 1989 se vrátil k novinářské práci, jednu dobu byl šéfredaktorem Lidových novin. Nicméně jeho nejdelším polistopadovým úvazkem bylo místo poradce v Senátu u Petra Pitharta. Na tom scifi se tenkrát podílel i Saša Kramer, kterému Jarda Veis dělal pokrývače.
Na zcela první skupinové fotografii nahoře je vidět, že při natáčení vedle Jaroslava Veise seděl jeho spolužák Zbyněk Fiala. Životaběhy a názorová východiska obou spolužáků v průběhu dalších let však byly různé. Pokud je mi známo, Zbyněk se dal na zahraničněpolitickou a ekonomickou žurnalistiku a dlouhá léta pracoval v deníku Mladá fronta. Tam v listopadu 89 patřil k lidem, kteří se vzbouřili proti vedení redakce a přispěli k hladkému průběhu sametové revoluce, i když jeho vzpoura byla vedena z levých reformních pozic KSČ. Jeho odbornost ho později kvalifikovala do funkce šéfredaktora týdeníku Ekonom (2000-2007). Do dnešního dne je publicisticky aktivní na internetu.
Do stejného ročníku s oběma výše jmenovanými chodil Benjamin Fragner, syn architekta Jaroslava Fragnera, který po skončení fakulty dlouhá léta pracoval v Československém rozhlasu jako redaktor přes vědu a techniku, aby zbylá léta totality dožil v Technickém magazínu. Ano, v tom Technickém magazinu, kde pracoval i Vladimír Železný, a kde díky odvaze šéfredaktora Vladimíra Petříka Miloš Zeman mohl v létě 1989 publikovat svoji známou prognostickou úvahu. V dnešní době je Benjamin Fragner znám jako člověk, který se stará o záchranu a zachování industriálních památek.
Jméno Jaroslava Hořejšího dnes znají zvláště zdravotníci, neboť se stal publicistou, který po listopadu hodně psal o problematice lékařské vědy, klinické medicíny a zdravotní péče doma i ve světě. Jeho novinářskou kariéru (pokud by o ni vůbec stál) zmařila jeho aktivita a redaktorská práce v časopise Univerzita Karlova v letech 1968-69. Našel však útočiště v Institutu klinické a experimentální mediciny IKEM, kde se vypracoval na šéfa informačního střediska. Po listopadu pracoval v několika medicinských nakladatelstvích.
Také Karel Oujezdský se po skončení fakulty vyhnul žurnalistice a našel azyl v propagační agentuře, přičemž neopustil své kontakty s undergroundem. Po listopadu 1989 se však k novinařině vrátil. Posluchači rozhlasu ho dlouhá léta znali jako respektovaného redaktora stanice Vltava, který popularizoval výtvarné umění způsobem uznávaným uměleckou obcí.
Bohužel jsem nenašel ve filmu scénu z natáčecího dne, kdy vedle Míly Topinky seděla krásná mladá dívka Štěpánka Řeháková (tuším, že studovala také psychologii), která měla za sebou úspěšný herecký debut ve filmu podle povídky Milana Kundery Nikdo se nebude smát.
A tady jsou další spolužáci, kteří se natáčení filmu zúčastnili. Co tvář, to osud, který by možná stál za zaznamenání. Někteří emigrovali, někteří již nejsou mezi námi. Jejich fota sem umisťuji pro úzký kruh těch, kteří jsme byli při tom.
Jedním z těch, kteří byli při tom, byl i student žurnalistiky Milan Šmíd. Také já mám na wikipedii heslo, které je však beznadějně neaktuální a zastaralé. "Přátelé" z diskusních skupin pod mými blogy ho kdysi očesali a nechali zde (ale spíše sem dodatečně přidali) zmínku o členství v KSČ. Některé odkazy jsou nefunkční, chybí odkaz na louc.cz. Myslím si však, že se nesluší, a bylo by to pod moji důstojnost, abych to heslo nějakým způsobem vylepšoval.
Nakonec ještě jednu příhodu s filmem Občan Karel Havlíček. V Československé televizi jsem pracoval v Hlavní redakci pořadů ze zahraničí, což obnášelo i vysílání českých filmů nevyrobených v televizi. S Ústřední půjčovnou filmů a s Filmovým ústavem měla redakce dohodu, podle níž jsme mohli získávat filmy z jejich fondů na studijní projekce za malý symbolický paušál. Jednou jsem se rozhodl, že potěším své spolužáky, a že v projekci v Jindřišské ulici pro ně uspořádám promítání dokumentu Občan Karel Havlíček, abychom si připomněli svá mladší léta.
Snad nebudu indiskrétní, když tady napíšu, že redaktorka Deníku Kateřina Perknerová byla Standovou druhou manželkou, zatímco ta první Jitka se později provdala za filosofa Miloslava Bednáře.
Stanislav Perkner nedávno vydal v ČR knihu "Čechoamerický příběh - Tak (nějak) to tenkrát bylo."
Dodatek 2020: Stanislav Perkner zemřel v USA 10. srpna 2019.
Také pro ni byl srpen 1968 životním předělem. Ačkoli měla našlápnuto na úspěšnou hereckou kariéru, opustila Československo legálním sňatkem s jistým panem Hanau a později se stala manželkou filmového producenta Karla Dirky, kterému porodila syna Dylana. Koprodukcím Karla Dirky s československými partnery jsem kdysi věnoval dva komentáře zde a tady. Ovšem - koho to dnes zajímá...
To druhé foto stažené z internetu ukazuje Štěpánku Hanau v roce 2008, tedy v době, kdy jí bylo 66 let.
Kdo chce o mně vědět více, najde to na mém webu.
Jaké bylo moje překvapení, když ředitel Filmového ústavu Jiří Levý (také jeden spolužák z fakulty) mi sdělil: "Nezlob se Milane, já ti ten film nemohu půjčit, je to libri prohibiti, nesmí se půjčovat. Ale jestli chceš, tak já to zařídím tak, že byste si to mohli prohlédnout u nás v Malešicích." Nakonec z promítání nic nebylo. Film jsem si stáhl z vysílání až po roce 1989, kdy se film opět dostal do běžné distribuce.
| 4.1.2019 (zpět Louč) | archiv |