[8.4.2019]    34 - Milan Kundera a téma interview

Když Milan Kundera, který se v těchto dnech dožil devadesátky, v roce 1985 zanevřel na novináře, své výhrady shrnul do komentáře k jednomu z osmdesáti devíti slov, jejichž výklad publikoval v časopise Le Débat. Tím slovem bylo „INTERVIEW“.

Šedesát tři z takto komentovaných slov, která považoval za klíčová pro svoji poetiku a témata, Kundera přenesl i do knihy esejů "Umění románu" vydaném v roce 1986. Z anglického vydání The Art of the Novel jsem před lety heslo „interview“ přeložil a na Louči zkráceně publikoval:

“INTERVIEW. Proklet budiž spisovatel, který dovolí žurnalistovi, aby volně reprodukoval jeho výroky!
(…)
Interview tak, jak se dnes všeobecně dělá, nemá nic společného s dialogem, protože
1) ten, kdo dělá interview, klade otázky, které zajímají jeho a nikoli vás;
2) z vašich odpovědí použije jen ty, které se mu hodí;
3) převede je do svého vlastního slovníku, do svého vlastního způsobu myšlení.
Imitujíce americké kolegy, žurnalisté se ani neráčí získat váš souhlas s tím, co vás nechávají říkat. Interview se objevuje v médiích. Vy se utěšujete: lidé ho rychle zapomenou! Ani nápad: lidé ho budou citovat! Dokonce i ti nejpečlivější akademici už nerozlišují mezi tím, co spisovatel napsal a podepsal, a mezi jeho výroky, o kterých někdo podal zprávu.
V červenci roku 1985 jsem učinil pevné rozhodnutí - už nikdy víc žádné interview. S výjimkou dialogů, na jejichž redakci jsem se podílel, a které nesou můj copyright, všechny mé poznámky a komentáře publikované od té doby budiž pokládány za podvrh.

Zde je anglická verze:

INTERVIEW. Cursed be the writer who first allowed a journalist to reproduce his remarks freely!
He started the process that can only lead to the disappearance of the writer: he who is responsible for every one of his words. Yet I do very much like the dialogue (a major literary form), and I've been pleased with several such discussions that were mutually pondered, composed, and edited. Alas, the interview as it is generally practiced has nothing to do with a dialogue:
(1) the interviewer asks questions of interest to him, of no interest to you;
(2) of your responses, he uses only those that suit him;
(3) he translated them into his own vocabulary, his own manner of thought.
In imitation of American journalist, he will not even deign to get your approval for what he has you say. The interview appears. You console yourself: people will quickly forget it! Not at all: people will quote it! Even the most scrupulous academics no longer distinguish between the words a writer has written and signed, and his remarks as reported.
In July 1985, I made firm decision; no more interviews. Except for dialogues co-edited by me, accompanied by my copyright, all my reported remarks since then are to be considered forgeries.
Kundera, Milan: The Art of the Novel, Faber and Faber, Londýn 1988, str. 133. (kapitola Sixty-three Words)

Nedávno jsem zjistil, že Milan Kundera některé z komentářů a z definic vybraných slov přeložil pro brněnský časopis Host a devatenáct z nich, o nichž usoudil, že jsou sdělitelné rozhlasem, načetl v září 1999 v brněnském studiu pro posluchače Českého rozhlasu. Minulý týden Český rozhlas tento pořad zreprízoval. A tak jsem si mohl ověřit, jak asi vypadal původní francouzský autentický text, z něhož Milan Kundera vycházel. Zde je přepis záznamu, z něhož vyplývá, že z původního hesla publikovaného v esejích Umění románu Kundera něco ubral a něco přidal:

“INTERVIEW.
Za prvé - žurnalista vám klade otázky, které zajímají jeho a ne vás.
Za druhé - z vašich odpovědí použije jen ty, které se mu hodí.
Za třetí - převede je do svého slovníku, svého způsobu myšlení.
Po příkladu amerického žurnalismu se mu ani neráčí, aby vám dal schválit věty, které vám vsunul do úst. Interview vyjde. Utěšujete se, bude rychle zapomenuto. Omyl! Bude citováno!
I ti nejpuntičkářštější univerzitní badatelé nedělají už rozdíl mezi tím, co spisovatel napsal a podepsal, a tím, co za něho řekl někdo jiný. Historický precedent: Rozhovory s Franzem Kafkou napsané Gustavem Janouchem.
V červnu 1985 jsem se rozhodl: už nikdy interview. Kromě dialogů spolusepsaných se mnou, opatřených mým copyrightem, všechny výroky mnou nepodepsané, mně přisuzované budiž považovány za podvrh.“

Když Jan Lukeš v březnu 1997 v časopise Týden napsal úvahu „Milan Kundera: Dílo a jeho pán“, připomněl Kunderův vztah k novinářům:

„Proto také od června 1985 neuděluje Kundera ze zásady žádná interview: "Kromě dialogů, spolusepsaných se mnou, opatřených mým copyrightem, všechny výroky mnou nepodepsané, mně přisuzované, budiž považovány za podvrh," napsal v knize L´Art du Roman (1986)“

Překvapilo mě, že znění této věty se přesně kryje s tím, které načetl Milan Kundera v brněnském rozhlase o dva roky později. Asi jde o bezprostřední překlad z francouzštiny, který už byl dříve publikován v Hostu; pokud je mi známo, kniha L´Art du Roman v češtině nikdy nevyšla. Kromě toho mě zaujalo, že tento překlad uvádí začátek Kunderova prokletí novinářů od června 1985, zatímco více anglických zdrojů je datuje červencem 1985. Kde se stala chyba, nevím.

Milan Kundera evidentně publikoval více verzí svého prohlášení. Zda různost variant pochází z různosti překladů nebo je ukotvena již v originále, nejsem schopen dohlédnout. Ladislav Verecký například v MF Dnes citoval z verze, kterou prý Kundera publikoval „v jednom rozhovoru.“ Kde a v jakém rozhovoru, když od roku 1985 všechny rozhovory odmítal, jest pro mne záhadou. Ale tak už to mezi námi novináři, kterým na detailu občas nezáleží, chodí. Citace z článku „Milan Kundera: Spisovatel, který se skrývá“ publikovaném 29. listopadu 2001 má toto znění:

„Milan Kundera se totiž novinářům vyhýbá jako čert kříži. V době, kdy jiní spisovatelé předvádějí v žurnálech, jako je Krásné bydlení, jak elegantně mají zařízenou koupelnu. Svou averzi vůči novinářům vysvětlil Kundera v jednom novinovém rozhovoru:
"Dialog je významná literární forma a já nepopírám, že jsem měl radost z několika promyšlených, dobře vystavěných a ve spolupráci se mnou redigovaných rozhovorů. Tak, jak se však interview obvykle dělají, je to něco jiného.
Za prvé: novinář nám klade otázky, které jsou zajímavé pro něho, a ne pro nás.
Za druhé: z našich odpovědí použije jen takové, které se mu hodí.
Za třetí: převádí je do vlastních slov, vlastního způsobu myšlení.
Podle vzoru americké žurnalistiky nikdy nebude od té dobroty, aby nám předložil k autorizaci, co nás donutil říci. Interview je zveřejněno. My se utěšujeme - na to se rychle zapomene! Naopak: bude se to citovat!
Ani ten nejsvědomitější univerzitní profesor už dnes nerozlišuje mezi slovy, která spisovatel napsal a podepsal, a mezi novinářskými padělky." Závěr? "V červnu roku 1985 jsem se definitivně rozhodl - už nikdy žádný rozhovor," říká.“

Na závěr si neodpustím odkaz na sobotní Lidové noviny, které ke Kunderovu jubileu 6. dubna zveřejnily text „Obtížně zvládnutelná tíha osamění“, aniž v úvodu zmínily autora. K jeho jménu se čtenář dostal až na konci textu, kde se dočetl, že jde o úvahu, kterou před deseti lety zveřejnil v deníku tehdejší prezident Václav Klaus. Na internetu je text k dohledání prostřednictvím newsletteru CEP (Centrum pro ekonomiku a politiku) z roku 2009.

P.S. 10.4.2019: Ve svém archivu jsem našel foto Milana Kundery, jak ho nafotil na konci šedesátých let tehdy mladý student FAMU Jiří Věrčák. Dodatečně jsem ho přidal do textu. Foto je sejmuto ze stěny Jirkova bytu, když jsme se vloni v jeho domku sešli a zavzpomínali na dobu před padesáti lety. Tehdy jsme se potkali v redakci Televizních novin - on jako externí archivář fotoarchivu, já jako externí textař zahraničních šotů.

Přiznám se, že když jsem vyučoval studenty produkce FAMU v Lažanském paláci, občas jsem si pomyslel: co když jsem ve stejné posluchárně, kde před padesáti lety přednášel literaturu Milan Kundera. Zdali také k němu doléhalo drnčení těžkých tramvají na křižovatce u Národního?