Včera 30. října se vzpomínalo na šedesát let existence divadla Semafor a já si při té příležitosti vzpomněl na vlastní setkání s jeho předchůdcem, Divadlem Na zábradlí, když mi bylo necelých patnáct let. Setkal jsem se s ním nejprve na stránkách Světa v obrazech, jediného obrázkového týdeníku té doby. Přinesla ho domů moje o sedm let starší sestra Eva, v té době studentka Institutu osvěty a novinářství, která držela prst na tepu pražských kulturních událostí, a přinášela domů zprávy o tom, že v Redutě a v novém Divadle Na zábradlí se cosi nového děje.
Moje rodiče tehdy zaujal hlavně comeback Ljuby Hermanové, neboť si ji pamatovali ještě z předválečné doby Osvobozeného divadla. Vzpomínám, že jej trochu ironicky komentovali, protože podle nich by si neměla ve věku, který se shodoval s věkem mé matky, „hrát na mladou.“ Při tom jejích tehdejších 45 let viděno dnešním pohledem bylo stále energické a dynamické mládí. (Kdysi se však proslýchalo, že Ljuba Hermanová byla ještě starší, protože si datum svého narození upravila.)
Vzpomínám, jak ve zmíněné reportáži Světa v obrazech o Divadle Na zábradlí byla metaforická věta, že v pokladně prodává lístky mrož, doprovázená fotografií obtloustlého pokladníka s mrožím knírem. Když jsem si šel koupit vstupenku na představení Kdyby tisíc klarinetů, skutečnost se shodovala s fotografií. Moje vstupenka nesla datum 15. března 1959. Pamatuji si to jenom proto, že ten den v neděli se hrál na Štvanici závěrečný zápas Mistrovství světa v ledním hokeji Československo-Kanada, v němž se rozhodovalo, zda dosáhneme na nějakou medaili. A také proto, že v přestávce představení nás o průběhu utkání informovala šatnářka, která poslouchala transistorové rádio.
Právě tenhle moment – o přestávce snad dokonce padl nějaký český gól (vyhráli jsme 5:3) – si dobře pamatuji, protože šatna tehdy byla přímo v divadelním sále, za posledními řadami sedadel. Ano, tehdejší Divadlo Na zábradlí nemělo ještě žádné velké zázemí, sestávalo se jen z pódia a ze sálu, do něhož se vstupovalo z vnitřního dvora. Není toho mnoho, co si z té návštěvy pamatuji. Například stěny hlediště vymalované kanafasovými pruhy a také, že mrož z pokladny se na závěr představení objevil mezi děkujícími umělci.
Na Jiřího Suchého mezi účinkujícími si příliš nevzpomínám. Více mne zaujal Ivan Vyskočil, pak klavírista za piánem – tuším, že to byl Jaromír Vomáčka -, který předváděl rozdíl mezi stylem haťapaťa a raťapaťa, dále nepřehlédnutelný mim Fialka a samozřejmě Ljuba Hermanová. Jak známo, Divadlo Na zábradlí později ovládla hlavně pantomima a divadlo a Jiří Suchý se se svým souborem přestěhoval do ulice Ve smečkách. Nejsem si tím zcela jist, ale mám mlhavý pocit, že ten název SEdm MAlých FORem byl vymyšlen ještě v roce 1958, měl zastřešovat všechny aktivity Divadla Na zábradlí, ale nakonec si ho do Smeček odnesl Jiří Suchý.
Tohle povídání do rubriky „Koho to ještě dnes zajímá“ však nepíšu jen kvůli šedesát let staré vzpomínce, ale také proto, abych své generační souputníky, pro něž Semafor byl součástí jejich mladých let, upozornil na některá autentická semaforská vzpomínání, která se v těchto dnech na internetu objevila. Mám na mysli jednak rozhlasem zpracovaný příběh Jiřího Plannera, spoluzakladatele divadla Semafor, později hudebního redaktora Svobodné Evropy a také blízkého přítele Jiřího Voskovce. Dále pak zasvěcenou vzpomínku Karla Hvížďaly, rovněž v rozhlasové i textové podobě, která se odlišuje od řady dalších bilančních článků především tím, že v ní člověk najde autentické osobní svědectví pamětníka a nikoli jen z internetu vydestilovaná data.
Kdysi jsem se v této rubrice okrajově zmínil o 30. výročí Semaforu v roce 1989, které připomínal koncert v Lucerně, jehož odpolední generálku jsem se svou ženou Janou navštívil. Potkali jsme tam naši spolužačku a tehdejší redaktorku Svobodného slova Irenu Gerovou, která tu sbírala podpisy na pohlednici pro uvězněné novináře Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana. Že jsem si nevymýšlel, jsem se později přesvědčil, když jsem si přečetl Ireniny zážitky z večerního semaforského koncertu v Lucerně popsané v knize Vyhrabávačky. Tady je krátká ukázka.
„V pátek 20. října oslava 30 let divadla Semafor v Lucerně. Pozvánku dostal i Václav Havel (...)
Koncert byl příjemnou vzpomínkou a evokací 60. let, atmosféra ale nebyla sentimentální a ubrečená, spíše bublala. Byli tu Jiří Suchý a Karel Gott, Hana Zagorová a Jitka Molavcová, Petr Janda a Karel Černoch, Patrasová a Slováček a také Havlovi. Byl tu kdekdo z "pop" světa, a tak jsme s Honzou Rejžkem a Bárou Štěpánovou nabízeli k podpisu arch za propuštění Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana z vězení a Bára nabídla petici i národnímu umělci Karlu Gottovi. Poté, co Hana Zagorová podepsala Několik vět, by pro národ bylo velice důležité, kdyby se dvou novinářů zastala taky tato věta. Mínili jsme. Hvězda ale odmítla. Nicméně po koncertu se konal večírek v baru Černý koníček a tam přišl i "božský" Karel.
S Václavem Havlem se pochopitelně znají z 60. let, kdy jeden zpíval v Semaforu a druhý pracoval v Divadle Na zábradlí. Zřejmě mu bylo trapné dramatika nepozdravit, a proto za ním přišel. načež mu Václav, aniž tušil, že byl Gott k podpisu vyzván, začal vykládat o lidovkách a o zavření dvou novinářů, kteří je dělali. Vysvětloval mu, že je to skutečně skandální věc a Gott na to: "mně to trošku uniklo, já tady hlavně furt nejsem, tak jsem nevěděl, o co jde, a přišla za mnou dívka, kterou neznám, kterou jsem nikdy neviděl, abych podepsal tuhle listinu, a já řekl, že nerad. Nerad podepisuji něco, co napsal někdo jiný..."“
Gerová, Irena. Vyhrabávačky, deníkové zápisky a rozhovory z let 1988 a 1989. Paseka, Praha 2009, str 112