[7.9.2020]    42 - Jak jsem poznal Karla Pecha aneb Důraz patří na předložku

Nedávno při sledování televize a ne příliš dokonalé ortoepie jejích hlasatelů/moderátorů jsem si vzpomněl na Karla Pecha, s nímž jsem v letech 1976 až 1978 pracoval v jedné redakci.

Karel Pech (* 18. května 1917, † 14. února 2006) má ve své wikipedickém hesle napsáno, že byl „českým hercem, režisérem, televizní scenáristou, jazykovým poradcem a pedagogem, televizním i rozhlasovým moderátorem a spisovatelem.“ Ano, tohle všechno za život Karel Pech stihl, i když jinak jeho wikipedické heslo není příliš spolehlivé. Například se tu uvádí, že „v roce 1953 byl mezi pěti zakládajícími členy Československé televize (spolu s J. Werichem, J. Trnkou, O. Lipským a E. Klosem),“ což jest nesmysl.

Tenhle oslavný wikipedický paján je stylizován přesně ve stylu „o mrtvém jen to dobré.“ Přičemž toho dobrého v osobnosti a životě Karla Pecha bylo skutečně dost. Vedle herecké kariéry se Karel Pech angažoval ve vysílání Československého rozhlasu, později také v Československé televizi. V široké veřejnosti se proslavil televizními vzdělávacími a dokumentární seriály Tajemství řeči (1969), Tajemství výchovy (1969) a Tajemství země Nippon (1970), které natočil v době, kdy opustil stálé zaměstnání v Národním divadle a stal se kmenovým zaměstnancem Československé televize.

Jako člověk naprosto apolitický Karel Pech přežil televizní prověrky i svoje postoje z let Pražského jara včetně účasti ve štafetě televizních publicistů ke smrti Jana Palacha. Ovšem také on byl nucen částečně se přizpůsobit, když chtěl, aby mohl pokračovat ve své vášni – cestovat, vystupovat na veřejnosti a vymýšlet nápady, kterými by zároveň pobavil i informoval. Poté, co natočil seriály Tajemství nezvířat o vandalismu a Tajemství záhadného nápisu o ekonomických pojmech, v režii ministerstva zahraničí Karel Pech navštívil české krajany v Americe a natočil seriál Tajemství domova. Ministerský dohled se pak zákonitě projevil v ideologizaci Pechova jinak zásadně nepolitického a neideologického přístupu při tvorbě jeho četných „Tajemství.“

Právě v době, kdy Karel Pech seriál Tajemství domova finišoval, jsem se s ním poprvé setkal. V březnu 1976 mě přeřadili ze zpravodajské redakce ČST do Hlavní redakce propagandy a dokumentaristky. Rozhodnutí náměstka Vladimíra Diviše zbavit redakci Televizních novin pořadů, které se netýkaly bezprostředně politického zpravodajství – byly mezi nimi například pořady Vysílá studio Jezerka, Dostaveníčko s přáteli, S televizí po světě – přišlo vhod tehdejšímu šéfredaktorovi HRPD Vlastimilu Nepeřilovi, jenž Divišovu reorganizaci využil k vytvoření nového oddělení v redakci s hrdým názvem „zahraniční“, k jehož dvěma dramaturgům Jiřímu Věrčákovi a Karlu Pechovi přidal posily z televizního zpravodajství Otu Výborného a moji maličkost.

Měli jsme pracovní stoly v jedné místnosti, takže v průběhu dvou let, které jsem v redakci HRPD strávil, jsem měl možnost Karla Pecha blíže osobně poznat, a vyslechnout jeho četná vyprávění. Například o jeho ženě Mařence, se kterou nemohli mít děti, ale vždy se o nějaké dítě ze sousedství starali. Prý také o Jiřího Štěpničku, když uvěznili jeho matku. Zcela určitě však o ráčkujícího „přítele“ Jiřího Belčeva, s nímž pak Karel Pech natáčel svá první Tajemství. Nahlédl jsem i do metod jeho práce zachycující každý nápad systematicky do poznámek a potom do podrobného scénáře plného filmových triků, při nichž mu vycházeli vstříc kameramani Jiráček a Souček.

Právě při poslechu některých televizních moderátorů jsem si vzpomněl na historiku, kterou Pech s oblibou vyprávěl. Když v roce 1955 Národní divadlo uvedlo hru „Vstanou noví bojovníci“ na motivy románu Antonína Zápotockého, tehdy už prezidenta, Karel Pech v inscenaci hrál jednu z vedlejších rolí. Po premiéře přišel prezident do zákulisí poděkovat hercům a zde si všiml Karla Pecha. Přistoupil k němu a povídá: „Já vás znám, já si vás pamatuju, vy jste mě učil v rozhlase mluvit na mikrofon…“ Bylo to prý v době, když Antonín Zápotocký jako předseda Ústřední rady odborů po roce 1945 pravidelně vystupoval v rozhlase. Karel Pech prezidentovi odpověděl: „Ano, tehdy jsem vám říkal, že byste měl dávat přízvuk na předložku. Neříká se „do_práce“, ale správně „dopráce““ Na to prý Antonín Zápotocký odpověděl: „Ne ne, tak to nebylo. Vy jste mě učil, že se neříká „do_prdele“, ale „doprdele.“

Trochu nespravedlivě se ke Karlovi Pechovi zachovaly sociální sítě, na nichž se nacházejí sestřihy záběrů z jednoho dílu cestopisného seriálu „Kufřík“ („Kufřík na cestách“?) z roku 1978. Na YouTube se uvedená sedmiminutová pasáž vyskytuje také pod vymyšleným názvem „Svět, kde se žebrá,“ což může vést k falešnému závěru, že jde o nějaký samostatný pořad. Při tom je to pouze jedna část seriálu, který Karel Pech natočil při zájezdu Realistického divadla Zdeňka Nejedlého do západní Evropy v roce 1978 (na YouTube je chybná datace roku 1974). Karel Pech ovládající tři světové jazyky za své cestovatelské zážitky zaplatil daň době a režimu, když společně s ředitelem divadla Zdeňkem Buchvaldkem ve čtvrtém díle seriálu vylíčil život na Západě v temných barvách (bezdomovci, fašistická literatura, pokleslý konzum). Že to byla jenom část ze sedmidílného, jinak nepolitického cestopisného seriálu, jehož hlavním tématem byl zájezd českých divadelníků, to už se bohužel uživatel sociálních sítí nedozví.

Karel Pech odešel z Československé televize do penze v roce 1979. Ještě před odchodem zásoboval televizní program krátkými fejetonovými šoty „Minuta denně“ (filmová databáze o této Pechově tvorbě mlčí - Dodatek 12.9.: z televizního archivu se ozvali: V Louči zmiňované „Minuty denně“ naštěstí máme archivovány, a to v počtu 155 dílů). I nadále však byl aktivní, přednášel na Fakultě žurnalistiky a na FAMU, zásoboval svými nápady rozhlasové a televizní dramaturgie, které občas – jako například v Ostravě u cyklu „Aby tělo nebolelo“ (1988) – jeho nápady nechaly zrealizovat.

Za zásluhy o televizi ho v pořadu Týtý v roce 1997 uvedli do Dvorany slávy.

Jako pamětník Československé televize, jejíž budovy na Kavčích horách se teprve stavěly, která měla pracoviště a provozy na sedmdesáti místech Prahy, která vysílala ze starodávné Měšťanské besedy a podatelnu měla v Jindřišské ulici číslo 16, nemohu nepřipomenout legendární slogan, který Karel Pech vymyslel pro zapamatování poštovního směrovacího čísla tehdejší ČST 111 50: „Do televize chceš-li psát, tři jedničky padesát.“

7.9.2020 (zpět Louč)

archiv