[7.12.2020]    43 - Rozhovor vedený rozpravou aneb Jak jsem se (ne)zapsal do teorie žurnalistiky

Psal se rok 1967 a navštěvoval jsem druhým rokem Fakultu osvěty a novinářství UK. V mém „Výkazu o studiu na vysoké škole“, zkráceně „indexu“ se již druhým rokem nacházel předmět „Teorie publicistických žánrů“ rozdělený na přednášky a semináře, přednášejícím byl Karel Štorkán. Publicistické žánry jako fejeton, črta, reportáž, sloupek či interview patřily mezi hýčkaná témata našich pedagogů, kteří se tak snažili zušlechtit zručnosti a dovednosti budoucích novinářů. Jak je na vysokých školách zvykem, k získání zápočtu bylo třeba vypracovat seminární práci. Dnes už nevím, zda jsem si její téma vybral sám, nebo zda mi ho Štorkán přidělil.

Moje téma znělo: recenze či referát o nedávno vydané útlé knížce od autora Antonína Jaroslava Liehma s názvem „Rozhovor.“ A. J. Liehm v ní shrnul svá setkání a rozhovory se známými osobnostmi kulturního života, mezi něž patřil například Jean-Paul Sartre, Luis Aragon, Max Brod, Ernst Fischer a další. Uvedené rozhovory však měly jednu zvláštnost: nepadla v nich jediná otázka. Uvedené osobnosti zde v ich-formě pronášely své názory bez přerušení tak, jak je v neformální konverzaci posbíral autor-novinář.

Stál jsem před problémem: jak analyzovat Liehmovu žurnalistickou metodu, jak zařadit jeho rozhovory do kategorie interview, když v něm chyběly otázky? Mladí lidé mají zvláště v raných létech svého života vnitřní potřebu zjednodušit si složitý, rozmanitý a občas jim nepochopitelný svět, roztřídit ho do přehledných škatulek podle jednoduchých kritérií. (BTW: Proto jsou mladí lidé tak náchylní podléhat ideologickým schématům a šikovným demagogům.) Rozhodl jsem se, že ve zmatku, který ve mně vyvolal Liehmův netradiční přístup ke klasickému interview, si udělám pořádek.

Byly publikované rozhovory rozhovorem, dají se označit jako interview? Zřejmě ano, protože texty publikované v knize „Rozhovor“ byly evidentně výsledkem nějakých rozhovorů dvou osob, z nichž jedna se rozhodla, že ustoupí do pozadí a nechá promlouvat jen toho, který byl zpovídán. A tak jsem se rozhodl pro potřeby seminární práce vytvořit zvláštní kategorii interview, které jsem nazval „monologické,“ na rozdíl od klasického interview, pro něž nebylo třeba vymýšlet nějaký nový název, neboť už svoji vlastní povahou bylo „dialogické.“

Pak ale vstoupila do hry moje ctižádost předvést se, co všechno už znám. Z četby západoněmeckého týdeníku Der Spiegel (viz také moje „indexová" vzpomínka na Jana Zelenku) jsem věděl, že některé rozhovory se tady označují jako „SPIEGEL- Interview“ a jiné jako „SPIEGEL- Gespräch.“ Ve snaze odlišit jednoduchý dialog založený na prostém kladení otázek a odpovědí od složitějšího rozhovoru, v němž je novinář rovnocenným partnerem zpovídaného subjektu, rozhovoru, do něhož vkládá novinář své vlastní poznatky, vymyslel jsem pro „SPIEGEL-Gespräch“ označení „rozhovor vedený rozpravou.“

Seminární práci jsem odevzdal Karlu Štorkánovi a byl za ni pochválen. Uplynulo několik let, a v roce 1973 v nakladatelství Novinář vyšla kniha „Umění interview“ autorů Karla Štorkána a Milana Baumana. Díky ní jsem se dozvěděl, že moje klasifikace různých typů interview se uchytila a stala se součástí novinovědy. Do dnešního dne se Štorkánova publikace z roku 1973 cituje nejen v různých diplomových pracích (například zde, nebo zde, nebo tady), ale promítá se i do hesla „rozhovor“ ve Slovníku žurnalistiky (viz poznámka pod čarou).

Tuhle pamětnickou historku uvádím nikoli proto, že bych chtěl upřít Karlu Štorkánovi jeho přínos k teorii publicistických žánrů, kterou na rozdíl od mé jednoduché školácké a ne příliš rozsáhlé seminární práce obohatil rozsáhlou analýzou uvedeného novinářského žánru s četnými detaily o problematice přípravy a vedení interview, jakož i o jeho různých formách. Na svoji seminárku jsem si vzpomněl víceméně náhodou před třemi dny, když jsem se dozvěděl o úmrtí A. J. Liehma. Vlastně také on by mohl nárokovat svůj podíl na teorii žurnalistiky, protože kdyby knihu „Rozhovor“ nevydal, Karel Štorkán by asi jen obtížně hledal další příklady ne příliš používané formy tzv. monologického interview.

Mrzí mě, že tuhle historku nemohu dokázat nějakým konkrétním dokumentem nebo svědectvím, které by mohlo její pravdivost potvrdit. Karel Štorkán zemřel a jedinou kopii své seminární práce jsem tehdy půjčil Rudovi Kvízovi, který – nevím to zcela přesně – Štorkánovi krátce asistoval, a ten mi ji už nevrátil.

Co však dokázat mohu, je skutečnost, že funkci asistenta jsem Karlu Štorkánovi při studiu později vykonával i já, a to v letech 1969-1970. Viz smlouvu z 31. října 1969 a také můj dopis (kliknutím lze zvětšit), v němž o půl roku později zdůvodňuji, proč funkci asistenta opouštím. Karel Štorkán mi tehdy nabízel, abych po ukončení studia v roce 1970 zůstal na fakultě jako odborný asistent. Když jsem mu namítl, že v Československé televizi budu mít větší plat, který nutně potřebuji, neboť jsem se nedávno oženil, narodil se nám syn a nemám kde bydlet, odpověděl mi: „Ano, máte pravdu, plat je tady nižší. Ale postupně vám ho budeme zvyšovat a kromě toho si to můžete zařídit stejně jako já. Co si tu nevyděláte, můžete si vypsat jinde.“

Nabídku jsem odmítl a tak moje tehdejší účinkování na Fakultě sociálních věd a publicistiky se omezilo na pouhý jeden semestr. Dostal jsem na starost jednu 20-30tičlennou skupinu z tehdejšího obřího druhého ročníku, který měl přes šedesát lidí. Nejasně si pamatuji, že jsem studentům podle Štorkánových pokynů zadával psaní fejetonů a reportáží, které jsme pak společně hodnotili. Dnes by se takovému semináři říkalo „tvůrčí psaní“ nebo "tvůrčí dílny," tenkrát to byla "teorie žánrů." Jednou z posluchaček uvedeného semináře byla moje pozdější (1990-2014) šéfová Barbora Osvaldová. Další posluchače bych byl schopen identifikovat jen tehdy, kdyby se ke mně přihlásili. Přece jenom od té doby uplynula dlouhá řada let, více než padesát.