„Dirigent zákulisí,“ „důležitý článek propagandy,“ „aktivní spolupracovník StB,“ „přesvědčený komunista“ to všechno jsou zkreslující nálepky, které zabraňují pohlédnout na osobu Miroslava Hladkého jako na člověka z masa a kostí, s dobrými i špatnými vlastnostmi, jako na „treu und bieder“ občana žijícího v nějaké době, které se dokázal vždy přizpůsobit tak, aby z toho měl prospěch. Vůbec si nemyslím, že byl přesvědčeným komunistou, neboť byl spíše oportunista, který stranické angažmá bral jako nezbytnou součást své kariéry, který se snažil být s lidmi zadobře, v podstatě nebyl zlý, vyhýbal se konfliktům, uměl si užívat života a nebyl ani hloupý ani neschopný. Jako novinář a publicista měl dar čtivého písemného projevu, střihači přenosových vozů na něj vzpomínali jako na dobrého a pohotového režiséra přímých přenosů. Jako student jsem si z jeho přednášek příliš neodnesl, teorie nebyla jeho silnou stránkou, více si pamatuji některé jeho historky z natáčení a vyprávění o televizní praxi.

Tolik můj osobní pohled a nyní k falešným až nepravdivými Rendekovým interpretacím. Pro pochopení Hladkého osobnosti a některých jeho činů, je třeba vžít se do jeho životní situace. Rozvedený, s povinností platit alimenty na tři děti vždy směřoval tam, kde se nabízela výhodnější perspektiva s možností vedlejších výdělků. Tak se dá vysvětlit i jeho přechod z redakce Mladé fronty do Československé televize v roce 1956. Jestliže v návrhu na získání Hladkého informátora z roku 1954 se dočteme, že „povahově se projevuje jako člověk ješitný, drzého vystupování, ziskuchtivý,“ pak ta poslední charakteristika se podle mého názoru blíží pravdě. Miroslava Hladkého, se kterým jsem se jako student poprvé setkal v roce 1965, jsem nepoznal jinak, než jako „víceobročníka,“ člověka, který měl vždy více pracovních úvazků.

Svým způsobem osudovým setkáním se pro Hladkého stalo seznámení s Ladislavem Bittmanem, pracovníkem 1. správy Ministerstva vnitra, zahraničně-politické rozvědky, které ho nasměrovalo ke spolupráci s tímto útvarem. Rendekova citace rozhovoru Bittmana s Pavlem Žáčkem by mohla vést k falešnému závěru, že Hladký aktivně participoval na akci Neptun. Z podrobné dokumentace o případu nastrčených beden s dokumenty v Černém jezeře a také z rozhovoru s Vladimírem Branislavem na webu totalita.cz však jasně vyplývá, že na počátku operace Neptun byla zvědavost dramaturgů Zvědavé kamery v dubnu 1964, která se zajímala o legendy spjaté s Černým jezerem, a našla zde bedýnky s municí. Teprve pak přišel Bittmanův nápad využít/zneužít televizi pro dezinformační akci české rozvědky.

Miroslav Hladký se do této hry dostal až následně, po celé akci, když Bittman si vyhlédl Hladkého (prostřednictvím své manželky, která na novinářské fakultě studovala), aby mohl znalosti své profese o západních rozvědkách zpeněžit. To se Hladkému a Bittmanovi pod pseudonymy podařilo v knize, v níž "dirigentem zákulisí" byl Charles Katek, poválečný velitel americké vojenské mise v Praze, později vojenský přidělenec na americké velvyslanectví a následně agent amerických tajných služeb. Kniha vyšla v populární edici Magnet nakladatelství Naše vojsko, která měla desetitisícové, později až statisícové náklady, a podle toho vypadaly i honoráře.

Přes Bittmanovu manželku, která pracovala jako produkční v Československé televizi, se Hladkého rodina s Bittmanovými spřátelila natolik, že obě rodiny dokonce jezdily na společnou dovolenou. (To vím z důvěryhodného zdroje na fakultě.) Nově vzniklá autorská dvojice pak zplodila další knihu literatury faktu do edice Magnet s tématem předválečné rakouské historie „První zemřel kancléř.“ Podle Rendeka cílená a organizovaná komunistická propaganda, pro Hladkého a Bittmana jen další vedlejší kšeft a výdělek.

Známost s Bittmanem stála svým způsobem i za seriálem sedmi článků Miroslava Hladkého v Rudém právu v červenci 1968 s názvem: "Hledání pravdy - Protokoly, články a dohady kolem případu Vladimíra Veselého." Podle mého názoru měl seriál dvojí účel. Jednak obhájit rozvědku proti tvrzení novináře Vladimíra Veselého, odsouzeného za špionáž, který se v květnu 1968 v rozhovorech v Mladém světě a v týdeníku Reportér začal prezentovat jako oběť politického, nikoli špionážního procesu. Zde Hladký vyšel vstříc Bittmanovi a jeho kolegům, kteří se v tehdejších médiích nedostali ke slovu. Jak uvádí Hladký, stanovisko rozvědky k Veselého obviněním odvysílal jen ústecký krajský rozhlas.

Byl tu však ještě jeden vedlejší cíl, k jehož poznání je nezbytné znát a pochopit dobové souvislosti. Pražské jaro otevíralo třinácté komnaty režimu. Veřejně se probíraly staré křivdy, znovu se připomínaly politické procesy padesátých let. Někteří lidé (vězeňský lékař dr. Josef Sommer, soudce Josef Břešťanský) páchali sebevraždu. Podle mého názoru Miroslav Hladký, který nechtěl být vyřazen z obrodného procesu, do něhož se aktivně zapojil (o tom ještě později), cítil potřebu obhájit svoji publicistickou činnost, neboť v jeho knize "Dirigent zákulisí" zaujímal proces s Vladimírem Veselým, kterého naverboval Charles Katek, významné místo.

Pamatuji se, jak i nám studentům Hladký říkal: "Veselý o sobě tvrdí, že nebyl špion, ale on byl špion, já na to mám důkazy." Typický je závěr seriálu, v němž se Hladký snaží obhájit slovy: "Je přirozené, že novinář nemůže brát odpovědnost za správnost dokumentů. (sic!!) Ta patří těm, kdo protokoly vytvořili, tj. vyšetřovateli i Vladimíru Veselému, který každou jejich stránku vlastnoručně podepsal, s výjimkou, pokud by snad jeho výpovědi nebyly násilím vynuceny. To však nechť posoudí soud." Jasné alibistické prohlášení: já nic, já pouze citoval protokoly.

Rok 1970 - odchod z televize

Dvakrát se ve svém textu Peter Rendek zmiňuje o tom, že "v roce 1970 byl Hladký donucen televizi nakrátko opustit," s poznámkou "viz níže" odkazující k dopisu adresovaném z rozvědky ministru vnitra Kaskovi, z něhož jakoby nepřímo vyplývalo, že Hladký musel z televize odejít kvůli svým "angažovaným" pořadům o Kadlčákovi, Famírovi, nebo kvůli seriálu reagujícím na kampaň jara 1968 spojenou se smrtí Jana Masaryka. Věci se však měly zcela jinak.

Nejen podle mého názoru Miroslav Hladký musel v březnu 1970 opustit místo režiséra Hlavní redakce publicistiky (kam zřejmě přešel z Hlavní redakce Televizních novin, kde byl dříve šéfrežisérem) na pokyn nového ředitele Československé televize Jana Zelenky, jenž do Československé televize nastoupil v srpnu 1969. Marie Kocíková byla jen pasívní vykonavatelkou Zelenkova přání. V dopise Miloši Jakešovi o tom později, v roce 1972, Hladký píše: "Když jsem se ptal po důvodech (...) jako jediný důvod mi s. Kocíková uvedla, že jsem děkanem fakulty, a že by jí to v její redakci dělalo zlou krev." Rendekem citovanou informaci poslanou ministru vnitra Kaskovi v roce 1970 je možné chápat především jako běžný situační report, a teprve v druhém plánu jako podporu svého staronového ideového spolupracovníka, jak to vykládá Rendek.

Proč Zelenka nechal propustit Miroslava Hladkého z Československé televize? Nebo v tom hrál roli také nějaký pokyn z vyšších míst (viz další události roku 1972)? Znovu je třeba se přenést do roku 1968, do doby, kdy šéfredaktor týdeníku Květy Jan Zelenka přišel o místo a funkci, protože se na něj sesypal hněv veřejnosti kvůli jeho roli při likvidování Literárních novin v předešlém roce. A také do doby, kdy Miroslav Hladký se zařadil do šiku opatrných podporovatelů Pražského jara a Dubčekova vedení, a ve svém veřejném konání se profiloval jednak tažením proti tehdejšímu děkanovi své fakulty Gustavu Barešovi, ale také přidáním se do šiku těch, kteří se Zelenkou nechtěli mít nic společného, a veřejně ho odsuzovali.

Zde mohu přispět dvěma osobními zážitky. Ze záznamu deníku, který jsem si v roce 1968 vedl, mohu uvést přesné datum konání schůze KSČ na fakultě, o níž jsem si 12. března zapsal: "Schůze trvala 5 hodin. Informace o okresní nedělní vysokoškolské konferenci. Spory na fakultě, vztah k rezoluci katedry. Soupeří Bareš a Hladký. Hořec radikál, Marek umírněný, Disman rozumné stanovisko. Pere se staré prádlo." A právě o přestávce této schůze se ke mně, jako jednomu z mála zástupce studentů, Hladký přiblížil a pronesl cosi v tomto smyslu: "Šmíde, nevěřte Barešovi, je to pletichář, chce se zachránit, teď se tváří jako demokrat a jaký to byl sekyrář v padesátých letech. A také se podívejte na Zelenku, o tom jsme na katedře vždycky věděli své, ten nás udával na vnitru, když jsme do studia chtěli získat dálnopis s agenturním zpravodajstvím."

Pokud si dobře pamatuji, na té schůzi se diskutovalo nejen o postojích k politickému vývoji, ale také o budoucnosti fakulty, kterou Gustav Bareš, v té době zapálený podporovatel vědecko-technické revoluce, posunoval směrem k sociálním vědám (mimo jiné nechal přejmenovat FON - Fakultu osvěty a novinářství - na FSVP - Fakultu sociálních věd a publicistiky), což nevyhovovalo některým lidem na novinářských katedrách, kteří by své docentury a profesury museli podložit seriózními metodami sociálních věd a nikoli jen vlastními teoriemi o grafické úpravě novin.

Můj druhý zážitek pochází z konce července nebo začátku srpna 1969, kdy jsem již pracoval jako externista v zahraniční redakci zpravodajství Televizních novin. Šel jsem se svým starším kolegou Petrem Krulem po ulici, když jsme nedaleko Měšťanské besedy potkali Miroslava Hladkého, který nám vzrušeně sdělil: "Kluci, už jste to slyšeli? Průšvih! Ředitelem televize bude Zelenka." Doufám, že si na to Petr Krul také ještě vzpomíná, a že moji vzpomínku může potvrdit.

Hladký asi věděl, co ho čeká. Jan Zelenka na Hladkého postoje k vlastní osobě z roku 1968 nezapomněl. Hladký se sice už na jaře přidal k partě novinářů, kteří 17. května 1969 podepsali známé Slovo do vlastních řad, ale tušil, že to v Zelenkově televizi nebude mít jednoduché.

Vědom si své předsrpnové minulosti, začal se od srpna 1969 "zachraňovat" pořady podporujícími normalizaci a kritizujícími události Pražského jara. Nejdříve to byl pořad "Vlastenci" bez masky, který se vysílal s anonymním titulkem "připravila Hlavní redakce Televizních novin." Miroslav Hladký se později k němu hlásí jako autor a režisér, i když o autorství lze mít jisté pochyby, evidentně zde fungoval pouze jako režisér. Již úvod naznačuje, že pořad byl připraven na ministerstvu vnitra stejným způsobem, jako speciální vydání Rudého práva s názvem Neprošli.... Téměř celý pořad se skládá z výslechů lidí zadržených při demonstraci v srpnu 1969, televizní lidé (Hladký + ???) pouze pořídili záznamy dodaných materiálů a zorganizovaných výslechů. V pořadu vystupují vyšetřovatelé, žádný redaktor, pouze anonymní hlasatel mimo obraz.

Třídílným seriálem "Causa Jan Masaryk" vysílaném již neanonymně na konci roku 1969 Hladký svým způsobem navazoval na předsrpnový seriál v Rudém právu o špionu Veselém ve stylu "uvádění věcí na pravou míru", tentokráte však s jiným záměrem - hodit bláto na události Pražského jara. Pořad Causa Jan Masaryk byl dehonestací čtyřdílného seriálu "Na pomoc generální prokuratuře - Smrt Jana Masaryka," který se před srpnem pokusil - pravda někdy i s pomocí neseriózních pramenů a zahraničních zdrojů - vnést trochu světla do záhadné smrti československého ministra zahraničí.

Pro natáčení tohoto pořadu Hladký těžko sháněl štáb, kameramani a střihači s ním nechtěli spolupracovat. Po nástupu Jana Zelenky, který přišel do ČST v srpnu 1969, byli sice vyhozeni nespolehliví hlasatelé (Honzovič, Makovičková; Kamila Moučková byla z obrazovky odstraněna již v únoru), jejichž výrazy při čtení režimních zpráv dávaly jasně najevo, co si myslí, jenomže v televizním zpravodajství pracovali stejní lidé jako v roce 1968, kterým se do normalizace příliš nechtělo. Kameraman Kovács skutečně - jak popisuje Hladký - byl po natáčení s Hladkým ostrakizován. Je zajímavé, že Milošovi Frýbovi, který svoji televizní kariéru zahájil v pořadu Miroslava Hladkého o 17. listopadu odsuzujícím studentské hnutí Pražského jara, jeho angažmá později nikdo nevyčítal.

Jak se ukázalo, ani další angažované pořady o 99 Pragovácích, o komunistovi Famírovi, vraždě v Babicích nebo o sovětských důstojnících v Milovicích Hladkému místo televizního režiséra nezachránilo. Zelenka sice nemohl Hladkého zcela zlikvidovat, ten i nadále mohl pracovat v televizi jako externí autor (viz jeho filmografie), nicméně pomstil se mu aspoň tím, že ho připravil o stálý plat zaměstnance Československé televize.

Rok 1972 - boj o záchranu a profesuru

Bakalářská práce Anety Kačanyiové v přílohách zveřejňuje tři zajímavé dokumenty, z nichž Peter Rendek cituje. Jsou to: dopis Miroslava Hladkého Vasilu Bilakovi (9. ledna 1972), rezignační dopis, kterým Hladký skládá svoji funkci děkana (24. března 1972) a dopis Miloši Jakešovi (4. dubna 1972).

Ani Kačanyiová ani Rendek si nepovšimli ani nepochopili souvislosti a motivy těchto dopisů. Například Kačanyiová v textu práce uvádí, že Hladký složil funkci děkana kvůli tomu, že se fakulta nachází v obtížné situaci a on už toho má dost. Rendek cituje z dopisů jen to, co se mu hodí do jeho plakátového portrétu Miroslava Hladkého. Přičemž zmíněné dopisy ilustrují zajímavou epizodu v životě Miroslava Hladkého, při níž se jeho kariéra ocitla v nebezpečí. Hladký to nejdříve poznal při schvalování své profesury, která se - po úspěšné obhajobě na všech stupních schvalování - zasekla na Ústředním výboru KSČ, který se neměl k tomu, aby ji dal konečné razítko. Neschválená profesura byla také hlavním námětem dopisu adresovanému Vasilu Bilakovi z ledna 1972.

Všechny tři dopisy mají stejnou podobu. Začínají výčtem zásluh Miroslava Hladkého včetně názvu angažovaných pořadů, na nichž se podílel, pokračují stížnostmi na ústrky, které v souvislosti se svou angažovaností Hladký prožívá, a naříkáním, jaké to měl a má těžké ve své funkci, kde mu nepřejícné okolí hází klacky pod nohy. Velký prostor v textu dostává neschválená profesura.

V dopise poslaném rektoru UK Švestkovi 24. března 1972 se objevuje důležitý odstavec: "A jako další úder přišla nová událost. MV KSČ zaslal naší ZO KSČ anonymní hanopis na moji osobu, aby se k němu výbor ZO KSČ vyjádřil. Hanopis došel redaktorovi Čs. rozhlasu s. Roháčkovi, který ho zřejmě postoupil stranickým orgánům. Obsahoval nízké a ubohé pomluvy. Předsedkyně ZO s.dr. Kořínková mně anonym dala přečíst se žádostí, abych se k němu vyjádřil já. Považuji za politováníhodné, že stranické orgány berou vůbec na vědomí na první pohled průhledný anonymní hanopis, jehož záměr je jasný.

V závěru dopisu, v němž Miroslav Hladký rezignuje na místo děkana FSVP, autor ještě dodává: "A stačí, aby nějaký ubohý anonym napsal, že celá tato práce byla prospěchářstvím, a stranické orgány ode mne vyžadují, abych prokázal, že to prospěchářství nebylo. To už je trochu silné kafe (...) A co je moc, to je moc."

Tady je třeba opět připomenout situaci let 1969-1970, kdy se - zvláště po srpnu 1969 - začala roztáčet kola normalizace. Jedním z jejích nástrojů byla média, nejprve týdeník Tribuna, později Rudé právo a také Československý rozhlas, který někdy na podzim 1969 začal vysílat sérii pořadů na téma "jak to bylo" navazujících na materiál Oldřicha Švestky v Rudém právu Jak to bylo v noci z 20. na 21. srpna 1968 a popisujících aktivity lidí, kteří se postavili proti okupaci. Na rozdíl od televize, která se mohla "pochlubit" jen několika málo pořady, rozhlas spustil celý seriál proti událostem a osobnostem Pražského jara. Bohužel si už přesně nepamatuji, zda tyto pořady měly autora, ale vím, že se v nich mluvilo hlavně o lidech, kteří se v srpnu 1968 účastnili akcí proti okupantům. Materiály zřejmě dodávalo vnitro, včetně detailů získaných vyšetřováním "protisovětských" akcí v srpnových dnech.

Na co si pamatuji docela dobře, byl jeden pořad z tohoto seriálu, který popisoval pozadí a organizaci srpnového vysílání rozhlasu a televize, a v němž padlo také jméno Zdeňka Velíška ze zahraniční redakce, do níž jsem na podzim 1969 nastoupil. Zdeněk znalý několika světových jazyků pracoval v televizního zpravodajství poměrně krátce, od roku 1968, když před tím byl zaměstnán v intervizní organizaci OIRT. Právě proto, že ho z televize ještě nikdo neznal, stal se v srpnu 1968 jakýmsi styčným důstojníkem pro televizní pracovníky, kteří se podíleli na protiokupačním vysílání. Jeho byt a jeho telefonní linka byly místem, kde se přenechávaly a vyměňovaly vzkazy u "malého Zdeňka" ("velkým Zdeňkem" byl údajně Zdeněk Michalec). Bezprostředně po vysílání uvedeného rozhlasového pořadu Zdeněk Velíšek v redakci skončil. Jakým způsobem dostal výpověď, nebo zda odešel sám, na to si už nepamatuji.

Takových likvidačních publicistických pořadů zaměřených na některé osoby rozhlas vysílal více, jejich autorstvím se později proslavil jistý Bohumil Roháček. A právě k němu směřoval anonymní dopis, který se zřejmě týkal aktivit a postojů Miroslava Hladkého v období před srpnem 1968. Hladkého budoucí kariéra na fakultě, která se v roce 1972 přeměňovala z Fakulty sociálních věd a publicistiky na Fakultu žurnalistiky, byla ohrožena. Jak si v jednom dopise postěžoval, nebyl přizván k pohovorům na půdě ÚV KSČ o budoucnosti a reorganizaci fakulty, což si mohl vyložit jako signál, že se s ním v reorganizované fakultě nepočítá. Šlo mu tedy hlavně o to, aby zůstal na fakultě, aby dostal profesuru, profesora mohl propustit jen rektor, nikoli fakulta. Aby ukázal, že mu na funkcích nezáleží, 24. března na funkci děkana rezignoval.

O deset dnů později putuje další, sedmnáctistránkový Hladkého dopis na ÚV KSČ, který má podobu stížnosti adresované předsedovi Ústřední kontrolní a revizní komise ÚV KSČ Miloši Jakešovi. Obsah je opět stejný - vylíčení zásluh při normalizaci, obtíží, kterým kvůli svým aktivitám musel na fakultě čelit, a popis problémů, které Hladkému jeho nepřátelé způsobují, včetně stížnosti na stále neschválenou profesuru.

Hlavním argumentem, který ve všech dopisech používá jako důkaz, že byl komunistou, jenž v roce 1968 "nezakolísal," a byl vždy na té správné straně, je jeho sedmidílný seriál "Hledání pravdy" v Rudém právu. Hladký se zde stylizuje do role zásadového bojovníka proti imperialismu a proti politickému vývoji v roce 1968. Doslova: "netajil se obavami z tehdejšího vývoje", a "psal o tom, že USA usilovaly od roku 1945 o zvrat socialismu v Československu, a že o něj usilují i v této době. Nabádal jsem k bdělosti a hovořil jsem i o tom, že jde o zneužití rehabilitací. Varoval jsem, že není možné připustit, aby byli oprašováni skuteční nepřátelé socialismus a podrobně jsem to demonstroval na případu agenta CIA Vladimíra Veselého." Doporučuji nahlédnout do všech dílů seriálu (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7). O nabádání a varování tam není téměř nic, vše se točí jenom kolem oprávněnosti Veselého vyšetřování a odsouzení.

Epizoda s anonymním dopisem nakonec skončila pro Miroslava Hladkého dobře. Děkanem nařízením vlády ČSSR 69/1972 z 11. října 1972 zřízené Fakulty žurnalistiky se sice nestal, protože ÚV KSČ sem poslal člověka ze svého aparátu Vladimíra Hudce. Ovšem 1. září 1972 byl Miroslav Hladký jmenován profesorem, což mu zajistilo pokračování na zreorganizované fakultě až do jejího zrušení a přeměny na Fakultu sociálních věd v roce 1990.

1973-1990: Pedagog, dramaturg, scénárista

Bakalářská práce Anety Kačanyiové však ponechává stranou další aktivity Miroslava Hladkého, kterými si vylepšoval rodinný rozpočet. Zbaven místa televizního režiséra Miroslav Hladký přesunul své vedlejší aktivity od Československé televize směrem k Československému státnímu filmu.

Ještě před tím vydal v roce 1972 v edici Magnet nakladatelství Naše vojsko publikaci "Tady nebude klid" o situaci na Středním východě, která vyvolává otázku, zda materiály, z nichž čerpal, nepocházely ze zdrojů rozvědky v rámci "psychologických opatření," kterými se 1. správa chlubila svým nadřízeným. V této souvislosti se nabízí ještě jedna spekulace, zda k odražení útoku lidí, kteří Hladkému nemohli zapomenout jeho převlékání kabátů, a kteří zřejmě měli blízko - viz neschválená profesura - k ÚV KSČ, zda k tomuto vítězství Hladkého nepomohly také známosti a vazby na ministerstvo vnitra a na rozvědku.

Není sporu o tom, že Miroslav Hladký s rozvědkou a kontrarozvědkou spolupracoval. V tom má Rendek pravdu. Otázkou je, jak tuto spolupráci vyhodnotit. Nejsem žádný odborník přes tajné služby, ale Rendekem uvedené dokumenty o akcích, které řídící orgán "KAINAR" po roce 1968 projednával s Miroslavem Hladkým, jsou pro mne nelichotivou vizitkou diletantské úrovně práce lidí na 1. správě FMV, tj. rozvědky, oslabené posrpnovými čistkami. Přifouklé nabubřelé akce, při nichž příprava televizního pořadu se vydává za "akci s významným mezinárodním dopadem," jež "přispěje ke konsolidaci ve smyslu proletářského internacionalismu," nebo rutinní vytěžení běžného novinářského rozhovoru s Markem Lanem na lipském festivalu dokumentárních filmů se dostává do zpráv jako významné psychologické opatření spojené s bojem proti americkému imperialismu.

Zdůrazňováním významu podobných akcí Rendek akceptuje estébácké hodnocení jejich vlastní činnosti, plné "aktivních opatření," sloužících k vykazování výsledků práce směrem k nadřízeným, a mající daleko ke skutečné rozvědné nebo kontrarozvědné práci. Přičemž tato "aktivní opatření" byla podle mého názoru spíše "pasívním využitím" Hladkého autorské činnosti, nesouvisející s úkolováním StB. Byl Hladkého rozhovor s Markem Lanem na lipském filmovém festivalu plánovanou akcí StB, nebo spíše iniciativou Hladkého ve snaze získat přivýdělek a vedlejší honoráře? Já osobně si myslím, že to druhé bude blíže pravdě.

Když 1. správa FMV v roce 1974 vyhodnocovala spolupráci s informátorem ALTMANEM (Hladkým), uvádí zde jako výsledek své činnosti "využití ALTMANA k problematice Chile (...) vzhledem k tomu, že byl v Chile služebně po dobu asi dvou měsíců, kde se svým štábem pořídil tři krátké filmy, které přispěly k informovanosti o skutečně situaci v Chile." Zahraniční cesta Hladkého v roce 1973 se štábem Krátkého filmu do Chile byla organizována po linii Československého státního filmu, nikoli Federálního ministerstva vnitra. Hladký zde měl natáčet filmy o socialistických reformách vlády prezidenta Allendeho a nebyl první, koho Československý státní film do Chile vyslal. Jaroslav Šikl zde například v roce 1971 natočil dokument "Viva Chile." Po návratu s Chile byl Hladký pro rozvědku zajímavý tím, že mohl popsat situaci v zemi, v níž krátce po návratu filmového štábu v září 1973 proběhl krvavý vojenský puč, který Allendeho vládu svrhl. Jak uvádí Rendek - spolupráce I. správy FMV s Hladkým jako ideovým spolupracovníkem skončila v roce 1975. Hladký, který přesunul svoji mimofakultní aktivitu z televize do filmu, přestal být pro rozvědku zajímavý a vnitro si ho nadále vedlo už jen jako důvěrníka odboru X. správy se zaměřením na mládež a školství.

Když jsem konzultoval tento text s bývalým kolegou na fakultě, který zde pracoval od 80. let, potvrdil mi můj názor, že Hladký sledoval především svůj vlastní prospěch a tomu vše podřizoval. "Určitě nebyl zarytý komunistický ideolog a ani udavač. Souhlasím i s tím, že pokud spolupracoval s StB, tak proto, aby na tom vydělal, a nikoli aby nás, jeho podřízené práskal. (...) Nikdy jsem u něj neměl pocit, že mne k něčemu nutí nebo přesvědčuje, a taky jsem se nebál mu říct, co si myslím. On vlastně pro množství kšeftů, které měl v televizi a na Barrandově, katedru ani neřídil, vše jsme za něj dělali my ostatní."

Dokumenty z Chile (Vlastníci - o pozemkové reformě, Předehra - situace před pučem) jsou jedny z prvních filmů filmografie Miroslava Hladkého. Nejsem si však jist, zda filmografie ve Filmové databázi FDb.cz je kompletní.

Hladký se na Barrandově stal šéfem jedné dramaturgické skupiny. O jeho osobě se dosti nelichotivě vyjádřil režisér Jiří Menzel poté, co mu Vladimír Kalina nabídl k natočení scénář Karla Štorkána pro film "Město nic neví."(později ho natočil režisér Dušan Klein). Ve své autobiografii Rozmarná léta (Slovart 2013) na straně 320 Menzel napsal: "Autorem (scénáře) byl Karel Štorkán, dramaturgův kamarád. Oba byli kumpáni třetího kamaráda, šéfa té dramaturgické skupiny. Jmenoval se Miroslav Hladký. Byl hrozně tlustý, Kalina zase měl skoro dva metry a třetí z nich, Štorkán, měl skleněné oko. Říkalo se jim Dlouhý, Široký a Bystrozraký (...) Byla to povedená trojice." Podle mého názoru Jiří Menzel, který uvedenou trojici nazval "čímany z Tomanovy party," je nespravedlivý zvláště vůči Vladimíru Kalinovi, scénáristovi četných kvalitních filmů, v jehož dramaturgické skupině vznikl také film Jiřího Křižana Signum Laudis (1980). Karel Štorkán figuroval na Barrandově pouze jako autor. V dramaturgické skupině Miroslava Hladkého vzniklo kolem čtyřiceti filmů - kromě jiného také Troškův film "Slunce seno a jahody."

Hladkého filmografie svědčí o tom, že Hladký byl mistr v recyklování svých děl. Na základě jeho námětu vycházejícího ze známé knihy Dirigent zákulisí byl natočen film "Tichý Američan v Praze" (1977). Své zážitky z Chile zhodnotil napsáním scénáře ke čtyřdílnému televiznímu seriálu "Půl milionu pro Alvara" (ČST 1979). Svoje vzpomínky na vznik mládežnického deníku Mladá fronta využil v televizní inscenaci "Panská 8" (ČST 1984), rozšířený příběh jejích hrdinů pak zpracoval do knihy "Praskání ve švech" (Mladá fronta 1985).

Závěrem

Protože jsem na podzim 1969 nastoupil do ČST a dění na fakultě jsem příliš nesledoval, nevím, jak tady probíhala normalizace a vyhazovy. Dlouhou dobu jsem byl přesvědčen, že díky Hladkému se čistky mezi studenty nekonaly, a jediný, kdo byl vyhozen z fakulty z politických důvodů, byl Saša Kramer. Kdyby měl někdo zájem, mohu dodat dlouhý seznam studentů, kteří v době děkanátu Miroslava Hladkého studovali a dostudovali, přestože jejich názory nebyly vždy zcela konformní s režimem (například Jan Burian, Adam Černý, Vladimír Kučera, Leo Pavlát, Ilja Racek, Libor Ševčík, Jan Jůn, Petr Schönfeld, Irena Gerová, Josef Klíma a další).

Obraz dobráckého a tolerantního pedagoga, který s námi studenty udržoval až do roku 1968 často neformální vztahy, v mé paměti poněkud narušilo svědectví spolužáka Dušana Neumanna, který se shodou okolností dostal k posudku, který na něj Hladký v roce 1972 napsal. Posudek byl negativní na základě zkušeností ze společného zájezdu do Francie, kde se podle Hladkého Dušan prý nevhodně choval. Nebýt spřáteleného člověka na vojně, který posudek z jeho kádrových materiálů vyřadil, Dušan by se asi do novin, rozhlasu a televize nedostal. Dušan až do své emigrace v 80. letech pak pracoval v motoristické redakci ČST.

Moje cesty s Miroslavem Hladkým se opět protnuly po roce 1986, když Hladký - nyní jen s polovičním platem na fakultě - si začal přivydělávat v redakci, v níž jsem pracoval. Hlavní redakce pořadů ze zahraničí kromě vysílání zahraničních pořadů a českých filmů připravovala také studiové pořady s filmovými ukázkami "Kino a já." Mezi scénáristy těchto pořadů byli kromě jiných také barrandovští veteráni František Marvan a Miroslav Hladký. Tuto spolupráci s externisty ovšem zajišťovali redaktoři a dramaturgové, já jsem se k ní dostával jen při podpisu autorských smluv.

Zcela poslední setkání s Miroslavem Hladkým se odehrálo někdy v roce 1991 na půdě Fakulty sociálních věd UK, kam jsem nastoupil v roce 1990 jako odborný asistent. V té době zde existovaly ještě dvě žurnalistické katedry - pro tisk a agentury a pro rozhlas a televizi, jejíž jsem byl členem. Miroslav Hladký sice už v roce 1990 na fakultě skončil, nicméně ještě dobíhaly některé diplomové práce, které Hladký vedl. A tak v době státnic se Hladký dostavil do místnosti rozhlasové a televizní katedry, v níž vyčkával, než ho k obhajobě příslušné diplomové práce přizvou.

V té chvíli vstoupil do místnosti tehdejší vedoucí katedry Michal Šobr a oznámil nám, že z Ameriky přijel profesor Winter, který se chce s námi setkat. Když to Hladký uslyšel, překvapeně vyhrkl: "On je tady Kamil?" Šobr na to odvětil: "Vy se s panem Wintrem znáte? Až budete mít po obhajobě, klidně tady zůstaňte, můžete si s ním promluvit." Hladký však na nic nečekal a z katedry rychle vypadl. Absurditu Šobrovy reakce jsem v místnosti možná vychutnával jen já, který věděl, že Kamil Winter byl šéfredaktorem Televizních novin v roce 1968 a pro Hladkého to byl po srpnu zrádný emigrant, s jehož škodlivým působením v televizním zpravodajství Hladký přece nikdy nesouhlasil. (Dodatek 4.8.2022: Uvedená scéna se odehrála na zasedání katedry 18. října 1990, Kamil Winter byl profesorem žurnalistiky na Southern Illionis University at Edwardsville. Zjištěno ze zachovaných poznámek.)

Zde končím vyprávění o člověku, z něhož pseudohistorici typu Petera Rendeka vytvářejí politický plakát, který se metodou příliš neliší od plakátů, které o emigrantech vyráběla komunistická propaganda. Tím nechci omlouvat spolupráci Miroslava Hladkého s Ministerstvem vnitra, ani jeho žurnalistickou a scénáristickou kariéru ve službě režimu. Ovšem takovou schematickou vizitku, založenou pouze na estébáckých materiálech a navíc chybně interpretovaných dokumentech, jakou mu vystavil Peter Rendek, si Hladký nezaslouží. Já osobně si ho nepamatuji, že by do nás při přednáškách hustil nějakou komunistickou ideologii. Rendekovu nálepku "přesvědčený komunista" jsem snad dostatečně zpochybnil.

Post Scriptum

P.S. Jan Burian z dvojice Dědeček/Burian ve své vzpomínce na fakultu mj. napsal: "Byl rok 1970 a na zčerstva prokádrované a přejmenované Fakultě žurnalistiky UK vládli tvrdou rukou mladí i staří normalizátoři. Děkan Hladký, bývalý plavec a majitel „malého dekretu“, který se uděloval za kolaboraci s německými okupanty za války, odešel kamsi nahoru do vyšší funkce a nahradil ho jiný kovaný komunista, Vladimír Hudec, kdysi hlemýžďolog, nyní autor tzv. teorie socialistické žurnalistiky.
Zde je třeba jasně říci, že Jan Burian se mýlí: Hladký "majitelem malého dekretu" nebyl! Podle dokumentu MV z roku 1954 uvedeném v příloze bakalářské práce Anety Kačanyiové "...lustrací jeho osoby bylo zjištěno, že bylo proti němu vedeno trestní řízení podle dekretu č.138. Toto řízení bylo zastaveno."

P.P.S. Není jasné, zda řízení podle "malého dekretu" se vztahovalo k členství v Kuratoriu, pod jehož organizační rámec v Protektorátu spadaly veškeré mládežnické aktivity, včetně těch sportovních. Nebo zda se týkalo jeho privilegovaného totálního nasazení v Německu, kde získal místo plavčíka v Linci. Je vysoce pravděpodobné, že se k němu dostal přes svůj sex-appeal mladého pohledného sportovce.

Ve svém životopisu Hladký o tom píše: "V roce 1942 jsem byl (celý můj ročník a několik dalších ročníků) nasazen na práci do Německa. Nejprve jako pomocný dělník u fy Kreuzer v Bad Wörishofenu v bavorském předalpí. Později u neteře stavitele, která vlastnila lázeňský podnik, jako plavčík. Na podzim 1943 jsem byl přeložen jako plavčík do městských lázní v Linci (...) V září 1944 po bombardování Lince, kdy vyhořela i kartotéka nasazených cizinců, jsem se ilegálně vrátil do Prahy, kde jsem až do konce války byl tzv. načerno."

V liberálních šedesátých letech, které se promítly i do uvolněné atmosféry přednášek a vztahu profesor/studenti, nám Hladký někdy o své plavčické kariéře v Německu vyprávěl. Také se chlubil tím, že jako první sportovní plavec začal v Česku používat kotoulovou otáčku. Jednou dal k dobru historku své cesty na olympiádu v Cortině d´Ampezzo, při níž si chtěl vylepšit skromné diety tím, že pašoval do Itálie prezervativy, které mu na celnici způsobily potíže, a v Itálii je pak nikdo nechtěl.

P.P.P.S. Do Cortiny d'Ampezzo odjížděl Miroslav Hladký ještě jako redaktor Mladé fronty, nicméně v té době byl v kontaktu s vedením Československé televize a v lednu 1956 přispěl ke zorganizování historicky prvního televizního přenosu olympijských her do Československa. Podařilo se mu to díky kontaktům na pracovníka zahraničních styků RAI Brauna, který uměl česky, neboť se narodil v Československu. Hladký ho nejprve vyzpovídal pro svoje domovské noviny a pak s ním vyjednal možnost přebírání signálu.

Diplomová práce Roberta Záruby "Svědectví o historii Hlavní redakce tělovýchovy a motorismu Československé televize Praha" z roku 1989 tuto akci podrobně popisuje. Je to pohled ovlivněný Miroslavem Hladkým, který byl vedoucím Zárubovy práce. Legendární první olympijský přímý přenos má však více interpretací. Já jsem historku o zařizování přenosu z Cortiny slyšel ve třech verzích: od Miroslava Hladkého, Karla Kohouta (ředitel televizního studia Praha, které bylo organizačně ještě součástí rozhlasu) a Miroslava Ráže (správního ředitele TS Praha), vždy trochu jinak.

Vyprávění se shodovala v tom, že rozhodující osobou, který přenosy nakonec povolil, byl jistý pan Braun, tehdy šéf zahraničních styků RAI v Cortině, rodák z Brna. Podle ústních vyprávění, která jsem osobně vyslechl, s ním jednali - buď přímo nebo po telefonu - všichni zúčastnění, z nichž každý zdůraznil svoji osobu (Kohout: on byl jen prostředník, já byl ředitel televize, Ráž: komunikoval jsem já, protože oni neuměli cizí jazyky). Večeře Hladkého s Braunem, na níž Hladký obětoval svoje diety (při každém vyprávění neopomněl zdůraznit, že mu tu večeři ředitel Kohout neproplatil), je rovněž nezpochybnitelná, leč později dostávala ve vyprávění Miroslava Hladkého klíčovou úlohu, přestože to hlavní museli dohodnout šéfové v televizi a v telekomunikacích.

P.P.P.P.S. Bylo by zajímavé, kdyby si někdo dal tu práci a porovnal diplomovou práci Evy Struskové/Šmídové "Grafická úprava denního tisku v letech 1918-1938" (1961) a habilitační práci Miroslava Hladkého "Vizuální působení novin" (1964). O té diplomce mé sestry něco vím. Někeré rozumy jí dodával někdejší metér Mladé fronty, pozdější mistr odborného výcviku a externí učitel na grafické průmyslovce Václav Kouba (s Hladkým se z poválečné doby znal). Divil bych se, kdyby tu práci Miroslav Hladký pro svoji habilitaci nějakým způsobem nevyužil.

24.1.2022 (zpět Louč)

archiv