Patřím mezi ty nejméně povolané, kteří by se měli vyjadřovat k životu a osobě Václava Petrmichla, právníka a divadelníka, jenž zemřel nedávno, 21. března ve věku 67 let. Znal jsem ho poměrně krátce a povrchně. Přesto jsem se rozhodl pro rubriku „Koho to ještě dnes zajímá“ sepsat vzpomínku, která nás, dva náhodné známé, setkávající se občas v někdejší společnosti středečních štamgastů restaurace U Hrocha, propojila událostí z listopadu 1989.
Václava jsem poznal přes bývalého televizního kolegu, pozdějšího přítele, právníka Vladimíra Kroupu, s nímž Václav Petrmichl sdílel společnou kancelář ve druhém patře divadla Na zábradlí. Kdysi zde seděl ředitel divadla, ovšem nová ředitelka Doubravka Svobodová se rozhodla, že v zájmu vylepšení rozpočtu divadla tyto místnosti pronajme právnické firmě Kroupa/Petrmichl. (Pamětníci si možná vzpomenou, jak překvapivé jmenování nové ředitelky pražským magistrátem po smrti Jana Grossmana v roce 1993 vedlo k odchodu některých herců a ke vzniku soukromého Divadla Bez zábradlí).
Jak uvádí jeho nekrolog v Divadelních novinách, Václav Petrmichl „po sametové revoluci pracoval v Koordinačním centru českých a moravských divadel. V letech 1990–91 byl ředitelem Realistického (dnes Švandova) divadla v Praze.“ Ač právník, divadlo miloval. Pokud vím, tak některé dramatická díla i sepsal, představení jednoho z nich v prostoru zkušebny Divadla Na zábradlí jsem byl i přítomen. Divadelní ústav však zaznamenává jen jeho některé epizodní divadelní role. Spojení Václava Petrmichla s divadlem pokračovalo, i když se plně věnoval právnické praxi.
Možná se naše osudy protnuly už 18. listopadu 1989, když jsem s manželkou navštívil představení Res Publica II, které se nekonalo v důsledku divadelní stávky vyhlášené ten den odpoledne ve stejném – tehdy ještě Realistickém – divadle. Zatímco já jsem se seděl na balkoně, on asi kmital mezi disidenty někde v divadelním klubu, aniž jsme o sobě ještě věděli; později se stal zdejším ředitelem.
Ovšem tím hlavním naším spojovacím článkem příhod listopadových dnů se stala Drahomíra Dražská, původce fámy o údajné smrti mého syna, studenta matematicko-fyzikální fakulty Martina Šmída. Jak?
x x x
Čtenář snad odpustí, když se pokusím stručně rekapitulovat chování a pohyby Drahomíry Dražské v pondělí a v úterý 20. a 21. listopadu, jak jsou zachyceny v materiálech parlamentní vyšetřovací komise. Dražská, kterou v neděli vyšetřovala a večer propustila policie, se v pondělí potuluje po Praze a snaží se zviditelnit například tím, že se dostavila do redakce Svobodného slova a nabízela dosud neznámé informace o průběhu demonstrace 17. listopadu. Tehdejší zástupce šéfredaktora Kovařík ji vyhodil jako osobu podivnou a nedůvěryhodnou.
Dražská se ve 12 hodin dostavuje k Paynům, kde je tou dobou také Anna Šabatová, rozčilená tím, že na adrese Topolová ulice, kterou dostala od Dražské v obálce den předtím, nikoho nenašla. Obě ženy pak odjíždějí taxíkem do Zahradního města, kde se Dražská přiznává, že jméno Šmíd si vymyslela, ale určitě nějaký mrtvý student tam bude.
Poté, co ji rozzlobená Šabatová (vždyť její muž Petr Uhl je kvůli ní ve vězení) opustila, Dražská se přesunula do centra města a pokračovala ve své snaze se zviditelnit. U sochy Václava našla ochotné posluchače svých vyprávění, v nichž opět figurovalo jméno Šmíd. Jedním z posluchačů byla scénografka Zita Miklošová, která ji odvedla do Činoherního klubu (den předtím se zde ustavilo Občanské fórum). Přišel však herec Ondřej Vetchý a Dražskou z divadla vykázal. Všichni se báli provokací. Dražská si pak šla sednout s Miklošovou do přilehlé Moca kavárny, kde ji měli natočit studenti FAMU. Nakonec k natáčení došlo v bytě herečky Lucie Schneiderové Ve Smečkách, kam se všichni uchýlili, protože měli podezření, že je někdo sleduje.
V bytě Schneiderových nejdříve Dražská zůstává, protože se bojí, že po ní jdou, přespí zde jednu noc. V úterý 21. listopadu Dražská opět vypráví všem, kteří přijdou ke Schneiderům na návštěvu, jak to s Martinem Šmídem bylo. Doubravku Svobodovou přesvědčí natolik, že vznikne návrh, aby se její výpověď nějak protokolárně zachytila. A tady vstupuje na scénu právník Václav Petrmichl, který s Dražskou sepisuje svědeckou výpověď o zásahu policie a smrti Martina Šmída, která je dalším důkazem neserióznosti a bájné lhavosti Drahomíry Dražské.
Václav mi později kopii této výpovědi dal (kliknutím lze zvětšit), jinak je vše zachyceno v protokolech vyšetřovací komise (zveřejnil je Pavel Žáček zde a tady), v nichž lze najít kromě jiného svědecké výpovědi Václava Petrmichla i Milana Šmída.
x x x
K této vzpomínce přidávám několik fotografií ze svého fotoarchivu. V listopadu 2004 bylo Václavovi padesát let. Své abrahámoviny oslavil v přítomnosti četných herců a celebrit Na Balkáně, kam jsem byl také pozván.
Než se vzdálil z Prahy a onemocněl, setkávali jsme se buď v kanceláři Na zábradlí, ale více v malostranské restauraci U Hrocha.
Závěrem ještě jedna vzpomínka na Václava, který byl v listopadu 1989 aktivním účastníkem sametové revoluce. Byl přítomen v Laterně magice také v pátek 24. listopadu. Jednou mi vyprávěl, parafrázuji: „Ta scéna, při níž na Havlově tiskové konferenci v Laterně magice přijde Jiří Černý oznámit, že Miloš Jakeš a předsednictvo ÚV KSČ odstoupilo, nebyla vůbec spontánní. Havel v té chvíli o demisi Jakeše a celého politbyra už věděl, ale pro větší efekt to zrežíroval s Jiřím Černým, včetně následujícího přípitku.“
Jak jsem koupil, tak prodávám. Třeba to Jiří Černý někdy upřesní či opraví.