Na dotaz týkající se mého věku často odpovídám bonmotem: jsem už hodně stár, neboť jsem se narodil v první polovině minulého století. Někdy se docela bavím postoji dnešních padesátníků, na které dolehl jejich věk, připadají si staří, a s pocitem převahy věku dávají k dobru své zážitky z devadesátek nevědoucí generaci narozené po listopadu 1989. Co bych však měl říkat já, kterému v roce 1989 bylo 45 let, a moje vzpomínky sahají ještě o dvacet let hlouběji do minulosti.
Na této fotografii je moje první setkání se sovětskou realitou. Červen 1945, obec Louňovice, zahrada domu č.p. 143, jehož stavbu otec dokončil v roce 1941. Moje matka v zápiscích událost popsala: „O svatodušních svátcích nám Rusové zabrali 2 pokoje dole. Byli jsme tudíž v jedné místnosti nahoře. Byly zde kanceláře hlídané ve dne v noci, takže jsme bezpečni byli. Na verandě spali dva chlapci Ivan a Nikola a český partyzán, garáž byla rovněž zabrána (...) Rusové zde byli tři týdny a rozloučili jsme se s nimi velmi přátelsky.“
Svatodušní svátky v roce 1945 připadly na víkend 19.-20. května. Válka se Louňovicím sice vyhnula, neboť ves leží mimo dopravní tepny, nicméně ruské posádky se utábořily v okolních lesích. Náš dům stál tehdy na konci vesnice směrem k lesu. V lese při cestě do Svojetic vznikl polní lazaret. Do dnešního dne tam je žulový kámen, do něhož vojáci neumělým písmem vytesali nápis "Rudá armáda 1945."
V přízemí našeho domu bydleli nějací velitelé, kteří si zde zřídili kancelář, kde se úřadovalo, možná i vyšetřovalo. Na poslední fotce dole (kliknutím lze zvětšit) je muž v koženém kabátě; nedivil bych se, kdyby to byl nějaký komisař. V garáži byly ubytovány vojandy, z nichž jedna mne drží v náručí.
Na jiných fotografiích jsou Ivan a Nikola s mými sestrami. Na oba "chlapce" rodiče vzpomínali v dobrém. Byli prý - na rozdíl od některých jejich velitelů - inteligentní a vychovaní. Když rodiče vzpomínali na rok 1945, pak jediné projevy násilí v Louňovicích, o nichž vyprávěli, pocházely z řad místních obyvatel vůči prchajícím Volksdeutschen z Východu ve formě nadávek a facek.
Rusové se u nás chovali korektně. Jen jednou měla matka strach, když se v přízemí opili. Na jedné straně jejich velitelé k nám z tábora v lese přiváděli vojáky, aby jim ukázali, jak bydlí buržuj a jak prostý vesničan (soused Janovský bez vodovodu a s kadibudkou). Na druhé straně moderní standard bydlení obdivovali, otce zvali na hony na zajíce a říkali, ať přijede do SSSR, že tam bude mít velké možnosti, že tam bude velkým pánem.
Scéna z filmu "Musíme si pomáhat", kde ruský voják se diví, jak je možné, že ze studny se voda dostane do kohoutku v kuchyni, není vymyšlená. Přihodila se prý i v Louňovicích. Fotografování se sovětskými vojáky patřilo k dobrému poválečnému tónu. Otec chtěl fotografie vojákům poslat, ale oni nesměli nikomu sdělovat svá jména, o adresách ani nemluvě.
x x x
Jaký jsem měl vztah k Rusům a k Sovětskému svazu v letech do roku 1968, na to mám jen mlhavé vzpomínky. Byl spíše neutrální. Slogany typu „Se Sovětským svazem na věčné časy – a nikdy jinak“ patřily ke koloritu doby. Rusové byli osvoboditelé. Na Stalinův kult si - na rozdíl od bourání pomníku na Letné - nepamatuji. Vzpomínám však na jeho portrét, který visel vedle Gottwalda na stěně vedle školní tabule. Zkoušku z ruštiny na vysoké škole jsem popsal ve vzpomínkové rubrice Louče. Také zážitky ze srpna 1968 jsem sepsal a zveřejnil před drahnou řadou let. Tady není co dodávat. Účet za pokřivených či promarněných dvacet let našich životů teď Rusko u nás dostává i s úroky. Přiznám se, že když v srpnu 1991 zkrachoval puč proti Gorbačovovi a následně se Sovětský svaz rozpadl, přijal jsem to se škodolibým zadostiučiněním: kdybyste nás tenkrát v srpnu 68 nechali na pokoji, možná jste nemuseli v srpnu a prosinci 91 takhle dopadnout.
Sovětský svaz jsem poprvé navštívil v roce 1974, ve svých třiceti letech, v době, kdy jsem měl už za sebou cestování do řady zemí, včetně západní Evropy – nejprve jako student později jako zpravodajský televizní redaktor. Poté, co jsem se v roce 1973 zbavil vystupování na televizní obrazovce, dostal jsem na krk dramaturgii pořadu, který měl popularizovat život v Sovětském svazu. V letech 1974-1977 jsem v SSSR natočil tři cestopisné dokumenty – Moldávie+Oděsa, Záporoží a Turkménie. Zážitky jsem sepsal do osobního vzpomínkového textu, který jsem ochoten poslat na vyžádání jen těm zájemcům, kteří nejsou anonymní. Svoje setkání se sovětskou realitou jsem v nich popsal takto:
„Právě v Moskvě i při dalších návštěvách Sovětského svazu jsem si připomínal Peroutkovu charakteristiku ruského národa: „Rusko už svou velikostí vzbuzovalo velké myšlenky: tak ohromná země tu nemůže být nadarmo.“ Začal jsem chápat ruskou náklonnost k velikosti, která přece musí mít nějaký smysl, náklonnost k velikosti, se kterou si Rusové v historii často buď nedokázali poradit, nebo která vyústila do tragédií antických rozměrů. To všechno jsem našel na nádvořích Kremlu. Car puška – největší dělo na světě, z něhož se ale nikdy nevystřelilo. Car kolokol – největší odlitý zvon na světě, který však nikdy nezazvonil, protože se hned na začátku polámal. Jak asi musel být ruský člověk hrdý na Sovětský svaz, v němž se některé velké věci uskutečnily a fungovaly – Sputnik, první člověk ve vesmíru, kosmický průmysl, jaderné zbraně.“
Do Sovětského svazu jsem cestoval i později, po roce 1978, už jako redaktor redakce pořadů ze zahraničí, na výběrové projekce v Moskvě, naposledy v roce 1985, krátce poté, co nastoupil Gorbačov. V té době zde několik měsíců platil suchý zákon. Nicméně v hotelové restauraci byla vodka k mání ilegálně v láhvi od minerálky Boržomi a s příslušným příplatkem. S perestrojkovou změnou jsem se pak zprostředkovaně setkal v roce 1988 při návštěvě lipského dokumentárního festivalu, když moje kolegyně Eva V. s očima navrch hlavy mi po návratu z města přišla sdělit: „Milane, viděl jsi to u nádraží? Co je tam Rusů a jak tam kšeftují s konzervami, ikonami a samovary? Tohle dřív nebylo možné, za to by je po návratu domů zavřeli!“
Od té doby jsem Sovětský svaz a Rusko nenavštívil, ale se sovětskými, později ruskými občany jsem se nárazově setkával na konferencích věnovaných transformaci médií v Rusku a ve východní Evropě. Ruskou realitu jsem ještě nějakou dobu sledoval z hlediska proměn zdejšího televizního vysílání, ale jinak můj zájem – podobně jako zájem celé naší společnosti po roce 1989 – byl už obrácen směrem na Západ. Přesto si troufám tvrdit, že jsem za všechna ta minulá léta získal určitý vhled do ruské povahy, a jsem schopen jisté empatie, kterou postrádám u mladších generací.
Tak například jsem poznal, že ještě v osmdesátých a devadesátých letech mladé manželské páry v SSSR téměř automaticky své svatební kytice kladly k pomníkům obětí druhé světové války, zde nazývané Velké vlastenecké. Nikdo je k tomu nenutil, nebylo to součást fangličkování, jak o u nás První máje a čestné stráže pionýrů u pomníčků obětí Pražského povstání. Bylo to přirozené gesto složení holdu předkům, kteří bojovali za jejich budoucnost, neboť téměř každá rodina měla ve svém blízkém či širším okolí někoho, kdo v této válce zahynul.
Také proto bylo pro mne obrovským překvapením, když jsem v roce 2006 na služební cestě zavítal v Dortmundu na bleší trh nedaleko univerzity, kde jsem zjistil, že se tady prodávají sovětská válečná vyznamenání z druhé světové války, včetně doprovodných dokumentů, tj. papírů uvádějících kdo a kdy vyznamenání dostal. Když jsem si to chtěl vyfotografovat, prodejce mne odehnal. Dnes však není problémem vygooglit si podobnou nabídku na internetu, včetně medaile Hrdiny Sovětského svazu. Cena: 3000 euro. Pochopil jsem, že pro některé Rusy materiální zisk převážil nad rodinnou pietou.
Na pravidelných vídeňských konferencích o východní Evropě, které organizoval nedávno zemřelý Erhard Busek, jsem se v první dekádě nového milénia setkal s reprezentanty už zcela nové generace Rusů. Byli mladí, uměli slušně anglicky, a byli nacionalisticky naladěni, hrdí na nové Rusko, které se po krizi zvedlo s Putinem. Pravda, tehdy ještě bez nepřátelského postoje vůči Západu.
Tenhle mix starší generace, která každý rok bude organizovat pochody Nesmrtelného pluku (letos s účastí Putina), a mladých ruských patriotů, kteří se dnes cítí být zneuznáni a uráženi západním světem (jednou kvůli vyřazení ruských sportovců ze světových soutěží, jindy kvůli usnesení Evropského parlamentu o paktu Molotov/Ribbentrop, nebo kvůli kritice jejich politického systému) je asi tím hlavním podhoubím, z něhož se ruské propagandě podařilo za posledních deset let vytvořit masovou podporu pro současnou agresi proti Ukrajině a pro nenávist vůči našemu západnímu světu.
Obávám se, že do ohně této nenávisti občas přikládáme vlastní polínko gesty, které se ruským propagandistům hodí do krámu. Nevím, co kromě myšlenkové lenosti vedoucí ke generalizujícím černobílým myšlenkových schématům vede generaci narozenou po roce 1989 k tak nekritickému a vášnivému antirusismu. Při tom by to měla být spíše moje generace, případně generace narozená v 60. letech, kdo by měl mít právo ze srdce nenávidět předchůdce dnešního ruského státu za dvacet let ztraceného a nesvobodného života plného přetvářek a kompromisů.
Ať se nám to líbí nebo ne, některá historická fakta se změnit nedají. Že převážnou část Československa v druhé světové válce osvobodila sovětská vojska, a to za cenu deseti tisíců ztracených lidských životů, by i v této době, kdy jejich existenci nestydatě zneužívá Putinův režim, nemělo být zapomenuto. Už kvůli těm zmařeným životům obyčejných ruských, ukrajinských a dalších sovětských vojáků.
Nevím, proč mají vojáci nebo národy a zeměpisná jména pykat za zločiny politiků. Pomník maršálu Koněvovi byl postaven z iniciativy české strany a v jeho odstranění vidím také vlastní špatné svědomí chtějící vymazat z našich dějin existenci českých politických elit podlézajících okupantovi. Při tom historii nepředěláš a někdy je dobré mít ji stále na očích. Také proto ve Vídni na Schwarzenberském náměstí stále stojí pomník připomínající přítomnost sovětských vojsk. Také proto stále stojí v berlínském parku Treptow socha sovětského vojáka. Jsem rád, že alespoň pieta Olšanského hřbitova zůstala i letos zachována.
Poznání, že ukončení ukrajinského tažení nezávisí jen na odstranění Putina, ale že ukrajinská válka může - podobně jako konflikt na Blízkém Východě - pokračovat dlouhá léta, protože podopora velké části ruské společnosti nezmizí ze dne na den, nehledě na nenávist vybuzenou na obou stranách Putinovým útokem, mne vede k pesimistické úvaze, že tahle válka – do níž jsme svým způsobem zapleteni, a jejíž plamen by mohl zasáhnout ještě další země – nemusí za mého života skončit. Věk na to mám.
Narodil jsem se do války, umřu za války? V skrytu duše tiše doufám, že tenhle klikbajtový úvodní titulek zůstane jen prázdným bonmotem.