Původně jsem chtěl napsat do titulku „jak jsem ho znal,“ jenomže to by bylo poněkud přehnané. My jsme se jen krátce potkali v redakci zahraničního zpravodajství Televizních novin, ve které jsem v letech 1968-1970 elévoval společně s Liborem Ševčíkem, Dušanem Neumannem, po jeho návratu z Británie také s Vladimírem Železným, který mi to místo v ČST před odjezdem do Británie dohodil. Zpracovával jsem tehdy obrazové šoty zahraničních agentur, Zdeněk Velíšek byl zprávař. Že si nevymýšlím, důkaz se dá najít v zachovaných zprávách o vysílání z ledna 1969 (zkratky šm – Šmíd, dneu – Neumann, vel – Velíšek). Aby to nebylo pouhé „name-dropping,“ nabízím ve spojení se Zdeňkem Velíškem dvě osobní vzpomínky, které by snad mohly mít pro čtenáře nějakou přidanou hodnotu.
Ta první má název Our World, což byl televizní projekt, u jehož zrodu stála BBC, a jehož hlavním smyslem bylo propojit v roce 1967 přes televizní satelity celý svět společným televizním programem. Na projektu se pracovalo deset měsíců. Stanovila se pravidla, podle nichž v programu nesmí vystupovat žádný politik, vše se bude živě vysílat, každá účastnická země bude mít vlastního moderátora a nabídne svůj vlastní program. Příprav se zúčastnilo devatenáct televizních společností, z toho pět z východního bloku (SSSR, ČSSR, PLR, NDR, MLR).
Protože v té době probíhala válka ve Vietnamu, BBC požádala tehdy populární Beatles, zda by nepřispěli do vysílání nějakou písní, která by měla pozitivní náboj. A tak na objednávku pro televizní vysílání Our World vznikla píseň All You Need Is Love Johna Lennona a Paul McCartneyho, což dnes málokdo ví.
Čtyři dny před vysíláním Our World však země východní bloku svoji účast na pokyn Moskvy zrušily. Důvodem byla šestidenní válka na Středním Východě (5.-10. června), která opět odhalila smutnou pravdu, že svět byl rozdělen na dva nesmiřitelné tábory. Program „Our World“ se nicméně vysílal v plánovaném termínu 25. června v produkci zbývajících čtrnácti televizních společností; ve 24 zemích ho sledovalo odhadem 400-700 milionů diváků. Zahajovací předem natočená znělka s písní zpívanou vídeňským chlapeckým sborem se už nestačila předělat a tak mezi 22 jazyky a titulky se objevuje i ten český.
Zdeněk Velíšek v té době pracoval v mezinárodní organizaci rozhlasových a televizních společností východního bloku OIRT, která měla sídlo v Praze, a říkalo se jí také Intervize – na rozdíl od západní EBU Eurovize. Československá televize měla vše připraveno (bylo by zajímavé zjistit, jaký program ČST do vysílání připravila, a kdo ho měl uvádět), vše se stornovalo. Byl to Zdeněk Velíšek, který mi o této události při jednom setkání po roce 1989 vyprávěl, neboť se na přípravě vysílání Our World podílel. (Vyprávěl o tom také v pořadu "Televize - okno do světa" vysílaném 25. 5. 2003.) A jest otázkou, zda právě tato akce, která propojila administrativní personál OIRT s programovými složkami Československé televize, nestála za přechodem Zdeňka Velíška do zahraniční redakce Televizních novin v roce 1968.
On sám to v rozhovoru pro Hospodářské noviny v roce 2007 popsal takto:
“Pracoval jsem tehdy v Mezinárodní organizaci pro rozhlas a televizi a staral jsem se o výměnu zpravodajských příspěvků také mezi Západem a Východem. Byla to koordinátorská práce. Díky mým jazykovým znalostem bylo logické, že jsem skončil ve zpravodajství, což pro mne bylo uspokojující.“
Druhá vzpomínka je osobní a bohužel trochu vágní, protože ji nemohu podložit přesnými daty nebo odkazy na dokumenty. Dobře si však vzpomínám – a lze to doložit i rešeršemi médií – jak od začátku roku 1970 česká média nasadila tvrdý normalizační tón spojený s přehodnocením událostí roku 1968. Začalo to v srpnu 1969, a pak to šlo ráz na ráz. Výměny ve vedení hlavních médií, omezení cestování, konec Černíkovy vlády, tzv. Poučení z krizového vývoje, výměna členských legitimací a články a materiály „odhalující kontrarevoluční akce“ polednového vývoje. Prim v této kampani vedle Rudého práva hrál Československý rozhlas, který vysílal sérii pořadů, vycházejících evidentně z materiálů ministerstva vnitra, jež popisovaly, co kdo kdy v roce 1968 dělal. Myslím, že zpočátku byli autoři anonymní, teprve později se podobnými udavačskými pořady proslavil redaktor Bohumil Roháček.
Jeden takový pořad se týkal televize a jeho emigrovavšího ředitele Jiřího Pelikána. Probíralo se v něm i srpnové „ilegální“ vysílání a jeho organizátoři. Mezi řečí padlo i jméno Zdeňka Velíška. Protože byl na rozdíl od známých tváří a televizních funkcionářů ne příliš známou osobou, organizátoři protiokupačního vysílání si byt Zdeňka Velíška zvolili jako jakousi telefonní centrálu, na níž se nechávaly vzkazy „u malého Zdeňka.“
Hned druhý nebo třetí den po vysílání tohoto pořadu Zdeněk Velíšek složil funkci vedoucího stranické skupiny a začal se připravovat na odchod z televize. Mě to trochu překvapilo, protože v tom práskačském pořadu byla zmínka o Zdeňkovi jen okrajová, a divil jsem se, že se Zdeněk nebrání, případně o své místo nebojuje. Jenomže já byl ten hloupý, on věděl své. Zda ho z KSČ vyloučili nebo "jenom" vyškrtli, nevím. Ale na co si však dobře pamatuji, byla jeho zamlklost a záda nad psacím strojem, od něhož se pak v příštích týdnech nehnul, neboť ve volných chvílích v redakci začal usilovně překládat, aby si vytvořil finanční polštář pro budoucí nouzi. A pak se zcela v tichosti – myslím, že to bylo někdy na jaře 1970, možná dříve, možná později, paměť mi vynechává – z redakce vypařil.
Jeho překladatelské a tlumočnické schopnosti ho naštěstí zachránily. Jak sám později uvedl:
„Pracoval jsem v Mezinárodním svazu studentstva jako překladatel, mám chuť dodat jako "pouhý" překladatel. To nebyla příliš sympatická organizace, neb měla politický punc, ale byla mezinárodní, nepodléhala ÚV KSČ.“
Jako pamětník šedesátých let jsem se zájmem sledoval návraty do televize lidí vyhozených po roce 1968. Ne všechny byly šťastné nebo úspěšné (Jindřich Fairaizl budiž názorným příkladem). Někteří navrátilci dlouho nevydrželi, neboť je zradily pozitivní lustrace (Julek Daněk, Petr Krul). Jiní, zvyklí na televizi šedesátých let, nezvládli tempo a nové technologie. Svoji roli sehrál i věk (Mario Ilk, Čestmír Pražák). A tak z osmašedesátnických navrátilců jich zbylo jen několik, kteří se uplatnili v nové době (například Jiří Kantůrek, Vladimír Branislav, Jiří Pitterman, Ladislav Daneš) a nad nimi na obrazovce vyčníval Zdeněk Velíšek jako redaktor televizního zahraničního zpravodajství, později též zpravodaj v Paříži.
Pořad Newsroom ČT24 z 19. června, jehož úvodní část je věnována památce Zdeňka Velíška, připomíná mimořádné vysílání ČT z 11. září 2001, v němž Zdeněk Velíšek přijal nevděčnou úlohu moderátora, který musel bez přípravy reagovat na teroristické útoky v USA a na zničení budov Světového obchodního centra v New Yorku. Vadilo mi, když později někteří novináři toto vysílání kritizovali a udíleli dodatečné knížecí rady, jak to mělo být. Že prý Nova byla lepší než Česká televize, což nebyla pravda. Nova možná opticky vypadala lépe, protože využila výhody svého smluvního vztahu se CNN, zatímco Česká televize byla odkázaná na Eurovizi. Byla to však Česká televize, která informovala diváky kontinuálně, zatímco Nova se spoléhala na jednotlivé zpravodajské vstupy. Také proto jsem se v roce 2003 ohradil proti lžím a bludům Jana Čulíka, stejně jako v roce 2011 proti poněkud povrchnímu vzpomínání Jindřicha Šídla.
Zdeněk by se totiž ze vrozené skromnosti proti nespravedlivé kritice vůbec neozval.