Veškeré události popsané v tomto románu jsou víceméně pravdivé, některé jsou jen maličko přibarveny v zájmu pestrosti děje. Kromě Standy Pekárka jsou rovněž jednající osoby autentické. Jejich jména jsou však změněna. Pod skutečným jménem tu vystupují pouze ti, kdo si to zaslouží.
Praha 2.8.2007

Tak končí předmluva autora Karla Hynieho (* 21.5.1946 +8.4.2021) k jeho „záznamu o provozu motorového vozidla,“ s názvem „Volha,“ kterému recenzenti dali přízvisko „román.“ Protože jsem dva roky s autorem knihy pracoval v jedné redakci, knihu jsem zakoupil a přečetl. Z četby jsem měl smíšené pocity. Na jedné straně mě kniha zaujala, protože jsem znal prostředí, které Karel Hynie popisoval očima „panského kočího“ šoféra Standy Pekárka. Mohl jsem tak porozumět četným letmo načrtnutým dějům, ve kterých se pohybovaly zcela konkrétní osoby, jimž Hynie vymýšlel různá alias.

Přemýšlel jsem však, co tahle přemíra jmen a historek může sdělit čtenáři, kterého detaily televizních dějů nezajímají, a v záplavě osob se nemusí vyznat, a jemuž některé detaily a odkazy na mnohé televizní příhody pouze ztěžují sledování základního děje románu, tj. osudu Standy Pekárka. Jenomže Hynie podle mého názoru si vymyslel Standu Pekárka především a hlavně proto, aby mohl jeho očima komentovat události, které on sám zažil, a které charakterizovaly dobu, v níž se příběh odehrává.

Hynie se snažil ilustrovat nízkou kulturní úroveň hlavní postavy použitými jazykovými prostředky. Myslím, že to je druhá slabina knihy, protože Pekárkův slang je trochu hraný a umělý, vybočování z pravopisných norem jazyka je nahodilé, nepůsobí celistvě a přesvědčivě. Svým způsobem Hynieho chápu. Jestliže někdo vyrůstal v rodině univerzitního profesora, ne vždy se mu asi podaří vcítit do duše a do jazyka primitiva, jehož myšlení a uvažování jsou na míle vzdálené od úrovně autora. Bohužel tento uměle vulgární jazyk ještě zvýraznil pětidílný seriál, který Česká televize podle knihy natočila.

Řadu událostí, které kniha popisuje, jsem osobně zažil, včetně jejích aktérů. Při čtení knihy jsem je tedy snažil identifikovat. Tak vznikl „slovník“ nebo jakýsi návod pro historiky, kteří by chtěli nahlédnout za oponu alias osob, které – jak předmluva uvádí – jsou autentické. Seznam uvádím pod čarou v abecedním pořádku. Tam, kde jsem si nebyl zcela jist, přidávám otazník. Pokud jsem se zmýlil, rád opravím. Jestliže uvedené osoby budou namítat, že se neúčastnily popsaných dějů, pak to není moje vina, ale záměr autora, který někdy očima Standy Pekárka události „maličko přibarvoval.“ Viz předmluvu, kde Hynie píše, že „události popsané v tomto románu jsou víceméně pravdivé, některé jsou jen maličko přibarveny v zájmu pestrosti děje.“

Některé alias se mi nepodařilo rozluštit, přestože Hynie uvedl jejich funkce. Nejvíce mi to vadí u osoby Pepy Horáčka, na kterého si jako na vedoucího výroby HRPD nemohu vzpomenout, a který v natočeném seriálu má významnou roli.

Za co však můžu dát ruku do ohně, je posloupnost šéfredaktorů Hynieho domovské Hlavní redakce propagandy a dokumentaristiky (Peprník, Nepeřil, Kolárová, Eliáš, Mann, Melničuk, Kantůrek), v jejímž názvu HRPD se po roce 1970 změnila publicistika na propagandu, aby se později do názvu vrátila.

Nebylo by na škodu reprízovat dokument „Dvacet let bez normálu,“ natočený Janou Hádkovou před dvaceti lety, v němž Karel Hynie svoji práci a poměry v redakci komentuje.

K seriálu se raději příliš vyjadřovat nebudu. Nevím, proč se musí na televizní obrazovce explicitně předvádět soulož, když nevěra nebo uvedený akt, je-li pro děj důležitý, se dá vyjádřit decentněji a nepřímým odkazem. Jak to u mladých tvůrců často bývá, jejich prezentace doby minulé se občas nevyhne ideologickým schématům, které nemají daleko do karikatury a naopak mají velice blízko zkreslování historie.

Mám na mysli scénu na policii, při níž Pekárek podepíše spolupráci. Přestože je dosti podrobně a věrohodně popsána v knize na stránkách 201-207, autoři seriálu se rozhodli ji „vylepšit“ tak, že Pekárek dostane pěstí a pak ještě facku. Při tom v této době si estébáci dávali velmi záležet na tom, aby jim někdo později něco nemohl vyčítat. Případy Třešňák nebo Placák byly výjimkou. Pokud StB použila násilí, tak anonymně.

A jen tak na okraj: dress code, který se ředitelka pražského studia a náměstkyně ústředního ředitele Milena Balašová snažila prosadit mezi zaměstnanci ČST, a který vyústil ve známou blokaci vstupu mladých žen bez podprsenek do Měšťanské Besedy, byl takto přísně uplatňován jen jednu letní sezónu a po několika týdnech, možná měsících vyšuměl do ztracena.