Ředitelem Československé televize byl v té době Jiří Kantůrek, který osobně slíbil Václavu Havlovi, že ČST udělá vše, aby papežova návštěva proběhla důstojně a byla maximálně dostupná českým divákům prostřednictvím televizní obrazovky. Zatímco na Letné byl papež s oltářem na dohled všem účastníkům mše, ve Velehradu se počítalo s tím, že lidí přijde víc, než kolik se vejde na nádvoří poutního místa. Organizátoři proto požádali, aby se obřad přenášel na velkoplošné obrazovce, kterou měla zařídit televize. Mějme na paměti, psal se rok 1990, velkoplošné LED obrazovky ještě neexistovaly a rád se nechám poučit, na jakém technickém principu velkoplošné projekce tenkrát pracovaly (plasma?). ČST samozřejmě uvedenou techniku neměla, musela by se za drahé valuty objednat někde v zahraničí.
V té chvíli vstupuje na scénu tehdejší šéf Telexportu Jaroslav B. Navrhl řediteli Kantůrkovi řešení, které mělo nejen vytrhnout Československé televizi trn z paty, ale které mělo také posloužit jeho soukromým plánům. Využil situaci, v níž tehdejší největší evropský prodejce reklamy Arbo Media GmbH začal expandovat na nové východní trhy a chtěl získat exkluzivitu při prodeji reklamního vysílacího času ČST. Něco podobného se mu povedlo už v NDR, když jeho firma IP Arbo získala – za protestů a nářků konkurence – výhradní zastoupení na prodej vysílacího času tehdejší východoněmecké televize DFF (což však byl jen krátkodobý úspěch, protože DFF brzy po sjednocení Německa zanikla.).
Jaroslav B., který věděl, že po listopadu 1989 mu v ČST asi pšenka nepokvete, svoji budoucnost viděl, podobně jako u většiny lidí, kteří museli opustit struktury někdejších státních institucí, v byznysu, konkrétně v reklamě, nejlépe na soukromé bázi. Zrodil se plán, jak vyjít Arbo Media vstříc a jak přesvědčit Jiřího Kantůrka, aby podepsal smlouvu, o níž odborníci tvrdili, že není pro ČST příliš výhodná. Když prý Kantůrek smlouvu podepíše, Arbo Media dodá velkoplošnou obrazovku pro papežovu mši na Velehradu. Stalo se. Obrazovka prý na Velehradě byla, smlouva se podepsala.
Krátce nato se v Mladé frontě (tehdy ještě nezprivatizované) objevila glosa Karla Hvížďaly, citující rakouský deník Profit:
„Minulý týden zveřejnil rakouský časopis Profit článek s názvem Myš jezdí na slonu, v kterém upozornil na exkluzivní smlouvu o řízení naší reklamy uzavřenou v anglickém jazyce mezi Československou televizí a firmou Arbo International GmbH, v níž stojí, že "obsah i ostatní elementy smlouvy musejí být drženy v tajnosti". V této souvislosti si i my s časopisem Profit klademe několik otázek: za prvé, proč Československá televize uzavírá tajnou smlouvu? Za druhé, proč je tato smlouva exkluzívní a vyřazuje ze hry ostatní partnery?“
Zkrátka konkurence se ozvala. To však nic nezměnilo na skutečnosti, že vazby mezi Arbo Media a Československou televizí už byly navázány. A Jaroslav B. začal kout železo, dokud bylo žhavé. Jeho dalším cílem bylo přesvědčit odpovědné činitele, že prodej reklamy v nových podmínkách nastupujícího tržního hospodářství by se měl z ČST plně převést na externí firmu, neboť státní podnik ČST na to prý nemá vhodné podmínky.
Už tenkrát mě zaujalo, jak Československá televize ve srovnání s tištěnými médii zaostávala v roce 1990 při využívání nově se rozvíjejícího reklamního trhu, když tisk - jak je vidět na 
statistice reklamních výdajů a příjmů - na reklamě vydělávaly více než televize s milionovým publikem.
Později jsem to v roce 1991 popsal takto:
“Nová politická situace a především kroky podniknuté v ekonomické oblasti směrem k tržnímu hospodářství pronikavě zasáhly oblast reklamy a propagace. Reklamní trh již v roce 1990 začal expandovat, čehož využila především tištěná média, pro které se tento zdroj příjmů dnes stal dokonce životní nezbytností. (…)
Také z tohoto pohledu je třeba posuzovat současnou - do jisté míry abnormální - situaci, která se vytvořila. Hovořím-li o abnormalitě, mám na mysli především tato fakta:
Podle mého názoru se na popsané situaci podílela politika Telexportu a jejího šéfa, jehož hlavním zájmem bylo dokázat, že ČST prodávat reklamu nemůže a neumí. Ne, že by neexistovaly některé objektivní překážky, které bylo nutno překonávat. Služby byly nepružné, navíc zprostředkovávané reklamní agenturou Merkur (včetně kompletace bloků). Složité a zdlouhavé schvalování ceníků znemožňovalo pohotové reagování na situaci, jakou prokázala tištěná média. To vše se dalo změnit, kdyby tady ovšem byla vůle k nějaké změně. Zaběhnutý systém však nikdo neměnil, působil zde stereotyp minulosti, chyběla jakákoli hmotná zainteresovanost pracovníků ČST na zvyšování objemu reklamy v blocích. Vše tedy nahrávalo do not Jaroslavu B.
Dále nechť promluví dokumenty. V březnu 1991 podepisuje Československá televize dohodu mezi ČST a Arbo International GmbH o vytvoření společného podniku a v květnu roku 1991, ještě před schválením nového obchodního zákoníku, vzniká společnost IP Praha s.r.o. na základě povolení uvedeného ve veřejném rejstříku: „Jedná se o podnik se zahraničně majetkovou účastí, k jehož F-1 a ČTV založení vydalo FMF ČSFR povolení čj. XI/2 - 1 311/91, poř.č. 01879, ze dne 15.3.1991 s podmínkou, že vklad čs. televize bude proveden z vlastních zdrojů a nebude mít dopad na státní rozpočet.“ Prvním jednatelem nově založené společnosti se stal někdejší pracovník ČST Jaroslav B. Cíle bylo dosaženo.
Přiznám se, že detaily dalšího vývoje příliš neznám. Sepsal jsem tehdy ještě na žádost Evy Dubové posudek uzavřené smlouvy, ale jak s ním bylo naloženo, to nevím. Kromě jiného jsem tady napsal
„Celkově se domnívám, že ve smlouvě jako celku se odráží tato skutečnost: ČST jako "majitel" média, cenného vysílacího času, tedy základního předpokladu pro vydělávání peněz, měla být suverénním subjektem, její vklad se neomezuje na onu částku 850 000 Kčs, ale především na poskytnutí výhradního práva využívání vysílacího času. Z tohoto výchozího postavení měly být vyjednávány podmínky, v nichž by tato suverenita ČST byla základní.
Došlo však k tomu, že větší roli nežli tato suverenita zde hrála neschopnost, možná spíše nemožnost, ČST využít komerční potenciál tohoto vysílacího času (pracovníci ČST by se měli rozebrat v tom, zda to byla neschopnost objektivní, tj. spočívající v tom, že ČST jako příspěvková organizace byla a je vázána rozpočtovými pravidly FMF, nebo zda zde působily subjektivní vlivy, tj. neschopnost příslušných odpovědných pracovníků učinit kroky ke zlepšení situace i v limitovaných podmínkách příspěvkové organizace), což vedlo k tomu, že uzavření smlouvy o společném podniku bylo nazíráno jako šťastné východisko řešení dané situace, a což se promítlo i do podmínek vztahu obou partnerů. (…)
Arbo bez ČST nemůže podnikat, nemůže vydělávat, ani dnes ani v budoucnu. ČST bez Arba možná dnes ještě podnikat nemůže, (lépe řečeno může, ale jen v omezené míře), v budoucnu se však bez Arba zcela klidně může obejít. A to mělo vymezit základní postoje při vyjednávání smlouvy. Přese všechno měla zůstat ČST ve společném podniku suverénem, a pokud by Arbo mělo získat bonus za pomoc "při rozjezdu" této komerční aktiviy, pak to měl být bonus přiměřený a dočasný.“
Nakonec tu dočasnost rozhodla politika. Československá televize jako státní podnik o rok později v prosinci 1992 zanikla. Pokud vím, nově vzniklá Česká televize, nesešněrovaná předpisy státního podniku, i nadále s IP Praha s.r.o. spolupracovala. Pravděpodobně s novou smlouvou, ale stále s Jaroslavem B. v čele IP Praha. Vydržel tady do roku 1996, kdy ho z funkce vyšoupl jeho kolega Jan Dobeš. Ale to už mezitím vznikla televize Nova, která si reklamu prodávala sama, když know how ji poskytl Pavel Koukol, jenž dezertoval z někdejšího telexporťáckého týmu, který Jaroslav B. do IP Praha převedl. Společnost IP Praha, pozdější ARBOmedia.net Praha a Media Master byla vymazána z veřejného rejstříku v roce 2009.
Dnes už je všechno samozřejmě úplně jinak. Divoké devadesátky se staly námětem televizních seriálů. A kdo si dnes ještě vzpomene na doby, kdy jsme se teprve učili, jak zacházet s tržní ekonomikou (a také s prodáváním reklamního prostoru). Dnes už jako pohádka a důkaz naivity pracovníků ČST (?) nám může posloužit příběh agentury založené bývalým pracovníkem ČST Jiřím A., která nakupovala vysílací čas v ČST, aby ho se ziskem přeprodávala, a když se jí nakoupený rezervovaný čas nepodařilo naplnit, pak ten nákup beze ztráty ČST vrátila (sic!). Také tato historie by stála za širší vzpomínání. Po nástupu IP Praha byl podobným akcím konec, nastoupila pravidla a přesně stanovená procenta provizí a dělení zisku.
Začátek této historie byl v dubnu 1990 při návštěvě papeže Jana Pavla II v Československu.
| 7.7.2023 (zpět Louč) | archiv |