Německo a my – souhrn textů

Německo a my - úvod

Jako novinář a publicista zajímající se nejen o média, ale také o zahraniční politiku, jsem si uprostřed debaty vzdělaných a moudrých profesionálů a při konfrontaci s jejich znalostmi na jedné straně uvědomil svoji nedostatečnost a také opovážlivost, s jakou o některých politických a historických tématech občas publikuji své názory a blogy, aniž by za mnou stála erudice profesionálního badatele.

Na straně druhé jsem si pokoušel představit, jak by specializované a detailní informace těchto badatelů podložené četnými daty a fakty mohly uspět u čtenářské obce odkázané na internetovou publicistiku v podmínkách, kdy ke čtení textu delšího dvou obrazovek tuto čtenářskou obec většinou donutí jen šťavnatý titulek.

A právě tato čtenářská obec tvoří většinu voličstva, které v systému reprezentativní politické demokracie při volbách určuje, jací lidé budou rozhodovat o věcech veřejných, jak zvolení politici budu ovlivňovat naše životy, jakým směrem se naše společnost a český národ (rozuměj český národ politický, nikoli etnický) vydá.

Již delší dobu ve mně hlodalo pokušení využít blog na serveru Aktuálně.cz a vydat se na tenký led politické publicistiky, která by srozumitelnou, byť možná z hlediska profesionálních historiků a politologů nedokonalou formou pomohla vyplnit informační proluky v pohledu na našeho největšího a nejbližšího souseda Německo. Nyní jsem se rozhodl tento nápad zrealizovat. Po nějakou dobu – týden co týden – budu umisťovat na svůj blog texty, jejichž obsah by měl připomenout některá fakta z moderní historie Německa.

Proč právě Německo? Protože vztahy s naším sousedem byly v historii a budou i v budoucnosti těmi, které dominantním způsobem ovlivní nejen naši ekonomiku napojenou v rámci volného obchodu na hospodářsky silného partnera, ale budou působit také na naše kulturní a politické soužití, které v současné době ztratilo svůj výhradně bipolární charakter, neboť naše dotýkání a potýkání se dnes odehrává nejen mezi dvěma izolovanými partnery, ale také v prostředí evropské integrace institucionálně vymezené naším společným členstvím v Evropské unii.

O svůj názor a zkušenosti s fenoménem Německo bych se rád podělil také z toho důvodu, že v době, kdy velká část veřejnosti se vymezuje kriticky vůči Evropské unii, činí tak často s poukazem na dominantní postavení Německa v tomto společenství. Dobrovolné vzdání se části suverenity spojené s členstvím v Evropské unii a se získáním výhod s tím spojených, jako je volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu, se někdy chápe jako podvolení se Německu, tomu Německu, které údajně znovu usiluje o ovládnutí Evropy, včetně svého českého souseda.

Přičemž kritici členství v EU opomíjejí fakt, že podobně jako Česká republika a ostatní členské státy, také Německo se vzdalo části své suverenity (a dokonce své silné a uznávané měny), kterou vložilo do rukou společných orgánů, v nichž se dají uplatnit i taková pravidla, jež umožňují těm menším blokovat „ty velké“ (Německo, Francie, Itálie, Španělsko) případně přijímat rozhodnutí proti jejich vůli (kvalifikovaná většina v Radě EU). Nehledě na to, že Německo na základě přijatých pravidel jako ekonomicky silnější člen EU musí přesouvat do společného rozpočtu dosti značné finanční prostředky k dalšímu přerozdělení, čímž dotuje celý evropský projekt a jiné státy, řečeno slovy populistických politiků, na úkor daňových poplatníků.

O tom, že německá karta v tažení proti našemu členství v Evropské unii je silnou zbraní, svědčí četné odkazy na protektorátní minulost, při níž vojenská expanze Německa a nacistické zločiny proti státům a národům Evropy doprovázela ideologie budování nové Evropy pod německým vedením, lákající porobené národy, aby se zapojily do tohoto procesu, ovšem za cenu naprostého vzdání se jejich minulosti, tradic, národního a kulturního dědictví.

Srovnávání evropského integračního procesu, do něhož se s perspektivou mírové spolupráce a lepšího hájení společných zájmů po roce 1945 dobrovolně zapojily státy s demokratickým politickým zřízením, a přidávat k němu rovnítko násilných dějin let 1938-1945, v jejichž průběhu se jeden diktátorský stát pokusil zločinně a hrubou silou ovládnout četné evropské národy a státy, je jedním z nejhorších argumentačních faulů, kterých se odpůrci Evropské unie dopouštějí. Je to ještě horší faul, než ten, který tak často srovnává Evropskou Unii s Radou vzájemného hospodářské pomoci RVHP. Takové fauly jsou bohužel úspěšné také proto, že příjemci podobných falešných analogií sice něco vědí o druhé světové válce, a o životě ve východním bloku ovládaném někdejším Sovětským svazem, ale o historii poválečné západní Evropy kromě toho, co se mohli dozvídat ze stránek Rudého práva, příliš nevědí, nemluvě o informačním prázdnu týkajícím se historie evropské integrace obecně a fungování Evropské unie zvlášť.

Stačí si vyslechnout projev Tomio Okamury z 1. května 2018, který přednesl ve francouzské Nice, kde pod hlavičkou Hnutí pro Evropu národů a svobody (MENL) se sešli představitelé evropských protiimigračních a krajně pravicových stran a hnutí:

„Jsme odpůrci centrismu, který dnes představuje bruselské vedení Evropské unie - a jehož hlavním dnešním vizionářem je současný prezident Macron, pan Juncker nebo paní Merkelová. Centristická je celá vládnoucí elita EU. Pokud povedeme paralely s minulostí, všichni víme, že cílem německého nacismu a fašismu bylo unifikovat celou Evropu a vytvořit velkou evropskou říši s jednou ideologií a jedním vůdcem.“

Záludnost takové paralely působící na první signální soustavu českého národa, do níž je zakódována neblahá historická zkušenost Mnichova a protektorátu, spočívá nejen v tom, že srovnává nesrovnatelné, ale také v tom, že předem sází na českou provincionální mentalitu, která se většinově nezajímá o to, co se děje za našimi humny, a tudíž má zkreslenou, ne-li vůbec žádnou představu o životě našich sousedů a o proměnách Německa po roce 1945.

Nežádám od svých spoluobčanů, aby byli odborníky na zahraniční politiku, beru na vědomí nezájem generace mileniálů, pro něž každá historie sahající do minulého století je starou a nezajímavou veteší, chápu, že výuka dějepisu v naší zemi je v krizi, zvláště co se týče předávání historického dědictví posledních padesáti let. Ovšem vadí mi základní neznalosti našich i německých politických dějin, se kterými se setkávám u novinářů mladší generace, a co hůře, také u učitelů, politiků a poslanců našich zastupitelských sborů. A právě jim, generaci lidí středního věku, kteří svými postoji mají šanci působit na veřejné mínění i na celkovou atmosféru v naší společnosti, by měl být určen text, který jsem rozčlenil na deset částí s odpověďmi na deset otázek, na které by možná – kdybych je dal vědomostního testu – mnozí lidé neuměli odpovědět.

Vím, že moje znalosti nemusí být dostatečné a předpokládám, že se ve svých textech budu občas mýlit. Proto uvítám jakékoli korekce a jakoukoli diskusi, která bude věcná a podložená reálnými ověřitelnými fakty.

1. Kdy byla uzavřena mírová smlouva s Německem?

Po skončení války se v Postupimi sešla konference tří vítězných mocností (17.7.-2.8.1945), navazující na předchozí setkání Velké trojky SSSR, USA a VB v Teheránu (8.11.-1. 12.1943) a Jaltě (4.-11.2. 1945), ke které se váže řada dokumentů, z nichž nejznámější je závěrečný protokol. Kromě jiného se v něm hovoří o poválečném uspořádání Německa, stručně vyjádřeném v politice čtyř „DE“: denacifikace, demokratizace, demilitarizace a dekartelizace.

Tuto politiku vůči poraženému Německu měla prosazovat na celém území Německa spojenecká Kontrolní rada složená z vojenských velitelů čtyř okupačních zón, která se ujala výkonné moci koncem srpna 1945. Uzavření mírových smluv s poraženými státy dostala pak za úkol nově zřízena Rada ministrů zahraničních věcí, do níž Velká trojka přibrala čtvrtého člena Francii.

Na své čtvrté konferenci v červenci 1946 se Radě ministrů podařilo připravit texty mírových smluv s Itálií, Rumunskem, Bulharskem, Maďarskem a Finskem. Tyto mírové smlouvy následně projednala Pařížská mírová konference s účastí dvaceti pěti států; k jejich podpisu došlo v únoru 1947. Na mírové smlouvy s Německem, Rakouskem a Japonskem se už nedostalo.

Vznikl tak problém hranic poraženého Německa, neboť podle Postupimské konference „konečné určení západních hranic Polska má být odloženo do mírového uspořádání.“ Mírové uspořádání s Německem se však každým měsícem vzdalovalo do nedohledna kvůli začínající studené válce a kvůli sporům mezi západními spojenci a Sovětským svazem o tom, jak by mělo budoucí Německo vypadat.

Další dvě konference Rady ministrů zahraničních věcí se konaly v New Yorku (listopad 1946) a v Moskvě (březen 1947). Ještě v prosinci 1947 na sedmé konferenci Rady v Londýně se jednalo o mírové smlouvě s Německem, ale to již byla labutí píseň poválečné spolupráce někdejších spojenců v koalici proti nacistickému Německu. Konference se odložila na neurčito, protože v běhu byly již četné další události. V březnu 1947 vyhlásil americký prezident Truman doktrínu „zadržování komunismu“ v souvislosti se západní intervencí do občanské války v Řecku. V létě 1947 se v Paříži konala konference projednávající tzv. Marshallův plán, na níž byly pozvány i státy východní Evropy spolu se SSSR, který však účast na plánu poválečné obnovy Evropy odmítl a svým spojencům ji zakázal.

Německu se stalo kolbištěm studené války, na němž se střetávaly protikladné postoje k budoucímu politickému a hospodářskému vývoji země. Spojenecká kontrolní rada sice stále vydávala svoje prohlášení, zákony a nařízení pro celé Německo, ale v jednotlivých zónách se tato nařízení prováděla rozdílně podle toho, jak rozhodlo velení okupačních zón. Ukazovalo se, že zásady organizace politického a hospodářského života tak, jak je realizoval SSSR ve své okupační zóně, jsou neslučitelné se zásadami aplikovanými v západních zónách, které se postupně hospodářsky spojily do britsko-americké bizónie (1947) a pozdější trizónie (1948).

Ve dnech roku 1948, kdy v Československu vrcholil únorový převrat, se v Londýně sešla další ministerská konference, tentokráte však omezená jen na tři západní velmoci a doplněná třemi státy Beneluxu, která – už bez Sovětského svazu – jednala o Německu a budoucnosti jeho západních okupačních zón. Rozhodla, že západní části Německa včlení do Marshallova plánu, a kromě jiného definitivně potvrdila to, co už řadu měsíců bylo běžnou praxí, tj. že SSSR přestal dostávat část reparací ze západních okupačních zón, jak mu to slíbila Postupimská konference. Následoval dramatický odchod maršála Sokolovského ze Spojenecké kontrolní rady, čímž 20. března 1948 na dlouhou dobu skončila činnost instituce spravující do té doby Německo jako celek.

Následovala berlínská krize, letecký most a vznik dvou německých států v roce 1949 (bude popsáno ve zvláštní kapitole), s jehož existencí se postupně svět smiřoval, přestože stále platily závěry Postupimské konference o tom, že s Německem, s nímž má být „nakládáno jako s jednotným hospodářským celkem“ je třeba v rámci „mírového urovnání“ uzavřít mírovou smlouvu. Otázka poválečných hranic tedy i nadále zůstala otevřená.

Západní Německo, kterému se u nás smělo říkal Německá spolková republika, ale nikoli Spolková republika Německo (Bundesrepublik Deutschland), odmítalo, podporováno západními spojenci, existenci druhého německého státu dlouho uznávat. Tady byl počátek a zdroj naší propagandy padesátých a šedesátých let, pro níž byla SRN revanšistickým státem, který odmítá uznávat výsledky druhé světové války a jehož pravicový tisk, jakož i televizní stanice v předpovědích počasí ukazují mapu, na níž jsou vyznačeny hranice Německa tak, jak existovaly před druhou světovou válkou a před anšlusem Rakouska.

Počátkem padesátých let, v době, kdy studená válka prožívala svoji horkou fázi v Koreji, Sovětský svaz bombardoval své bývalé spojence diplomatickými nótami a návrhy mírové smlouvy s Německem, i když věděl, že budou pro ně nepřijatelné, protože se v nich žádalo, aby se s Německem zacházelo jako s jedním demilitarizovaným a neutrálním státem, zatímco západní mocnosti postupně zapojovaly SRN do svých spojeneckých svazků.

Jeden z posledních seriózních pokusů dohodnout se na mírové smlouvě s Německem proběhl dva roky po Stalinově smrti v červenci 1955 v Ženevě, kde se poprvé od konce druhé světové války sešli vrcholní představitelé vítězných mocností, jmenovitě americký prezident Dwight Eisenhower, britský premiér Anthony Eden, francouzský premiér Edgar Faure a za SSSR tehdejší předseda Rady ministrů Nikolaj A. Bulganin, doprovázený stranickým šéfem Nikitou S. Chruščovem. Při této příležitosti zde opět zasedli k jednání o mírové smlouvě a budoucnosti Německa také ministři zahraničí čtyř velmocí John Foster Dulles, Harold Macmillan, Vjačeslav Molotov a Antoine Pinay. Opět bez výsledku.

Možná také proto, že krátce před tím tzv. pařížské dohody z října 1954 umožnily SRN znovuvyzbrojení v rámci vojenskopolitického paktu Západoevropské unie; podpis smlouvy s USA jí pak otevřel dveře do NATO. Není bez zajímavosti, že SSSR proti přijetí pařížských dohod podnikl rozsáhlou diplomatickou ofenzivu, neboť z jeho pohledu se stal členem NATO stát, který právně neuznává poválečné hranice, což představovalo zvýšené nebezpečí. Součástí této ofenzívy byla také podaná žádost – byť ne zcela vážně míněná – o uzavření stejné smlouvy, která by umožnila SSSR přístup do Atlantické aliance. Žádost, která měla propagandistický charakter, byla samozřejmě odmítnuta. Když se nepodařilo vyzbrojení SRN zabránit, Sovětský svaz inicioval v květnu 1955 vznik Varšavské smlouvy, jejíž součástí byla i Německá demokratická republika.

Bylo jasné, že ve světě rozděleném dvěma soupeřícími jadernými mocnostmi s hranicí střetu procházející Evropou, je uzavření mírové smlouvy s poraženým Německem nemožné. Na rozdíl od separátní mírové smlouvy s Japonskem, kterou Američané uzavřeli bez účasti Sovětského svazu, v případě Německa dával SSSR najevo, že jakýkoli podpis separátní mírové smlouvy se západním Německem bez SSSR by se mohl stát casus belli, tedy důvodem k vojenskému zásahu, k čemuž by SSSR mohl využít článek 53 Charty OSN o „nepřátelském státu.“

Kromě toho „duch Ženevy“ symbolizující uvolnění napětí v mezinárodních vztazích po Stalinově smrti se brzy rozplynul v bouřlivých událostech roku 1956 v Maďarsku, Polsku a v suezské válce na Blízkém Východě. Svět si zvykal na to, že na území Německa existují dva německé státy. Poslední zbytek někdejšího jednotného Německa, společná německá olympijská výprava sportovců z obou částí země vystoupila ještě na Olympijských hrách v Římě v roce 1960, ale od té doby SRN a NDR účinkovaly na sportovní aréně samostatně.

DODATEK 15.8.2021: Sportovci BRD a DDR vystoupili společně pod olympijskou vlajkou ještě v Tokiu 1964, protože Mezinárodní olympijský výbor přijal DDR/NDR za člena až v roce 1968.

Svět si zvykl také na to, že hranice Evropy se válkou změnily, že jsou neměnné, i když jim chybí mezinárodně právní uznání. Byl to Sovětský svaz, který měl zájem na tom, aby evropské poválečné reality se stvrdily nějakou mezinárodní dohodou. Srpnovou okupací Československa v roce 1968 dal SSSR světu najevo, že nehodlá ze svých pozic v Evropě ustupovat a je připraven je hájit vojenskou silou.

Toto poselství pochopili i na druhé straně železné opony a možná také proto přistoupili na sovětskou nabídku politiky détente, uvolňování napětí. Projevilo se to jak nástupem tzv. nové východní politiky, se kterou přišla německá sociálně-liberální koalice Brandtovy vlády po roce 1969 (blíže zvláštní kapitola), tak vstřícným postojem Západu k sovětskému návrhu na uspořádání Konference o evropské bezpečnosti a spolupráci, která vyvrcholila v Helsinkách 1975 přijetím Závěrečného aktu. Dokument podepsali zástupci 35ti evropských států včetně USA, SSSR a Turecka.

Třetí z deseti bodů závěrečného prohlášení z Helsinek se věnoval otázce poválečných hranic v Evropě: „Zúčastněné státy považují vzájemně veškeré své hranice, jakož i hranice všech států v Evropě za neporušitelné, a nebudou proto nyní ani v budoucnu tyto hranice napadat.“ Kromě toho čtvrtý bod zavázal signatáře, že „budou respektovat územní celistvost každého ze zúčastněných států“, tedy i státu Německá demokratická republika, který se konference zúčastnil.

Helsinský dokument tak právně vyřešil otázku uznání poválečných hranic, přičemž se zde mluvilo o neporušitelnosti hranic, tedy nikoli o nezměnitelnosti hranic, což nevylučuje situaci, v níž se na základě vzájemné dohody hranice mohou mírovou cestou měnit

Za to, že v Helsinkách dosáhl uznání statu quo v Evropě, ovšem musel Sovětský svaz učinit některé ústupky v otázce lidských práv široce definovaných v sedmém článku Závěrečného aktu. Jak vypadalo přihlášení se k „respektování lidských práv a základních svobod včetně svobody smýšlení, svědomí, náboženství nebo přesvědčení,“ o tom se o dva roky později mohli přesvědčit signatáři Charty 77 v Československu.

Evropa tak i nadále žila bez mírové smlouvy s Německem. Otázku hranic vyřešily tzv. východní smlouvy, které předcházely helsinské konferenci, jakož i Závěrečný akt z Helsinek. Další náležitosti obvyklých mírových smluv, například ve věci válečných náhrad a reparací, se vyřešily samospádem událostí v průběhu poválečného vývoje, v podstatě tak, že pokud nebyly řešeny bilaterálně, tak postupem času upadly v zapomnění. Zdálo se, že mírová smlouva již nebude nutná.

Situace se však pronikavě změnila po pádu berlínské zdi v listopadu 1989 a po březnových svobodných volbách roku 1990 v NDR, v nichž se občané a jejich vláda vytvořená po volbách vyslovili pro připojení se západním Německem. Spojením dvou států mělo vzniknout Německo jako celek, u něhož již nebyly pochyby, který z nich je právním nástupcem předválečného Německého státu, někdejší "třetí říše". Bylo třeba na tuto změnu reagovat.

Také proto v září 1990 dva německé státy a čtyři vítězné mocnosti podepsaly smlouvu známou pod označením 2+4, s oficiálním názvem „Smlouva o konečném urovnání ve vztahu k Německu“ (Vertrag über die abschließende Regelung in Bezug auf Deutschland).

Zástupci čtyř vítězných mocností SSSR, USA, Velká Británie a Francie se ve smlouvě vzdávají práv a povinností ve vztahu k Německu a Berlínu. Nové sjednocené Německo se zde zavazuje k řadě povinností, mezi nimiž je přihlášení se k současným hranicím v Evropě, a to hned v prvním článku smlouvy. Doslova „vnější hranice Německa jsou a budou v den vstupu smlouvy v platnost konečné... Sjednocené Německo nemá a ani v budoucnu nebude mít v žádném případě územní nároky vůči jiným státům.“ Kromě toho se Německo přihlásilo ke smlouvám o nešíření jaderných, chemických a biologických zbraní a zavázala o se k limitu konvenčních ozbrojených sil v počtu 345 tisíc mužů. Za zmínku rovněž stojí druhý odstavec článku jedna, v níž se SRN zavázala k uzavření dvoustranné smlouvy o hranicích s Polskem, k čemuž došlo 14. listopadu téhož roku.

K ratifikaci smlouvy 2+4 došlo v březnu 1991, ale už v říjnu roku 1990 se dva německé státy spojily v jeden. Tím se definitivně uzavřela kapitola závěru druhé světové války, otevřená a nedopsaná Postupimskou konferencí. Smlouva 2+4 sice není mírovou smlouvou, ale právní experti ji považují za plnohodnotnou náhradu tohoto dokumentu.

2. Jak se Německo rozdělilo?

Pod střechovými obecnými pojmy demokratizace, denacifikace, dekartelizace deklarovanými v Postupimské dohodě se střetávaly zcela nekompatibilní představy o tom, jak by měl vypadat politický systém, jak by se mělo organizovat hospodářství. Sovětská představa centralizovaného státu s dominantní antifašistickou a prosovětskou stranou a stínovou opozicí, s pozemkovou reformou a znárodněným průmyslem, narážely na představy západních spojenců, podle nichž by měl na území Německa vzniknout federalizovaný státní útvar s demokratickým politickým systémem a tržním hospodářstvím.

Sovětská vojenská správa sice brzy po kapitulaci povolila vznik několika politických antifašistických stran (komunistická KPD, sociálně demokratická SPD, křesťanská CDU a liberální LDP), pozdější vývoj však ukázal, že vládu zde měla mít strana jediná. Komunisté byli silně prosazováni sovětským velením; když jejich popularita klesala, byli sjednoceni se sociálními demokraty na jaře 1946 do Jednotné socialistické strany Německa SED, která se snažila svoji činnost rozšířit i do dalších okupačních zón.

Spojenecká kontrolní rada přestávala už v letech 1946-47 fungovat. Rozpory vznikaly nejen mezi SSSR a západními spojenci, ale i uvnitř západních okupačních zón, kde se Francie snažila prosazovat vlastní politiku (odmítala přijmout odsunuté Němce, přístup k Sársku). V západní části Německa tedy převládla britsko-americká spolupráce, v níž hlavní slovo měl generál Lucius D. Clay, velitel americké okupační zóny, pozdější „vysoký komisař“ pro západní Německo.

Hlavním krizovým bodem se stalo hospodářství a také město Berlín. Už v roce 1946 Lucius D. Clay odmítl o své vůli posílat do sovětské zóny část reparací, které SSSR Postupimská dohoda slíbila (15% z průmyslového zařízení určeného v západních zónách k náhradě válečných škod), protože SSSR neplnil své závazky dodávek potravin ze zemědělského severu. Vytvořením bizónie od ledna 1947 a pozdější trizónie vznikl hospodářský prostor, který byl nekompatibilní s ekonomikou sovětské zóny, což vedlo v roce 1948 k měnovým reformám, ty pak rozdělily Německo do dvou hospodářsky rozdílných částí. O tom, že hospodářství bude potřebovat reformu říšské marky, která ztrácela hodnotu a vytvářela prostor pro spekulace na černém trhu, se vědělo na obou stranách, ale nebylo možné se dohodnout na společném postupu.

O jednostranné měnové reformě vyhlášené pro bizónii (Francie se připojila až v srpnu 1948) bylo sovětské velení informováno 18. června 1948. V neděli 20. června dostali obyvatelé západního Německa čtyřicet nových německých marek DM v hotovosti a 21. června přestala v západním zónách platit říšská marka RM. Každý musel přihlásit své peníze, měnilo se v poměru 1:10, přihlášená hotovost přesahující 400 nových DM se musela uložit na konto, které bylo částečně vázané (a později znehodnocené).

Na západoněmeckou měnovou reformu reagovalo sovětské velení okamžitým uzavřením a kontrolou hranic, aby se zabránilo přílivu znehodnocených říšských marek na východ. O dva dny později 23. června byla v sovětské zóně narychlo vyhlášena měnová reforma v podobném provedení s tím rozdílem, že chyběly nové bankovky a tak se staré RM kolkovaly. V hotovosti dostali lidé okamžitě 80 marek, v poměru 1:1 se měnilo 100 RM, do 1000 RM byl poměr 5:1, zbytek se měnil 10:1. Peníze na účtech a v bankách byly sovětským velením zmraženy už dříve.

Ve schizofrenním postavení se ocitli obyvatelé Berlína. Spojenci nabídli sovětskému velení vytvoření zvláštní jednotné měny pro Berlín, tzv. B-marky, které by měly platit pro toto město se zvláštním statutem pod čtyřmocenskou kontrolou. Sověti to odmítli a trvali na tom, že jejich východní marka bude platit v celém Berlíně.

Ve čtvrtek 24. června na měnovou reformu reagoval Sovětský svaz blokádou západních částí Berlína. Odvolání blokády podmiňoval Stalin zneplatněním závěrů březnové Londýnské konference (viz předchozí díl), která rozhodla o začlenění západních okupačních zón Německa do Marshallova plánu a západní Evropy. Stalin věděl, že je to požadavek, na který Západ nepřistoupí. O rozdělení Německa podle sfér vlivu nebylo už žádných pochyb, ale byla zde naděje, že Západ provozně a hospodářsky Berlín neudrží a ten spadne do klína Stalinovi.

Někteří publicisté fakt, že SSSR umožnil po skončení války třem dalším vítězným mocnostem přítomnost v dobytém Berlíně, vykládají jako Stalinovu velkorysost vůči spojencům, které prý později litoval. Tato „velkorysost“ vznikla na konferencích v Teheránu a v Jaltě, kde se dělilo Německo a vlastně také Evropa na základě podkladů, které připravila Evropská poradní komise EAC, zřízená moskevskou konferencí ministrů zahraničí v roce 1943. Komise sídlící v Londýně pracovala tehdy ještě v atmosféře spolupráce Spojenců, vedených společným cílem: porazit Německo a zabránit tomu, aby z německé půdy vzešel nějaký nový válečný konflikt.

Její návrhy se pak modifikovaly a upřesňovaly na nejvyšší úrovni. Stalinovi záleželo především na tom, aby prosadil svou verzi řešení budoucnosti polských vlád, včetně nové hranice na Odře a Nise, což se mu nakonec i přes Churchillovu nevůli podařilo. Jak to v diplomacii bývá obvyklé, Stalin musel za to, co dostal, také něco odevzdat. Budoucí čtyřmocenský statut Berlína byl nejen demonstrací jednoty Spojenců v boji proti Hitlerovi, ale také splátkou za poskytnuté ústupky ze strany západních spojenců v otázce Polska, tedy žádná velkorysost.

Když sovětské velení 24. června 1948 odřízlo Berlín od pozemních komunikací do západních okupačních zón, generál Clay se rozhodl zásobovat západní Berlín leteckým mostem, který trval do 12. května roku 1949. Sovětský svaz blokádu po jedenácti měsících vzdal, aniž dosáhl nějakého výsledku.

Ještě na podzim roku 1948 začaly pod patronací okupačních úřadů v obou částech Německa práce na ústavních zákonech obou států. Na západě Parlamentní rada sestavená ze zemských parlamentů přijala začátkem května 1949 ústavu spolkové republiky – Základní zákon (das Grundgesetz). Základní zákon vstoupil 23. května 1949 v platnost, což se pokládá za datum vzniku Spolkové republiky Německo. Spolkový sněm vzešlý ze srpnových voleb v novém státě zvolil 12. září prezidentem Theodora Heusse a o tři dny později spolkovým kancléřem Konrada Adenauera, někdejšího starostu Kolína pronásledovaného nacisty, kterému v té době bylo 73 let.

Na východě vznikl návrh německé ústavy Německé demokratické republiky, který – podobně jako západní Základní zákon – předpokládal, že Německo je jednou nedělitelnou zemí. Lidová rada, což byl nevolený orgán vzešlý z Německého lidového kongresu, v němž kromě politických stran byli zástupci odborů a společenských organizací, a jenž se snažil zastupovat celé Německo, ho schválila 19. března 1949. K formálnímu vyhlášení nového státu došlo až poté, co Lidová rada se stala provizorním parlamentem, který pověřil předválečného sociálního demokrata Otto Grotewohla, aby vytvořil vládu. Stalo se tak 9. října 1949, který je dnem vzniku Německé demokratické republiky. Prezidentem republiky se stal Wilhelm Pieck, komunista, který se vrátil z moskevského exilu. Ovšem hlavní politickou figurou už v té době začínal být Walter Ulbricht, rovněž moskevský emigrant, který měl nejblíže k sovětské okupační správě.

Začala čtyřicetiletá historie dvou německých států, které se navzájem dlouhou dobu neuznávaly, a jejichž existence se stala předmětem řady konfliktů. 

3. Jak se Německo spojilo?

Ještě ve středu 8. listopadu, den před pádem zdi, zahraničně politický mluvčí poslanecké frakce SPD ve spolkovém sněmu Horst Ehmke prohlásil, že v NDR nejde "o otázku sjednocení, ale o otázku svobody (nicht Einheitsfrage, aber Freiheitsfrage)". Když se v pátek 10. listopadu konalo u schöneberské radnice v západním Berlíně shromáždění, na kterém postupně promluvili západoněmecký starosta Walter Momper, bývalý kancléř Willy Brandt, ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher a také spolkový kancléř Kohl urychleně se vrátivší ze státní návštěvy ve Varšavě, jediný Helmut Kohl se ve svém projevu zmínil o jednotě Německa („Jsme jeden národ, patříme k sobě“) a dav ho při tom vypískal. Kohl si později stěžoval na netoleranci odpůrců sjednocení Německa. Podle očitých svědků to však byla reakce davu radujícího se ze znovunabyté svobody, před nějž předstoupil člověk s politickým projevem, na který v té době nikdo nebyl zvědavý.

I když o sjednocení Německa mnozí němečtí politici otevřeně nemluvili, tato otázka se vznášela ve vzduchu. Jak dokládají dnes zveřejněné prameny, britská premiérka Margaret Thatcherová byla zásadně proti sjednocení Německa, rovněž prezident Francoise Mitterand zpočátku váhal, v Bonnu se sice vyjádřil ve prospěch sjednocení Německa, ke kterému mělo dojít v průběhu několika let. Ještě v prosinci 1989 Mitterand navštívil NDR, aby podpořil existenci druhého německého státu. Západní politici – včetně amerického prezidenta Bushe – možná spoléhali na to, že sjednocení Německa zabrzdí Sovětský svaz.

Kohl však nečekal a 28. listopadu 1989 předložil ve spolkovém sněmu bez konzultace se západními spojenci předběžný desetibodový plán na „překonání rozdělení Německa,“ v němž deklaroval znovusjednocení Německa na základě sebeurčení jako jasný politický cíl. Měl se realizovat ve více krocích aniž byla stanovena jejich časová posloupnost: od vzájemných dohod, smluvního společenství, přes konfederaci až k federaci. To vše v kontextu zapojení sjednoceného Německa do celoevropského vývoje, jenž předpokládal kromě jiného přijetí zemí střední a východní Evropy do evropských společenství.

Mezitím se však události valily vpřed vlastní silou a proud uprchlíků z NDR do SRN nepřestával. Po přechodu hranic totiž občané NDR mohli získat stejná práva jako občané SRN se všemi požitky a nároky na sociální podporu, včetně penzí, to vše v souladu s Ústavou a zákony SRN. Jestliže ještě v lednu 1990 předseda vlády NDR Hans Modrow odmítal sjednocení a navrhoval „smluvní společenství“ obou německých států, začátkem února již připouštěl, že by ke sjednocení mohlo dojít. Uvnitř NDR probíhaly na téma sjednocení vášnivé diskuse, neboť ne všichni obyvatelé ho podporovali. Mnozí občané NDR dávali přednost demokratickému vývoji ve vlastním státu.

Do těchto diskusí se zapojovali také západoněmečtí politici, nejaktivněji pak kancléř Kohl. Pátého února 1990 se zúčastnil v západním Berlíně založení volebního společenství „Aliance pro Německo“, do něhož se spojily tři politické strany NDR: východoněmecká CDU, Německá sociální unie DSU a Demokratické hnutí DA. O den později informoval Kohl v Bonnu o projektu své strany CDU/CSU na vytvoření měnové, hospodářské a sociální unie s NDR. Dodatečně pak tento návrh předložil koaličním partnerům ke schválení. Pak odjel do Moskvy, kde 10 února jednal s Michailem Gorbačovem a projednával s ním vzniklou situaci.

Návrh měnové unie reagoval na postoj velké části východoněmeckých obyvatel: „Buď přijde západoněmecká marka k nám, nebo my půjdeme za ní.“ Velkorysost návrhu, podle něhož se měly východoněmecké marky vyměňovat za DM v poměru jedna ku jedné, zaskočila německé bankéře. Šéf spolkové banky Karl Otto Pöhl upozorňoval na nebezpečí, které měnovou unií vznikne pro východoněmecký průmysl, jakož i na náklady, které půjdou k tíži SRN. Marně, protože sjednocení se stalo pro kancléře Kohla a vládu SRN politickým úkolem; heslo „marka za marku“ mělo sehrát v nadcházejících parlamentních volbách v NDR významnou mobilizační roli.

První svobodné volby po čtyřiceti letech se v NDR konaly 18. března 1990. Na závěrečná předvolební shromáždění do NDR přijeli šéfové partnerských politických stran ze spolkové republiky, Helmutem Kohlem počínaje, Willy Brandtem a Hans-Dietrichem Genscherem konče. Jak se dalo očekávat, drtivou většinou zvítězila Aliance pro Německo, když její tři strany získaly celkem 48% hlasů (CDU 40.8%, DSU 6,3%, DA 0,9%). Sociální demokraté skončili druzí (SPD 21,9%) a třetí nejsilnější stranou se stala bývalá SED, přejmenovaná na Stranu demokratického socialismu (PDS 16,4%). Předsedou vlády se stal šéf východoněmecké CDU Lothar de Maizière. Cesta ke sjednocení byla otevřená.

Pak už šlo všechno ráz na ráz. V květnu uzavřeli ministři financí NDR a SRN smlouvu o měnové, hospodářské a sociální unii, která vstoupila v platnost 1. července 1990. Marky se mohly začít vyměňovat. Karl Otto Pöhl se snažil ještě koncem března prosadit, aby se měnily v poměru 2:1, ale neuspěl. Naopak z NDR se ozvaly výčitky, že politici SRN nechtějí dodržet své slovo. Přesto došlo k některým menším úpravám. V poměru 1:1 si každý dospělý občan NDR ve věku 15-65 let mohl vyměnit limit 4000 marek, občané do 15 let měnili jen 2000 marek, osoby starší 65 let 6000 marek. Peníze uložené v bankách se měnily v poměru 2:1, ve stejném poměru se však přepočítaly i dluhy. Jinak vše – penze, stipendia, sociální dávky, platy, nájemné – se přepočítávalo v poměru 1:1. K prvnímu červenci 1990 obdrželi občané, veřejná správa a podniky v NDR přes 180 miliard DM, byla to největší výměna peněz ve světové historii.

V červenci 1990 odjel Helmut Kohl do Sovětského svazu, kde při rozhovorech s Michailem Gorbačovem v Moskvě a v kavkazském Stavropolu (14.-16. července) získal konečné kladné stanovisko SSSR ke sjednocení Německa. Souhlas přišel také od tří západních spojenců, jejichž diplomaté už od května v Bonnu, východním Berlíně, Paříži a Moskvě projednávali budoucnost Německa v sestavě 2+4, tj. dva německé státy plus čtyři vítězné mocnosti z roku 1945. Výsledkem byla pozdější Smlouva o konečném urovnání ve vztahu k Německu (Vertrag über die abschließende Regelung in Bezug auf Deutschland), zmiňovaná jako Smlouva 2+4.

Poslední den v srpnu 1990 podepsali šéfové vlád SRN a NDR Smlouvu o sjednocení, která víceméně navazovala na vytvoření měnové, hospodářské a sociální unie. Sjednocení se uskutečnilo na půdorysu existující ústavy SRN, když vytváření nové společné ústavy bylo odmítnuto jako nepraktické řešení. „Socialistická“ ústava z roku 1968 deklarující NDR jako socialistický stát německého národa, byla k nepotřebě. Smlouva o sjednocení se odkazovala na preambuli německého Základního zákona, předpokládajícího přistoupení dalších spolkových zemí. Stanovila také, že novým hlavním městem se stane Berlín. Dnem přistoupení nových spolkových zemí a datem sjednocení se určil 3. říjen 1990. Spěchalo se, aby se ještě do konce roku mohly ve sjednoceném Německu konat celostátní volby do spolkového sněmu.

Smlouvu 2+4 podepsaly zúčastněné strany 12. září v Moskvě. Touto smlouvou Německo definitivně uznává veškeré poválečné reality, včetně existujících hranic. Na druhé straně vítězné mocnosti se vzdávají veškerých svých práv, které měly na základě poválečného uspořádání. Teprve touto smlouvou z roku 1990 se Německo stalo zcela suverénním státem.

Smlouvu o sjednocení souběžně ratifikovaly parlamenty SRN a NDR 20. září 1990. O dva týdny později 3. října 1990 Německo vstoupilo do nové etapy své historie. Tento den se každý rok slaví jako Den jednoty Německa. K ratifikaci smlouvy 2+4 došlo po krátkém váhání také v Moskvě 15. března 1991.

Plán kancléře Kohla na sjednocení Německa a jeho strategie „marka za marku“ slavily úspěch. Mnozí občané NDR, kteří hlasovali pro Alianci pro Německo, možná později svého rozhodnutí litovali. Problém nebyl v tom, že by ze Západu nepřicházel dostatečný přísun peněz. Jenomže od července 1990 musely státní i privatizované podniky vyplácet mzdy v západních – nyní celoněmeckých – DM markách, zatímco odbyt jejich zboží a služeb ve stejné měně vázl. Lidé si kupovali raději zboží ze západu. Podniky krachovaly, do dvou let byla na východě milionová nezaměstnanost.

Proč sovětští politici a Michail Gorbačov souhlasili se spojením dvou německých států a se stažením svých vojsk z NDR? Na toto téma se dodnes diskutuje a spekuluje. Jednou příčinou mohla být neutěšená hospodářská situace Sovětského svazu, pro nějž udržování zahraničního vojenského kontingentu bylo zátěží, které se Gorbačov nyní snadno mohl zbavit, a ještě za to dostal bohatě zaplaceno. Podle jiných názorů zde sehrála roli Gorbačovova naivita a jeho optimismus co se týče dalšího mezinárodního vývoje.

Především je však třeba vzít v úvahu tehdejší konkrétní situaci a její kontext nejen v samotném Německu, ale i v celé východní Evropě. Po uvolnění stavidel se daly do pohybu lidské masy a politické proudy, které už nešlo zastavit bez použití síly. Jediným východiskem bylo uvolnění a usměrnění řečiště pro tyto proudy, jejich přehrazení silou už nepřicházelo v úvahu. Britský politolog a historik Tony Judt napsal, že Gorbačov se svým způsobem dostal do pasti své vlastní politiky: „Sovětský vůdce (…) nemohl reálně doufat, že sjednocení Německa zabrání, aniž by tím popřel svá vstřícná prohlášení z předchozích let, a těžce tak poškodil svoji důvěryhodnost. “

4. Jak se SRN stala propagandistickou zbraní studené války?

Člověka mého věku, jehož datum narození sahá do první poloviny minulého století, často pobuřuje suverenita mladých vykladačů dějin, ať už tak činí jako žurnalisté, komentátoři nebo i historici, kteří posuzují události minulé současnými měřítky a ignorují kontext, v němž se dané konkrétní události druhé poloviny 20. století odehrávaly. Neuvědomují si, že v generacích, které žily v této době, byly hluboce zakořeněny zážitky druhé světové války, doby, v níž si člověk nebyl jist svým životem, ani majetkem, doby poznamenané ničením, zkázou a nepřátelstvím deformujícím lidské vztahy a bránící normálnímu klidnému životu.

Neuvědomují si, že jen co si svět vydechl od válečného běsnění, se na obzoru objevil další konflikt, tentokráte mezi dvěma jadernými velmocemi, z nichž každá měla z té druhé strach. Západ se obával přesily sovětských konvenčních ozbrojených sil v Evropě a ideologie snažící se rozšířit svůj vliv a svoji utopii spravedlivější společnosti do celého světa. Sovětský svaz se obával soupeře, který až do roku1949 měl převahu jaderné zbraně, a jenž byl odhodlán bránit svobodu a demokracii ve světě i za cenu ozbrojených intervencí.

Předsevzetí Postupimské konference vytvořit na území demokratický stát, který již nebude ohrožovat své sousedy, si každý ze spojenců vyložil po svém. Na území Německa vznikly dva státy, jejichž existenci dlouho uznávali jen jejich spojenci; dva státy, které byly jablkem sváru poválečné mezinárodní politiky, a stály v pozadí mezinárodních konfliktů.

Přestože oba základní zákony, ústavy obou států, se zmiňovaly o Německu jako celku složenému ze spolkových zemí, přestože obě ústavy tvrdily, že existuje jen jedna německá státní příslušnost, ta západní si už v preambuli vytyčila cíl sjednocení Německa a svým zákonodárstvím i politickým postojem dala najevo, že se cítí být právním nástupcem německého státu, že jedná i za Němce „jimž bylo odepřeno spolupůsobit.“ Protože žádná mírová smlouva s Německem, která by určila nové státní hranice, nebyla uzavřena, současný stav byl prohlášen za prozatímní. Článek 23 základního zákona SRN ve znění z roku 1949 pak výslovně říkal, že platí prozatím v obvodu spolkových zemí západní zóny, a že „v ostatních částech Německa bude uveden v platnost po jejich přistoupení.“

Tady je počátek hesel o revanšismu, kterými jsme byli krmeni naší propagandou celých dvacet let, které se však opíraly o zcela reálný postoj Západu a západního Německa, jenž trval na právní kontinuitě a ponechával otevřené nevyřešené spory mezi bývalými spojenci, včetně stanovení hranic Německa. Byly to vítězné mocnosti, které určovaly politický vývoj ve svých okupačních zónách. Vítězové ze Západu i z Východu ještě dlouhá léta vykonávali faktickou správu a vládu nad poraženým Německem. Jejich vojenští velitelé, pozdější „vysocí komisaři“ byli téměř neomezenými vládci nad zemí, se kterými musela vyjednávat každá politická reprezentace, která vzešla z voleb v nových státních útvarech.

Svým způsobem měli západoněmecký kancléř Konrád Adenauer a východoněmecký stranický předák Walter Ulbricht stejnou pozici a stejnou taktiku; svým způsobem byli oba němečtí patrioti. Oba věděli, že žijí v poražené a okupované zemi, v níž rozhodující slovo mají ti, kteří ji okupují. Oba přijali tuto skutečnost při vědomí viny Německa a jeho nacistického vedení, které bylo příčinou situace, do níž se německý národ dostal. Aby pro svůj lid a obyvatele získali přijatelné životní podmínky, dali se plně do služeb okupující moci a jejich zájmů.

Že se to vyplatilo té západní části Německa, je nabíledni. Dohodou z Petersbergu v listopadu 1949 Německá spolková republika získala částečnou suverenitu, zapojila se do západoevropských hospodářských struktur a od roku 1950 západní spojenci zastavili demontáže německých průmyslových zařízení, určených jako náhrada způsobených válečných škod. Sovětský svaz od reparací ustupoval váhavě, pod tlakem okolností, jakými bylo například lidové povstání v červnu 1953, které se ze stávky stavebních dělníků rozrostlo v protivládní demonstraci. K ukončení reparací spojeném s udělením „plné suverenity“ NDR ze strany Sovětského svazu došlo údajně až v roce 1955, tedy v době, kdy západní mocnosti již plně začlenily SRN do hospodářských a vojenských struktur (Západoevropská unie).

Současná webová stránka Spolkové centrály pro politické vzdělávání (Bundeszentrale für politische Bildung) sumarizující poválečný vývoj SRN v letech studené války uvádí, že Konrád Adenauer na rozdíl své flexibilní a konstruktivní politiky směrem k Západu, při níž byl ochoten přistoupit na jakýkoli kompromis a požadavek okupační správy (za což si vysloužil od opozice přídomek „kancléř spojenců, nikoli Němců“), ve vztahu k Východu byl naprosto neústupný. Zcela zásadně a energicky odmítal sovětské návrhy na znovusjednocení Německa na základě celoněmeckých svobodných voleb a neutrality Německa (1952 a 1955), které zanášely rozkol do vnitropolitické scény západního Německa.

Na rozdíl od svého východoněmeckého alter ego Waltera Ulbrichta se Adenauerova legitimita neopírala jen o podporu a vycházení vstříc okupačnímu velení, ale také o demokraticky zvolené politické strany reflektující náladu obyvatel, kteří po válečném rozvratu prožívali období stabilizace, růstu a počátek tzv. německého hospodářského zázraku.

Naproti tomu politický systém NDR se již od počátku formoval podle sovětského vzoru se silnou a jednotnou vládnoucí politickou stranou SED a s centralistickým zřízením. Již v roce 1952 NDR opustila koncept státu složeného z pěti zemí, jejichž zástupci tvořili druhou komoru parlamentu. Vytvořilo se čtrnáct krajů řízených z centra, přešlo se na jednokomorový parlament.

Dva německé státy, z nichž žádný nezískal všeobecné mezinárodně právní uznání, otevřená otázka poválečných hranic a zvláště otázka Berlína, v němž se střetávaly zájmy západních spojenců a Sovětského svazu, to byla časovaná puma mezinárodních konfliktů, které hrozila kdykoli vybuchnout, zvláště poté, co se oba státy opět vyzbrojily, SRN v roce 1955 vstoupila do severoatlantické aliance a vojenského paktu NATO, a NDR se následně stala zakládajícím členem nově vytvořeného vojensko-politického paktu Varšavské smlouvy. Naštěstí to byla časovaná puma, která byla pečlivě z obou stran hlídaná a udržovaná ve stavu, který zabraňoval její explozi.

Přestože se SRN tvářila, že NDR neexistuje, její existenci musela nepřímo uznat v okamžiku, když spolková vláda v roce 1955 přijala výzvu SSSR k navázání diplomatických styků mezi oběma zeměmi a Konrad Adenauer odejel do Moskvy o této záležitosti jednat. Došlo tady ke kompromisu, při němž SRN souhlasila s navázáním diplomatických styků se SSSR za podmínky, že budou propuštěni poslední váleční zajatci ze SSSR.

Návrat deseti tisíce válečných zajatců do vlasti posílil Adenauerovu popularitu, na druhé straně diplomatické styky se Sovětským svazem vytvořily problém pro západoněmeckou diplomacii, neboť jestliže SRN jednala se státem, který uznává NDR, tak tímto krokem se k tomuto uznání nepřímo přihlašuje. Aby zeslabila účinek Adenauerova rozhodnutí, vznikla tzv. Hallsteinova doktrína pojmenovaná podle státního tajemníka západoněmeckého ministra zahraničí Waltera Hallsteina. Podle Hallsteinovy doktríny uznání NDR a uzavření diplomatických styků s východními Němci třetí stranou bude pokládáno za „nevlídný akt“ (unfreundlicher Akt), po němž SRN obvykle s touto třetí stranou – většinou šlo o státy třetího světa blízké sovětskému bloku – přerušila spolupráci a diplomatické styky. Tuto doktrínu SRN prosazovala až do nástupu nové východní politiky (bude zvláštní kapitola) roku 1969.

Hlavním neuralgickým bodem a příčinou četných krizí a konfliktů byl Berlín a jeho čtyřmocenský statut dohodnutý v Teheránu a v Jaltě. Sovětská blokáda západního Berlína stála u vzniku dvou německých států a ještě několikrát se zapsala do historie. Stalo se tak například v letech 1958-9, kdy vznikla tzv. druhá berlínská krize, které předcházelo několik pokusů dohodnout se o budoucnosti Německa. V roce 1957 NDR navrhla vytvoření konfederace dvou německých států, které by byly bezjadernou zónou a vystoupily by z vojenských paktů. Na to Západ v září 1958 přišel s návrhem na vytvoření tzv. grémia čtyř velmocí, které by zkoumaly sjednocení Německa. Protože se zde nepočítalo s účastí SRN a NDR, Východ návrh odmítl.

Nikita Chruščov, zřejmě posílen úspěchy Sputniku a sovětské raketové techniky v prosinci 1958 přišel s ultimativním požadavkem, když prohlásil poválečné dohody o Berlínu za neplatné, požadoval do šesti měsíců stažení západních velmocí z Berlína, který se měl stát tzv. svobodným městem, ale pod správou úřadů NDR. Kromě toho Chruščov pohrozil uzavřením separátní mírové smlouvy s NDR. Západní spojenci se však sjednotili a odmítli tento návrh; odmítnutí podepřely Spojené státy jasným stanoviskem tzv. tří „essentials“ o Berlínu, v němž daly najevo, že z Berlína nehodlají ustupovat .

Sovětský svaz pokračoval v politickém tlaku, předkládal nóty a návrhy na mírovou smlouvu a na neutralizaci Německa, které Západ odmítal. Berlín se stal předmětem všech vrcholných jednání příštích let, aniž se dosáhlo dohody. Ženevská konference ministrů zahraničních věcí čtyř mocností, která od května do srpna 1959 jednala o Německu, měla jediný výsledek, monolog Chruščovova ultimáta se přeměnil na diplomatický dialog. Plánovaný pařížský čtyřmocenský summit v květnu 1960 se neuskutečnil kvůli sestřelení špionážního letadla U-2 nad SSSR a bez výsledku zůstalo také jednání Chruščov Kennedy ve Vídni v roce 1961.

Rozhodnutí Západu dodržet svůj závazek vůči západnímu Berlínu měl pro NDR nepříznivé dopady. Jednak proud uprchlíků z Východu na Západ přes Berlín stále stoupal, západní Berlín tak svým způsobem vysával z NDR nejen perspektivní lidské zdroje, ale poškozoval i východoněmeckou ekonomiku tím, že četné produkty, zvláště dotované potraviny s nízkou cenou, se v Berlíně kupovaly a prostřednictvím černého trhu putovaly na Západ. To vedlo k rozhodnutí SSSR a vlády NDR vybudovat v Berlíně kolem západních sektorů zeď a střeženou státní hranici. Stalo se tak 13. srpna 1961.

Od pamětníků jsem si vyslechl vyprávění, jak zde stály tři kordony, které hlídaly stavbu plotů a zdí. Nejblíže západnímu Berlínu stáli vojáci NDR, další řadu tvořili policisté a směrem k místnímu obyvatelstvu stál kordon členů SED a milicionářů. Sovětské jednotky se striktně držely stranou. Západ sice reagoval posílením svých vojenských jednotek v západním Berlíně, ale jinak víceméně nereagoval. Teprve když východoněmečtí pohraničníci začali dělat problémy diplomatům a příslušníkům západních vojenských misí při vstupu do východního Berlína, došlo v říjnu 1961 k ozbrojené konfrontaci na přechodu Check Point Charlie na Friedrichstrasse, kde se proti sobě postavily americké a sovětské tanky, poprvé od druhé světové války. Konvoj vojenských vozidel, které pod hlavněmi tanků poslal do východního Berlína generál Clay (poslaný sem Kennedym po stavbě zdi), však východoněmečtí pohraničníci nechali volně projet, čímž bylo potvrzeno, že čtyřmocenský statut Berlína i nadále existuje, byť jednotlivé části Berlína byly pod správou SRN a NDR, a že tento statut SSSR a NDR i nadále respektuje, což celkovou situaci uklidnilo.

Britský historik Tony Judt v knize Poválečná Evropa napsal: „Západní představitelé by to sice veřejně nikdy nepřiznali, ale ve skutečnosti se jim ulevilo, když zeď vyrostla.“ protože celé tři předchozí roky hrozilo, že Berlín se stane rozbuškou nové války. Od roku 1961 se také datuje hospodářský vzestup NDR, kterým se mohl Walter Ulbricht pochlubit zvláště v roce 1969 při oslavách 20. výročí vzniku NDR.

Na druhé straně berlínská zeď se od té doby stala symbolem nesvobody zemí východního bloku, symbolem, který měl pro Západ velkou propagandistickou hodnotu, neboť byl evidentním důkazem převahy demokratických politických systémů proti systémům, kterým dnes říkáme totalitní nebo komunistické.

Sjednocení Německa a neuznávání poválečných hranice v Evropě se sice v šedesátých letech stalo trvalou politickou mantrou pravicových stan v západním Německu, ale v mezinárodní politice ztratilo svoji sílu, neboť na základě diplomatických jednání a zvláště ze vzájemných reakcí na krizové události vyplývalo, že žádná ze vítězných mocností neusiluje o to, aby změnila poválečný status quo.

Nicméně otázka poválečných hranic a vztahu dvou německých států bude ještě řadu let sehrávat významnou roli v mezinárodní a evropské politice. Svým způsobem se stala výchozím bodem k helsinské konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v roce 1975. Viz další kapitoly.

5. Jak to bylo s východní politikou západního Německa a s tzv. východními smlouvami?

Příběh Willyho Brandta (1913-1992) by mohl být námětem na román, proto jen stručně. Narodil se jako nemanželské dítě, jeho původní jméno bylo Herbert Frahm. Vychovával ho dědeček, přesvědčený socialista. Brandt byl politicky činný v socialistických organizacích od sedmnácti let, pracoval jako novinář. Po nástupu Hitlera k moci emigroval do Norska. Když Hitler obsadil Norsko, byl sice zatčen, ale podařilo se mu uprchnout do Švédska, kde strávil zbytek doby své emigrace. Po návratu do Německa se okamžitě zapojil do politického života, poslancem byl zvolen již v roce 1949. V roce 1957 se stal v západním Berlíně – kde byla SPD dlouhá léta dominantní stranou – úřadujícím starostou. V roce 1964 se stal předsedou sociálních demokratů.

Politická kariéra Willyho Brandta je těsně spojena s osobností Herberta Wehnera (1906-1990), což je ještě zajímavější postava německé politiky. Neboť byl to Wehner, který byl silnou osobností a stratégem německých sociálních demokratů, který z pozadí dirigoval i kariéru Willy Brandta, její začátek i její pád. Po anarchistických aktivitách svého mládí Wehner vstoupil v 21 letech do Komunistické strany Německa, kde byl aktivně činný jako funkcionář. Po požáru Říšského sněmu přešel do ilegality. Podle Wikipedie v roce 1935 Wehnera zatkli v Praze, nicméně odsud odjel na kongres Komunistické internacionály, kde byl ve společné skupině s Walterem Ulbrichtem a Wilhelmem Pieckem. Koncem roku 1935 se přesunul do západní Evropy, ale vrátil se v roce 1937 do Moskvy, kde strávil pět let společně s dalšími německými levicovými emigranty v hotelu Lux. Podařilo se mu přežít stalinské čistky, prý za cenu ochoty nevzpírat se NKVD, tj. podávat informace o hnutí (nelze ověřit). V roce 1942 ho strana vyslala do Švédska, kde ho zatkli jako špiona, a kde se odvrátil od komunismu a z KPD ho jako odpadlíka vyloučili. Po válce se zapojil do budování SPD, ale vzhledem ke své minulosti zůstával v pozadí. Jeho jméno je spojeno s reformou programu SPD a s obratem od předchozí opoziční sociálnědemokratické politiky s marxistickými kořeny. Tzv. Godesbergský program, který ve straně prosadil, v roce 1959 udělal ze sociálních demokratů „salonfähig“ stranu pro vládnutí tím, že se v něm sociální demokraté přihlásili k tržnímu hospodářství a k zapojení SRN do západních bezpečnostních struktur.

Parlamentní volby na podzim roku 1969 dopadly podobně jako v předchozích letech. Na prvním místě CDU/CSU (46,1%), druzí sociální demokraté SPD (42,7%), na třetím místě liberálové FDP (5,8%). Od roku 1949 byl kancléřem vždy reprezentant CDU/CSU. Naposledy Kurt Georg Kiesinger, který v roce 1966 uzavřel první velkou koalici se sociálními demokraty, v níž, jak už bylo řečeno, byl Willy Brandt ministrem zahraničí. Na rozdíl od všech předchozích voleb, po nichž iniciativu při sestavování vlády vždy převzala vítězná křesťanskodemokratická unie, v roce 1969 to byli sociální demokraté, kteří se rozhodli nepokračovat ve velké koalici a dohodli se se svobodnými demokraty FDP na vytvoření vlády, v níž bude kancléřem Willy Brandt a ministrem zahraničí šéf FDP Walter Scheel. CDU/CSU se poprvé ocitla v opozici.

Zatímco ve vnitřní politice Brandtova vláda pokračovala v politické linii sociálně tržního hospodářství, v zahraniční politice přišla s konceptem tzv. nové východní politiky, založené na zlepšování vztahů se Sovětským svazem a jeho východními spojenci. V praxi to znamenalo smluvně uznat výsledky druhé světové války včetně stávajících hranic a existence druhého německého státu, jakož i znormalizovat vztahy s Polskem a Československem. Tato politika vycházela z koncepce politického experta SPD Egona Bahra reagující na stagnaci při řešení německé otázky, k níž došlo po vybudování berlínské zdi v roce 1961; koncepce definované jako „změna prostřednictvím sbližování“ (Wandel durch Annäherung). Koncepce sbližování či přibližování souzněla s tendencemi uvolňování napětí v mezinárodních vztazích, s politikou détente, k níž směřovaly i tehdejší supervelmoci SSSR a USA při jednání o omezení strategických zbraní.

Zásady zahraniční politiky zveřejněné v programovém prohlášení z října 1969 Brandtova vláda začala okamžitě realizovat. Na jaře 1970 se Willy Brandt sešel dvakrát s předsedou vlády NDR Willy Stophem. Poprvé v březnu ve východoněmeckém Erfurtu (místo setkání Berlín ztroskotalo na požadavku NDR, aby Brandt přistál na východoberlínském letišti Schönefeld), podruhé v západoněmeckém Kasselu. Tyto rozhovory nepřinesly ještě žádné konkrétní výsledky, protože ten, na kterém záleželo nejvíce, seděl v Moskvě.

Už v lednu 1970 vyslal Willy Brandt do Moskvy Egona Bahra, nyní ve funkci státního tajemníka kancléřství a zvláštního zplnomocněnce spolkové vlády, aby při neveřejných rozhovorech s ministrem zahraničí Andrejem Gromykem sondoval situaci. Výsledkem tří kol rozhovorů trvajících od ledna do května 1970 byl desetibodový dokument o „záměrech jednajících stran“ obsahující základní prvky východní politiky – mj. zřeknutí se použití síly v mezinárodních vztazích a respektování statu quo v Evropě. Indiskrecí protivníků nové východní politiky se dokument v červnu 1970 dostal do německých bulvárních médií a od té doby je znám jako „Bahr-Papier“, Bahrův dokument.

Zveřejnění Bahrova dokumentu nijak nenarušilo další průběh událostí. V srpnu 1970 odjel Willy Brandt s ministrem zahraničí Scheelem do Moskvy, kde 12. srpna podepsali první z pěti tzv. východních smluv. Smlouva mezi SSSR a SRN je stručná, má jen pět článků. Kromě toho, že se smluvní strany hlásí k dobrým vztahům a k respektování Charty OSN, nejdůležitější pasáž se týká zřeknutí se síly a územních nároků a především uznání, že hranice jsou „neporušitelné“. Tato formulace, převedená do němčiny jako „unverletzlichkeit“, do ruštiny „nenarušimost“, do angličtiny „inviolability“, která nevylučuje nezměnitelnost hranic a připouští, že nějaké pozdější smluvně dohodnuté změny hranic se mohou uskutečnit, se pak přenesla nejen do dalších východních smluv, ale také do textu Závěrečného aktu helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci z roku 1975.

Po Moskvě následovala Brandtova návštěva Polska a podpis polsko-německé smlouvy ze 7. prosince 1970, v níž nejdůležitějším článkem bylo uznání poválečných hranic na Odře a Nise jako „západní hranice Polské lidové republiky.“ NDR tuto hranici uznala již v roce 1950 tzv. Zhořeleckou smlouvou.

Další tzv. východní smlouvou se stala čtyřmocenská dohoda o Berlínu podepsaná 3. září 1971 ministry zahraničí SSSR, USA, Francie a Velké Británie. Stala se základem dalšího vzájemného soužití v Berlíně až do sjednocení Německa. Smlouva potvrdila odpovědnost čtyř mocností za Berlín, na jehož tehdejším postavení se nemělo nic měnit, pokud se o tom mocnosti nedohodnou. Východ slíbil, že zajistí a zlepší přístupové cesty do západního Berlína. Na druhé straně Západ akceptoval, že západní Berlín není součástí SRN, nicméně Východ uznal, že mezi SRN a západním Berlínem existují zvláštní vztahy, takže SRN má například právo na mezinárodním poli západní Berlín zastupovat apod.

Mezitím v roce 1972 došlo k dramatické politické zápletce spojené s politikou Brandtovy vlády. Zatímco vláda východní politiku obhajovala jako realistický přístup, který přispěje ke zlepšení vztahů, k rozvoji kulturních a obchodních kontaktů, z nichž budou mít prospěch i Němci žijící na Východě, opozice obviňovala vládu z laciného výprodeje německých zájmů.

Z vládní koalice postupně dezertovali někteří členové FDP, pro něž byl Brandt příliš nalevo, dále lidé blízcí vyhnancům z východu, kteří nedokázali přenést přes srdce, že se SRN vzdává naděje na možné budoucí změny statu quo. Počet hlasů vládnoucí koalice se ve spolkovém sněmu ztenčil tak, že proti 249 vládním poslancům stálo 247 poslanců opozice. Toho využila CDU/CSU, která – při vědomí, že se očekávají další dezerce – požádala spolkový sněm o vyslovení konstruktivní nedůvěry vládě. Pokud by při takovém hlasování vyslovila vládě nedůvěru většina poslanců, automaticky by se stal kancléřem kandidát opozice, kterým byl Rainer Barzel. Tento útok opozici nevyšel, protože při tajném hlasování kdosi z opozičního tábora přeběhl na stranu SPD a FDP. Celou situaci jsem kdysi popsal v článku Když poslanci mění dresy.

Parlamentní pat, který následně vznikl dezercí dalšího poslance, takže ve spolkovém sněmu vznikl naprosto vyrovnaný poměr sil 248 proti 248 hlasům, se vyřešil předčasnými volbami v listopadu 1972. Vítězem se – poprvé v historii – stali sociální demokraté SPD (45,8%) spolu s FDP (8,4%), na CDU/CSU zbylo 44,9 procent hlasů.

Výsledek voleb přinesl důkaz, že východní politika mezi občany SRN získala podporu, takže následovaly další rychlé kroky. Krátce po volbách 21. prosince 1972 se podepsala Smlouva o základech vztahů mezi SRN a NDR, přičemž pod jejím textem nejsou podpisy vysokých vládních činitelů, ale těch, kteří ji vyjednávali: ministerského úředníka a pozdějšího velvyslance NDR v Bonnu Michaela Kohla a Egona Bahra, státního tajemníka kancléřského úřadu. Tím nejdůležitějším článkem byl závazek vzájemného respektování teritoriální integrity a suverenity obou států.

Na Československo jako partnera východní politiky došlo až v roce 1973, když 11. prosince 1973 Willy Brandt a Walter Scheel na jedné straně a Lubomír Štrougal a Bohuslav Chňoupek na straně druhé podepsali v Praze Smlouvu o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německa. Už její název zaslouží pozornost. V českých médiích běžně používaný název Německá spolková republika NSR se zde mění na Spolkovou republiku Německa SRN (nikoli Německo, to přišlo až o dvacet let později).

Smlouva, která opakuje formulace z předchozích východních smluv o spolupráci, nepoužití síly a neporušitelnosti či nedotknutelnosti hranic, obsahuje důležitý článek o Mnichovské dohodě z roku 1938. Ten, kdo tlačil na uzavření smlouvy a v závěrečné fázi svým stanoviskem přiměl obě strany, aby se nějak dohodly, byla sovětská diplomacie. Její tlak jak na českou, tak na německou stranu nakonec vyústil v kompromisní formulaci, o čemž pojedná příští kapitola.

Sovětská strana na uzavření smlouvy trvala, protože dohoda s Prahou byla součástí celkové koncepce vedoucí ke Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě zakončené v roce 1975 podpisem Závěrečného aktu. Ten obsahoval deklaraci deseti zásad pro vztahy mezi zúčastněnými státy rozdělených do tří košů. První koš se zabýval politickými otázkami, druhý hospodářskou spoluprací, třetí se týkal lidských práv.

Henry Kissinger v knize Umění diplomacie napsal: „I při svém obrovském a rostoucím nukleárním arzenálu (Kreml) požadoval jakousi formuli posvěcující jeho zisky právě od zemí, jimž po desetiletí vyhrožoval a vykazoval na smetiště dějin. V tomto smyslu se konference o bezpečnosti stala Brežněvovou náhražkou za mírovou smlouvu s Německem, již se Chruščovovi nepodařilo vymámit pomocí berlínského ultimáta, a slavnostním potvrzením poválečného statu quo. (…) Nejvýznamnějším ustanovením Helsinských dohod se stal takzvaný třetí koš, který se týkal lidských práv. Třetí koš měl sehrát významnou roli v dezintegraci sovětské satelitní sféry a stal se oporou pro všechny bojovníky za lidská práva…“ (Kissinger, Henry: Umění diplomacie. Od Richelieua k pádu Berlínské zdi. New York 1994, český překlad Prostor 1996, str.792-793.)

Brandtova východní politika byla v době svého vzniku silně kritizovaná jako kapitulace před Sovětským svazem a jako zrada národních zájmů. Brandt se po podpisu moskevské dohody obhajoval, že „touto smlouvou nebylo ztraceno nic, co nebylo promrháno už dávno předtím“, s nepřímým odkazem na skutečnost, že západní mocnosti již dříve bez většího odporu akceptovaly realitu východoněmeckého státu i berlínské zdi. Dějiny ukázaly, že realistický přístup k zahraniční politice respektující aktuální rozložení sil a zájmů je pro soužití v globalizovaném světě prospěšnější než dogmatické setrvávání na vývojem překonaných a ideologicky založených postojích.

6. Jak to bylo s tzv. pražskou smlouvou z roku 1973?

Podíváme-li se na časový průběh přijímání východních smluv na začátku 70. let, pak vidíme, že tzv. Pražská smlouva stojí až na konci tohoto procesu. Byla podepsána v prosinci 1973, tedy tři roky poté, co se v roce 1970 SRN dohodla se Sovětským svazem a s Polskem, dva roky poté, co čtyřmocenská dohoda v rámci nové východní politiky stabilizovala situaci v Berlíně a rok poté, co dva německé státy podepsaly smlouvu o základech vzájemných vztahů.

Některé prameny říkají, že dohoda s Československem nebyla pro SRN prioritou. Pro SRN bylo nejdůležitější dohodnout se v Moskvě, protože tam se rozhodovalo také o zahraniční politice jejích satelitů. Jenomže Sovětský svaz měl zájem, aby byl smluvně ošetřen status quo a výsledky druhé světové války v celé Evropě, včetně Československa, což zahrnovalo německý postoj k Mnichovské dohodě z roku 1938, jejíž neplatnost deklarovaná již za druhé světové války měla různé interpretace. Proto SSSR tlačil na obě smluvní strany, aby se nějak dohodly.

Šlo o to, zda její neplatnost jako dokumentu vnucenému československému státu pod pohrůžkou síly začala v září roku 1938 „ex tunc“ nebo až v březnu 1939 „ex nunc“, když Hitler obsadil českomoravskou část Československa, a tím tuto dohodu porušil a zneplatnil. Každá ze zvolených variant výrazným způsobem ovlivňuje a mění pohled na případné spory v řadě komplikovaných a závažných otázek (občanství, majetkové nároky a náhrada, platnost právních aktů na daném území apod.).

S výjimkou Velké Británie, která si vzhledem ke své koloniální minulosti nemohla dovolit přihlásit se ke zneplatnění smlouvy ex tunc, signatáři Mnichovské dohody Francie a Itálie, jakož i Sovětský svaz a další státy se ve věci neplatnosti Mnichovské dohody vyjádřily v souladu se stanoviskem Československa ex tunc, nikoli však Německá spolková republika, která sice uznávala její neplatnost, ale až od okamžiku, kdy jí Hitler porušil.

Diplomatická jednání o normalizaci vztahů mezi tehdejší SRN a Československem probíhala už v šedesátých letech. Výsledkem bylo zřízení obchodního zastupitelství v Praze v šedesátých letech. Pokud vím, tak tehdy byly ještě ve hře otázky válečných reparací, majetkového vyrovnání a náhrady škod, při nichž se proti sobě stavěly náhrady za škody způsobené německou okupací a majetek, který zde zůstal po odsunutých Němcích. Ale tuhle historii přenechávám do pera odborníků specialistů.

První sondážní rozhovory, které měly vést k uzavření Smlouvy o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německa začaly v Praze v červnu 1972. Československou stranu zastupoval náměstek ministra zahraničí, zeť prezidenta Svobody Milan Klusák. Proti němu stál zkušený diplomat státní tajemník západoněmeckého ministerstva zahraničí Paul Frank.

Ve svých stylizovaných memoárech „Dešifrované poselství“ („Entschlüsselte Botschaft“) Paul Frank popisuje první setkání s Milan Klusákem. Už při prvním kole vyjednávání po pouhých deseti minutách přišel Milan Klusák s požadavkem vyhlásit Mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku, včetně všech důsledků z toho plynoucích. Paul Frank na to ironicky odpověděl: „Ano, souhlasím s Vámi, ale žádám také, aby ve smlouvě bylo k tomuto požadavku přidáno prohlášení, že v roce 1415 nebyl Jan Hus upálen jako kacíř. Osobně mi na tom záleží, protože pocházím z Kostnice.“

Po dvou kolech sondážních rozhovorů v Praze a v Bonnu, kde se nedosáhlo žádného pokroku, ministerského byrokrata Klusáka vystřídal Jiří Götz, člověk z aparátu KSČ, který přešel na ministerstvo. Přes nálepku aparátčíka, kterou zmiňuje i Paul Frank (Götz - KP-Funktionär), si u profesionálního diplomata Franka Jiří Götz získal respekt.

Zde mohu posloužit svoji vlastní – byť dnes už jen velice mlhavou – vzpomínkou. Jako redaktor televizního zahraničního zpravodajství jsem se někdy v roce 1974 zúčastnil pravidelného brífinku v Černínském paláci, na němž Jiří Götz ještě před tím, než odešel velvyslancovat do Bonnu, o smlouvě informoval. Bohužel jsem si tehdy nedělal poznámky, ale pamatuji se na některá jeho slova, která dnes mohu jen parafrázovat:

„Seděli jsme proti sobě, oba jsme věděli, že se musíme nějak dohodnout, protože to bylo zadání, které se muselo splnit. Dali jsme stranou veškeré majetkové záležitosti, protože tak bychom smlouvu nikdy neuzavřeli. Kromě toho jsem věděl, že v Bonnu znají všechna naše stanoviska a interní informace z předchozích jednání, včetně našeho výpočtu reparací a dalších materiálů, které do Německa vynesl pracovník našeho ministerstva emigrovavší po srpnu 1968 do západního Německa.“

Jiří Götz tehdy vyprávěl, jak na návrhu formulace textu v článku jedna o Mnichovské dohodě, který se později příliš neměnil, se víceméně dohodli při diskusi v restauraci. Frank ji zapsal na ubrousek, který, když se smlouva podepisovala, Jiřímu Götzovi při závěrečné recepci jako upomínku věnoval.

Tuhle historku popisuje i Frank ve své knize, navíc s místním určením. Odehrála se v Bad Godesbergu v Hotelu Rheinland. Když Jiří Götz přišel s kompromisním návrhem, který opustil původní československý požadavek „neplatná od samého počátku,“ a navrhl německý výraz „nichtig“, v českém překladu „nulitní“, Paul Frank v knize napsal: „Každý student ve druhém semestru věděl, že „Nichtigkeit“ znamená neplatnost od počátku a tak bylo zmobilizováno pět právníků, kteří přišli se záchrannou formulací: Mnichovská dohoda bude ve smlouvě označena za nulitní „podle této smlouvy“, čímž se její platnost její nulity „nach Massgabe des Vertrages“ omezuje.“ Uvedenou formulaci pak v restauraci Frank napsal na známý ubrousek, který však ve Frankově podání vystupuje jako ubrus.

Kromě prvního článku smlouvy byl pro československou stranu důležitý i text preambule, na němž československá strana trvala: „uznávajíce, že mnichovská dohoda z 29. září 1938 byla Československé republice vnucena nacistickým režimem pod hrozbou síly.“ Samotný článek jedna uzavřené smlouvy o nulitě byl kompromisem, který však i nadále byl předmětem výkladového sváru.

Projevilo se to již krátce po podpisu dohody, když ministr Chňoupek do důvodové zprávy pro parlament napsal, že přijaté ustanovení „vyjadřuje původní čs. požadavek na uznání neplatnosti mnichovské dohody ze strany NSR od samého počátku.“ Německá strana pak protestovala zejména proti tvrzení, že smlouva „potvrzuje čs. svrchovaná práva nad obyvatelstvem na území odtrženém v důsledku mnichovské dohody, které právně nikdy nepřestalo být součástí ČSR.“

Různice panovaly také kolem českého překladu Bundesrepublik Deutschland. Pro tehdejší západoněmecký stát se u nás běžně užíval název Německá spolková republika. Tento překlad zavedla ČTK v roce 1949 a od té doby se v médiích i v oficiálních dokumentech mluvilo buď o západním Německu nebo o NSR. Při jednání o pražské smlouvě německá strana žádala, aby česká strana použila přesnější překlad: Spolková republika Německo. Protože tato verze vycházela vstříc koncepci jednoho jednotného Německa a česká strana v duchu tehdejší zahraniční politiky respektovala existenci dvou německých států, do překladu smlouvy se dostal název „Spolková republika Německa“, v němž genitiv zeměpisného názvu odkazoval na to, že SRN je jen jedním státem na německém území. Od té doby se zkratka SRN a název Spolková republika Německa používaly jen v oficiálních dokumentech, v médiích se nadále psalo o Německé spolkové republice a NSR.

To vše se změnilo v roce 1990, kdy česká média – včetně Rudého práva – začala používat zkratky SRN a názvu Spolková republika Německo, již bez koncového „a“. Spory o český překlad Bundesrepublik Deutschland zanikly říjnem roku 1990 po vzniku jednoho jednotného německého státu, nicméně zkratka NSR čas od času v českých médiích setrvačností ještě setrvávala.

7. Jak se vyvíjely česko-německé vztahy po roce 1989?

Bylo to deset dnů poté, co se sešli ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Hans-Dietrich Genscher a den před Štědrým den symbolicky přestříhávali drátěný plot mezi SRN a Československem. Od toho data se také odvíjí debata o historii a interpretaci poválečného vysídlení německého obyvatelstva, kterou odstartoval právě Václav Havel. Veřejnost sice neznala Havlovu korespondenci s německým prezidentem von Weizsäckerem, v níž Havel po udělení Mírové ceny německých knihkupců napsal: „Já osobně – právě tak jako mnoho mých přátel – odsuzuji vyhnání Němců po válce. Vždycky se mi to zdálo jako nanejvýš nemorální čin, který uškodil nejen Němcům, ale snad ještě ve větší míře Čechům.“ Nicméně von Weizsäcker tento citát s Havlovým svolením zveřejnil ve svém vánočním projevu 1989.

Ještě před prezidentskou volbou Václav Havel, stále ještě jako soukromá osoba, v televizním rozhovoru s Martou Skarlandtovou 23. prosince na jeden z diváckých dotazů odpověděl: „Já si myslím, že hranice Československa by se neměly měnit. Myslím si, že by se sem nikdo z odsunutých neměl vracet, ale myslím si, že jsme povinni se Němcům, kteří byli odsunuti po druhé světové válce, omluvit. Protože to byl akt velmi tvrdého zbavení několika miliónů lidí jejich domovů a bylo to vlastně zlo, které bylo odplatou za předchozí zlo. A já myslím, že budeme-li na zlo odpovídat zlem, budeme to zlo jenom dál a dál prodlužovat. A to je ovšem, znovu opakuji, můj privátní názor. K čemu se dopracují zákonodárné sbory, vláda, odborné komise, veřejnost, je druhá věc.“

Havlova omluva byla na světě, byť šlo o vyjádření soukromé osoby, které ještě nemělo posvěcení vládní či státní funkce. Nemám povědomost o tom, že by výzvu k omluvě, jak ji vyjádřil v televizním rozhovoru, opakoval co by úřadující prezident. Svůj názor zřejmě ponechal na zvážení „zákonodárným sborům, vládě, odborným komisím.“ Nicméně jeho přesvědčení, že je třeba narovnat československo-německé vztahy, se odrazilo i v linii, kterou nastoupila československá zahraniční politika.

V počátečních měsících účinkování v prezidentském úřadu se Havel snažil podtrhovat historické změny veřejnými gesty, o nichž předpokládal, že mohou mít dějinotvornou úlohu. Tak tomu bylo při projevu z balkonu Kinského paláce na Staroměstském náměstí 25. února 1990 po návratu z USA, když oznámil, že tzv. Vítězný Únor „byl puč a žádné slavné vítězství reakce nad pracujícím lidem.“

O něco podobného se pokusil 15. března 1990, když v den výročí německé okupace z roku 1939 pozval na Hrad západoněmeckého prezidenta Richarda von Weizsäckera, jehož v projevu uvítal kromě jiného slovy: „Před jedenapadesáti lety sem nepozván vtrhl nepřítel. Dnes tu je na naše pozvání přítel.“ O omluvách se tady nemluvilo, jen o nepřípustnosti kolektivní viny. Na jedné straně Václav Havel: „přijmout ideu kolektivní viny a kolektivní odpovědnosti znamená vědomě či bezděky oslabovat vinu a odpovědnost individuální.“ Na straně druhé Richard von Weizsäcker: „Záleží na lidech. Vina stejně jako nevina nikdy není kolektivní, ale osobní. Ale společně neseme odpovědnost za to, co jsme z minulosti do současnosti zdědili.“

Vzdáleně se k česko-německých vztahům Václav Havel vyjádřil například v zahajovacím projevu Salcburských hudebních slavností 26. července 1990: „Tak či onak jsme se tu provinili mnozí. Nemůže nám však být odpuštěno a nemůže být v našich duších mír, pokud se ke svému provinění aspoň nedoznáme.“

Ovšem realizace nové zahraniční politiky byla předmětem aktivit vlády a federálního ministerstva zahraničí. Nového ministra Jiřího Dienstbiera a jeho nejbližší kolegy (Jaroslav Šedivý, Luboš Dobrovský) však začátkem roku 1990 zaměstnávala především otázka co nejrychlejšího odchodu sovětských vojsk z Československa a budoucnost Varšavské smlouvy. Podle mého názoru v prvních měsících po listopadu 1989 stály československo-německé vztahy (kromě debat o Havlově omluvě a Sudetoněmeckém landsmanšaftu – viz zvláštní kapitolu) poněkud stranou zájmu zahraniční politiky a na pořad dne se vrátily až po sjednocení Německa.

Výsledkem diplomatických jednání byla nová smlouva „o dobrém sousedství a přátelské spolupráci“ mezi již sjednoceným Německem a ještě nerozděleným Československem, parafovaná na podzim 1991 a podepsaná 27. února 1992.

Týden po podpisu smlouvy 5. března deník Rudé právo zveřejnil obsáhlý redakční materiál s názvem „Jak se rodila smlouva,“ který tvrdě zkritizoval přípravu a výsledek jednání se SRN. Zrekapituloval některé výhrady, jež se už od podzimu začaly objevovat na politické scéně a v médiích. Je vysoce pravděpodobné, že deník Rudé právo a také politická opozice získávaly kritické argumenty od expertů a profesionálních diplomatů, které nový režim odstavil na vedlejší kolej.

Novému vedení ministerstva zahraničí se vyčítalo, že Československo nevyužilo bouřlivé a nepřehledné situace probíhajících změn v sousedním Německu, a že se – podobně jako Polsko – nezúčastnilo jednání o smlouvě 2+4 (viz předchozí kapitoly). Argumentům, kterými později Jiří Dienstbier a jeho náměstek Jaroslav Šedivý neúčast na jednání 2+4 vysvětlovali, nelze upřít validitu. Zatímco Poláci chtěli znovu potvrdit platnost svých západních hranic, tedy zopakovat to, co vlastně už bylo ve smlouvě 2+4, a co se promítlo do již dříve uzavřených smluv, náš požadavek na potvrzení neplatnosti Mnichovské smlouvy od samého počátku, který by šel nad rámec kompromisu z roku 1973, měl jen malou šanci na prosazení; čtyřem mocnostem, které vzhledem k bouřlivému a živelnému vývoji událostí měly zájem na tom, aby vzniklá situace byla co nejrychleji vyřešena, by československý požadavek jen zkomplikoval jejich situaci a nebylo vůbec jasné, zda by získal jejich podporu. Nehledě na to, že jeden ze čtyřky – Velká Británie – náš „mnichovský“ požadavek již dříve odmítl.

Kromě výtky, že se nedosáhlo pokroku v otázkách spojených s Mnichovskou dohodou a s odškodněním válečných obětí, se kritika zaměřila na dvě citlivá místa v textu nové československo-německé smlouvy. Ta se z dosud platných šesti stručných článků rozrostla v roce 1992 na třicet pět článků podrobně mapujících jednotlivé okruhy spolupráce; od podpory míru a bezpečnosti přes hospodářství, vědu, kulturu, vzdělání až po péči o hroby na cizích územích.

Tím prvním citlivým místem byla preambule smlouvy, která na jedné straně potvrzuje platnost smlouvy z roku 1973, tedy včetně dosaženého kompromisu ve věci nulity Mnichovské dohody, na straně druhé se tu však nově objevuje slovo vyhnání. Konkrétně ve formulaci: „vědomy si četných obětí, které si vyžádalo panování násilí, válka a vyhnání, a těžkého utrpení, které bylo způsobeno mnohým nevinným lidem.“

Tím se prolomilo tabu, které v Československu od konce války platilo, podle něhož odchod německého obyvatelstva z Československa, ať už živelný a násilný nebo později spořádaně organizovaný, se vždy označoval jako „odsun“, možná „vysídlení“ nebo „transfer“, ale nikdy ne jako „útěk“ a „vyhnání“, jak ho běžně pojmenovává německá historiografie a politika. Věta v preambuli smlouvy výslovně neříkala, kdo koho vyhnal; v jistém smyslu by se „vyhnání“ mohlo použít také na exodus českého obyvatelstva po záboru Sudet v roce 1938, nicméně už samotný výskyt slova vyhnání, v Německu používaného pro odsun tří milionů Němců z Československa po roce 1945, vyvolal u části obyvatel a některých politiků pobouření.

Druhou kritickou výtkou, o níž se hodně diskutovalo, byla expertní námitka proti článku 3 smlouvy, jenž v české verzi zní: „Smluvní strany potvrzuji mezi nimi existující státní hranice“ a německá verze má tuto podobu: „Die Vertragsparteien bestätigen die zwischen ihnen bestehende Grenze.“ Už na podzim 1991, po parafování smlouvy, Rudé právo rozvířilo debatu o tom, že německá verze měla použít namísto „bestehende Grenze“ přesnější výraz „bestehende Staatsgrenze,“ tedy nikoli „existující hranice“, ale „existující státní hranice.“

Experti poukazovali na to, že v roce 1973 Spolkový ústavní soud vyjadřující se k žalobě bavorské vlády na neústavnost smlouvy mezi SRN a NDR z roku 1972, rozhodl, že výraz „bestehende Grenze“ ve smlouvě o základech vztahů mezi SRN a NDR je možné chápat jako hranice „podobné těm, které jsou mezi spolkovými zeměmi SRN“. Českému čtenáři Rudého práva se tak naznačovalo, že československo-německá hranice ve smlouvě nemá povahu státních hranic, ale že se rovná hranicím mezi jednotlivými spolkovými zeměmi – Landesgrenze.

Český mýtus o hranicích, které podle vzájemné smlouvy nejsou státními hranicemi, ale hranicemi zemskými, mýtus přikrmovaný svědectvími o nápisech v Bavorsku, byl na světě a bohužel přežívá do dnešních dnů. Přitom právnická klička rozsudku německého ústavního soudu, vymyšlená pro záchranu ústavnosti procesu uzavírání východních smluv v 70. letech, vycházela z podrobného a víceznačného výkladu pojmu „Grenze“, podle něhož tento výraz má rozmanitý právní význam, mohou to být správní hranice, demarkační hranice, hranice sfér vlivu, hranice platnosti použití ústavy, hranice Německé říše z 31. prosince 1937, státoprávní hranice, které vymezují společný stát, jakož i hranice uvnitř státu. Že střechový výraz „Grenze“ zahrnuje také označování státních hranic, se při citacích uvedeného rozsudku v Rudém právu a také v parlamentních diskusích zapomnělo uvádět (viz přesné znění citace pod čarou.)

Důkaz o tom, že problém „Grenze“ „Staatsgrenze“ byl víceméně uměle vytvořený, dokládají jednak jiné mezinárodní smlouvy uzavírané Německem, v nichž výraz „Grenze“ se běžně používá pro označení státních hranic; je tomu tak nejen v textu tzv. východních smluv ze 70. let, ale i v německo-polské smlouvě o hranicích Odra/Nisa z roku 1990. Kromě toho nová Česká republika později se SRN uzavřela řadu smluv počínaje dohodami o hraničních přechodech a režimu na státních hranicích, včetně smlouvy o společných státních hranicích z roku 1997, v níž se výraz státní hranice objevuje v obou verzích, tedy i v německé verzi jako „Staatsgrenze.“

(DODATEK 9.9.2019 - Jak jsem dnes zjistil, web www.jurion.de, na němž bylo možné vyhledat uvedenou smlouvu v německé verzi, převzala společnost Wolters Kluver - mimochodem vlastník také našeho ASPI. Přístup k dokumentu jen po registraci).

Daniel Kaiser v knize Prezident, Václav Havel 1990-2003 věnoval jednu kapitolu česko-německým vztahům s výmluvným názvem: „Německo: Lekce z reálpolitiky“ . O smlouvě z roku 1992 se zde píše: „Československo-německá smlouva o přátelství skončila remízou: neobsahovala ani tlustou majetkoprávní čáru, ani odškodnění obětí nacismu, ani žádný konkrétní vstřícný krok vůči odsunutým českým Němcům.“ Kapitola popisuje kromě jiného zklamání prezidenta z vývoje vzájemných vztahů, při němž vstřícné kroky české strany ne vždy byly honorovány podobným způsobem z Německa.

Českou veřejnou debatu v první polovině 90. let ovládala otázka přehodnocování historie ve vztahu k poválečným událostem. Kdysi tabuizovaná témata prožívala konjunkturu. Otevírání temných stránek poválečného odsunu na jedné straně přitahovalo zájem médií, na straně druhé je česká veřejnost přijímala s nelibostí, stejně jako Havlovu omluvu, které se kladlo za vinu, že vedení sudetoněmeckých krajanských spolků se po roce 1989 zaktivizovalo a znovu se přihlásilo se svými požadavky na odškodnění a na právo na domovinu.

Kaiser popisuje, jak se Václav Havel pokoušel přimět kancléře Helmuta Kohla k oživení česko-německých vztahů po stagnaci, k níž došlo po rozdělení Československa a vytvoření českého státu v lednu 1993. Kohl však neměl zájem v dialogu pokračovat, vymlouval se na blížící se volby, před nimiž prý bude obtížné cokoli prosadit. Kohl si zřejmě byl vědom potenciálu Svazu vyhnanců ve voličské základně křesťanských demokratů. Věděl, že už smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci s Československem z roku 1992 byla nelibě přijímána lidmi ze Sudetoněmeckého landsmanšaftu, což by se při dalším jednání s Českou republikou mohlo opakovat. Když ani po podzimních volbách 1994 se na německé straně nic nepohnulo, přešla česká diplomacie do ofenzívy, při níž Václav Havel měl jako osoba v zahraničí známá a stále ještě respektovaná sehrát významnou úlohu.

Stalo se tak v únoru 1995, když Václav Havel využil vyzvání k účasti na „Proslovech o Německu“ (Reden über Deutschland) organizovaných německým vydavatelstvím Bertelsmann, a připravil si projev, který přednesl 17. února 1995 v pražském Karolinu. Aniž změnil svůj postoj k poválečnému odsunu a dvakrát použil slovo vyhnání, rozhodl se uzavřít ze své strany debatu komplexním stanoviskem, v němž shrnul vše, co si myslí o dějinách a vzájemných vztazích s Německem. Byl to jeden z jeho významných státnických projevů.

Havel v něm rozhodně odmítl názory ozývající se ze sudetoněmeckých kruhů a zpochybňující pozitiva vzniku a existence československého státu před druhou světovou válkou. Promluvil zde o „fatálním selhání velké části našich občanů německé národnosti, kteří před demokracií, dialogem a tolerancí dali přednost diktatuře, konfrontaci a násilí.“ Zdůraznil, že „zlo odsunu bylo jen smutným vyústěním zla, které mu předcházelo. O tom, kdo první vypustil z láhve džina skutečné nacionální nenávisti, nemůže být sporu.“ Pokud má česká strana svůj díl odpovědnosti za konec česko-německého soužití v českých zemích, „pak musíme v zájmu pravdy říct, že jsme se sice nechali nakazit zákeřným virem etnického pojetí viny a trestu, že jsme však tento virus - aspoň v jeho moderní ničivé podobě - do naší země nepřinesli.“

Havel zde také prohlásil, že „naše republika nikdy nebude jednat o revizi jejich výsledků (druhé světové války – mš), o jakémkoli zásahu do kontinuity svého právního řádu, o jakémkoli způsobu opravování historie na úkor současníků.“ Přičemž o těch, kteří byli „od nás kdysi vyhnáni či vystěhováni“ řekl, že jsou kdykoli vítáni „jako hosté, kteří ctí kraje, kde žily generace jejich předků, kteří pečují o místa, s nimiž se cítí být svázáni, a kteří přátelsky spolupracují s našimi občany.“

Byl to jeden z mála projevů, který našel pozitivní ohlas u všech politických stran s výjimkou extrémistů. Pochválil ho i Václav Klaus, zazněl prý v pravý čas (Jan Kalvoda ODA) a prezident prý hovořil tak, jak měl hovořit od počátku (Jaroslav Ortman Levý blok).

Daniel Kaiser v již zmiňované knize Prezident Václav Havel 1990-1993 popsal, jak pět let jednání s Helmutem Kohlem Havlovi „přineslo poznání, že na ostentativním přátelství a osobních sympatiích se dá v mezinárodní politice stavět stejně málo, jako v politice domácí (…) Se svým pojetím politiky jako aplikované mravnosti tu zřetelně pohořel (…) Otevřeně to Havel nikdy nepřiznal, námaha, kterou později na česko-německé narovnání vynaložil, projev z Karolina i jeho privátní poznámky a texty z té doby ho ale „usvědčují“ v tom smyslu, že si svou chybu uvědomil a svědomitě ji odpracovával tak dlouho, až ji odpracoval.“ (Kaiser, Daniel: Prezident, Václav Havel 1990-2003. Nakladatelství Paseka 2014, str. 166).

P.S. V zájmu úplnosti je třeba dodat, že měsíc po Havlově projevu sto pět intelektuálů, novinářů, studentů a dalších veřejně činných občanů z Česka i Německa 28. března 1995 podepsalo společné prohlášení „Smíření 95 mezi Čechy a sudetskými Němci,“ jehož iniciátory byli Bohuslav Doležal a sudetoněmecký historik Rudolf Hilf. Jedno z četných gest bez politického dopadu a většího ohlasu v široké veřejnosti.

P.P.S. Citace z rozhodnutí německého Ústavního soudu, které pojednává o významu pojmu „hranice“ a které bylo zneužito k rozšíření fámy, že československo-německá smlouva z roku 1992 nedefinuje naše vzájemné hranice jako státní hranice. Urteil des Bundesverfassungsgericht vom 31.07.1973 zum Grundlagenvertrag zwischen der BRD und der DDR

„Es gibt Grenzen verschiedener rechtlicher Qualität: Verwaltungsgrenzen, Demarkationsgrenzen, Grenzen von Interessensphären, eine Grenze des Geltungsbereichs des Grundgesetzes, die Grenzen des Deutschen Reiches nach dem Stand vom 31. Dezember 1937, staatsrechtliche Grenzen und hier wiederum solche, die den Gesamtstaat einschließen, und solche, die innerhalb eines Gesamtstaates Gliedstaaten (z. B. die Länder der Bundesrepublik Deutschland) voneinander trennen. 

8. Co obsahuje Česko-německá deklarace?

Projevilo se to v prohlášení německého ministra zahraničí Klause Kinkela, které přednesl ve Spolkovém sněmu 17. března 1995 . Na jedné straně se Kinkel přihlásil k bezpráví, které Němci způsobili Čechům. Na straně druhé vyzval českou vládu, aby projevila porozumění pro „zraněné právní cítění“ sudetských Němců.

Vzhledem k tomu, že ve stejné době, tedy v březnu 1995, předseda vlády Václav Klaus v Rakousku prohlásil, že sudetoněmecká otázka je od roku 1945 uzavřená minulost, a český Ústavní soud v kauze Dreithaler potvrdil platnost tzv. Benešova dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, naděje na rychlé uzavření nějaké dohody nebyla velká. Nehledě na tehdy panující chladný vztah mezi kancléřem Helmutem Kohlem a českým premiérem Václavem Klausem, jehož počátky se datovaly od jejich prvního, ne příliš povedeného setkání v září 1993 v Budapešti u příležitosti konference evropských konzervativních stran sdružených v Evropské demokratické unii (EDU).

Jednání, které se vedlo na úrovni náměstků ministrů zahraničí, bylo dlouhou dobu obestřeno tajemstvím. Jedním z východisek byl návrh ministra zahraničí Josefa Zielence na založení Fondu česko-německé budoucnosti, do něhož by přispěla německá spolková vláda, a který by byl určen i pro humanitární pomoc českým obětem nacismu a tím by se dosáhlo jakés takés závěrečné tečky poválečného vyrovnání.

Slepou uličku měl překonat dokument ve formě Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, na jehož podobě se dlouhé měsíce pracovalo, aniž byla veřejnost informována. V lednu 1996 jednání přešlo z úrovně náměstků na úroveň ministrů. Josef Zieleniec tehdy obvinil německou stranu z komplikací, protože chtěla měnit formulace textu zabývajícího se minulostí. Ministr Kinkel se bránil tím, že si dohodu přeje, ale nemůže se vzdát závazků spolkové vlády vůči sudetským Němcům.

Není účelem tohoto textu popisovat všechny peripetie a politické zápletky, které se kolem přijímání Česko-německé deklarace odehrávaly. Deklarace se stala předmětem ostré kritiky na obou stranách hranice. V Česku ze strany opozice, která obviňovala vládu z výprodeje českých zájmů, v Německu ze strany sudetských Němců, vyhnaneckých svazů a politiků s nimi spojených. Že byla nakonec deklarace přijata, bylo spíše ku prospěchu české strany, přestože ze svého pohledu musela slevit ze svých požadavků více, než její partner; také on však musel ustoupit, například ve věci aktivní podpory sudetských Němců.

Nerovnost našich vzájemných vztahů při přijímání deklarace se odvozovala nejen od rozdílné velkosti a politické síly obou zemí, ale také od různého stupně zájmu o uzavření dohody. Jak ukázaly průzkumy veřejného mínění, pro většinu německých obyvatel – a tím také pro jejich politickou reprezentaci – německo-české vztahy nepředstavovaly žádný problém, který bylo nutné řešit. Stav, jenž existoval před deklarací, byl považován za uspokojivý, a proto nebyl zájem na něm něco měnit. Dlouhou dobu to okatě dával najevo právě kancléř Kohl. Že se na podzim roku 1996 nakonec za deklaraci postavil, se dá vyložit i tak, že chtěl dostát své roli budovatele velkolepého evropského projektu, v jehož grandiózní stavbě bylo třeba mít také jako jednu z cihliček bezkonfliktní česko-německé vztahy.

V této souvislosti je zajímavé svědectví tehdejšího náměstka ministra zahraničí Alexandra Vondry, podle něhož urovnání vzájemných česko-německých vztahů bylo jednou z podmínek, kterou Američané vyžadovali pro svůj souhlas s přijetím České republiky do Severoatlantického paktu NATO.

Ještě před podpisem Deklarace se odehrál pokus o její torpédování, když text Deklarace začátkem prosince 1996 unikl do německých a později i českých médií. Autorství indiskrece se připisovalo sudetoněmeckým aktivistům, kteří doufali, že to vyvolá v české politické scéně negativní reakce, které zabrání schválení dokumentu českým parlamentem. Jenže v té době 3. prosince oba šéfové vlád Helmut Kohl a Václav Klaus po setkání v Lisabonu během summitu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) oznámili své odhodlání skončit jednání o Deklaraci do konce roku a víceméně jejich zásluhou byl předjednaný text deklarace dotažen do konce.

Česko-německá deklarace, kterou podepsali český předseda vlády Václav Klaus, německý spolkový kancléř Helmut Kohl a ministři zahraničí obou zemí v Praze dne 21. ledna 1997, je posledním velkým dokumentem zabývajícím se vztahy mezi Českou republikou a Německem, jejich minulostí i budoucností.

Text rozdělený do osmi článků má čtyřvětou preambuli, která odkazuje na smlouvu z roku 1992, bilancuje dějiny vzájemného soužití, přičemž „spáchané křivdy nelze odčinit, ale nanejvýš zmírnit, a při tom nesmí docházet k novým křivdám.“ Kromě toho vyslovuje podporu přijetí ČR do Evropské unie, které je společným zájmem a předpokladem „do budoucnosti zaměřeného usmíření.“

První článek se týká vzájemných vztahů, jejich dalšího rozvíjení v duchu dobrého sousedství a partnerství na základě společných demokratických hodnot. Ovšem tato „společná cesta do budoucnosti vyžaduje jasné slovo o minulosti, přičemž příčina a následek ve sledu událostí nesmějí být opomíjeny.“

V druhém článku se Německo přihlašuje k odpovědnosti za utrpení a křivdy způsobené českému lidu i za to, že „politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.“

Ve třetím článku vyslovuje česká strana politování nad utrpením a křivdami způsobenými „poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa“, ale také nad tím, že některé excesy nebyly kvůli zákonu č.115/1945 potrestány.

Ve čtvrtém článku se obě strany „shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti,“ což prakticky znamená, že „nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.“

Pátý článek potvrzuje práva menšin podle smlouvy z roku 1992. Šestý článek se týká hospodářské spolupráce. Sedmý článek oznamuje založení česko-německého fondu budoucnosti se vkladem 140 milionů DM z německé strany a 440 milionů Kč z české strany za účelem financování projektů společného zájmu, přičemž německá strana se zde přihlásila k odpovědnosti vůči obětem nacismu s tím, že projekty by měly být „ku prospěchu především obětem nacionálněsocialistického násilí.“

Osmý článek s odkazem na historické dědictví předpokládá zřízení česko-německého diskusního fóra, které by mělo navázat na výsledky práce česko-německé komise historiků a podporovat česko-německý dialog.

Pravděpodobně tím nejdůležitějším a nejdiskutovanějším bodem Česko-německé deklarace se stal čtvrtý článek, který deklaruje ochotu obou stran zaměřit své vztahy směrem k budoucnosti, a v němž se doslova praví, že obě strany „nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.“ Tento článek je svým způsobem klíčový a od té doby do dnešního dne bude ještě mnohokrát citován.

Do jisté míry odstranil strašidlo majetkových nároků hrozící kdykoli vyskočit na povrch a zkomplikovat vzájemné vztahy. V roce 1992 okruh problémů spojený s majetkovými nároky tehdejší smlouva jen „vyzávorkovala“, tj. zcela ho obešla; nyní v textu deklarace se obě strany přihlásily k tomu, že v zájmu „nezatěžování minulosti“ se „politickými i právními“, tedy i majetkovými otázkami už nebudou zabývat.

To samozřejmě popudilo Sudetoněmecké krajanské sdružení, jež vedlo proti deklaraci několik měsíců soustředěnou kampaň, kterou němečtí politici nemohli ignorovat. Byl si toho vědom i kancléř Kohl, jehož chování popsal Václav Klaus v bilančním článku k 20. výročí deklarace v Literárních novinách (únor 2017) takto:

„I po dvaceti letech nemohu dnes zamlčet své zklamání z tiskové konference bezprostředně po podepsání dokumentu. Kancléř Kohl dostal – evidentně předem připravenou – jako první otázku, jak je to s majetkovými nároky bývalých sudetských Němců. Nás, kteří jsme si mysleli, že jsme touto deklarací dosáhli nemalého úspěchu, vyvedla z míry jeho tvrdá, formálně sice správná, ale politicky celou deklaraci poškozující odpověď: to jsme neřešili.“

Ve skutečnosti to kancléř Kohl řekl zcela natvrdo: „Majetková otázka zůstává přirozeně otevřená“ (Die Eigentumsfrage bleibt natürlich offen). Měl k tomu své důvody. Nejen ty vnitropolitické spojené s obavou o přízeň voličských hlasy z vyhnaneckých kruhů, ale také kvůli německé doktríně aplikované na posuzování majetkových nároků. Kdyby spolková vláda smluvně potvrdila, že se vzdává majetkových nároků vůči České republice, mohlo by to – také na základě předchozích rozhodnutí německého ústavního soudu – vyvolat žaloby postižených osob, které by se s odškodněním obracely na spolkovou vládu. Takto se pouze ponechal prostor pro individuální žaloby, které však vláda dle deklarace nebude podporovat. Opoziční strany v Německu vyčetly Kohlovi, že se v Praze svým výrokem o majetkových otázkách choval jako slon v porcelánu, deník Frankfurter Allgemeine však jeho vystoupení schválil: „Jeho výrok o trvající otevřenosti majetkových nároků měl nicméně především ochránit spolkovou vládu před politickými a právními žalobami vyhnanců.“

Sudetoněmecké krajanské sdružení ústy svého předsedy Neubauera se nechalo slyšet, že "Pseudodohoda zakotvená v deklaraci nemá závaznou právní platnost, a nemůže tak učinit žádnou čáru za minulostí.“ V takové situaci se nelze divit bouřlivé rozpravě ve Sněmovně, která, než deklaraci schválila, jednala o ní čtyři dny 11.-14. února 1997.

Zvláště ze strany republikánů zde zaznívaly projevy, které – jak poznamenal tehdejší předseda vlády - „kdyby zazněly mimo tento sál, by byly předmětem trestního stíhání.“ Své polínko do ohně si přiložili i komunisté. Opoziční sociální demokrat Miloš Zeman navrhoval upravit deklaraci „uvozujícím stanoviskem“, které by de facto měnilo smysl deklarace. Nakonec se však vládnoucí koalici a jejímu šéfovi podařilo prosadit, že se poslanecká sněmovna spokojila s vládním výkladem uvedeným v důvodové zprávě předložené parlamentu. (Zde je přijaté usnesení, a tady výsledky hlasování: pro 131, proti 59, nepřítomni 3, zdrželo se hlasování 6)

Zhodnocení textu a významu Česko-německé deklarace přenechávám historikům, politologům a politikům. Připomenu jen některá události, které následovaly. Přijetí deklarace nervózní atmosféru ve vzájemných vztazích příliš neuklidnilo, naopak až do přijetí České republiky do Evropské unie napjaté vztahy pokračovaly. Zasloužilo se o to nejen sudetoněmecké krajanské sdružení podporované bavorskými politiky, které začalo zpochybňovat budoucí členství České republiky v EU odkazem na nedodržování norem právního státu ve věci tzv. Benešových dekretů (o tom ještě dále), ale někdy i reakce českých politiků populisticky využívajících protiněmeckou kartu.

Od ledna 1998 začaly pracovat instituce, jejichž vznik deklarace předpokládala. Byla ustavena osmičlenná správní rada Česko-německého fondu budoucnosti, v níž každá strana obsadila čtyři místa, a která dostala do vínku z německé strany přibližně 2,8 miliardy Kč a z české strany 400 milionů Kč. Hned na její první schůzi se rozhodlo, že největší část prostředků se věnuje humanitární podpoře českých obětí nacismu, z nichž každý mohl podle návrhu Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) a Federace židovských obcí v ČR počítat s podporou zhruba 25 tisíc Kč ročně.

Vytvořila se také koordinační rada Česko-německého diskusního fóra; debata o tom, kdo jí bude předsedat, se vyřešila tím, že čtyřicetičlennou radu budou řídit dva spolupředsedové – z české strany to byl na začátku Pavel Tigrid, s německé strany zahraničněpolitický koordinátor SPD Günter Verheugen.

Když německá strana začátkem února sdělila své nominace do koordinační rady, vyvolalo to na české straně pobouření, protože mezi německými dvaceti členy byli také šéf Svazu vyhnanců Fritz Wittmann a předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení Franz Neubauer. Nic nepomohlo vysvětlování, že Neubauer a „bavorská“ lobby bude mít v radě jen okrajový vliv, že zde většinu tvoří významní spolkoví politici, jakým byl například Günter Verheugen, bývalý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher (FDP), saský premiér Kurt Biedenkopf (CDU), nebo místopředsedkyně Spolkového sněmu za stranu Zelených Antje Vollmerová.

Do čela protestů proti Neubauerovi se postavil Miloš Zeman jako šéf nejsilnější opoziční politické strany. Zemanovy ostré výroky vyvolaly neméně ostrou reakci v Německu, zvláště když tehdejší předseda Sněmovny přirovnal Franze Neubauera k českému Miroslavu Sládkovi („Konstatuji, že bych protestoval stejně razantně, kdyby v diskusním fóru byl např. kolega Sládek, jako protestuji proti tomu, že v diskusním fóru je Franz Neubauer“). Radikální Zemanova kritika do jisté míry pramenila z populistické předvolební kampaně ČSSD před červnovými předčasnými volbami, které následovaly po pádu Klausovy vlády v roce 1997. Teprve volby v červnu 1998 a vnitropolitické události spojené se vstupem ČSSD do Strakovy akademie odsunuly téma Česko-německé deklarace do pozadí zájmu.

Po dvaceti letech existence obou institutů vytvořených deklarací lze konstatovat, že splnily a plní svoje poslání a jsou stále aktivní. Česko německý fond budoucnosti vyčlenil 90 milionů marek na podporu obětem nacismu, především vězňům koncentračních táborů, jakož i osobám, které se před pronásledováním ukrývaly v nelidských podmínkách. První splátku v rámci tzv. sociálního projektu obdrželo v roce 1998 více než 7000 osob, poslední splátku si v roce 2007 převzalo 3500 tehdy žijících obětí nacismu. Platbu mohli dostat i bývalí občané Československa žijící v Německu, pokud je už neodškodnilo německé zákonodárství.

Shodou okolností koncem devadesátých let vrcholilo jednání, které mělo zabránit hromadným žalobám proti globálně působícím německým podnikům, jež za války používaly vězně koncentračních táborů a nuceně nasazené pracovní síly k otrocké práci. Hlavní vyjednávání probíhalo mezi USA a zástupci průmyslových firem a vlády sjednoceného Německa. V letech 1999-2000 se k němu však připojila – vedle dalších bývalých okupovaných zemí východní Evropy – také Česká republika. Šestadvacet velkých nadnárodních a stovky malých německých firem se spolu s německým státem složily na nadační fond „Připomínka, odpovědnost a budoucnost“ (EVZ - Erinnerung, Verantwortung und Zukunft), který tak získal 10,1 miliardy DM, z čehož na české oběti nuceného pracovního nasazení se vyčlenilo 423 milionů DM.

Partnerem EVZ v České republice se stal Česko-německý fond budoucnosti, který v letech 2001-2006 vyplatil téměř osmdesáti sedmi tisícům žadatelů o odškodnění 8 miliard Kč. Dostávali ho nejen ti, kteří museli v Německu a v Rakousku vykonávat otrockou práci, ale za určitých podmínek také perzekvovaní příbuzní zavražděných obětí rasového a politického teroru, pronásledovaní Romové nebo skrývané osoby.

Tímto způsobem se alespoň částečně dostalo zadostiučinění českým obětem druhé světové války a německé okupace. Česká diplomacie si při této příležitosti vyžádala od USA stanovisko, které České republice potvrdilo, že ani americko-německá dohoda ani odškodňovací fond EVZ „negativně neovlivní jednostranná rozhodnutí stejně jako dvoustranné a mnohostranné smlouvy, dohody a deklarace, jejichž smyslem bylo vypořádat se s následky nacistické éry a druhé světové války včetně reparací a záležitostí týkajících se německého majetku v bývalém Československu". Což bylo další kyselé jablko, do kterého museli kousnout představitelé Sudetoněmeckého krajanského sdružení.

Složení koordinační rady Česko-německého diskusního fóra se průběžně měnilo a mění. Již v prvním roce na podzim 1998 přibyl do její německé části poslanec Evropského parlamentu a pozdější nástupce Franze Neubauera Bernd Posselt. Rada se poprvé sešla v červenci 1998 v Plzni, zcela první diskusní fórum se konalo v prosinci 1998 v Drážďanech za přítomnosti prezidentů Romana Herzoga a Václava Havla. Jak se dalo očekávat, fórum proběhlo ve zdvořilé a přívětivé atmosféře. Na tiskové konferenci v Drážďanech Günter Verheugen, nyní již jako náměstek ministra zahraničí, jakoby chtěl vyvážit Kohlovo vystoupení v Praze, na otázku o majetkových nárocích odpověděl, že v souladu se zněním a duchem společné deklarace spolková vláda žádné majetkové nároky nehodlá uplatňovat.

Od té doby Česko-německé diskusní fórum pořádá jednou ročně výroční konferenci na dané téma, které se účastní kolem stovky účastníků. Koordinační rada, která se od roku 2004 zmenšila na třicet členů, se schází dvakrát ročně. Při fóru existují různé pracovní skupiny a také Česko-německé fórum mládeže. O těchto akcích a jejich výstupech však velká média informují jen okrajově a podle mého názoru nelze o nich říci, že by měly významnější vliv na veřejný diskurs o česko-německých vztazích.

Na druhé straně dnes se bez odkazu na Česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji žádné diplomatické jednání mezi Českou republikou a Německem neobejde.

9. Jak se vyvíjel náš vztah k sudetským Němcům?

Přesto však několik výchozích faktů: Sudety a sudetští Němci jsou produktem historického vývoje minulého století. Sudetskými Němci dnes nazýváme zhruba třímilionovou skupinu obyvatel, která žila dříve na území Československa, a která byla po válce vysídlena (a hned je tu problém: jakým výrazem zastřešit násilné vyhánění, organizovaný odsun, dobrovolný odchod) do Německa.

To, co se dnes nazývá Sudety – v němčině Sudetenland – se v historii vyskytovalo pouze jako pojmenování zeměpisné oblasti, která neměla své vlastní administrativní vymezení, společnou správu, byla bez společného kulturního či politického centra. Žili zde čeští a moravští Němci. Jejich sudetoněmecká identita se zrodila až po roce 1918. Dříve používané označení Deutschböhmen, deutsches Böhmerland pro československé území většinově obývané občany německé národnosti se postupem doby, především po vzniku Henleinovy Sudetoněmecké strany v roce 1933, změnilo na Sudetenland a tak už to zůstalo do dneška.

Přenesme se však do doby po listopadu 1989. V mnichovské Hochstraße 8 stojí Sudetoněmecký dům a v něm řada institucí v čele se Sudetendeutsche Landsmannschaft – Sudetoněmeckým krajanským sdružením, které od padesátých let do dnešního dne je akceptováno jako mluvčí všech Němců po roce 1945 vysídlených z Československa.

Sudetendeutsche Landsmannschaft zastřešuje četné kulturní i vědecké instituce a spolky, z nichž některé byly u jeho zrodu v roce 1950: Ackermann-Gemeinde (sdružení sudetoněmeckých katolíků), Seliger-Gemeinde (sdružení sudetoněmeckých sociálních demokratů) a Witikobund (sudetoněmečtí nacionalisté s nacistickou minulostí). Protože od samého počátku byl Sudetendeutsche Landsmannschaft politickou organizací svého druhu, nikoli jen pouhý krajanský spolek, do české literatury se často nepřekládá jako „krajanské sdružení“ ale jako landsmanšaft.

Ačkoliv už na začátku se jednotlivé části SL názorově odlišovaly (například katolická vstřícná Ackermann-Gemeinde vs. nacionalistický a nesmiřitelný Witikobund), ve společných prohlášeních z padesátých let se sjednotily na stanovisku vyjádřeném postupně v Eichstättské adventní deklaraci (30.11.1949), v Detmoldské deklaraci (25.1950) a v Chartě německých vyhnanců (5.8.1950).

To stanovisko na jedné straně říká: „My vyhnanci zříkáme se pomsty a odplaty.“ Ale na druhé straně jasně a přímočaře žádá navrácení vlasti a majetku na základě práva na sebeurčení.

SL byl dlouhá léta strašákem komunistické propagandy a důkazem západoněmeckého revanšismu. Nemusela si nic vymýšlet, protože landsmanšaft jako celek se v padesátých letech zapojil do tehdejší studenoválečnické politiky. Zatímco v NDR nebyly podobné spolky vyhnanců povoleny, a zatímco v Rakousku vyhnanecké spolky existují bez podpory rakouské vlády, spolková země Bavorsko v roce 1954 převzala nad Sudetoněmeckým krajanským sdružením patronát jako nad „čtvrtým kmenem“ bavorského státu (vedle Bavorů, Franků a Švábů) a tím se německý stát de facto postavil za požadavky landsmanšaftu.

Přenesme se však do roku 1990. Některé požadavky SL na návrat do vlasti včetně tezí dvacetibodového programu Sudetoněmecké rady k sudetské otázce z roku 1961 neobstály v konfrontaci s historickým vývojem, vyřešil je čas, po uzavření tzv. východních smluv se některé z nich staly utopií. Někdejší statisícová sudetoněmecká letnicová shromáždění Sudetoněmeckých dnů se působením zákonů demografie zmenšila na desetitisícové folklorní a krajanské slavnosti, nicméně vždy opepřené politickými projevy na nedělním shromáždění. Pravicový radikalismus operující s tématem vyhnanců přestal být výtahem k úřadům a funkcím jinde než za hranicemi Bavorska. Naprostá většina vysídlených Němců se integrovala do západoněmeckého státu, vyrostly nové generace, pro něž Československo ztratilo přitažlivost. Nicméně instituce, která se prohlásila za mluvčího Němců vysídlených z Československa, stále existovala. Pro někoho se zdála být logickým partnerem pro vzájemné usmíření, jež mělo následovat po gestu, které přišlo z Prahy.

V roce 1990 dochází k prvním kontaktům mezi českou stranou a SL. Mnichov neoficiálně navštívil v červenci předseda české vlády Petr Pithart, zástupci SL jednali s členy zahraničněpolitického výboru federálního parlamentu, předseda federální vlády Marian Čalfa se při návštěvě Mnichova 29. listopadu 1990 – údajně na přání Helmuta Kohla – setkal s mluvčím SL Franzem Neubauerem. (O detailech jednání s Neubauerem podrobně informoval pouze Respekt 28. ledna 1991).

Počáteční vstřícnost však brzy narazila. Šéf a mluvčí SL Franz Neubauer, ač původně katolický ackermannovec, nezapomněl, jakou instituci reprezentuje a co mu stanovy Sudetoněmecké rady přikazují: "c) prosazovat právní nárok na domovinu, na její znovunabytí a s tím spojené právo na sebeurčení národnostní skupiny; d) chránit právo na navrácení, případně na ekvivalentní náhradu nebo odškodnění konfiskovaného vlastnictví sudetských Němců.“

Čeští oficiální činitelé zbystřili pozornost a začali zaujímat k SL opatrnější postoj. V Hovorech z Lán se od landsmanšaftu distancoval Václav Havel. K definitivnímu prozření došlo po Sudetoněmeckém dnu v Norimberku v květnu 1991, kde Neubauer kromě toho, že žádal od německé vlády, aby zapojila SL do jednání o připravované československo-německé smlouvě, přišel s politickými požadavky, podle nichž dekrety o odsunu a vyvlastnění musí být zrušeny a československá vláda má umožnit návrat těch sudetských Němců, kteří si to přejí. Dále by vláda ČSFR měla začlenit odsunuté Němce do úpravy o odškodnění. Náprava by se v zásadě měla uskutečnit navrácením majetku; kde je to nemožné, přenecháním náhradních pozemků.

Nedá mi, abych na tomto místě nepřičinil osobní vzpomínku. Stalo se v červnu 1991, kdy naše známá, která věděla, že moje manželka v té době pracovala v Lidových novinách, nám poslala z Mnichova dva texty z pera historika Ferdinanda Seibta, ředitele Collegium Carolinum, badatelského pracoviště zřízeného právě pod střechou SL v Sudetoněmeckém domě. Jedním byl jeho čtenářský dopis zveřejněný v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung 29. května 1991, bezprostředně po akci v Norimberku, druhým byl kratší přepis rozhlasového vystoupení.

V obou textech se Seibt kriticky vyjádřil k politice SL vedené Franzem Neubauerem. Například v dopise pro FAZ s odkazem na zvolené motto sudetoněmeckého norimberského shromáždění roku 1991 „Odvaha k pravdě“ napsal: „Co je ale pravda? Byla snad v Norimberku tato pilátovská otázka vyřešena? Konstatovalo se v Norimberku konečně, že sudetští Němci nepatřili jen k pronásledovaným menšinám, ale také k pronásledovatelům? … že po roce 1938, s čilou sudetoněmeckou pomocí, stratégové Německé říše diskutovali o plánu "přenárodnit" český národ?“

Ten kratší materiál jsem přeložil a přes manželku jsem posunul oba texty do redakce LN, aby se vrátily s názorem: „teď na to není doba, nebudeme jako Rudé právo.“ Nakonec čtenářský dopis profesora Seibta zveřejnilo právě Rudé právo 26. června. Tahle epizoda podle mého názoru byla typická pro neujasněný a rozpačitý postoj médií a politiků k SL po listopadu 89 a dokumentovala obecnou neinformovanost o SL včetně neschopnosti diferencovat v jeho institucích. Až později Lidové noviny a další média pochopily, že kritické informace o landsmanšaftu nejsou torpédováním československo-německých vztahů ani pokračováním předlistopadové propagandy.

Tehdejší situaci výstižně popsal Václav Žák v blogu Trapné hry se sudetoněmeckou kartou. Chaotická stanoviska médií i politiků přičetl kromě jiného na účet neschopnosti rozeznat, oddělit a nesměšovat tři různé problémové okruhy: vztahy k Německu, vztahy k sudetským Němcům a vztah k vlastní minulosti. Protože k takové diferenciaci ne vždy docházelo, pak prohlášení landsmanšaftu se směšovala s postoji spolkové německé vlády a jakákoli připomínka českých zločinů při odsunu se považovala za podporu SL, ne-li dokonce za vlastizradu.

Protože se nehodlám utopit v detailech podobných sporů, zaměřím se pouze na konstatování a bilanci dalších událostí. Že při uzavírání smlouvy o dobrém sousedství z roku 1992 a při schvalování česko-německé deklarace v roce 1997 byly Neubauerovy požadavky odloženy stranou, jsem psal již v předchozích dílech. Franz Neubauer na to vždy reagoval tím, že zpochybňoval závaznost a právní platnost přijatých dokumentů. Jediné, čím se mohl pochlubit, byla skutečnost, že otázka majetkových nároků stále zůstávala teoreticky otevřená.

V česko-německém diskusním fóru, ustanoveném na základě česko-německé deklarace v roce 1998, se agenda SL neprosadila. Landsmanšaft však pro své požadavky našel nové, tentokráte evropské hřiště. V lednu 1996 Česká republika požádala o vstup do Evropské unie, v roce 1998 začala přístupová jednání. Zatímco na konci roku 1998 na prvním česko-německém diskusním fóru prezidenti obou zemí Havel a Herzog demonstrovali svoji dobrou vůli a ochotu spolupracovat, Franz Neubauer se v té době vyjádřil proti vstupu České republiky do EU s argumentem, že Česká republika nesplňuje jedno z kodaňských kritérií, jimž museli vyhovět noví kandidáti na členství v EU, a to kritérium právního státu. Do popředí se dostala otázka tzv. Benešových dekretů, na jejichž zrušení se SL zaměřil.

Studenou sprchou byla pro SL návštěva českého premiéra Miloše Zemana v Bonnu krátce nato v březnu 1999, při níž tehdejší spolkový kancléř Gerhard Schröder prohlásil, že požadavky organizací vyhnanců nemají na německou zahraniční politiku vliv, a že spolková vláda ani dnes ani v budoucnu nehodlá vznášet žádné majetkové nároky vůči České republice. (Schröder to pak schytal v parlamentních interpelacích)

Miloš Zeman zde na oplátku prohlásil, že při zachování kontinuity českého právního řádu účinnost některých zákonných opatření přijatých po roce 1945 již vyhasla. Totéž deklarovalo české ministerstvo zahraničí. Od té doby se o Benešových dekretech mluví jako o neúčinné „vyhaslé“ právní normě.

Pro landsmanšaft však byly a jsou dekrety stále aktuálním tématem. V roce 2000 došlo ke střídání stráží ve vedení SL. Franze Neubauera v předsednictví SL nahradil Bernd Posselt, ročník 1956, syn někdejšího jabloneckého starosty, který v té době byl již několik let poslancem Evropského parlamentu. Deník MF Dnes 21. prosince 2000 poprvé představil Posselta české veřejnosti v rozhovoru s Lubošem Palatou (Majetek nechci, říká šéf landsmanšaftu).

Ale už v dubnu 1999 se Berndtu Posseltovi a jeho kolegům z frakce podařilo prosadit do rezoluce Evropského parlamentu o přístupových rozhovorech s ČR výzvu poslanců EP české vládě, aby zrušila tzv. Benešovy dekrety týkající se Němců. Dekrety se pak staly předmětem jednání výborů EP a tématem odborných studií, které si výbor EP pro zahraniční záležitosti, lidská práva, bezpečnost a obranu vyžádal. Nicméně v listopadu 2002 tento výbor s konečnou platností konstatoval, že „prezidentské dekrety nejsou překážkou vstupu ČR do EU.“ (Na rozdíl od Evropského parlamentu Evropská komise ústy komisaře pro rozšíření Güntera Verheugena hned od samého začátku se odmítla v přístupových jednáních otázkou tzv. Benešových dekretů vůbec zabývat.)

Zvláště v roce 2002 sudetoněmecká otázka se dostala do popředí veřejných debat; tento rok byl totiž jak v Německu, tak v Česku, rokem volebním. Začalo to rozhovorem Miloše Zemana 21. ledna 2002 pro rakouský týdeník Profil, v němž český premiér – deklarace nedeklarace – označil všechny sudetské Němce za pátou kolonu. Ještě více pak popudilo německou stranu, když Miloš Zeman v izraelském listu Haaretz 18. února přirovnal palestinského vůdce Jásira Arafáta k Hitlerovi a Palestince k sudetským Němcům. Byla z toho vážná diplomatická zápletka s odloženou státní návštěvou, která se řešila následným vysvětlením, že Zemanovy výroky list Haaretz zkreslil. Těsně před českými volbami se vyjádřil i budoucí premiér Vladimír Špidla, který v rozhovoru pro německý deník Süddeutsche Zeitung označil poválečný odsun Němců za prozíravé rozhodnutí.

Dne 23. března 2002 vystoupil v pořadu ČT Naostro s moderátorem Milanem Šímou Bernd Posselt. Česká veřejnost se tak mohla znovu z první ruky seznámit s názory a postoji nového vedení landsmanšaftu. Na jedné straně se Posselt v televizním pořadu výrazně a emotivně omluvil a poprosil za „odpuštění za ty hanebné činy, které zločinný režim spáchal a na nichž se podíleli sudetští Němci.“ Na straně druhé však prohlásil, že „Benešovy dekrety jsou rasistické, protože vycházejí z idey kolektivní viny.“

Do vzrušené debaty zasáhla také Poslanecká sněmovna usnesením „k dekretům prezidenta republiky“ z 24. dubna, v němž se konstatuje, že „poválečné zákony a dekrety prezidenta republiky (…) jsou nezpochybnitelné, nedotknutelné a neměnné.“ Kromě toho vláda na zjitřenou situaci reagovala prostřednictvím Ministerstva kultury vydáním speciální publikace věnované česko-německým vztahům v letech 1848-1948 s názvem „Rozumět dějinám,“ kterou zájemci dostávali zdarma.

Po volbách se situace uklidnila a česká veřejnost bez větších protestů vzala na vědomí, že v březnu 2003 Bernd Posselt otevřel na Malé Straně v Tomášské ulici kancelář SL jako nástroj „posílení dialogu a navázání kontaktu s českou občanskou společností.“ Vstup České republiky do EU v květnu 2004 a s ním spojený volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu situaci svým způsobem stabilizoval.

To jen čas od času docházelo k přestřelkám. Například když Sněmovna v dubnu 2004 přehlasovala senátní nesouhlas a schválila Zákon o zásluhách Edvarda Beneše s jedinou větou „Edvard Beneš se zasloužil o stát“ (prezident Václav Klaus takticky zákon ani neschválil, ani nevrátil Sněmovně). Nebo když 16. května 2005 byl odhalen před Černínským palácem Edvardu Benešovi pomník.

Tyto přestřelky se však odehrávaly téměř výhradně na česko-sudetoněmeckém-bavorském půdorysu a celoněmeckou politiku příliš neovlivnily. Nicméně Berndu Posseltovi, který v roce 2008 získal i funkci mluvčího SL, se v roce 2010 podařilo dostat se do bavorské vládní delegace při návštěvě premiéra Seehofera v Praze, což Posselt prezentoval jako průlom do situace, v níž SL byl z české strany dlouhodobě odmítán jako oficiální partner nějakého vládního vyjednávání. Když o tři roky později v únoru 2013 navštívil český premiér Petr Nečas Bavorsko, Horst Seehofer pozval Posselta ke společné večeři s českým premiérem. Z těchto kontaktů však žádné další jednání nevzniklo, měly spíše symbolickou hodnotu. Petr Nečas ve svém projevu v bavorském parlamentu o Sudetoněmecký landsmanšaft ani slůvkem nezavadil.

Letos na jaře připravila naučná služba německého bundestagu – podobná českému Parlamentnímu institutu – pro poslance zvláštní dokumentaci na téma „sudetští Němci“, která věcným způsobem – dokonce při citování práce českoněmecké historičky Evy Hahnové – popisuje současný stav. Dokumentace kromě jiného zmiňuje významný posun, k němuž došlo před třemi lety, když se v únoru 2015 Spolkové shromáždění Sudetoněmeckého landsmanšaftu rozhodlo změnit stanovy Sudetoněmecké rady a odstranit z nich požadavek náhrady a odškodnění. Měnil se i článek o „znovunabytí domoviny“, když právo na domovinu a sebeurčení se zakomponovalo do požadavku dodržování základních lidských práv v evropském měřítku.

Tento vstřícný krok shromáždění doprovodilo schválením základního prohlášení (Grundsatzerklärung) o cílech SL, v němž se opakují některá historická východiska tvořící identitu sudetských Němců a nadále se zde odmítají tzv. Benešovy dekrety, o jejichž zrušení bude SL i nadále usilovat.

Odstranění článku, který ukládal SL „chránit právo na navrácení, případně na ekvivalentní náhradu nebo odškodnění konfiskovaného vlastnictví sudetských Němců,“ se připisuje úsilí Bernda Posselta snažícího se odstraňovat překážky vzájemného smiřování přes odpor starších generací SL. Česká strana jeho snahu honorovala tím, že květnový Sudetoněmecký den v roce 2015 navštívil český oficiální činitel, tehdy generální konzul v Mnichově Milan Čoupek. O rok později do Norimberka přijel český ministr kultury Daniel Herman, a v roce 2017 navštívil Sudetoněmecké dny v Augsburgu místopředseda vlády a předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek. V letošním roce měla česká vláda jiné starosti a nikdo z oficiálních činitelů do Norimberka neodjel, byl zde jen český velvyslanec Tomáš Jan Podivínský. Pokud vím, bez projevu.

Tolik stručný přehled vývoje událostí týkající se Sudetoněmeckého krajanského sdružení po roce 1989. Konstatuji, nehodnotím. Vím, že novinářská rešerše nemůže nahradit pohled odborníka, historika, politologa. Přesto se dopustím názoru a podělím o některé dojmy, které mi tato rešerše přinesla.

Začnu u tragické postavy mluvčího a předsedy SL Bernda Posselta. Proč tragické? Protože Posselt se podle mého názoru pokouší téměř o nemožné, čímž nechci snižovat jeho zásluhy o to, že ve vedení SL obrousil hrany starých útoků a sporů. Na jedné straně odvážně vstupuje na české veřejné kolbiště, přestože svým vzhledem připomíná karikaturu sudeťáka z předválečných českých nacionalistických plátků, a upřímně se snaží o smíření a budoucí mírové soužití mezi občany české a německé národnosti. Na druhé straně se nemůže vyvléknout z pozice vedoucího představitele a mluvčího Sudetoněmeckého landsmanšaftu, který se prohlásil za střechového reprezentanta sudetoněmecké národnostní skupiny (Volksgruppe), tedy všech sudetských Němců, což jest „označení, které není historicky nebo etnicky založeno a není politicky neutrální, neboť vzniklo v první polovině 20. století jako koncept politického boje“ (citace z inofrmačního materiálu Bundestagu). Jako šéf sudetských Němců tedy nemohl neintervenovat v Evropském parlamentu a nenechává ho v klidu vyhaslost tzv. Benešových dekretů.

Na jedné straně by byl Posselt rád, kdybychom byli všichni bratři, na straně druhé jeho historické paradigma je v zajetí sudetoněmeckého výkladu dějin, které není kompatibilní s historickými zkušenostmi českého národa. Stačí si přečíst část jeho úvodního slova na letáku k letošnímu Sudetoněmeckému dnu:
"Dnes jde o to, z těchto vzrušujících dějin vyvodit správné poučení. To znamená především bojovat proti nacionalismu a nenávisti, proti všem formám levicového a pravicového extremismu, stejně jako proti démonu vyhnání a jeho následkům. Přitom navazujeme na nejlepší tradice naší národnostní skupiny, totiž na zemský patriotismus českých zemí zničený nacionalisty 19. století, na staleté zakořenění v křesťanských hodnotách založeného a národy propojujícího nadnárodního právního pořádku Svaté říše římské a habsburské monarchie,…“

Jak sám Posselt přiznává, kritizují ho a napadají z obou stran, zleva i zprava, z té české vlastenecké i z té sudetoněmecké zatvrzelé strany. Tam v poslední době útoky zesílily.

Pokud se dá věřit rešerším a zdrojům na webu, tak avizovaná a tolik oceňovaná změna odstraňující majetkové požadavky a „znovuzískání domoviny“ ze stanov SL není do dnešního dne zanesena do oficiálního registru spolků. Alespoň tak praví květnový zpravodaj Witikobundu, nacionalistického sdružení, které Posselt sice před třemi lety vyloučil z vedení SL i z účasti na Sudetoněmeckých dnech, ale které se stále pokládá za jednoho z reprezentantů sudetoněmecké Volksgruppe, a které změnu stanov zpochybňuje. Odkaz na nové stanovy na stránce sudeten.de mi přestal fungovat. Že by následek soudních akcí Witikobundu?

O tom, že některé vzpomínky jsou nesmiřitelné, a že je třeba s nimi umět žít, jsem kdysi dávno, před dvaceti lety, ještě před přijetím Česko-německé deklarace, napsal úvahu, na jejímž závěru bych dnes nic neměnil. Posselt se pokouší o kvadraturu kruhu, chtěl by směřovat do smířené společné budoucnosti, ale objektivně je reprezentantem minulosti, neboť je předsedou spolku zastupujícího sudetoněmeckou národnostní skupinu (Volksgruppe), která vznikla tak, že se před i po válce vymezila proti československému státu.

Byl bych nerad, kdyby se můj názor vykládal jako odmítání snah o rozvíjení dobrých vztahů mezi SL a českou stranou. Naopak, je třeba ocenit každé dobré slovo, které tady padne. Dokážu pochopit i politický význam vstřícných gest, která dnes putují z obou stran. Jenomže se nemohu zbavit nepříjemného pocitu, že česko-německá spolupráce organizovaná přes Sudetoněmecký landsmanšaft je spíše zátěží než podporou rozvíjení vzájemných vztahů, což je vidět ve srovnání s jinými bezproblémovými akcemi česko-německé spolupráce, podporujícími smíření. Mám na mysli řadu místních iniciativ vedených jak z české tak německé strany, aktivity v rámci Česko-německého fondu budoucnosti nebo Česko-německého diskusního fóra nebo i prospěšnou činnost samotných sudetoněmeckých organizací, jako je například Ackermann-Gemeinde či spolek Adalberta Stiftera, které jsou organizačně samostatné a bez SL se obejdou.

Jinak vyjádřeno: podle mého názoru dokud bude SL politickým landsmanšaftem a nikoli pouhým krajanským sdružením, bude svými odkazy na minulost, které sice litujeme a navzájem se za ni omlouváme, ale každý ji vidíme trochu jinak, stále zatěžovat budoucnost, jak na německé, tak na české straně.

Nehledě na to, že ona národnostní skupina „Volksgruppe“ sudetských Němců, kterou SL zastupuje, je sedmdesát let po válce dosti nejasně vymezená. I kdyby zahrnovala tři miliony obyvatel, kteří se dosud neintegrovali a nerozplynuli v celoněmecké populaci, pak je to stále jen malá část z devadesáti milionů obyvatel Německa, která není reprezentativní pro německou společnost a většinové postoje jejích obyvatel. A právě o ty by se měli zajímat obyvatelé České republiky a představitelé jejich státu.

Tolik můj názor, který samozřejmě může být pochybený, neinformovaný, založený na chybných premisách (tj. na studiu literatury, která může být špatně zvolená). Rád se nechám přesvědčit, že se mýlím.

x x x

DODATEK 1.8.2018: I když se v textu letmo zmiňuji o zastaralosti a dnes už faktické neplatnosti dvacetibodového programu sudetských Němců z roku 1961, program je často výstražně citován jako dosud platný dokument. Taková tvrzení však přehlížejí fakt, že landsmanšaft v únoru 2015 přijal nové Základní prohlášení, jehož čtvrtá část formulující úkoly SL sice i nadále bojuje proti Benešovým dekretům, ale s dvacetibodovým prohlášením už nemá téměř nic společného.

V zájmu informační plurality připojuji odkazy na texty Václava Vlka st. zveřejněné po Bělobrádkově návštěvě v Augsburgu "Bělobrádkův risk", díl 1 a díl 2, které převzal na svůj web také Václav Klaus. O změně stanov SL se zde sice hovoří, o novém základním prohlášení bohužel nikoli.

DODATEK 17.6.2019 Lída Rakušanová ve svém komentáři z 11. června (audio v 14:25) informovala, že Posseltovi se letos konečně podařilo změnu stanov protlačit do úředního registru spolků. Witikobund u soudů neuspěl.

10. Jak dál s Německem a EU?

Bohužel tak činí nejen politik, který loví v kalných vodách davu slyšícího na úderné jednoduché a nepřátelsky zaměřené slogany, politik, který nemá páru o tom, jak EU vlastně funguje, když si plete Soudní dvůr EU s Evropským soudem pro lidská práva, a který v zájmu svého politického podnikatelského projektu slibuje lidem vzdušné zámky (konec „diktátu Bruselu“ a odchod z EU při zachování všech výhod volného pobytu zboží, služeb, osob a kapitálu). Bohužel s kritikou Bruselu spojenou s obrazem německé hrozby či německého nepřítele přicházejí někdy i tzv. seriózní politici, když se chtějí pochlubit svým vlastenectvím a hájením českých národních zájmů. Otázka však zní: jaký je a jaký bude zájem českého národa a státu v době krizí, změn a nejistot? Jaké jsou perspektivy naší existence v Evropě?

Moje teze zní: v zájmu českého národa a státu je naše členství v Evropské unii, a to nejen kvůli obchodu a materiálním výhodám, které nám to v současné době přináší, ale také a především z důvodů geopolitických. Členství v EU je, může být a věřím, že i nadále bude, zárukou naší bezpečnosti a prosperity v prudce měnícím se okolním světě. Naivní představy o odchodu z EU, o nezávislé existenci typu Norska nebo Švýcarska, neberou v úvahu naši polohu a rozložení sil v Evropě a specifické postavení obou zemí. Nehledě na to, že ve dvoustranných smlouvách se obě zmíněné země podřizují některým pravidlům EU, aniž mají šanci o nich spolurozhodovat, což nyní v Británii někdejší zastánci brexitu dodatečně zjišťují. Kromě toho jedním z důvodů, proč bychom měli v EU být a aktivně participovat na celoevropské spolupráci, je existence našeho silného souseda Německa. Proč? Pokusím se to vysvětlit.

x x x

Závěr minulého století a tisíciletí zamíchal evropskými kartami; politicky i geopoliticky. Politicky tím, že někdejší blok zemí střední a východní Evropy se zbavil jha sovětské nadvlády a nesvobodných politických režimů jedné strany. Geopoliticky tím, že se překreslila mapa Evropy. Německo se spojilo, Československo se rozdělilo, Jugoslávie se v krvavé lázni rozdrobila na etnické státy, Sovětský svaz zanikl, zbylo Rusko tesknící po někdejší velmocenské slávě.

Statistická data mluví jasnou řečí. Dřívější poměr patnáct milionů obyvatel ČSSR versus šedesát tři milionů obyvatel NSR se po roce 1993 změnil na deset milionů obyvatel ČR versus osmdesát dva milionů obyvatel SRN. Někdejší čtvrtina se změnila na osminu. Německo posílilo, Česko oslabilo. Nerovnost mezi dvěma sousedy Německem a Českem se zvětšila a bude tomu tak i kdykoli v budoucnu. Z toho je třeba vycházet.

Mají tedy pravdu ti, kteří nás straší Německem, jež svoji sílu dříve či později použije proti svým slabším sousedům? Jak je to s údajně expanzivními plány Německa na ovládnutí Evropy prostřednictvím Evropské unie a s jinými podobnými nesmysly? Ne náhodou podobným katastrofickým vizím věří většinou lidé, kteří nevytáhnou nos za humna české kotliny a pokud se vydají do ciziny, tak bez znalosti cizích jazyků a v režii cestovních kanceláří. Zahraniční politika k nim doléhá jen z titulků česky psaných médií, většinou těch internetových, jako jsou Parlamentní listy. Většinou netuší, že jejich představa o Německu, v němž údajně stále většinově dříme duch revanše za prohranou válku, což je představa po desetiletí živená propagandou bývalého režimu, je beznadějně zastaralá a nefunkční.

Poválečné Německo se stalo demokratickým státem, kterému západní vítězné mocnosti dali do vínku ústavu a politický systém, jenž byl konstruován tak, aby se nemohla opakovat situace z minulosti, při níž obyvatelé rozmanitého Německa byli s pomocí centrálního řízení státu seřazeni do jednoho šiku a ovládáni z jednoho silného mocenského centra. Do ústavy byl vložen federalistický princip organizování státu. V duchu historických tradic z 19. století spolkovou republiku vytvořilo deset, po sjednocení šestnáct spolkových zemí, z nichž tři (Severní Porýní-Vestfálsko, Bavorsko, Bádensko-Württembersko) mají více obyvatel než celá Česká republika.

Podle německého základního zákona mají spolkové země řadu pravomocí, zvláště co se týče vnitřní správy (policie, soudy, místní hospodářství, kultura, školství apod.). Federalistický princip, který je uplatňován všude, kde základní zákon výslovně nevyhrazuje kompetence pro spolkovou vládu, nutí politiky k vyjednávání, ke kompromisům, k uzavírání konsensuálních státních smluv mezi spolkovými zeměmi, což je svým způsobem škola demokracie. Rovněž volební systém, který kombinuje prvky poměrného a většinového systému, a při němž volič odevzdává dva hlasy, první jmenovitému kandidátovi a druhý politické straně, posiluje vztah občana k reprezentativní demokracii.

Není pochyb o tom, že v průběhu několika generací principy a hodnoty politické demokracie pronikly pod kůži německého obyvatelstva, zvláště v té západní části, a staly se součástí zdejší politické kultury. (Jednou z prvních zkoušek mladé demokracie, v níž německá společnost obstála, byla aféra Spiegel v roce 1962). Odsouzení nacistické minulosti a vyrovnání se s ní bylo důkladné. Nikdo si v poválečných generacích netroufl zlo Hitlerovy třetí říše relativizovat, popíračům holocaustu dodnes hrozí tresty. Naopak, v 60. letech generace synů se spontánně opřela do generace otců za to, že se nechali Hitlerem zmanipulovat, že o některých věcech mlčeli, i za to, že některé exponenty nacistického režimu po válce ponechali ve státní správě. Ještě v roce 2011 musela vláda odpovídat poslancům strany Die Linke na otázky, jakým způsobem byla provedena denacifikace v Německu. Rozsáhlá zpráva o tomto historickém procesu včetně uvedení členství v NSDAP u všech ministrů od roku 1949 je k dispozici jako sněmovní tisk 17/8134.

Nyní se však do aktivního politického života zapojuje generace vnuků, kteří se cítí být především občany německého státu se sedmdesátiletou demokratickou tradicí. Jejich pohled je obrácen spíše na Západ, do anglosaského světa, odkud přišla demokracie a prosperita, než na Východ s touhou po ztracené domovině či ztracených územích.

Pokud se zbavíme úzkého zaměření na názory minoritní skupiny obyvatel, kteří si pěstují identitu národnostní skupiny Volksgruppe zvané sudetští Němci, pak zjistíme, že nějaká Česká republika naprostou většinu Němců nezajímá. Nemůže být lepší příklad tohoto nezájmu, než vybudování rychlostní železnice Norimberk – Erfurt – Berlín, která od letošního podzimu propojí Vídeň a Berlín v čase necelých osm hodin, zatímco Vindobonou přes Prahu to trvalo hodin jedenáct. Oni Českou republiku a její území nepotřebují. Stejně jako němečtí vydavatelé českých médií (Rheinisch-Bergische Verlagsgesellschaft, Axel Springer, Neue Passauer Presse), kteří se stáhli z Česka a přenechali většinu českých deníků českým oligarchům, když zjistili, že se tady v dohledné době vybudování všeobecně dostupného a levného vysokorychlostního internetu, který je tak nezbytný pro prosperitu digitálních médií, nedočkají.

Nedělejme si ve své sebestřednosti iluze, že průměrný Němec vstávaje lehaje, myslí na nějaké Česko, které chce ovládnout. Průměrný Němec má dnes dost jiných zájmů a dost svých vlastních nezáviděníhodných starostí, se kterými se musí potýkat, migranti a úpadek tradičních stran na předním místě. Německá domácí politika prochází krizovým vývojem, při němž musíme doufat, že demokratické mechanismy naoktrojované Německu po roce 1945 budou fungovat. Zatím fungují. Mám na mysli, jakým způsobem politická scéna reaguje na růst protievropských nacionalistických nálad v Německu, jež stojí za úspěchem nové pravicově populistické strany Alternativa pro Německo AfD. Hesla AfD: „naše Německo, naše vlast, naše budoucnost“, připomínají nejen Trumpovo heslo „America First“, ale také vzbuzují nepříjemné asociace s heslem „Deutschland über alles“, které se naštěstí natolik zdiskreditovalo, že je nepoužitelné.

Při posledních spolkových volbách se AfD na území bývalé NDR stala druhou nejsilnější stranou (21,9%), hned po CDU. Ve starých spolkových zemích však získala „jen“ 10,7 procent, takže celostátní síla této strany kolísá mezi 13-15 procenty. Příchod AfD a její ohlas ve veřejnosti by měl být pro nás signálem, že atmosféra a nálada v Německu se mění.

Pro současnou generaci vnuků je válka vzdálenou minulostí a nelze se jí divit, že už ji unavuje být stále obtížena pocitem viny za zločiny svých dědů, neustále se někomu omlouvat, pokorně snášet protiněmecké stereotypy se svastikami, a při vědomí minulých hříchů být připravena pomáhat kdykoli a komukoli. Zatímco dřív politická korektnost zabraňovala zdůrazňovat utrpení německých civilních obyvatel na konci války, aniž by dotyčný nebyl nahlížen jako někdo, kdo odmítá nést vinu a spravedlivý trest, dnes už to není problém, což se promítá třeba do nového vzpomínání na bombardování Drážďan nebo do vzpomínek na útěk a odsun německého obyvatelstva z Východu.

Německá vláda na tyto nálady nemůže nereagovat. Výsledkem je snaha svést některé radikální nálady a pokusy vyvolávat emoce do nekonfliktních a přijatelných hranic. Příkladem může být případ předsedkyně Svazu vyhnanců Eriky Steinbachové a jejího projektu Centra proti vyhánění, který se podařilo vládě v roce 2008 svést do přijatelného řečiště ve formě nadace „Útěk, vyhnání, smíření“ a do zvláštního pracoviště v rámci Německého historického muzea. Nebo když některé spolkové země začaly vyhlašovat památné dny obětí vyhnání a chtěli se vracet k Chartě vyhnanců z roku 1950, vláda se rozhodla vyhlásit celostátní Památný den obětí útěků a vyhánění na 20. červen a spojit ho s oficiálním Světovým dnem uprchlíků OSN.

Když se v roce 2015 tento nový památný den slavil poprvé, promluvil zde Joachim Gauck, mj. první německý prezident, který navštívil Lidice, a svůj projev nechal přeložit do polštiny a do češtiny. Po dvou dalších letech, při nichž se oslavy Památného dne obětí útěků a vyhánění musely spokojit s účastí ministra vnitra, letos zde vystoupila kancléřka Angela Merkelová, která po konstatování, že „Vyhnání a útěk Němců byly přímým důsledkem druhé světové války, zahájené Německem, důsledkem nevýslovných zločinů, k nimž došlo během nacistické diktatury“ přišla s tezí, pro nás obtížně stravitelnou, že pro poválečné vyhnání Němců „neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění.“

O tom, že uplatnění kolektivní viny nelze ničím ospravedlnit, a z hlediska morálky je třeba se od něj distancovat, není žádných pochyb. Ovšem ospravedlnění politických rozhodnutí je třeba hledat v kontextu doby a ve zcela konkrétní historické situaci, nikoli sub specie aeternitatis nebo z pohledu doby zcela odlišné. Proto mám problémy se s tím druhým adjektivem ztotožnit.

Angela Merkelová zde však neřekla nic nového, než co obsahovalo vládní prohlášení k vyhnancům, které 1. června 1995 v souvislosti s padesátiletým výročím konce války předložila spolkovému sněmu Kohlova vláda, a které kancléř Helmut Kohl doprovodil emotivním projevem, v němž několikrát opakované slovo „bezpráví“ mělo prominentní místo. Budiž tyto projevy ilustrací proměn Německa a jeho postojů, ke kterým došlo a dochází po sjednocení.

x x x

Tím se vracím ke své úvodní tezi, podle níž hlavním důvodem, proč zůstávat v Evropské unii a aktivně spolupracovat na jejích reformách, které by z ní udělaly méně byrokratickou a efektivnější instituci, je právě náš soused Německo. Připomeňme si, že jedním z argumentů, kterým Helmut Kohl v roce 1990 přesvědčil velmoci, aby nebránily sjednocení Německa, byl jeho projekt evropské integrace a spolupráce, při níž Německo bude hrát významnou, nikoli však rozhodující roli. Německo se zavázalo, že upřednostní zájmy integrující se mírové Evropy před zájmy Německa, a jako důkaz, že to myslí vážně, se kvůli politickému projektu jednotné měny eura vzdalo své silné německé marky. Na jedné straně se Německu vyčítá, že je až příliš silné, a že v tandemu s Francií EU ovládá. Na straně druhé je kritizováno za to, že vzhledem ke své síle není dostatečným vůdcem při hájení evropských zájmů. Němečtí politici to v EU tedy nemají lehké. Vždy budou na ráně, ať udělají cokoli.

Zatím se v Německu nevyskytla žádná vláda, která by nedeklarovala své proevropské zaměření. Ovšem svět se mění. Růst politického populismu jako reakce na krizové jevy současného světa, který v Británii vyústil v brexit, a v USA přivedl do prezidentského úřadu Donalda Trumpa, nevylučuje, že by také v Německu mohly postupně po americkém vzoru převážit nálady „Germany First.“

V případě Německa jsem sice optimista, protože si myslím, že zdejší mechanismy politické demokracie budou schopny zvládnout problémy, do kterých se Německo dostalo. Stačí sledovat postupné změny postojů k migraci u vládnoucích politických stran, které se následně promítají do legislativních změn, jimiž vláda se snaží brát vítr z plachet AfD. Nikdy však neříkej nikdy. Nikdy se nedá vyloučit situace, při níž nějaká závažná domácí krize či dramatická událost na světové scéně (příklady z minulosti: teroristický útok 11. září, islamistické popravování rukojmí na internetu, řecká krize, brexit, zvolení Trumpa) nezapůsobí natolik, že postupně změní nálady německých občanů, posílí u našeho souseda izolacionismus a probudí v myslích části jeho obyvatel již zapomenutý velkoněmecký nacionalismus.

Pak jedinou naší obranou proti silnému Německu, které by chtělo zapomenout na své závazky vůči Evropě, může a musí být členství v kolektivu států, které tvoří zbytek Evropy, a jehož pravidla ukládají těm velkým, aby se k těm malým chovali slušně. Nedokážu si představit, že by Česko existovalo bez spojeneckého zakotvení do EU, neboť geopolitika je neúprosná a bez EU by se český stát ocitl stejně jako vícekrát v minulosti bezbranný v mlýnici mocenských zájmů.

x x x

Často se cituje Bismarckův výrok o tom, že ten, kdo ovládá Čechy, je pánem Evropy. Problém je v tom, že Bismarck nikdy nic podobného nevyslovil, lépe řečeno, takový citát se u něj nepodařilo dohledat. T. G. Masaryk ho však několikrát použil, například v knihách Nová Evropa a Světová revoluce. Zvláště v textu knihy Nová Evropa, započaté v roce 1917 a vydané v angličtině na podzim 1918, se nelze ubránit pocitu, že šlo o citaci účelovou, zdůrazňující význam budoucího československého státu pro Evropu. Doslova: „Čechy se Slovenskem překážejí plánu Berlín-Bagdad: nejkratší cesta z Berlína do Cařihradu, do Soluně a do Terstu jde přes Prahu anebo přes Bohumín (z Vratislavě); také do Vídně a Budapešti z Berlína je nejkratší spojení přes Prahu nebo Bohumín – Čechy a Slovensko překážejí Prusku v přímém, nejkratším spojení s Rakouskem a Maďary. (MASARYK, Tomáš Garrigue. Nová Evropa [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2014. Str. 95. Dostupné z http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/99/99/13/nova_evropa.pdf

Letmý pohled na heslo Bismarck v Ottově slovníku naučném nám však sdělí cosi jiného. Podle zdejší rozsáhlé statě o železném kancléři jeho politika nesměřovala k ovládnutí Česka jako součásti rakousko-uherské monarchie. Uvádějí se zde slova, která o Čechách Bismarck krátce po uzavření rakousko-německé smlouvy roku 1879 sdělil francouzskému vyslanci Chaudordymu: „Tuto vysočinu, z které pramení všechny řeky zavlažující severní Německo, tento rozsáhlý opevněný tábor, jejž sám Bůh zbudoval uprostřed evropské matky země: Čechy abychom nechali Rusku? Toť by znamenalo věčné porobení Německa. A my Němci abychom si je vzali? Toť by znamenalo pro nás Němce nemilosrdnou, nesmiřitelnou válku s Ruskem."

Nejsem historik, a proto přenechávám výklad a zasazení Bismarckových slov do kontextu tehdejší velmocenské politiky a německých a rakouských vztahů odborníkům. Při jejich čtení mne však napadla otázka: Jaký je dnes, v době moderních komunikací, v době dopravních prostředků a zbraní snadno překračujících hranice, v době, kdy hraniční hory již nejsou zárukou ochrany „Bohem zbudovaného“ „opevněného tábora“ české kotliny, jaký je její geopolitický význam v Evropě? Zmenšil se? Úplně zmizel? Stala se z Česka nezajímavá evropská provincie? Komu může záležet na tom, aby ji ovládl, případně aby tady získal politický vliv? A také: Kdo by nejvíce vydělal na vystoupení České republiky z EU, případně na oslabení našich vztahů k unii? Ať počítám, jak počítám, tak se mi na prvním místě neustále objevuje Rusko.

Není pochyb o tom, že Evropská unie by náš odchod v pohodě přežila, ekonomicky i politicky by ji to příliš neoslabilo. Totéž platí pro Německo, které by zřejmě i nadále využívalo výhodu geografické blízkosti pro rozvoj vzájemných vztahů. Ty by však měly poněkud jiný charakter, postavené na dvoustranných dohodách silnějšího se slabším, bez záruk a pravidel stanovených unijními předpisy.

V případě, že bychom opustili Evropskou unii, bylo by to Rusko, které by z naší slabosti mohlo nejvíce vytěžit, zvláště kdyby se mu podařilo vytvořit při využití slavjanofilských nálad mocenské předpolí, ať už z vlastních lidí nebo z našich spoluobčanů zklamaných kapitalismem a svobodou, jejíž tíhu a odpovědnost nebyli schopni unést.

Při odpovědi na otázku, zda takové řešení je v zájmu českého státu a národa, by všichni, kteří brojí proti Evropské unii jako takové, ať už tak činí z neznalosti a neinformovanosti (občan krmený médii báchorkami o zakřivených banánech a balených koblihách), nebo z politické vypočítavosti (Okamura) či akademické ješitnosti (Klaus), by měli tuto variantu vzít v úvahu.

x x x

Můj generační současník, spisovatel Jaroslav Čejka, který měl tu smůlu, že se nechal v březnu 1989 přemluvit k perestrojkové angažovanosti v aparátu KSČ, už v roce 1991 v knize „Aparát – soumrak polobohů“ popsal, jak jeho nadřízený tajemník ÚV KSČ Jan Fojtík po návratu z porady v Berlíně konané v září 1989 mu vyprávěl, co řekl mezi čtyřma očima tajemníkovi ÚV KSSS Vadimu Medvedědovi:
„Co po nás vlastně chcete? Chcete nás hodit přes palubu? Jestli je to tak, tak nám to řekněte rovnou. My jsme byli vždycky na někom závislí, naše suverenita je relativní pojem. Tři sta let jsme patřili pod Habsburky, dvacet let jsme byli závislí na Anglii a Francii, a když nás naši slavní západní spojenci nechali ve štychu, zabrali nás Němci. teď jsme byli čtyřicet let závislí na vás, a ale jestli se nás chcete zbavit, stačí říct. Ale vemte na vědomí, že pak vezmeme svatováclavskou korunu a půjdeme s ní za západními Němci…“ (Čejka, Jaroslav: „Aparát – soumrak polobohů“. Praha 1991, str. 140. Tuto scénu Čejka převyprávěl i ve svém autobiografickém románu „Most přes řeku zapomnění“ 2015).

Dokážu si představit, jak po přečtení předchozího odstavce řada čtenářů začne souhlasně pokyvovat hlavami. Jenomže dá se naše prozápadní orientace, pro kterou jsme se po listopadu 1989 rozhodli, redukovat na česko-německé vztahy, navíc líčené v pokřiveném zrcadle národovecké protiněmecké propagandy, pramenící z obav a uměle vyvolávaného strachu? Tenhle zjednodušený pohled, jehož kořeny sahají do hloubi 19. století, jenom zastírá realitu současného globalizovaného světa 21. století, v němž Česká republika zaujímá postavení středně velké, dnes díky naší politické reprezentaci svým významem spíše malé evropské země, žijící ve společenství dalších evropských států, které se po ničivých válečných konfliktech minulého století rozhodly spolupracovat a přes sedmdesát let žijí v míru.

Svatováclavskou korunu nám nikdo nebere. Odešli jsme nikoli za západními Němci, ale do Evropy. Omezení suverenity, které jsme dobrovolně přijali při vstupu do EU, platí jak pro malé, tak pro velké země, tedy i pro Německo. Někdo může namítnout, že ve společenství EU jsou si všechny členské státy rovné, ale některé jsou rovnější. Připouštím, že Unie v minulých letech zažila i takové situace, kdy se velkým promíjelo to, za co byli malí trestáni, mám na mysli například dočasné porušení Paktu stability ze strany Francie a Německa. Tlak těch malých však zapůsobil natolik, že se Pakt zpřísnil a hříšníci byli donuceni k nápravě.

Je jasné, že síla velkého se nemůže rovnat síle malého. Náš vztah k Německu je a bude vždy poznamenán nerovností. Naštěstí tento vztah je dnes podmnožinou významnějšího a důležitějšího vztahu České republiky k Evropské unii. Právě zde se při hájení vlastních zájmů dají uzavírat aliance, kterým se v případě kvalifikované většiny musí podřídit i ti velcí, včetně Německa.

Když jsem prováděl rešerše pro tento cyklus, narazil jsem na komentář Zdeňka Mlynáře (kdyby mladší generace nevěděla, o koho jde, přidávám odkaz na Wikipedii), napsaný v září 1995, tedy po únorovém projevu prezidenta Václava Havla k česko-německým vztahům v Karolinu a v době intenzivní výměny názorů k přípravě česko-německé deklarace.

Mlynář v něm kritizuje českou zahraniční politiku ve vztahu k Německu, o níž napsal: “V představě vlastní slabosti a německé síly v EU i NATO má naše vládní politika sklon spíše k hysterii než k historii.“ Zaujalo mne, jak ještě před tím, než se Česká republika dostala do NATO a stala se členským státem Evropské unie, Mlynář definoval naši situaci ve vztahu ke sjednocenému Německu, včetně navržených východisek:

„Bylo by ale lepší podívat se bez paniky a hysterie, zda je právě z hlediska integrace a bezpečnosti celé Evropy česká pozice opravdu tak beznadějná a německá tak všemohoucí. V evropské integraci nejde totiž jenom o to, zda Německo usoudí, že ČR už má předpoklady vstupu do Evropské unie. Jde také o to, zda celá Evropa bude souhlasit, aby v ní Německo hrálo vedoucí roli bez ohledu na jeho politické chování.

V evropských souvislostech není tedy česká pozice vůči Německu tak beznadějná, jak si to naši dnešní vládci myslí. Můžeme však mít spojence, jen když se budeme chovat jako aktivní spolutvůrci jednotné Evropy, a ne jako izolovaní trhovci, usilující o "malou domů" bez ohledu na ostatní. Možné spojence máme na západě i východě, na severu i jihu Evropy. Ale dokud je přehlížíme a po některých občas i plivneme, zůstaneme v tradičně nerovných německo-českých vztazích izolováni se všemi důsledky.“

Citátem, jehož obsah je i dnes po třiadvaceti letech aktuální, končím seriál textů, v nichž jsem se pokusil o shrnutí některých historických faktů o Německu a o vývoji česko-německých vztahů. Nedělám si iluze, že moje předlouhé texty se stanou masovou četbou. Jsem si vědom, že se k tématu vyjadřuji z pozice publicisty novináře či blogera, tedy jako amatér a poučený laik, a že moje texty mohou být zcela právem podrobeny kritice z pera historiků či politologů či jiných profesionálů. Kromě toho poslední díl seriálu je spíše shrnutím subjektivních názorů než popisem a politologickou analýzou současných turbulentních procesů v EU a v samotném Německu.

Ale jak jsem napsal v úvodu, šlo mi o to "vyplnit informační proluky v pohledu na našeho největšího a nejbližšího souseda Německo" zvláště u těch příslušníků mladší generace, kteří se zapojují do veřejného života, a na nichž bude záležet, jak se postaví k současným změnám v Evropě i u našeho souseda. Zda se to alespoň částečně podařilo, ponechávám plně na úsudku čtenáře, který - jestliže došel až k tomuto závěru - získává můj obdiv za výdrž a svatou trpělivost.

Uvedený text byl postupně publikován na webu blog.aktualne.cz ve dnech 7.6.-30.7.2018.
Copyright Milan Šmíd

1.8.2018 (zpět Louč)

archiv