[17.6.2018]    Jak to bylo s východní politikou západního Německa a s tzv. východními smlouvami?

Od prvních svobodných voleb v roce 1949 byla v západním Německu politickým suverénem unie křesťanských stran CDU/CSU (CDU reprezentující protestantský sever, CSU katolický bavorský jih). Role sociálně demokratické SPD, která ještě v roce 1949 těsně šlapala na paty vítězi voleb, v době hospodářského vzestupu poklesla; v roce 1957 CDU/CSU získala absolutní většinu v parlamentu. Až šedesátá léta zaznamenala návrat sociálních demokratů na scénu. V roce 1966 SPD poprvé vstoupila jako člen velké koalice do spolkové vlády, v níž předseda SPD a bývalý západoberlínský starosta Willy Brandt se stal ministrem zahraničí.

Příběh Willyho Brandta (1913-1992) by mohl být námětem na román, proto jen stručně. Narodil se jako nemanželské dítě, jeho původní jméno bylo Herbert Frahm. Vychovával ho dědeček, přesvědčený socialista. Brandt byl politicky činný v socialistických organizacích od sedmnácti let, pracoval jako novinář. Po nástupu Hitlera k moci emigroval do Norska. Když Hitler obsadil Norsko, byl sice zatčen, ale podařilo se mu uprchnout do Švédska, kde strávil zbytek doby své emigrace. Po návratu do Německa se okamžitě zapojil do politického života, poslancem byl zvolen již v roce 1949. V roce 1957 se stal v západním Berlíně – kde byla SPD dlouhá léta dominantní stranou – úřadujícím starostou. V roce 1964 se stal předsedou sociálních demokratů.

Politická kariéra Willyho Brandta je těsně spojena s osobností Herberta Wehnera (1906-1990), což je ještě zajímavější postava německé politiky. Neboť byl to Wehner, který byl silnou osobností a stratégem německých sociálních demokratů, který z pozadí dirigoval i kariéru Willy Brandta, její začátek i její pád. Po anarchistických aktivitách svého mládí Wehner vstoupil v 21 letech do Komunistické strany Německa, kde byl aktivně činný jako funkcionář. Po požáru Říšského sněmu přešel do ilegality. Podle Wikipedie v roce 1935 Wehnera zatkli v Praze, nicméně odsud odjel na kongres Komunistické internacionály, kde byl ve společné skupině s Walterem Ulbrichtem a Wilhelmem Pieckem. Koncem roku 1935 se přesunul do západní Evropy, ale vrátil se v roce 1937 do Moskvy, kde strávil pět let společně s dalšími německými levicovými emigranty v hotelu Lux. Podařilo se mu přežít stalinské čistky, prý za cenu ochoty nevzpírat se NKVD, tj. podávat informace o hnutí (nelze ověřit). V roce 1942 ho strana vyslala do Švédska, kde ho zatkli jako špiona, a kde se odvrátil od komunismu a z KPD ho jako odpadlíka vyloučili. Po válce se zapojil do budování SPD, ale vzhledem ke své minulosti zůstával v pozadí. Jeho jméno je spojeno s reformou programu SPD a s obratem od předchozí opoziční sociálnědemokratické politiky s marxistickými kořeny. Tzv. Godesbergský program, který ve straně prosadil, v roce 1959 udělal ze sociálních demokratů „salonfähig“ stranu pro vládnutí tím, že se v něm sociální demokraté přihlásili k tržnímu hospodářství a k zapojení SRN do západních bezpečnostních struktur.

Parlamentní volby na podzim roku 1969 dopadly podobně jako v předchozích letech. Na prvním místě CDU/CSU (46,1%), druzí sociální demokraté SPD (42,7%), na třetím místě liberálové FDP (5,8%). Od roku 1949 byl kancléřem vždy reprezentant CDU/CSU. Naposledy Kurt Georg Kiesinger, který v roce 1966 uzavřel první velkou koalici se sociálními demokraty, v níž, jak už bylo řečeno, byl Willy Brandt ministrem zahraničí. Na rozdíl od všech předchozích voleb, po nichž iniciativu při sestavování vlády vždy převzala vítězná křesťanskodemokratická unie, v roce 1969 to byli sociální demokraté, kteří se rozhodli nepokračovat ve velké koalici a dohodli se se svobodnými demokraty FDP na vytvoření vlády, v níž bude kancléřem Willy Brandt a ministrem zahraničí šéf FDP Walter Scheel. CDU/CSU se poprvé ocitla v opozici.

Zatímco ve vnitřní politice Brandtova vláda pokračovala v politické linii sociálně tržního hospodářství, v zahraniční politice přišla s konceptem tzv. nové východní politiky, založené na zlepšování vztahů se Sovětským svazem a jeho východními spojenci. V praxi to znamenalo smluvně uznat výsledky druhé světové války včetně stávajících hranic a existence druhého německého státu, jakož i znormalizovat vztahy s Polskem a Československem. Tato politika vycházela z koncepce politického experta SPD Egona Bahra reagující na stagnaci při řešení německé otázky, k níž došlo po vybudování berlínské zdi v roce 1961; koncepce definované jako „změna prostřednictvím sbližování“ (Wandel durch Annäherung). Koncepce sbližování či přibližování souzněla s tendencemi uvolňování napětí v mezinárodních vztazích, s politikou détente, k níž směřovaly i tehdejší supervelmoci SSSR a USA při jednání o omezení strategických zbraní.

Zásady zahraniční politiky zveřejněné v programovém prohlášení z října 1969 Brandtova vláda začala okamžitě realizovat. Na jaře 1970 se Willy Brandt sešel dvakrát s předsedou vlády NDR Willy Stophem. Poprvé v březnu ve východoněmeckém Erfurtu (místo setkání Berlín ztroskotalo na požadavku NDR, aby Brandt přistál na východoberlínském letišti Schönefeld), podruhé v západoněmeckém Kasselu. Tyto rozhovory nepřinesly ještě žádné konkrétní výsledky, protože ten, na kterém záleželo nejvíce, seděl v Moskvě.

Už v lednu 1970 vyslal Willy Brandt do Moskvy Egona Bahra, nyní ve funkci státního tajemníka kancléřství a zvláštního zplnomocněnce spolkové vlády, aby při neveřejných rozhovorech s ministrem zahraničí Andrejem Gromykem sondoval situaci. Výsledkem tří kol rozhovorů trvajících od ledna do května 1970 byl desetibodový dokument o „záměrech jednajících stran“ obsahující základní prvky východní politiky – mj. zřeknutí se použití síly v mezinárodních vztazích a respektování statu quo v Evropě. Indiskrecí protivníků nové východní politiky se dokument v červnu 1970 dostal do německých bulvárních médií a od té doby je znám jako „Bahr-Papier“, Bahrův dokument.

Zveřejnění Bahrova dokumentu nijak nenarušilo další průběh událostí. V srpnu 1970 odjel Willy Brandt s ministrem zahraničí Scheelem do Moskvy, kde 12. srpna podepsali první z pěti tzv. východních smluv. Smlouva mezi SSSR a SRN je stručná, má jen pět článků. Kromě toho, že se smluvní strany hlásí k dobrým vztahům a k respektování Charty OSN, nejdůležitější pasáž se týká zřeknutí se síly a územních nároků a především uznání, že hranice jsou „neporušitelné“. Tato formulace, převedená do němčiny jako „unverletzlichkeit“, do ruštiny „nenarušimost“, do angličtiny „inviolability“, která nevylučuje nezměnitelnost hranic a připouští, že nějaké pozdější smluvně dohodnuté změny hranic se mohou uskutečnit, se pak přenesla nejen do dalších východních smluv, ale také do textu Závěrečného aktu helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci z roku 1975.

Po Moskvě následovala Brandtova návštěva Polska a podpis polsko-německé smlouvy ze 7. prosince 1970, v níž nejdůležitějším článkem bylo uznání poválečných hranic na Odře a Nise jako „západní hranice Polské lidové republiky.“ NDR tuto hranici uznala již v roce 1950 tzv. Zhořeleckou smlouvou.

Další tzv. východní smlouvou se stala čtyřmocenská dohoda o Berlínu podepsaná 3. září 1971 ministry zahraničí SSSR, USA, Francie a Velké Británie. Stala se základem dalšího vzájemného soužití v Berlíně až do sjednocení Německa. Smlouva potvrdila odpovědnost čtyř mocností za Berlín, na jehož tehdejším postavení se nemělo nic měnit, pokud se o tom mocnosti nedohodnou. Východ slíbil, že zajistí a zlepší přístupové cesty do západního Berlína. Na druhé straně Západ akceptoval, že západní Berlín není součástí SRN, nicméně Východ uznal, že mezi SRN a západním Berlínem existují zvláštní vztahy, takže SRN má například právo na mezinárodním poli západní Berlín zastupovat apod.

Mezitím v roce 1972 došlo k dramatické politické zápletce spojené s politikou Brandtovy vlády. Zatímco vláda východní politiku obhajovala jako realistický přístup, který přispěje ke zlepšení vztahů, k rozvoji kulturních a obchodních kontaktů, z nichž budou mít prospěch i Němci žijící na Východě, opozice obviňovala vládu z laciného výprodeje německých zájmů.

Z vládní koalice postupně dezertovali někteří členové FDP, pro něž byl Brandt příliš nalevo, dále lidé blízcí vyhnancům z východu, kteří nedokázali přenést přes srdce, že se SRN vzdává naděje na možné budoucí změny statu quo. Počet hlasů vládnoucí koalice se ve spolkovém sněmu ztenčil tak, že proti 249 vládním poslancům stálo 247 poslanců opozice. Toho využila CDU/CSU, která – při vědomí, že se očekávají další dezerce – požádala spolkový sněm o vyslovení konstruktivní nedůvěry vládě. Pokud by při takovém hlasování vyslovila vládě nedůvěru většina poslanců, automaticky by se stal kancléřem kandidát opozice, kterým byl Rainer Barzel. Tento útok opozici nevyšel, protože při tajném hlasování kdosi z opozičního tábora přeběhl na stranu SPD a FDP. Celou situaci jsem kdysi popsal v článku Když poslanci mění dresy.

Parlamentní pat, který následně vznikl dezercí dalšího poslance, takže ve spolkovém sněmu vznikl naprosto vyrovnaný poměr sil 248 proti 248 hlasům, se vyřešil předčasnými volbami v listopadu 1972. Vítězem se – poprvé v historii – stali sociální demokraté SPD (45,8%) spolu s FDP (8,4%), na CDU/CSU zbylo 44,9 procent hlasů.

Výsledek voleb přinesl důkaz, že východní politika mezi občany SRN získala podporu, takže následovaly další rychlé kroky. Krátce po volbách 21. prosince 1972 se podepsala Smlouva o základech vztahů mezi SRN a NDR, přičemž pod jejím textem nejsou podpisy vysokých vládních činitelů, ale těch, kteří ji vyjednávali: ministerského úředníka a pozdějšího velvyslance NDR v Bonnu Michaela Kohla a Egona Bahra, státního tajemníka kancléřského úřadu. Tím nejdůležitějším článkem byl závazek vzájemného respektování teritoriální integrity a suverenity obou států.

Na Československo jako partnera východní politiky došlo až v roce 1973, když 11. prosince 1973 Willy Brandt a Walter Scheel na jedné straně a Lubomír Štrougal a Bohuslav Chňoupek na straně druhé podepsali v Praze Smlouvu o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německa. Už její název zaslouží pozornost. V českých médiích běžně používaný název Německá spolková republika NSR se zde mění na Spolkovou republiku Německa SRN (nikoli Německo, to přišlo až o dvacet let později).

Smlouva, která opakuje formulace z předchozích východních smluv o spolupráci, nepoužití síly a neporušitelnosti či nedotknutelnosti hranic, obsahuje důležitý článek o Mnichovské dohodě z roku 1938. Ten, kdo tlačil na uzavření smlouvy a v závěrečné fázi svým stanoviskem přiměl obě strany, aby se nějak dohodly, byla sovětská diplomacie. Její tlak jak na českou, tak na německou stranu nakonec vyústil v kompromisní formulaci, o čemž pojedná příští kapitola.

Sovětská strana na uzavření smlouvy trvala, protože dohoda s Prahou byla součástí celkové koncepce vedoucí ke Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě zakončené v roce 1975 podpisem Závěrečného aktu. Ten obsahoval deklaraci deseti zásad pro vztahy mezi zúčastněnými státy rozdělených do tří košů. První koš se zabýval politickými otázkami, druhý hospodářskou spoluprací, třetí se týkal lidských práv.

Henry Kissinger v knize Umění diplomacie napsal: „I při svém obrovském a rostoucím nukleárním arzenálu (Kreml) požadoval jakousi formuli posvěcující jeho zisky právě od zemí, jimž po desetiletí vyhrožoval a vykazoval na smetiště dějin. V tomto smyslu se konference o bezpečnosti stala Brežněvovou náhražkou za mírovou smlouvu s Německem, již se Chruščovovi nepodařilo vymámit pomocí berlínského ultimáta, a slavnostním potvrzením poválečného statu quo. (…) Nejvýznamnějším ustanovením Helsinských dohod se stal takzvaný třetí koš, který se týkal lidských práv. Třetí koš měl sehrát významnou roli v dezintegraci sovětské satelitní sféry a stal se oporou pro všechny bojovníky za lidská práva…“ (Kissinger, Henry: Umění diplomacie. Od Richelieua k pádu Berlínské zdi. New York 1994, český překlad Prostor 1996, str.792-793.)

Brandtova východní politika byla v době svého vzniku silně kritizovaná jako kapitulace před Sovětským svazem a jako zrada národních zájmů. Brandt se po podpisu moskevské dohody obhajoval, že „touto smlouvou nebylo ztraceno nic, co nebylo promrháno už dávno předtím“, s nepřímým odkazem na skutečnost, že západní mocnosti již dříve bez většího odporu akceptovaly realitu východoněmeckého státu i berlínské zdi. Dějiny ukázaly, že realistický přístup k zahraniční politice respektující aktuální rozložení sil a zájmů je pro soužití v globalizovaném světě prospěšnější než dogmatické setrvávání na vývojem překonaných a ideologicky založených postojích.