[20.6.2018]    Jak to bylo s tzv. pražskou smlouvou z roku 1973?

Před napsáním této a dalších kapitol jsem na webu k danému tématu provedl ve své knihovně a na webu rešerše, abych se znovu ujistil v tom, že téma vzájemného dotýkání promítnuté do diplomatických vztahů a vzájemných smluv je natolik složité a, že bych ho asi raději měl přenechat odborníkům a specialistům. Přesto se do něj pouštím a pokusím se soustředit na některá fakta, která nejsou příliš známá, a o nichž bychom měli vědět, aniž bychom podléhali jejich deformovaným interpretacím.

Podíváme-li se na časový průběh přijímání východních smluv na začátku 70. let, pak vidíme, že tzv. Pražská smlouva stojí až na konci tohoto procesu. Byla podepsána v prosinci 1973, tedy tři roky poté, co se v roce 1970 SRN dohodla se Sovětským svazem a s Polskem, dva roky poté, co čtyřmocenská dohoda v rámci nové východní politiky stabilizovala situaci v Berlíně a rok poté, co dva německé státy podepsaly smlouvu o základech vzájemných vztahů.

Některé prameny říkají, že dohoda s Československem nebyla pro SRN prioritou. Pro SRN bylo nejdůležitější dohodnout se v Moskvě, protože tam se rozhodovalo také o zahraniční politice jejích satelitů. Jenomže Sovětský svaz měl zájem, aby byl smluvně ošetřen status quo a výsledky druhé světové války v celé Evropě, včetně Československa, což zahrnovalo německý postoj k Mnichovské dohodě z roku 1938, jejíž neplatnost deklarovaná již za druhé světové války měla různé interpretace. Proto SSSR tlačil na obě smluvní strany, aby se nějak dohodly.

Šlo o to, zda její neplatnost jako dokumentu vnucenému československému státu pod pohrůžkou síly začala v září roku 1938 „ex tunc“ nebo až v březnu 1939 „ex nunc“, když Hitler obsadil českomoravskou část Československa, a tím tuto dohodu porušil a zneplatnil. Každá ze zvolených variant výrazným způsobem ovlivňuje a mění pohled na případné spory v řadě komplikovaných a závažných otázek (občanství, majetkové nároky a náhrada, platnost právních aktů na daném území apod.).

S výjimkou Velké Británie, která si vzhledem ke své koloniální minulosti nemohla dovolit přihlásit se ke zneplatnění smlouvy ex tunc, signatáři Mnichovské dohody Francie a Itálie, jakož i Sovětský svaz a další státy se ve věci neplatnosti Mnichovské dohody vyjádřily v souladu se stanoviskem Československa ex tunc, nikoli však Německá spolková republika, která sice uznávala její neplatnost, ale až od okamžiku, kdy jí Hitler porušil.

Diplomatická jednání o normalizaci vztahů mezi tehdejší SRN a Československem probíhala už v šedesátých letech. Výsledkem bylo zřízení obchodního zastupitelství v Praze v šedesátých letech. Pokud vím, tak tehdy byly ještě ve hře otázky válečných reparací, majetkového vyrovnání a náhrady škod, při nichž se proti sobě stavěly náhrady za škody způsobené německou okupací a majetek, který zde zůstal po odsunutých Němcích. Ale tuhle historii přenechávám do pera odborníků specialistů.

První sondážní rozhovory, které měly vést k uzavření Smlouvy o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německa začaly v Praze v červnu 1972. Československou stranu zastupoval náměstek ministra zahraničí, zeť prezidenta Svobody Milan Klusák. Proti němu stál zkušený diplomat státní tajemník západoněmeckého ministerstva zahraničí Paul Frank.

Ve svých stylizovaných memoárech „Dešifrované poselství“ („Entschlüsselte Botschaft“) Paul Frank popisuje první setkání s Milan Klusákem. Už při prvním kole vyjednávání po pouhých deseti minutách přišel Milan Klusák s požadavkem vyhlásit Mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku, včetně všech důsledků z toho plynoucích. Paul Frank na to ironicky odpověděl: „Ano, souhlasím s Vámi, ale žádám také, aby ve smlouvě bylo k tomuto požadavku přidáno prohlášení, že v roce 1415 nebyl Jan Hus upálen jako kacíř. Osobně mi na tom záleží, protože pocházím z Kostnice.“

Po dvou kolech sondážních rozhovorů v Praze a v Bonnu, kde se nedosáhlo žádného pokroku, ministerského byrokrata Klusáka vystřídal Jiří Götz, člověk z aparátu KSČ, který přešel na ministerstvo. Přes nálepku aparátčíka, kterou zmiňuje i Paul Frank (Götz - KP-Funktionär), si u profesionálního diplomata Franka Jiří Götz získal respekt.

Zde mohu posloužit svoji vlastní – byť dnes už jen velice mlhavou – vzpomínkou. Jako redaktor televizního zahraničního zpravodajství jsem se někdy v roce 1974 zúčastnil pravidelného brífinku v Černínském paláci, na němž Jiří Götz ještě před tím, než odešel velvyslancovat do Bonnu, o smlouvě informoval. Bohužel jsem si tehdy nedělal poznámky, ale pamatuji se na některá jeho slova, která dnes mohu jen parafrázovat:

„Seděli jsme proti sobě, oba jsme věděli, že se musíme nějak dohodnout, protože to bylo zadání, které se muselo splnit. Dali jsme stranou veškeré majetkové záležitosti, protože tak bychom smlouvu nikdy neuzavřeli. Kromě toho jsem věděl, že v Bonnu znají všechna naše stanoviska a interní informace z předchozích jednání, včetně našeho výpočtu reparací a dalších materiálů, které do Německa vynesl pracovník našeho ministerstva emigrovavší po srpnu 1968 do západního Německa.“

Jiří Götz tehdy vyprávěl, jak na návrhu formulace textu v článku jedna o Mnichovské dohodě, který se později příliš neměnil, se víceméně dohodli při diskusi v restauraci. Frank ji zapsal na ubrousek, který, když se smlouva podepisovala, Jiřímu Götzovi při závěrečné recepci jako upomínku věnoval.

Tuhle historku popisuje i Frank ve své knize, navíc s místním určením. Odehrála se v Bad Godesbergu v Hotelu Rheinland. Když Jiří Götz přišel s kompromisním návrhem, který opustil původní československý požadavek „neplatná od samého počátku,“ a navrhl německý výraz „nichtig“, v českém překladu „nulitní“, Paul Frank v knize napsal: „Každý student ve druhém semestru věděl, že „Nichtigkeit“ znamená neplatnost od počátku a tak bylo zmobilizováno pět právníků, kteří přišli se záchrannou formulací: Mnichovská dohoda bude ve smlouvě označena za nulitní „podle této smlouvy“, čímž se její platnost její nulity „nach Massgabe des Vertrages“ omezuje.“ Uvedenou formulaci pak v restauraci Frank napsal na známý ubrousek, který však ve Frankově podání vystupuje jako ubrus.

Kromě prvního článku smlouvy byl pro československou stranu důležitý i text preambule, na němž československá strana trvala: „uznávajíce, že mnichovská dohoda z 29. září 1938 byla Československé republice vnucena nacistickým režimem pod hrozbou síly.“ Samotný článek jedna uzavřené smlouvy o nulitě byl kompromisem, který však i nadále byl předmětem výkladového sváru.

Projevilo se to již krátce po podpisu dohody, když ministr Chňoupek do důvodové zprávy pro parlament napsal, že přijaté ustanovení „vyjadřuje původní čs. požadavek na uznání neplatnosti mnichovské dohody ze strany NSR od samého počátku.“ Německá strana pak protestovala zejména proti tvrzení, že smlouva „potvrzuje čs. svrchovaná práva nad obyvatelstvem na území odtrženém v důsledku mnichovské dohody, které právně nikdy nepřestalo být součástí ČSR.“

Různice panovaly také kolem českého překladu Bundesrepublik Deutschland. Pro tehdejší západoněmecký stát se u nás běžně užíval název Německá spolková republika. Tento překlad zavedla ČTK v roce 1949 a od té doby se v médiích i v oficiálních dokumentech mluvilo buď o západním Německu nebo o NSR. Při jednání o pražské smlouvě německá strana žádala, aby česká strana použila přesnější překlad: Spolková republika Německo. Protože tato verze vycházela vstříc koncepci jednoho jednotného Německa a česká strana v duchu tehdejší zahraniční politiky respektovala existenci dvou německých států, do překladu smlouvy se dostal název „Spolková republika Německa“, v němž genitiv zeměpisného názvu odkazoval na to, že SRN je jen jedním státem na německém území. Od té doby se zkratka SRN a název Spolková republika Německa používaly jen v oficiálních dokumentech, v médiích se nadále psalo o Německé spolkové republice a NSR.

To vše se změnilo v roce 1990, kdy česká média – včetně Rudého práva – začala používat zkratky SRN a názvu Spolková republika Německo, již bez koncového „a“. Spory o český překlad Bundesrepublik Deutschland zanikly říjnem roku 1990 po vzniku jednoho jednotného německého státu, nicméně zkratka NSR čas od času v českých médiích setrvačností ještě setrvávala.