[28.6.2018]    Co obsahuje Česko-německá deklarace?

Havlův projev v únoru 1995 se stal výzvou k dalšímu jednání o vzájemných vztazích, kterou nešlo přejít mlčením. Ve hře byla neustále kromě jiného také otázka odškodnění obětí nacismu. Poté, co otázka Mnichovské dohody včetně z její neplatnosti odvozených majetkových nároků byla „nulitním kompromisem“ odložena k ledu, vypořádání se s morálním závazkem vůči obětem nacistického režimu stále čekalo na své řešení. Jenomže německá strana nejevila příliš velkou ochotu o nějakém odškodnění jednat, lépe řečeno: svoji ochotu podmiňovala ústupky české vlády ve vztahu k sudetským Němcům.

Projevilo se to v prohlášení německého ministra zahraničí Klause Kinkela, které přednesl ve Spolkovém sněmu 17. března 1995 . Na jedné straně se Kinkel přihlásil k bezpráví, které Němci způsobili Čechům. Na straně druhé vyzval českou vládu, aby projevila porozumění pro „zraněné právní cítění“ sudetských Němců.

Vzhledem k tomu, že ve stejné době, tedy v březnu 1995, předseda vlády Václav Klaus v Rakousku prohlásil, že sudetoněmecká otázka je od roku 1945 uzavřená minulost, a český Ústavní soud v kauze Dreithaler potvrdil platnost tzv. Benešova dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, naděje na rychlé uzavření nějaké dohody nebyla velká. Nehledě na tehdy panující chladný vztah mezi kancléřem Helmutem Kohlem a českým premiérem Václavem Klausem, jehož počátky se datovaly od jejich prvního, ne příliš povedeného setkání v září 1993 v Budapešti u příležitosti konference evropských konzervativních stran sdružených v Evropské demokratické unii (EDU).

Jednání, které se vedlo na úrovni náměstků ministrů zahraničí, bylo dlouhou dobu obestřeno tajemstvím. Jedním z východisek byl návrh ministra zahraničí Josefa Zielence na založení Fondu česko-německé budoucnosti, do něhož by přispěla německá spolková vláda, a který by byl určen i pro humanitární pomoc českým obětem nacismu a tím by se dosáhlo jakés takés závěrečné tečky poválečného vyrovnání.

Slepou uličku měl překonat dokument ve formě Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, na jehož podobě se dlouhé měsíce pracovalo, aniž byla veřejnost informována. V lednu 1996 jednání přešlo z úrovně náměstků na úroveň ministrů. Josef Zieleniec tehdy obvinil německou stranu z komplikací, protože chtěla měnit formulace textu zabývajícího se minulostí. Ministr Kinkel se bránil tím, že si dohodu přeje, ale nemůže se vzdát závazků spolkové vlády vůči sudetským Němcům.

Není účelem tohoto textu popisovat všechny peripetie a politické zápletky, které se kolem přijímání Česko-německé deklarace odehrávaly. Deklarace se stala předmětem ostré kritiky na obou stranách hranice. V Česku ze strany opozice, která obviňovala vládu z výprodeje českých zájmů, v Německu ze strany sudetských Němců, vyhnaneckých svazů a politiků s nimi spojených. Že byla nakonec deklarace přijata, bylo spíše ku prospěchu české strany, přestože ze svého pohledu musela slevit ze svých požadavků více, než její partner; také on však musel ustoupit, například ve věci aktivní podpory sudetských Němců.

Nerovnost našich vzájemných vztahů při přijímání deklarace se odvozovala nejen od rozdílné velkosti a politické síly obou zemí, ale také od různého stupně zájmu o uzavření dohody. Jak ukázaly průzkumy veřejného mínění, pro většinu německých obyvatel – a tím také pro jejich politickou reprezentaci – německo-české vztahy nepředstavovaly žádný problém, který bylo nutné řešit. Stav, jenž existoval před deklarací, byl považován za uspokojivý, a proto nebyl zájem na něm něco měnit. Dlouhou dobu to okatě dával najevo právě kancléř Kohl. Že se na podzim roku 1996 nakonec za deklaraci postavil, se dá vyložit i tak, že chtěl dostát své roli budovatele velkolepého evropského projektu, v jehož grandiózní stavbě bylo třeba mít také jako jednu z cihliček bezkonfliktní česko-německé vztahy.

V této souvislosti je zajímavé svědectví tehdejšího náměstka ministra zahraničí Alexandra Vondry, podle něhož urovnání vzájemných česko-německých vztahů bylo jednou z podmínek, kterou Američané vyžadovali pro svůj souhlas s přijetím České republiky do Severoatlantického paktu NATO.

Ještě před podpisem Deklarace se odehrál pokus o její torpédování, když text Deklarace začátkem prosince 1996 unikl do německých a později i českých médií. Autorství indiskrece se připisovalo sudetoněmeckým aktivistům, kteří doufali, že to vyvolá v české politické scéně negativní reakce, které zabrání schválení dokumentu českým parlamentem. Jenže v té době 3. prosince oba šéfové vlád Helmut Kohl a Václav Klaus po setkání v Lisabonu během summitu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) oznámili své odhodlání skončit jednání o Deklaraci do konce roku a víceméně jejich zásluhou byl předjednaný text deklarace dotažen do konce.

Česko-německá deklarace, kterou podepsali český předseda vlády Václav Klaus, německý spolkový kancléř Helmut Kohl a ministři zahraničí obou zemí v Praze dne 21. ledna 1997, je posledním velkým dokumentem zabývajícím se vztahy mezi Českou republikou a Německem, jejich minulostí i budoucností.

Text rozdělený do osmi článků má čtyřvětou preambuli, která odkazuje na smlouvu z roku 1992, bilancuje dějiny vzájemného soužití, přičemž „spáchané křivdy nelze odčinit, ale nanejvýš zmírnit, a při tom nesmí docházet k novým křivdám.“ Kromě toho vyslovuje podporu přijetí ČR do Evropské unie, které je společným zájmem a předpokladem „do budoucnosti zaměřeného usmíření.“

První článek se týká vzájemných vztahů, jejich dalšího rozvíjení v duchu dobrého sousedství a partnerství na základě společných demokratických hodnot. Ovšem tato „společná cesta do budoucnosti vyžaduje jasné slovo o minulosti, přičemž příčina a následek ve sledu událostí nesmějí být opomíjeny.“

V druhém článku se Německo přihlašuje k odpovědnosti za utrpení a křivdy způsobené českému lidu i za to, že „politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.“

Ve třetím článku vyslovuje česká strana politování nad utrpením a křivdami způsobenými „poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa“, ale také nad tím, že některé excesy nebyly kvůli zákonu č.115/1945 potrestány.

Ve čtvrtém článku se obě strany „shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti,“ což prakticky znamená, že „nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.“

Pátý článek potvrzuje práva menšin podle smlouvy z roku 1992. Šestý článek se týká hospodářské spolupráce. Sedmý článek oznamuje založení česko-německého fondu budoucnosti se vkladem 140 milionů DM z německé strany a 440 milionů Kč z české strany za účelem financování projektů společného zájmu, přičemž německá strana se zde přihlásila k odpovědnosti vůči obětem nacismu s tím, že projekty by měly být „ku prospěchu především obětem nacionálněsocialistického násilí.“

Osmý článek s odkazem na historické dědictví předpokládá zřízení česko-německého diskusního fóra, které by mělo navázat na výsledky práce česko-německé komise historiků a podporovat česko-německý dialog.

Pravděpodobně tím nejdůležitějším a nejdiskutovanějším bodem Česko-německé deklarace se stal čtvrtý článek, který deklaruje ochotu obou stran zaměřit své vztahy směrem k budoucnosti, a v němž se doslova praví, že obě strany „nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.“ Tento článek je svým způsobem klíčový a od té doby do dnešního dne bude ještě mnohokrát citován.

Do jisté míry odstranil strašidlo majetkových nároků hrozící kdykoli vyskočit na povrch a zkomplikovat vzájemné vztahy. V roce 1992 okruh problémů spojený s majetkovými nároky tehdejší smlouva jen „vyzávorkovala“, tj. zcela ho obešla; nyní v textu deklarace se obě strany přihlásily k tomu, že v zájmu „nezatěžování minulosti“ se „politickými i právními“, tedy i majetkovými otázkami už nebudou zabývat.

To samozřejmě popudilo Sudetoněmecké krajanské sdružení, jež vedlo proti deklaraci několik měsíců soustředěnou kampaň, kterou němečtí politici nemohli ignorovat. Byl si toho vědom i kancléř Kohl, jehož chování popsal Václav Klaus v bilančním článku k 20. výročí deklarace v Literárních novinách (únor 2017) takto:

„I po dvaceti letech nemohu dnes zamlčet své zklamání z tiskové konference bezprostředně po podepsání dokumentu. Kancléř Kohl dostal – evidentně předem připravenou – jako první otázku, jak je to s majetkovými nároky bývalých sudetských Němců. Nás, kteří jsme si mysleli, že jsme touto deklarací dosáhli nemalého úspěchu, vyvedla z míry jeho tvrdá, formálně sice správná, ale politicky celou deklaraci poškozující odpověď: to jsme neřešili.“

Ve skutečnosti to kancléř Kohl řekl zcela natvrdo: „Majetková otázka zůstává přirozeně otevřená“ (Die Eigentumsfrage bleibt natürlich offen). Měl k tomu své důvody. Nejen ty vnitropolitické spojené s obavou o přízeň voličských hlasy z vyhnaneckých kruhů, ale také kvůli německé doktríně aplikované na posuzování majetkových nároků. Kdyby spolková vláda smluvně potvrdila, že se vzdává majetkových nároků vůči České republice, mohlo by to – také na základě předchozích rozhodnutí německého ústavního soudu – vyvolat žaloby postižených osob, které by se s odškodněním obracely na spolkovou vládu. Takto se pouze ponechal prostor pro individuální žaloby, které však vláda dle deklarace nebude podporovat. Opoziční strany v Německu vyčetly Kohlovi, že se v Praze svým výrokem o majetkových otázkách choval jako slon v porcelánu, deník Frankfurter Allgemeine však jeho vystoupení schválil: „Jeho výrok o trvající otevřenosti majetkových nároků měl nicméně především ochránit spolkovou vládu před politickými a právními žalobami vyhnanců.“

Sudetoněmecké krajanské sdružení ústy svého předsedy Neubauera se nechalo slyšet, že "Pseudodohoda zakotvená v deklaraci nemá závaznou právní platnost, a nemůže tak učinit žádnou čáru za minulostí.“ V takové situaci se nelze divit bouřlivé rozpravě ve Sněmovně, která, než deklaraci schválila, jednala o ní čtyři dny 11.-14. února 1997.

Zvláště ze strany republikánů zde zaznívaly projevy, které – jak poznamenal tehdejší předseda vlády - „kdyby zazněly mimo tento sál, by byly předmětem trestního stíhání.“ Své polínko do ohně si přiložili i komunisté. Opoziční sociální demokrat Miloš Zeman navrhoval upravit deklaraci „uvozujícím stanoviskem“, které by de facto měnilo smysl deklarace. Nakonec se však vládnoucí koalici a jejímu šéfovi podařilo prosadit, že se poslanecká sněmovna spokojila s vládním výkladem uvedeným v důvodové zprávě předložené parlamentu. (Zde je přijaté usnesení, a tady výsledky hlasování: pro 131, proti 59, nepřítomni 3, zdrželo se hlasování 6)

Zhodnocení textu a významu Česko-německé deklarace přenechávám historikům, politologům a politikům. Připomenu jen některá události, které následovaly. Přijetí deklarace nervózní atmosféru ve vzájemných vztazích příliš neuklidnilo, naopak až do přijetí České republiky do Evropské unie napjaté vztahy pokračovaly. Zasloužilo se o to nejen sudetoněmecké krajanské sdružení podporované bavorskými politiky, které začalo zpochybňovat budoucí členství České republiky v EU odkazem na nedodržování norem právního státu ve věci tzv. Benešových dekretů (o tom ještě dále), ale někdy i reakce českých politiků populisticky využívajících protiněmeckou kartu.

Od ledna 1998 začaly pracovat instituce, jejichž vznik deklarace předpokládala. Byla ustavena osmičlenná správní rada Česko-německého fondu budoucnosti, v níž každá strana obsadila čtyři místa, a která dostala do vínku z německé strany přibližně 2,8 miliardy Kč a z české strany 400 milionů Kč. Hned na její první schůzi se rozhodlo, že největší část prostředků se věnuje humanitární podpoře českých obětí nacismu, z nichž každý mohl podle návrhu Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) a Federace židovských obcí v ČR počítat s podporou zhruba 25 tisíc Kč ročně.

Vytvořila se také koordinační rada Česko-německého diskusního fóra; debata o tom, kdo jí bude předsedat, se vyřešila tím, že čtyřicetičlennou radu budou řídit dva spolupředsedové – z české strany to byl na začátku Pavel Tigrid, s německé strany zahraničněpolitický koordinátor SPD Günter Verheugen.

Když německá strana začátkem února sdělila své nominace do koordinační rady, vyvolalo to na české straně pobouření, protože mezi německými dvaceti členy byli také šéf Svazu vyhnanců Fritz Wittmann a předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení Franz Neubauer. Nic nepomohlo vysvětlování, že Neubauer a „bavorská“ lobby bude mít v radě jen okrajový vliv, že zde většinu tvoří významní spolkoví politici, jakým byl například Günter Verheugen, bývalý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher (FDP), saský premiér Kurt Biedenkopf (CDU), nebo místopředsedkyně Spolkového sněmu za stranu Zelených Antje Vollmerová.

Do čela protestů proti Neubauerovi se postavil Miloš Zeman jako šéf nejsilnější opoziční politické strany. Zemanovy ostré výroky vyvolaly neméně ostrou reakci v Německu, zvláště když tehdejší předseda Sněmovny přirovnal Franze Neubauera k českému Miroslavu Sládkovi („Konstatuji, že bych protestoval stejně razantně, kdyby v diskusním fóru byl např. kolega Sládek, jako protestuji proti tomu, že v diskusním fóru je Franz Neubauer“). Radikální Zemanova kritika do jisté míry pramenila z populistické předvolební kampaně ČSSD před červnovými předčasnými volbami, které následovaly po pádu Klausovy vlády v roce 1997. Teprve volby v červnu 1998 a vnitropolitické události spojené se vstupem ČSSD do Strakovy akademie odsunuly téma Česko-německé deklarace do pozadí zájmu.

Po dvaceti letech existence obou institutů vytvořených deklarací lze konstatovat, že splnily a plní svoje poslání a jsou stále aktivní. Česko německý fond budoucnosti vyčlenil 90 milionů marek na podporu obětem nacismu, především vězňům koncentračních táborů, jakož i osobám, které se před pronásledováním ukrývaly v nelidských podmínkách. První splátku v rámci tzv. sociálního projektu obdrželo v roce 1998 více než 7000 osob, poslední splátku si v roce 2007 převzalo 3500 tehdy žijících obětí nacismu. Platbu mohli dostat i bývalí občané Československa žijící v Německu, pokud je už neodškodnilo německé zákonodárství.

Shodou okolností koncem devadesátých let vrcholilo jednání, které mělo zabránit hromadným žalobám proti globálně působícím německým podnikům, jež za války používaly vězně koncentračních táborů a nuceně nasazené pracovní síly k otrocké práci. Hlavní vyjednávání probíhalo mezi USA a zástupci průmyslových firem a vlády sjednoceného Německa. V letech 1999-2000 se k němu však připojila – vedle dalších bývalých okupovaných zemí východní Evropy – také Česká republika. Šestadvacet velkých nadnárodních a stovky malých německých firem se spolu s německým státem složily na nadační fond „Připomínka, odpovědnost a budoucnost“ (EVZ - Erinnerung, Verantwortung und Zukunft), který tak získal 10,1 miliardy DM, z čehož na české oběti nuceného pracovního nasazení se vyčlenilo 423 milionů DM.

Partnerem EVZ v České republice se stal Česko-německý fond budoucnosti, který v letech 2001-2006 vyplatil téměř osmdesáti sedmi tisícům žadatelů o odškodnění 8 miliard Kč. Dostávali ho nejen ti, kteří museli v Německu a v Rakousku vykonávat otrockou práci, ale za určitých podmínek také perzekvovaní příbuzní zavražděných obětí rasového a politického teroru, pronásledovaní Romové nebo skrývané osoby.

Tímto způsobem se alespoň částečně dostalo zadostiučinění českým obětem druhé světové války a německé okupace. Česká diplomacie si při této příležitosti vyžádala od USA stanovisko, které České republice potvrdilo, že ani americko-německá dohoda ani odškodňovací fond EVZ „negativně neovlivní jednostranná rozhodnutí stejně jako dvoustranné a mnohostranné smlouvy, dohody a deklarace, jejichž smyslem bylo vypořádat se s následky nacistické éry a druhé světové války včetně reparací a záležitostí týkajících se německého majetku v bývalém Československu". Což bylo další kyselé jablko, do kterého museli kousnout představitelé Sudetoněmeckého krajanského sdružení.

Složení koordinační rady Česko-německého diskusního fóra se průběžně měnilo a mění. Již v prvním roce na podzim 1998 přibyl do její německé části poslanec Evropského parlamentu a pozdější nástupce Franze Neubauera Bernd Posselt. Rada se poprvé sešla v červenci 1998 v Plzni, zcela první diskusní fórum se konalo v prosinci 1998 v Drážďanech za přítomnosti prezidentů Romana Herzoga a Václava Havla. Jak se dalo očekávat, fórum proběhlo ve zdvořilé a přívětivé atmosféře. Na tiskové konferenci v Drážďanech Günter Verheugen, nyní již jako náměstek ministra zahraničí, jakoby chtěl vyvážit Kohlovo vystoupení v Praze, na otázku o majetkových nárocích odpověděl, že v souladu se zněním a duchem společné deklarace spolková vláda žádné majetkové nároky nehodlá uplatňovat.

Od té doby Česko-německé diskusní fórum pořádá jednou ročně výroční konferenci na dané téma, které se účastní kolem stovky účastníků. Koordinační rada, která se od roku 2004 zmenšila na třicet členů, se schází dvakrát ročně. Při fóru existují různé pracovní skupiny a také Česko-německé fórum mládeže. O těchto akcích a jejich výstupech však velká média informují jen okrajově a podle mého názoru nelze o nich říci, že by měly významnější vliv na veřejný diskurs o česko-německých vztazích.

Na druhé straně dnes se bez odkazu na Česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji žádné diplomatické jednání mezi Českou republikou a Německem neobejde.