Klaus a veřejnoprávní ČT

"Ukazuje se, že hybrid, zvaný veřejnoprávní instituce, nefunguje, že se nejedná ani o instituci státní, ani o instituci soukromou. Vlastník, majitel, akcionář v tomto případě neexistuje, respektive neumí prosadit své zájmy. Proto je čas zahájit přípravu privatizace této instituce." (Václav Klaus)

Kdyby tuto větu pronesl začínající politik v sousedním Německu, jeho další kariéra by byla vážně ohrožena. Političtí soupeři by totiž získali důkaz o tom, že dotyčný nezvládl abecedu pluralitního demokratického politického systému, čímž by se pro další kariéru politika nadlouho diskvalifikoval.

Dokonce i lady Thatcherová, která na začátku své premiérské kariéry razila ve věci televizního vysílání podobné názory jako Klaus (privatizujme BBC), by si nikdy netroufla vyslovovat pochyby o o tom, že v jistých oblastech našeho společenského života je existence institucí vykonávajících veřejnou službu potřebná, a neodvážila by se nazvat takové instituce hybridem.

Nemluvě o tom, že nakonec lidé z její vlastní strany (Peacockova komise) - samozřejmě na poněkud vyšší vzdělanostní úrovni než Klausův poradce Ladislav Jakl - ji přesvědčili o tom, že veřejná služba BBC je nezastupitelná, a že by bylo dobré ji ponechat v takové podobě, jak byla založena před 2.světovou válkou, tj. jako public corporation, čemuž u nás říkáme veřejnoprávní instituce.

Je vidět, že Václav Klaus i nadále není schopen uvažovat jinak než v polaritě "státní" vs. "soukromé", jak to demonstroval již před osmi lety v Českém deníku (4.12.1992): "Proto chtějme nejraději soukromé, a když ne soukromé, tak raději státní než veřejné."

Tento digitální způsob uvažování, jenž stále nachází ohlas u těch, kteří rádi vidějí svět jednoduše a možnost třetích cest je rozčiluje, však může vést do slepé uličky, na jejímž konci je likvidace některých nezastupitelných funkcí, které médium televize pro svobodnou demokratickou společnost vykonává (prostor pro veřejnou debatu, pluralitu, služba menšinám apod.).

Použiji-li oblíbenou Klausovu frázi: Ten problém je falešně postaven. Jestliže veřejnoprávní instituce koná špatně, protože její řízení a kontrola není v pořádku, pak řešením není zrušení této instituce, ale hledání cest, jak ono konání veřejné služby lépe zajistit a kontrolovat.

Na druhé straně je v Klausově, ale i Leschtinově (viz jeho poznámka v MF Dnes 20.12.) názoru zrnko pravdy, o kterém by se dalo uvažovat. Každou veřejnoprávní instituci někdo zřizuje - ČT je zřízena parlamentním zákonem, parlament je součást státu. Ze strachu před byrokratickou podobou státu v totalitním režimu, byla státní administrativa z vlivu na veřejnoprávní ČT zcela vyřazena.

Nebylo by od věci, kdyby vláda jako moc výkonná v řídících orgánech našla své přesně vymezené místo. Nejlépe účastí ve správní radě po vzoru německých médií, do které nominují své odborníky vláda, parlament, veřejnost, ale i profesní sdružení a odbory. Systém řízení veřejnoprávních médií v Německu se opírá nikoli o dvě nohy jako u nás, kde existuje pouze ředitel s velkými pravomocemi a dozorčí orgán rada ČT, ale má ty nohy tři - intendant/ředitel, Runfunkrat/dozorčí rada a správní rada s výše uvedenými nominacemi z řad odborníků, nikoli laiků. Laikům je vyhrazen Rundfunkrat.

Pro zajímavost, v sousedním Polsku ingerenci státu řešili tím, že ve vrcholových orgánech TVP je i zástupce ministerstva financí, i když musí čelit převaze členů dosazených ještě jinými cestami. Co je však hlavní - ti lidé vědí, co televize je, jak jako médium funguje, a co potřebuje, a to nejen z letmých dojmů nasbíraných před obrazovkou doma v obýváku...

Milan Šmíd, FSV UK (Zveřejněno v Britských listech 22.12.2000)