(než mají Savický, Čulík a Pecina)
Helsinki, 1.ledna 2001
Nečiním si nárok na to, aby vše, co teď napíši, bylo přijímáno bez výhrad. Při hodnocení každé informace je třeba znát také její zdroj, neboť ten obvykle tu informaci modifikuje vlastní kompetencí, vlastním úhlem pohledu. Doufám, že já jako zdroj jsem internetovému publiku dosti dobře znám, kdo chce, může se o mě dočíst na mé webové stránce tucnak.fsv.cuni.cz/~smid. Vyučený sazeč, vojna, pak Fakulta sociálních věd a publicistiky, 20 let ČST, a nyní už 10 let Fakulta sociálních věd. Ne vším čím jsem byl, jsem byl rád, ale nic nezamlčuji, neboť tak si představuji já, že by mělo vypadat vyrovnávání se s minulostí.Horší je, že ta minulost je často buď účelově, ale také někdy nevědomky zkreslována. Proto se občas hlásím o slovo. Tentokráte mne vyprovokovala analýza Nikolaje Savického. Praví se v ní: "Před listopadem 1989 v České republice neexistovalo televizní zpravodajství. To není otázka ideologie, ale absence poptávky.." Po této větě pak následují dva odstavce, v nichž je Nikolaj Savický se zpravodajstvím ČT velice rychle hotov a to hlavně proto, aby ho mohl vylíčit v temných barvách, čímž tento negativní obraz mu účelově vytváří kontrastní pozadí pro pozitivní hodnocení dramatické tvorby ČT, kterou je třeba před novými řediteli zachránit. Viz jeho text v Britských listech.
Jsem již blízko penzijnímu věku, takže pamatuji o něco více než pan Savický. Mohu s ním souhlasit, že před listopadem neexistovalo politické zpravodajství, neboť neexistovala politika, byla zde jen hegemonie jedné politické strany, lépe řečeno: byrokratického aparátu této strany. Ale zpravodajství tu existovalo, byť se mohlo svobodněji pohybovat pouze v komunální sféře (Aktuality 21.30 na II.programu), nebo bylo limitováno mantinely oficiální státní politiky (zpravodajství ze zahraničí). A byli tu i televizní profesionálové.
Řadu z nich neúprosná logika politického převratu vyřadila ze hry. To neříkám proto, abych je litoval. S tím se nedalo nic dělat, protože nový režim nemohl potřebovat komunikátory spjaté v povědomí lidí s režimem starým - byť šlo někdy o spojení pouze vizuální, neboť řada z těchto televizních reportérů nikdy nepatřila k nějakým režimním aktivistům. Někteří to rychle pochopili a přestože v listopadových dnech roku 1989 aktivně pomáhali otáčet kolo dějin, sami odešli, aby své schopnosti uplatnili jinde (Švehla, Tománek, Hrabovský). Jiní pak byli postupně "odcházeni", často s pocitem osobní křivdy (např. Vladěna Pavlíčková).
Souhlasím s Nikolajem Savickým, že tu byl "nedostatek tradice, absence velkých a prestižních vzorů, vágní kritéria pro posuzování kvality práce a malá vzájemná konkurence", leč k tomu bych ještě přidal jeden prvek, který se podle mého názoru nejvíce podepsal na tom, že za deset let se tady nepodařilo vytvořit tradici novou: nedostatek kontinuity, která by dala vyrůst vzorům a autoritám. A za to už může nejen ta stará, ale také i ta nová doba.
Revoluční změny po roce 1989
Diskontinuita revoluční změny v roce 1989 byla zákonitá. Bylo třeba najít nové a akceptovatelné tváře a na kvalitu se hledělo až v druhé řadě. Šumlující Jan Martínek se náhle stal hradním zpravodajem, neboť ho k tomu kvalifikovalo jeho učinkování v rockové kapele Žlutý pes, blízké prezidentovým poradcům. Kdy jindy než v době revolučních přeměn by se mohla dostat na obrazovku milá, leč závažnou vadou řeči trpící hlasatelka Mirka Všetečková, nebo bodrý, leč ne příliš kvalitně artikulující Ota Černý? A to nemluvím o výměně těch, kteří na obrazovce nejsou vidět, leč na kvalitě zpravodajské práce mají velký podíl - směnaři, editoři aktualit, kameramani.
Na ty první dva roky po roce 1989 nelze brát měřítka normální doby, byla to doba revoluční a z toho kvasu ze začaly vynořovat nové osobnosti a nová personální struktura zpravodajství ČT. Do tohoto vývoje spadala i výměna vedení a části personálu na přelomu let 1991-1992 jako následek lustračního zákona, který ČST aplikovala přísněji než zákon ukládal.
(Někdy by bylo užitečné zhodnotit i tuhle krátkou epizodu televizního zpravodajství ČST. Mám na mysli období před volbami roku 1992, kdy pod novým vedením Martina Vadase a Jana Dobrovského televizní zpravodajství ČST dočasně opustilo svoji politickou neutralitu a v nejlepších tradicích leninské teze o tisku jako agitátorovi, propagátorovi a organizátorovi se dalo do služeb jednoho politického proudu, Občanského fóra, a zahájilo kampaň proti neurčitým temným silám snažícím se o zvrácení polistopadového vývoje a zcela určitému Mečiarovi a jeho HZDS na Slovensku. Výsledek byl - podobně jako u někdejší komunistické propagandy - zcela kontraproduktivní. Komunisté ve volbách posílili a Mečiar to na Slovensku vyhrál na celé čáře, přičemž někteří lidé na Slovensku dodnes tvrdí, že tehdejší federální protimečiarovské zpravodajství ČST přidalo Mečiarovi nemalý počet hlasů.)
Rozpad ČSFR - první otřes, druhá liga se stává první ligou Zatímco "lustrační epizoda" byla součástí kontinuálního porevolučního vývoje, ten první hlavní polistopadový přeryv v kontinuitě přišel s rozpadem federace. Připomeňme si tehdejší situaci. Od ledna 1992 zde existovaly vedle sebe tři vysílací subjekty: federální ČST ředitelovaná Jiřím Kantůrkem (spravovala federální program někdejší ČST1, později F1, federální zpravodajství, zahraniční styky, nákup pořadů), dále na Slovensku už od roku 1991 existovala STV a v českých zemích od roku 1992 pracovala nově ustavená ČT s Ivo Mathém v čele. Také ČT měla svoje zpravodajství, vedl ho vcelku neznámý redaktor Studenovský a jeho prostor byl poměrně malý: na prvním programu odpolední zpravodajství Pražského večerníku a zpravodajské bulletiny na druhém programu ČTV.
Když se rozpadlo Československo, došlo v tehdejší ještě monopolní České televizi k něčemu podobnému, co zažila politická scéna. Jak známo, české politické strany své elitní hráče vyslaly do Federálního shromáždění a do České národní rady se dostala druhá liga, případně mladí čekatelé. (Ne tak na Slovensku, kde do federální Prahy se posílali pro domácí scénu postradatelní politici.) Když federální poslanci přišli o svá křesla, snažili se udržet v politickém životě tím, že chtěli přejít do křesel senátorů. Druhá liga ČNR jim však řekla své jasné ne, nehledě na to, že Klausově pravicové koalici docela vyhovovalo, že se zbavila kvalitních a nepříjemných oponentů na parlamentní půdě. Něco podobného se odehrálo i na Kavčích horách. To lepší a zkušenější z televizního zpravodajství se nacházelo ve federální ČST. Když tato instituce zanikla, federální zpravodajci se domnívali, že automaticky přejdou do zpravodajství ČT. Leč stalo se jen zčásti: Studenovský a jeho kolegové, dříve nahlížení jako druhá liga, si začali vybírat koho ano, a koho ne. Vznikly z toho mnohé nesváry, často osobně podbarvené. Tak skončily některé slibně se rozvíjející kariéry (Šíma, Martínek) a začala éra odchodů a příchodů (Černý), do které o rok později vstoupil fenomém komerční televize. Po třech letech se opět začínalo znovu od začátku.
V průběhu roku 1993 se ještě odehrála epizoda intendantury zpravodajství druhého programu. ČT jí naordinoval český parlament, který v zákonu 36/93 rozhodl, že do doby, než začne pracovat komerční konkurent, musí vzniknout pluralita uvnitř ČT tím, že se ustaví samostatné zpravodajství v rámci ČT, které bude vysílat konkurenční zprávy na 2.programu. Tato epizoda se však systémově příliš neosvědčila, takže o rok později, když začala vysílat TV NOVA, byla ke spokojenosti téměř všech zúčastněných opuštěna.
TV NOVA nastupuje - hledání nové tváře pro ČT
Příchodem TV NOVA nastaly pro zpravodajství ČT těžké časy. Ukázalo se, že zprávy se dají dělat také jinak, a nejen obsahově, ale především formálně. Začaly se více využívat živé vstupy, zkrátila se stopáž příspěvků, štáby byly donuceny k větší operativnosti, pronásledování politiků s mikrofonem v ruce zesílilo. Období 1994-1998 se nedá charakterizovat jednou větou. Samozřejmě, podle glasgowských kritérií Britských listů kvalita zpravodajství ČT nebyla příliš vysoká, nicméně dle mého názoru došlo jednak ke stabilizaci a znormálnění provozu po revolučních a systémových změnách, začaly se objevovat nové osobnosti obrazovky (např. Tachecí, Klepetko, Voldánová) nemluvě o slušném standardu řady "krajánků", za všechny jmenujme třeba východočeského Weinera.
Ale co bylo dle mého názoru - odhlédnuto od profesionálních nedostatků - důležitější, byl étos veřejné služby a nezávislosti, který tato zpravodajská redakce stále prosazovala. Já se domnívám, že ten étos respektovali i politici, kteří neměli - snad s výjimkou komunistů a republikánů - příliš důvodů ke stížnostem. Informace ČT o předvolební kampani roku 1996 byly dle mého názoru uměřené a nestranné. Na rozdíl od roku 1992 se ČT nesnažila stavět na něčí stranu. Pořady typu Karanténa poskytly dostatek prostoru všem hlavním politickým proudům v zemi k prezentaci jejich pozice a programu.
Zpravodajství na tapetě - důvod Mathého pádu?
Pak ovšem přišlo ono osudové období let 1997-1998, kdy došlo k dalšímu nárazu zvnějšku, který narušil kontinuitu vývoje zpravodajské redakce ČT. Na jaře 1997 se volí nová Rada ČT, která podobně jako ta dnešní se s obrovským entuziasmem, ale téměř s nulovou zkušeností, rozhodla věci "posunovat k lepšímu". Do toho přišlo v červnu 1997 nové měření sledovanosti prostřednictvím peoplemetrů, které přineslo pro ČT šokující výsledky: Události ČT vysílané simultánně s Televizními novinami TV NOVA v 19.30 měly rating 8-10 procent proti ratingu TV Nova 35-40 procent, což v "koláčích" share znamenalo, že zpravodajství TV NOVA sledovalo každý večer přes 80 procent diváků a u ČT zůstával jen malý segment auditoria.
Mathé tudíž přesunul začátek Událostí na 19.15, ale stále odolával nátlaku Rady ČT, která od něj žádala, aby se do zpravodajství ČT radikálně "šláplo". Tato neochota k nějaké radikální čistce ve zpravodajství se Mathému také stala osudnou, když Rada ČT v březnu 1998 při jmenování ředitele redakce dala přednost Jakubu Puchalskému.
Já si do dnešního dne myslím, že kdyby se stal Puchalský pouze šéfem zpravodajství ČT, mohl být do jisté míry přínosem, když už ne kvůli manažerským kvalitám, tak alespoň tím, že nebyl zatížen minulostí a měl novinářskou zkušenost z práce v BBC. Ale je možné, že by dopadl podobně jako jím jmenovaný Ivan Kytka, který nastoupil na místo po Studenovském.
Nezvládnutá jízda Ivana Kytky
Ta epizoda s Ivanem Kytkou byla velice nešťastná. Naivita lidí, kteří až dosud řídili jen svoje vlastní auto, a netuší, co to znamená stát v čele různorodého kolektivu plného rozmanitých a často protikladných zájmů, bývá zhoubná, i kdyby za konáním těchto lidí stály ty nejlepší úmysly, osobnostní integrita a jiné profesní kvality. Vždyť i prostá řidičská zkušenost říká, že prudké otočení volantem za jízdy - a televizní zpravodajství je jízdou, kterou nelze zastavit - může vyvolat smyk a nehodu.
Na ten smyk bylo zaděláno už odchodem Studenovského, ale Kytka ho neustál a navíc s autem téměř havaroval. Kytka může oprávněně tvrdit, že to nebyla jeho vina, že mu někteří lidé dosti uvnitř redakce usilovně mydlili cestu a povolovali matky na šroubech, takže nakonec tím volantem kroutil naprázdno, ale na druhé straně jako řidič si měl nejprve zkontrolovat vozidlo a zjistit v jakém je stavu a podle toho zvolit způsob a tempo jízdy.
Výsledek je známý. Šéfredaktorem se stává bývalý zpravodaj v Moskvě Zdeněk Šámal, podle mého názoru zkušený praktik, leč žádný velký reformátor. Možná, že se v tomto ohledu mýlím, ale nezdá se mi, že by nějak výrazně zasáhl do dalšího formování zpravodajské redakce. Spíše tlumil konflikty a ponechával věcem volný průběh.
Řada změn totiž už byla nastartovaná příchodem Jakuba Puchalského. Ota Černý s Debatou odchází, nový profilový diskusní pořad V pravé poledne hledá svoji tvář a moderátora. Pod diktátem hesla Puchalského éry "dělali jste to špatně, my to budeme dělat lépe" nikdo nenachází odvahu říci "Ne" nesmyslné bavičské koncepci Dobrého rána, která je později v tichosti opuštěna, aby se breakfest TV ČT vrátila tam, kde je její raison d'etre, tedy do sféry ranních užitečných informací...
Přestože Ivan Kytka už po sedmi týdnech odchází, věci už se nevrátily do původního stavu. Ani vlastně nemohly, neboť Studenovský s Doležalem už byli pryč, byl tu nový šéfredaktor Šámal. Kromě toho si redakce poprvé úspěšně vyzkoušela vzpouru, tentokrát ještě formou pasivní rezistence.
Politici využívají oslabení ČT - zpravodajství opět na tapetě
Problémy ředitelování Jakuba Puchalského, které vyvrcholily v roce 1999, a které spočívaly spíše v nezvládnutém řízení podniku a programové tvorby ČT, než v nějakých úletech zpravodajské redakce, se velice hodil naší politické sféře, která už začínala tiše zbrojit na příští volby.
Když 26.ledna Jirákova Rada ČT namísto padlého Puchalského nedosazuje oposmluvního favorita Kamila Čermáka, ale Dušana Chmelíčka, podepisuje si tím ortel smrti - 10.března ji Sněmovna celou odvolává. A tak po dvou letech relativního klidu nastává pro zpravodajství ČT opět neklidná doba. Po kolikáte již?
Novou Radu ČT zvolila Sněmovna 13.dubna. Také tato Rada se nadšeně pustila do své práce vybavena touhou "dávat věci do pořádku" a vybavena absencí zkušenosti, jak toho dosáhnout.
Spoléhám na pamět čtenářů, takže nebudu opakovat vše, co se od té doby odehrálo - nový ředitel přivádí do ČT Jiřího Hodače a vytváří pro něj střechovou funkci ředitele zpravodajství, jež pokrývá zpravodajství, publicistiku a sport. 5.června je na příkaz Jiřího Hodače odvolán Roman Prorok ze své funkce moderátora pořadu V pravé poledne, 15.června skládá svoji funkci šéfredaktor Zdeněk Šámal, když odmítá bezvýhradně uposlechnout Hodačův (Chmelíčkův??) příkaz. V červenci to pro změnu zabalil Jiří Hodač s tím, že Chmelíček mu neposkytuje dostatečnou podporu pro jeho reformy.
A co hůře, zpravodajství ČT se stává pro Radu ČT zase jednou (vzpomeňme na Mathého v roce 1997) fackovacím panákem a účelově používaným argumentem proti řediteli, který nevyhovuje jejím představám. Stačí připomenout kritiku Rady ČT, která tvrdila, že zpravodajské krytí výročních zasedání MMF a SB v Praze letos v září nebylo dostatečné, přestože dodatečný monitoring přinesl důkazy o opaku.
Komu vyhovuje negativní obraz úrovně TV zpravodajství?
Hasební plán Nikolaj Savického (viz Britské listy 22.12.), který mě podnítil k sepsání tohoto traktátu, až příliš jednostranně sleduje zájem zachovat kontinuitu vysílacího schematu a programové politiky ČT, aniž by žádal od nového vedení podobné garance ve věci zpravodajství (moratorium na změny by podle Savického mělo platit "ve všech oblastech s výjimkou zpravodajství"). Jakoby tím, že sedí na Velkých Kavkách a problémy lidí pracujících v OTN ho tolik nezajímají, příliš podlehl tezi Rady ČT a některých našich politiků o "neutěšené úrovni české televizní žurnalistiky", což některé lidi může vést k závěru, že zpravodajství ČT nestojí za nic a vyžaduje zásadní změnu, nejlépe s lidmi, kteří by vyhovovali kritériím oposmlouvy.
K vytvoření tohoto negativního obrazu přispívala i kritika zpravodajství a publicistiky ČT z počítačů Jana Čulíka a Tomáše Peciny v Britských listech, která nejednou opouštěla pozici korektní analýzy a dostávala se do pozic předpojaté kritiky za každou cenu, kritiky vycházející z abstraktně pojatých absolutních kritérií, kterým chybí znalost zcela konkrétních problémů televizní praxe.
Škoda, že nemám k dispozici záznamy e-mailových výměn s panem Čulíkem, kde mu tuto hyperkritičnost vytýkám. Jan Čulík mně zase naopak vyčítá, že svoji tezí "Nestřílejte na pianistu, hraje nejlépe jak umí" nadržuji statu quo a bráním odstraňování nedostatků ve zpravodajství ČT.
V tomto ohledu mám jednu špatnou zkušenost. Někdy před dvěma roky jsem byl zpovídán redaktorkou LN, co si myslím o změnách ve zpravodajství učiněných od počátku Puchalského éry. Dlouho jsem odolával naléhání na druhé straně telefonu (jak jsem později zjistil, redaktorka Tvarůžková tenkrát nastoupila do našeho 1.ročníku, a o médiích toho moc nevěděla), abych řekl jednoznačné stanovisko, neboť podle mého názoru ten základ se příliš nezměnil, i když bylo vidět, že Události začínají nadbíhat divákům Novy. Ale pak jsem připustil, že výměna moderátorů v jednadvacítce se projevila na poklesu její kvality (měl jsem na mysli tehdy začínajícího nejistého Častvaje, který podle mého názoru se později jako moderátor velice vylepšil), a náhle jsem se dostal do společnosti "mediálního experta" Brunclíka a jednostranně interpretovaného výzkumu agentury Innovatio pod silně kritický titulek Lidových novin. A když poslankyně Kateřina Dostálová potřebovala podpořit svůj útok na zpravodajství ČT, využila argumentu "vždyť i ten Šmíd to říká, že zprávy jsou špatné."
Tím chci naznačit, že Jan Čulík a Tomáš Pecina velice nahrávají do rukou těm, kterým vyhovuje, když jsou redaktoři ČT pod palbou a v defenzivě. Vzpomeňme jenom případ Romana Proroka, tepaného soustavně panem Pecinou ve vzácné souhře s Janou Dědečkovou, která nemohla přenést přes srdce, že se dotkl její favoritky - senátorky Libuše Benešové, přestože si tato o to zesměšnění svoji nekompetentní replikou sama řekla. A tak jsme přišli nejen o Proroka (já vím, přičinili se o to také jiní), ale i o jedinou seriozní televizní politickou debatu, v níž nešlo jenom o přetlačování politiků, ale také o aktuální problémy této společnosti. Namísto toho jsme dostali další rádoby konfrontační show Na ostro. Hurá!!
Po pravdě řečeno, jak Jan Čulík, tak i já jsme outsideři, kteří problémy zpravodajství ČT mohou hodnotit jenom zvnějšku, na základě programových výstupů a podle toho, co se jak komu zevnitř donese. Proti Janu Čulíkovi mám drobnou výhodu v tom, že jsem kdysi dávno v televizním zpravodajství pracoval, a že některé zdejší lidi znám osobně jako své bývalé studenty.
Jedním jsem si však jist i jako outsider. Zpravodajství ČT by nemělo být Kartágem, které má být soustavně kritizováno a ničeno (viz Jan Čulík a politici), ale mělo by dostat šanci pod rozumnými a schopnými šéfy, kteří by vhodným systémem organizace práce a svým rozhodováním byli schopni vytvořit jakési síto, jež zachytí kvalitu a nechá propadnout nekvalitu televizní zpravodajské a publicistické profese. To se však nedá dělat v podmínkách permanentních konfrontací a útoků zvenčí, které zpravodajství ČT pronásledují už několik let, přinejmenším od nástupu Jirákovy Rady ČT.
Že tyto útoky situaci spíše zhoršují než zlepšují, budiž dokladováno na současném stavu. Každá konfrontace a každý útok vyvolávající pocit ohrožení posiluje tendence, v nichž pro udržení se v zaměstnání a v pozici nejsou rozhodující pracovní kvality, ale bezvýhradná loajalita ke kolektivu, schopnost "držet basu" a tolerovat nedostatky svých kolegů, být součástí vzájemně se podporujících konexí.
Barikády a bitvy ženou lidi do houfu
Tím, že čerpám informace jen z internetu, a že jsem kvůli svému prázdninovému pobytu v zahraničí vzdálen od bezprostředního styku s realitou, nejsem schopen kvalifikovaně se vyjádřit k současné krizi v ČT, ani k tomu, kdo za to může, kdo je v právu nebo kdo by měl být potrestán. Co mě však na současné válce zpravodajců ČT s Hodačem deprimuje, je to, jak vývoj událostí nahnal do houfu protihodačovské fronty lidi různých lidských i profesních kvalit.
A tak ve frontě, která se Hodačovi postavila - a to způsobem, o kterém nejsem přesvědčen, že byl přiměřený a až do příchodu Jany Bobošíkové ani oprávněný -, vidím na jedné straně lidi, kteří celou tu akci podle mého názoru rozjeli z existenčních důvodů, neboť případná reorganizace pro ně znamenala osobní hrozbu (vždyť například Hodač se v létě nijak netajil se svými výhradami proti jmenování Mrnky do čela publicistiky), nebo kteří tušili, že by nemuseli ve změněných podmínkách svými kvalitami obstát (jmenovat budu pouze ty, které osobně znám jako studenty i novináře - zde například mám na mysli Jiřího F.Potužníka) za asistence všech, co nechtějí, aby se na zaběhaném statu quo něco měnilo.
A spolu s těmito lidmi v jedné řadě vidím zaměstnance a redaktory zpravodajství, o nichž si myslím, že umějí odvádět dobrou zpravodajskou práci a nemusejí se žádného zpřísnění kritérií bát (převedeno opět na naše studenty - např. Filip Černý, ale mohl bych to vztáhnout na mnohem širší kolektiv, mám na mysli třeba "krajánky" v regionech, některé zahraničáře atd.), což mě přesvědčuje o tom, že ta hrozba pro nezávislou žurnalistickou práci pod nekompetentním vedením byla reálná.
Nejsem schopen vysvětlit, kdo tu situaci tak zmanipuloval, zda za to může výhradně Hodač a jeho sloní šlapání v porcelánu nebo tu konfrontační situaci vyhrotila Bobošíková a její údajné zupácké jednání nebo vůdci rebelantů, kteří potřebovali situaci dostat tam, kde je dnes.
Ale jsem schopen pochopit, že někdy existuje pouze volba ano-ne a člověk ji musí přijmout, i když se tím dostane na jednu stranu barikády s lidmi, se kterými by se jinak nekamarádil, a i když ne se vším, co se na té straně barikády děje, může souhlasit. Proto se Filipu Černému, Liboru Dvořákovi a jiným nedivím, přestože k té rebelii mám kritické výhrady.
Situace se vyvinula tak jak se vyvinula a to, co se stalo, se nemůže odestát. Bohužel. Proč bohužel? Protože podle mého názoru se nějaká důkladná reforma zpravodajství ČT a prosévání zrna od plev opět odkládá. O tom, kdo zůstane, kdo odejde, kdo povýší a kdo poníží, budou opět rozhodovat nikoli pracovní a žurnalistické kvality, ale to, kdo na jaké straně stál, a jak bude loajální k novým vítězům.
Ti, co volali po tom, že Kartágo musí být zničeno, mohou být spokojeni. Ať už spor dopadne jakkoli, bude se začínat opět od začátku. Někteří lidé budou vyhozeni, někteří raději odejdou sami, opět bude poptávka po nových nepopsaných listech, což je ještě ta příznivější varianta. Neboť se také může stát to, že nastoupí listy popsané, a to ideologickými nebo partajně politickými náklonostmi. Že jsem příliš velký pesimista? Možná, má to však tu výhodu, že v budoucnu mohu být překvapován jen příjemně - buď se budu těšit úspěšností své prognózy nebo tím, že nevyšla, a že zpravodajství ČT se s novými lidmi pronikavě zlepší. (Ale ono to asi dopadne spíše po česku, do ztracena.)
Uděláme-li bilanci uplynulých deseti let historie zpravodajství ČT, pak se znovu táži: Může se v takových podmínkách zlepšovat kvalita práce? Může v takových podmínkách vyrůst nějaká autorita, vzniknout nějaký vzor? A pokud vyroste, udrží se v ČT nebo raději odejde do klidnějších vod? V podmínkách neustálé kritiky a konfrontace zanášené sem zvenčí, naposledy nekvalifikovanými rozhodnutími Rad ČT nominovaných podle politického klíče?
Milan Šmíd
P.S. Toto jsem psal ve dnech 27.-31.12.2000. Vzhledem ke své fyzické vzdálenosti od konfliktu jsem se nechtěl vyjadřovat k vlastnímu sporu. Konec konců jsem odkázán jenom na média a dobře vím, jak umějí zkreslit pohled na realitu. Nicméně zaujetí nějakého stanoviska se asi vyhnout nemůžu. Koneckonců mě k tomu nabádá i vlastní syn v e-zinu Neviditelný pes. Takže od začátku:
1. Rada ČT provedla jmenování nového ředitele amatérsky a bez zohlednění Hodačových schopností řídit ČT. Měla si nechat vysvětlit nejen, co chce Hodač udělat (nepochybuji o tom, že jeho projekt inspirovaný britskými dokumenty by vyhověl i náročným britským standardům, ale proč není už na internetu??), ale jak toho chce také dosáhnout. Zde se měla vzít v úvahu i Hodačova konfliktní historie ve zpravodajství a Rada ČT se měla Hodače zeptat, jaký tým si do ČT přivede.
2. Pokud nejde o revoluci nebo puč, tak se vedení nějaké organizace předává nikoli ze dne na den, ale v určitém časovém rozmezí a rovněž nový ředitel si zásadní personální změny předjedná. Opět - nestalo se.
3. Zkušenosti s Hodačovým direktivním řízením formou příkazů, o nichž se nediskutuje, dávaly dobrý důvod k protestům proti jeho jmenování v redakci zpravodajství ČT. Tím spíše, když si vybral jako ředitelku zpravodajství další konfliktní osobu, navíc obchodně a příbuzensky zainteresovanou do nejrůznějších servisních služeb pro sféru českého byznysu a politiky.
4. Ovšem forma protestu byla neadekvátní. Pokud kolektiv zpravodajství ČT s novými šéfy nesouhlasil, měl jít do stávky, možná i okupační (ve věcech pracovně právních sporů a vedení stávek nejsem dostatečně silný v kramflecích), ale důvody svého protestu měl ventilovat v jiných médiích. Od 19.15 by bylo na ČT 45 minut jen zrnění či titulek, ale bylo by to pořád čistší, než se vystavit obviňování, že si rebelové protiprávně přisvojují něco, co jim nepatří - a ona ta budova a zařízení OTN těm redaktorům ČT skutečně nepatří.
5. Přítomnost poslanců se spacáky ve velíně OTN mne šokovala. nemám k tomu více co říci. Proč? Protože tím byl dán veřejnosti jasný signál - nevěřte na demokracii, nevěřte, že demokratický politický systém může fungovat a věci napravovat, nevěřte, že lze něčeho dosáhnout diskusí a standardními postupy, které nabízí politický systém. Rozdávejme si to s politickými protivníky nejraději v ulicích a na náměstích tak, jako když jsme bojovali proti nedemokratickému režimu jedné strany. Ale cožpak je současný politický systém srovnatelný s tím předchozím???? A pokud nám hrozí nová totalita, pak by měla být odhalena před očima všech v parlamentu, v médiích, ve svobodné diskusi, kde budou předkládány argumenty a ne politické fráze a nálepky.
Já vím, že čtyřkoala namítá, že ve sněmovně nelze nic pořídit kvůli oposmlouvě. Ale já si myslím, že tu povinnost jít do sněmovny a tam veřejně o věcech diskutovat a třeba se nechat přehlasovat, patří k povinnosti poslance. Ale ať se tím získá další důkaz amorální účelovosti oposmlouvy. Lidé přece nejsou hloupí a pokud se bobovize ukáže být služkou oposmluvních stran nebo hlásnou troubou českého klientelského byznysu, lidé to zaregistrují a budou alespoň vědět, koho mají v příštích volbách volit. Nebo jsem naivní a příliš důvěřuji zdravému rozumu našich občanů?
Z mého hlediska shrnuto a podtrženo: