Kdysi jsem se seznámila s Hanušem Bunzelem, člověkem, který si hrdě mohl říkat manager, i když v té době se tohle slovo nesmělo ani vyslovit. To byl člověk na svém místě, hodně pomáhal například Vaškovi Neckářovi, ale i jiným, třeba Olympicu nebo Karlu Gottovi. Škoda, že se nedožil doby po Listopadu 1989. Tenhle Hanuš Bunzel mě měl rád od mých začátků, od mého příchodu do Prahy. Chodil za mnou do Rokoka i na jiná místa a říkal, že se mnou má velké plány. Pomáhal mi sestavovat a pořádat samostatné koncerty. A měl jedno velké hobby - koníčky. Denně chodil do Chuchle, koně miloval.
www.aviso.cz
Michal Horáček
Se mnou to bylo vlastně prosté - na dostihy chodil chlap jménem Hanuš Bunzel. Dělal manažera Olympiku, Michala Tučného, Vaška Neckáře. Všechny znal a taky textaře Zdeňka Rytíře a seznámil nás. Řekl jsem mu, že bych rád psal texty k hudbě. A štěstí tomu chtělo, že on už nechtěl být textařem, ale skladatelem. Přečetl si moje kusy, líbily se mu, zhudebnil je a dal Petru Spálenému. Ten pak natočil první písničku s mým textem. A přišly další. Já pak šel za Hapkou, ale už jako někdo, o kom se ví.
Michal Horáček, studující miliardář, textař a někdejší hazardní hráč, HN 16.11.2006
Ladislav Verecký
Geniální manažer Hanuš Bunzel převedl Bacily i se zpěvákem pod agenturu SKP Ústí nad Labem, kde nebylo tak dusno. Potíže s režimem měl tak Neckář minimální, zato bizarní. Z popudu Deana Reeda, amerického zpěváka zapáleného pro ideály komunismu, orodovali chilští političtí běženci z Pinochetovy éry, aby směly Bacily se zpěvákem nosit dlouhé vlasy. Po dlouhém přemlouvání vstoupil Václav Neckář v roce 1983 do KSČ.
Zpěvák měl za to, že jeho členstvím ubude buzerace starých rockerů v kapele. Mýlil se.
Václav Neckář: Když udělám v textu chybu, lidi mi pomůžou, Magazín MF Dnes 27.9.2006
Václav Neckář
Ale pořád vzpomínám na svého jediného manažera, a to byl Hanuš Bunzel, který bohužel zemřel a žádný takový se zatím nenašel.
Natočil jsem i spousty blbostí, rozhovor s M.Homolovou, LN 17.8.2002
Václav Neckář
Máte-li na mysli můj podpis z prezenční listiny na shromáždění k Provolání uměleckých svazů konaném v Národním divadle a poté speciálně pro umělce "lehčí múzy" v Divadle hudby před čtvrt stoletím, který byl později kvalifikován jako podpis pod tzv. antichartu, tak ten můj tam určitě chybí. V době konání shromáždění jsem byl angažován ve Friedrichstadt Palastu v Berlíně a přesto, že jsem byl telefonicky vyzván Pragokoncertem, abych do Prahy přijel, odmítl jsem - v době generálních zkoušek to prostě bylo absurdní. Když jsem se po několika týdnech vrátil do Prahy, dočetl jsem se v Rudém právu, že jsem se dodatečně telegraficky připojil. Věřte mi, že jsem žádný telegram z Berlína neposílal. Pátral jsem, kdo to mohl za mne poslat, a můj manažer (tedy neoficiální - oficiálně přece tato funkce neexistovala) Hanuš Bunzel mi řekl: "Hele, chceš udržet kapelu, chceš zpívat? - Švýcaři nás neosvoboděj. Tak to nech být." A bylo. Takže jsem proti tomu ani neprotestoval. Ostatně můj podpis se dá lehce sehnat i z jiných prezenčních listin různých aktivů pořádaných v té době např. Pražským kulturním střediskem. Nepozoruji na sobě kromě více kil žádný handicap, možná až po našem rozhovoru...
Anticharta po 25 letech, LN 24.1.2002
Václav Neckář
MH: Vždycky jste býval člověk překypující energií. Po roce 1990 jako byste najednou neměl sílu za sebe bojovat.
VN: Já to neuměl nikdy. Kdysi jsem měl to štěstí, že se kolem mě sešli lidi, kteří to udělali za mě. Na začátku Bacilů se o mě staral Hanuš Bunzel, skvělý, ve své branži naprosto výjimečný manažer. Díky němu jsem se tehdy dostal na špičku a udržel se v ní. Jeho heslo znělo: "Vašku, nemůžeš nikdy sám o sobě říkat, jak jsi dobrej, musíš mít někoho, kdo to řekne za tebe." Měl pravdu. Jenže Hanuš v roce 1986 zemřel a dneska mi velice chybí, protože jsem pak nikoho takového už nenašel.
Václav Neckář: Mám starosti, rozhovor s M.Homolovou, LN 3.3.2001