PŘÍLOHA Louče
Česká televize jako instituce veřejné služby vznikala postupně v procesu zásadních přeměn politického systému, které probíhaly po listopadu 1989 v tehdejším Československu.
Aby se čerstvě nabytá svoboda projevu nestala jen přechodnou revoluční epizodou, bylo třeba pro ni vytvořit spolehlivý právní rámec a takové systémové a organizační předpoklady, které by zcela znemožnily, nebo alespoň ztížily možnost recidivy autoritářského zacházení s médii ze strany nositelů státní moci.
Zatímco v oblasti tiskových médií stačilo odstranit cenzuru a deregulovat podmínky vydávání novin a časopisů, oblast elektronických médií rozhlasu a televize stála před úkolem zcela přebudovat dosavadní systém založený na činnosti dvou monopolních státních organizací.
Z veřejných diskusí a často protichůdných představ o budoucnosti rozhlasového a televizního vysílání v Československu se postupně vykrystalizovaly tři cíle, které určovaly vývoj v první porevoluční etapě vývoje. V té době panovala všeobecná shoda o tom, že je třeba:
1. demonopolizovat rozhlasové a televizní vysílání,
2. federalizovat stávající centralistický systém organizace vysílání,
3. přeměnit státní organizace Československého rozhlasu a Československé televize v moderní nezávislé vysílací instituce veřejné služby.
Vznik České televize logicky vyplynul z naplňování uvedených cílů. Předcházelo mu rozdělení mediálních kompetencí mezi Českou a Slovenskou republiku, ke kterému došlo v březnu 1991. Krátce po něm, v květnu 1991, zákon Slovenské národní rady vyčlenil Slovenskou televizi z Československé televize jako samostatnou instituci.
V zájmu symetrie transformované vysílací scény Česká národní rada o pět měsíců později, 7. listopadu 1991 ustavila zákonem č.483/1991 Sb. samostatnou organizaci Českou televizi. Také Česká televize nevznikala na zelené louce, ale vyčlenila se z Československé televize, na které zůstala odpovědnost jen za celostátní federální zpravodajství, vysílání federálního programu F1 a mezinárodní styky.
V nově vytvořeném systému, ve kterém spolupracovaly tři vysílací subjekty (státní ČST a veřejnoprávní ČT a ST), Česká televize a Slovenská televízia přispívaly svojí programovou tvorbou do federálního programu F1 a samy hospodařily s národními okruhy ČTV a ST někdejšího druhého programu ČST.
Vznik České televize k 1. lednu 1992 byl převratnou událostí především v tom, že Česká televize byla ustavena již jako vysílací organizace veřejné služby, jako na státu nezávislá instituce, jejíž programové poslání, struktura, financování a kontrola odpovídala v základních rysech standardním modelům evropských demokracií.
Co se dnes zdá samozřejmostí, je třeba vidět na pozadí tehdejší názorové neujasněnosti v tom, jak by se měl systém vysílání u nás vyvíjet, na pozadí faktu, že ještě v roce 1990 se ve vládním prohlášení federální vlády nachází věta: "Považujeme za potřebné zachovat státní vysílání rozhlasu a televize, protože jde o významný demokratický nástroj realizace informačních potřeb státu a společnosti a svébytný prvek národní kultury."
Při ustavení České televize sehrála významnou roli plodná názorová výměna odehrávající se v rámci Rady Evropy, jejímž členem se Československo v roce 1991 stalo. Rezoluce 1147 Parlamentního shromáždění RE o parlamentní odpovědnosti za demokratickou reformu vysílání se stala vodítkem našim zákonodárcům, kteří zákon 483/1991 koncipovali.
Od federace k samostatnosti
Týden před tím, než Česká národní rada založila zákonem Českou televizi, Federální shromáždění přijalo 30. října zákon č. 468/91 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Nový zákon demonopolizoval rozhlasovou a televizní scénu, umožnil vysílání soukromým subjektům na základě udělování licence, definoval provozovatele ze zákona i jejich povinnosti a oprávnění, a položil tak základy nového duálního systému vysílání, jehož podstata spočívá ve vyvážené koexistenci veřejnoprávního a soukromého vysílacího sektoru.
Oba zákony zakotvily Českou televizi v právním systému České republiky, vyvázaly ji z podřízenosti výkonných orgánů státu a státního rozpočtu, takže mohla od ledna 1992 vystupovat jako na vládě nezávislý subjekt, který se zodpovídá pouze veřejnosti prostřednictvím k tomu ustanoveného orgánu Rady ČT, jež má odpovědnost vůči zřizovatelům – demokraticky zvoleným zákonodárcům.
Původně plánovaný federalizovaný systém vysílání veřejné služby se však nepodařilo uvést do života. Pokus o odstátnění federální Československé televize na jaře roku 1992 ztroskotal na předvolební atmosféře ve Federálním shromáždění.
Výsledky voleb z června 1992 nastartovaly proces rozpadu federace, ale také změnily směr budoucího vývoje české vysílací scény.
Československá televize jako státem dotovaná rozpočtová organizace zanikla současně s koncem federálního Československa. V platnosti zůstal federální vysílací zákon 468/1991, který mimo jiné stanovil, že veřejný sektor televizního vysílání bude užívat dvě celoplošné sítě vysílacích frekvencí a soukromý sektor bude mít k dispozici všechny ostatní frekvence, především síť vysílačů, na nichž se od roku 1990 vysílal „otevřený" (s účastí mezinárodních vysílatelů a nezávislých producentů) kanál OK3.
Vítězná koalice stran pravé části politického spektra v České republice však měla odlišný názor na proporce duálního systému vysílání.
Zákonem 36/1993, přijatým těsně před rozpadem federace, Česká národní rada na jedné straně stanovila Českou televizi jako jediného dědice zaniklé Československé televize v českých zemích, na druhé straně jí však trvale svěřila jen jednu celoplošnou síť frekvencí.
V České národní radě, pozdější Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, v prosinci 1992 převážil názor, že k plnění úkolů veřejné služby České televizi postačí jeden televizní program. Druhý celoplošný okruh byl proto určen k odevzdání soukromému provozovateli. Další sadu frekvencí, na kterých vysílal program OK3, dostala Česká televize jen do dočasné správy, a to do konce roku 1995.
Ve druhém roce své existence tak vstoupila Česká televize do zcela odlišných podmínek, než za jakých vznikla: Stala se hlavním a zatím stále jediným provozovatelem televizního vysílání v novém státě – České republice. Dostala do správy tři vysílací okruhy, ale dva z nich pouze dočasně. Zákon 483/1991 jí od 1. ledna 1993 snížil limit vysílané reklamy ze tří procent na jedno procento celkového vysílacího času ČT1 a ČT2 a zákon 36/1993 jí v zájmu názorové plurality uložil, aby po dobu trvání svého vysílacího monopolu vysílala na prvním a na druhém programu dvě nezávislá a navzájem si konkurující zpravodajství.
Tři vysílací okruhy dostaly nové názvy. Bývalý program ČTV se stal hlavním programem ČT1, česká síť vysílačů zaniklého federálního programu F1 se změnila na program ČT2 a „otevřený“ kanál OK3 začal od ledna 1993 vysílat pod názvem ČT3. Vysílání programů ČT1 a ČT3 mezitím opustilo soustavu barevné televize SECAM a přešlo na soustavu PAL; SECAMu zbýval na ČT2 do vzniku Novy už jenom rok života
Život s komerční konkurencí
Do nové samostatné existence vstupovala Česká televize v době, ve které jí veřejné mínění příliš nepřálo. Názorová atmosféra ve společnosti, jejímž odrazem bylo i volební vítězství pravicové koalice vedené ODS, žádala liberalizaci trhu a rychlou privatizaci, od které si veřejnost slibovala, že nastolením konkurenčního prostředí zajistí zlepšování kvality služeb a rychlejší transformaci ekonomiky.
V tomto kontextu byla Česká televize v médiích občas představována jako nenasytný státní monopolista se zvýhodněným postavením na trhu a garantovaným příjmem, navíc jako neefektivní instituce, která se ve svých pracovních návycích nedokázala zbavit dědictví minulosti.
Právě obavy před přetrvávajícím dominantním postavením České televize vedly naše zákonodárce k tomu, že se snažili vytvořit co nejpříznivější podmínky komerční konkurenci.
Již v roce 1993 se na scéně objevila první soukromá komerční televize - pražská Premiéra TV. Začala vysílat v Praze 20. června 1993 s licencí, kterou ji udělila Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání v listopadu 1992. Premiéra TV vysílající pouze v Praze nebyla se svým regionálním dosahem a laciným a jednoduchým programem pro Českou televizi vážnějším konkurentem.
Výzvou pro Českou televizi se stal až program televize Nova, jejíž vysílání od 4. února 1994 zajišťovala Česká nezávislá televizní společnost, společný podnik držitele licence CET 21, amerického investora CEDC/CME a České spořitelny.
V průběhu čtyř měsíců získala televize Nova větší sledovanost než oba programy České televize dohromady a v podstatě splnila to, co se od ní očekávalo. Přinesla na českou televizní scénu změnu, oživení, nové tváře, novou dynamiku programového plánování s využitím osvědčených nástrojů komerčních televizí: amerických seriálů, akčních filmů, zábavných show a dravé až senzacechtivé publicistiky.
Česká televize nečekala na příchod komerčního konkurenta s rukama v klíně. Do roku 1994 vstoupila s novým vysílacím schématem, novou strukturou zpravodajství, novými pořady. Navíc už v předešlém roce zavedla některé programové inovace. Odstartovala vysílání ranního informačně zábavného bloku Studio 6, tzv. breakfast TV, a od října 1993 zařazovala po běžném programu na ČT1 výběr z Teletextu, čímž vlastně docílila nepřetržitého, čtyřiadvacetihodinového vysílání.
Přesto však skoro další dva roky žila Česká televize ve stínu diváckého úspěchu televize Nova a stál před ní nelehký úkol: přesvědčit veřejnost a zákonodárce o tom, že nekomerční televize veřejné služby je pro televizního diváka přínosem, že stojí za to ji podpořit a že by bylo vhodné jí vyhradit nikoli jeden, ale dva vysílací okruhy.
Zápas o veřejné mínění a o druhý program
Ovládnutí trhu televizní reklamy televizí Nova znamenalo pro Českou televizi významný úbytek slibně se rozvíjejících reklamních příjmů. Vzhledem k tomu, že výše televizního poplatku, stanovená v dubnu 1991 na 50 korun, se dále neměnila, musela Česká televize v roce 1995 poprvé sáhnout do rezerv vytvořených v předešlých letech.
Dalším limitujícím činitelem programových koncepcí byl omezený dosah programu ČT2, který se vysílal na frekvencích bývalého otevřeného kanálu OK3. Ačkoliv Česká televize ve spolupráci s Českými radiokomunikacemi dosah tohoto vysílání průběžně rozšiřovala, byl v roce 1994 signál ČT2 stále ještě nedostupný nejméně pro čtvrtinu populace, a tíha veřejné služby tudíž spočívala na programu ČT1.
V konfrontaci s fenoménem dravé a divácky úspěšné komerční televize Nova se Česká televize rozhodla pro promyšlenou, a jak se později ukázalo, také účinnou programovou strategii, explicitně vyjádřenou v programových plánech na rok 1995.
Podstatou této strategie byla diferenciace dvou vysílaných programů tak, že program ČT1, aniž by zanedbával povinnosti veřejné služby ukládané zákonem, se zaměřil na divácky atraktivnější programové typy a pořady, zatímco program ČT2 vycházel vstříc divákům se zájmem o specifická a náročnější témata.
Vztah dvou alternativních programů, které se navzájem doplňovaly, bylo možné naplno rozvinout až od září roku 1995, kdy vysílání programu ČT2 mohlo sledovat už více než 80 procent obyvatel České republiky.
Když se v Poslanecké sněmovně rozhodovalo o tom, co se stane s frekvencemi bývalého programu OK3, které zákon svěřil České televizi jen do konce roku 1995, na straně České televize stál nejen kladný ohlas zvolené programové strategie respektující potřeby a zájmy menšinového diváka. Rozhodování zákonodárců ovlivňovala také kvalitativně nová situace české televizní scény, která se v průběhu tří let pronikavě změnila.
Televize Nova přesvědčila českou veřejnost nejen o svých přednostech, ale také o hranicích svých možností. Její programová nabídka nedosahovala rozmanitosti obvyklé u veřejnoprávních televizí, neboť se podřizovala zákonitostem provozu všech komerčních televizí: generovat co největší sledovanost s vynaložením co možná nejmenších nákladů. Je pochopitelné, že v takových provozních podmínkách některé žánry a programové typy, zvláště pak původní dokumentární, dětská a dramatická tvorba, se do výroby a do vysílání komerčních stanic nedostávají.
Zjednodušená a populistická tvrzení o tom, že komerční televize je schopna dodat divákům totéž, co nabízí poplatky financovaná televize veřejné služby, nenacházela v druhé polovině 90. let u veřejnosti už takový ohlas jako dřív.
Kromě toho televize Premiéra, od roku 1994 s novým vlastníkem Investiční a poštovní bankou, se začala od roku 1995 rozvíjet jako další, tedy již čtvrtý celoplošný program. Pokud by Poslanecká sněmovna rozhodla o privatizaci vysílacího okruhu, na němž byl od roku 1994 šířen program ČT2, pak by v oblasti terestrického televizního vysílání vznikl poměr 3:1 ve prospěch komerčních televizí, přičemž nedostatek vysílacích frekvencí již předem vylučoval vznik další celoplošné sítě.
Táž politická reprezentace, která se před třemi lety snažila oslabit někdejšího televizního monopolistu Českou televizi ve prospěch komerční konkurence, se nyní, po třech letech a ve změněných podmínkách, rozhodla v zájmu vyváženosti naší televizní scény posílit veřejný sektor tím, že novelou zákona o České televizi z prosince 1995 přidělila dočasné svěřené frekvence ČT2 České televizi natrvalo.
Bolavé místo – finance
Po letech reorganizací a právních nejistot vstupovala Česká televize do pátého roku své existence jako stabilizovaná instituce, které zákon přidělil dva vysílací okruhy a kterou veřejnost již přestala vnímat jako pozůstatek totalitního režimu. Česká televize se čím dál tím více začala prosazovat ve vědomí občanů jako jejich veřejná služba, jako nezastupitelná součást systému svobodných a nezávislých médií v demokratické společnosti.
Do popředí však začal vystupovat jiný problém – financování provozu. Rozpočet ČT na rok 1996 byl deficitní a skončil přebytkem jedině díky čerpání rezerv a díky odprodeji nemovitostí zděděných v Praze po federální Československé televizi. Opuštění těchto objektů bylo možné až po dokončení výstavby areálu na Kavčích horách, kam se soustředil provoz dříve dislokovaných pracovišť.
Inflační trendy, zvýšená hladina cen při nákupu a výrobě pořadů, kterou způsobila konkurence komerčních televizí na trhu televizní zábavy, stagnující příjmy z televizního poplatku a reklamy – to všechno zhoršovalo situaci České televize natolik, že už to nemohli zákonodárci ignorovat a koncem roku 1996 byl v Poslanecké sněmovně vznesen návrh na novelizaci mediálních zákonů předpokládající i zvýšení televizního poplatku.
V červnu roku 1997 parlament schválil zvýšení televizního poplatku z 50 na 75 korun. Tomuto kroku předcházela vzrušená debata v médiích a parlamentních kuloárech, při níž televize Nova žádala, aby současně se zvýšením televizního poplatku se veřejnoprávní televizi zakázalo vysílání reklam, neboť vyšší poplatek prý ohrožuje rozvoj a konkurenční schopnost komerčních televizí.
Tento argument však neuspěl. Při majetkových přesunech u televize Nova v letech 1996-7 se ukázalo, jak velké zisky a dividendy přinášelo vysílání jejím majitelům. Proti zákazu reklamy v České televizi se postavily i reklamní agentury, které se obávaly, že monopol Novy na televizní reklamu by zákonitě vedl k nevyhnutelnému nárůstu cen reklamního času.
Navýšení televizního poplatku od července 1997 pokrylo odkládané investice do modernizace techniky a náklady na údržbu budov na Kavčích horách. K redislokaci a modernizaci provozů došlo i ve studiu Brno a také ve studiu Ostrava, kterému povodně v roce 1997 způsobily škody blížící se hranici dvaceti milionů korun.
Přes obtíže, se kterými se její rozpočet potýká do dnešní doby, je Česká televize z hlediska svého financování v postkomunistické střední a východní Evropě unikátem. Od svého vzniku byla a je finančně soběstačná a za celých deset let se obešla bez dotací ze státního rozpočtu.
1998 – změna dostala přednost před stabilitou
Historie prvních deseti let České televize byla ve srovnání s postkomunistickými státy výjimečná ještě v dalším ohledu. Nikde jinde ve střední a východní Evropě se nestalo, aby ředitel veřejné televize vydržel ve funkci celé funkční období.
Personální stabilita managementu České televize prvních šesti let nebyla jen osobní zásluhou ředitele Ivo Mathé, ale také výsledkem mimořádně příznivé souhry okolností, která ochránila Českou televizi v prvních pěti letech její existence před seizmickými vlnami politických zemětřesení a vládních krizí. Česká televize vznikala v letech 1991-92 ve stínu federální Československé televize, mimo hlavní zájmovou oblast tehdejší československé politiky.
Po rozpadu Československa ji od politického vměšování na čas uchránila liberální doktrína vládnoucí koalice, která Českou televizi na jedné straně permanentně kritizovala, ale na druhé straně nápravu viděla v rychlém vytvoření konkurenčního prostředí. Svým způsobem se o ochranu České televize před politickými bouřemi zasloužila i televize Nova, která svým dominantním postavením u diváků odsunula veřejnoprávní televizi v uvažování stranických a politických stratégů až na druhou kolej.
Také výběr první Rady České televize jako kontrolního orgánu s pravomocí jmenovat a odvolávat ředitele proběhl v roce 1991 mimo režii sekretariátů politických stran. Česká národní rada volila devět členů první Rady ČT na osobnostním základě, a nikoli podle kritérií politické příslušnosti či stranických sympatií.
Této radě, které předsedal astrofyzik Jiří Grygar, vypršel pětiletý mandát v lednu 1997. Při volbě nové Rady ČT se začalo uplatňovat stranické hledisko v tom smyslu, že při konečném hlasování se více než na osobnost jmenovaného přihlíželo k tomu, která politická strana ho nominovala.
Nová Rada ČT začala pracovat v březnu 1997 za předsednictví univerzitního pedagoga Jana Jiráka. O rok později musela rozhodnout o tom, kdo bude novým generálním ředitelem, až Ivo Mathé skončí své šestileté funkční období.
Ačkoli se Mathé ocitl v závěrečném výběru tří kandidátů, tajné hlasování 4. února 1998 rozhodlo, že novým generálním ředitelem ČT se stane mladý novinář se zkušenostmi z práce v BBC Jakub Puchalský.
Do rozhodování rady se promítl názor, který se v té době stále častěji objevoval ve veřejných diskusích a podle něhož by změna v České televizi měla dostat přednost před stabilitou. Také proto Jakub Puchalský jako představitel mladé generace dostal přednost před Ivem Mathé, kterému byla vyčítána malá ochota k radikálním změnám, jež od něj vyžadovali členové Rady ČT a část politické reprezentace.
Peoplemetry a kritika nízké sledovanosti
Česká televize, které si několik let politická scéna příliš nevšímala, se totiž od roku 1997 opět dostávala do popředí veřejného a kritického zájmu.
Rok 1997 byl pro všechny televize v České republice významný tím, že jejich Asociace televizních organizací ATO ve spolupráci se společností TN AGB MF zorganizovala od června měření sledovanosti tzv. peoplemetry, které mnohem přesněji než předchozí Media Projekt byly schopny zaregistrovat počet diváků sledujících daný pořad.
Ačkoli přesnější peoplemetry v celkových průměrech srazily pokles sledovanosti televize Nova o 10 procent a posílily ve výsledcích Českou televizi a televizi Prima, některé údaje peoplemetrového výzkumu o sledovanosti, zvláště zpravodajských relací ČT, vyvolaly velký ohlas.
Hlavní večerní zpravodajství ČT Události v 19.30 na prvním programu ČT1 zcela podlehlo konkurenci Televizních novin vysílaných ve stejném čase na Nově. Kanálové přepínače českých domácností byly z více než osmdesáti procent v 19.30 nastaveny na zpravodajství televize Nova. Zpravodajství ČT Události sledovalo méně než 10 procent všech televizních diváků. Česká televize se rozhodla situaci řešit tím, že od září 1997 předsunula vysílací čas Událostí o čtvrt hodinu na 19.15 hodin.
Malá procenta sledovanosti se stala vítanou záminkou pro kritiku České televize, přičemž tato kritika sílila úměrně vzrůstající nestabilitě českého politického prostředí, která vyvrcholila pádem vlády Václava Klause v prosinci 1997 a předčasnými volbami v roce 1998. Jestliže se po roce 1996 na politiky a obzvláště na vládní strany začala z médií valit kritika za nedostatky ekonomické reformy, politická scéna kontrovala všude tam, kde k tomu měla příležitost.
U České televize se tak dělo při hodnocení výročních zpráv Rady ČT. Jako důkaz špatné práce České televize se často využívaly i výsledky peoplemetrového měření sledovanosti. Vedlo to k tomu, že Česká televize na konci 90. let částečně podlehla lákání zvýšit procenta sledovanosti přejímáním metod práce komerční televize v programu i ve zpravodajství, včetně napodobování jejích vnějších formálních prvků.
Praxe však ukázala, že zvyšování sledovanosti za každou cenu, včetně zařazení kontroverzního seriálu o majoru Zemanovi v roce 1999 do hlavního vysílacího času, prestiži veřejné služby spíše uškodilo, než pomohlo. I když sledovanost je bezesporu mírou diváckého úspěchu, nemůže být jediným kritériem úspěšnosti plnění veřejné služby, která by měla udržet jistou kvalitativní úroveň i u těch pořadů, které jsou určeny masovému publiku.
Televize veřejné služby v evropském a českém kontextu
Na sklonku devadesátých let nabyla na intenzitě diskuse o tzv. veřejnoprávnosti, tedy o tom, co by mělo být hlavní náplní veřejné služby, kterou poskytuje svým vysíláním Česká televize.
Většinou jde o vyjasňování a konkretizování obsahu obecných pojmů, protože v hlavních obrysech a v rámcové definici panuje poměrně snadno dosažitelná shoda. Stačí se opřít o řadu evropských dokumentů, ať už pocházejí z diskusních fór Rady Evropy nebo z bruselských kanceláří Evropské unie.
Za všechny je možné připomenout dokument Budoucnost vysílání veřejné služby ministerské konference Rady Evropy o médiích, která se konala v Praze v prosinci roku 1994 . Nebo Protokol o vysílání veřejné služby, který byl v roce 1997 připojen ke Smlouvě o Evropské unii a Evropském společenství.
Ve všech těchto dokumentech se opakuje základní teze: existence vysílání veřejné služby má bezprostřední vazbu na demokratické, sociální a kulturní potřeby každé společnosti, a navíc toto vysílání přispívá k mediální pluralitě v daných zemích.
Vysílání veřejné služby vychází z evropské kulturní tradice a evropské státy sdružené v Evropské unii je podporují, protože, jak uvádí rezoluce Evropské rady o veřejném vysílání z 25. ledna 1999, „má životní význam pro zajištění demokracie, plurality, sociální soudržnosti a jazykové rozmanitosti.“ (viz Resolution of the Council Concerning Public Service Broadcasting, In: Official Journal of the European Council 199/C 30/01).
Česká televize se již při svém vzniku před deseti lety přihlásila k tradici veřejné služby, pro kterou vysílání programu není pouhým obchodním podnikáním, ale také šířením kulturního obsahu, který může ovlivňovat veřejné mínění a působit na utváření hodnot ve společnosti.
Při ohlédnutí za uplynulým desetiletím je možné Českou televizi kritizovat za to, že službu veřejnosti nevykonávala vždy v dostatečném rozsahu nebo v dostatečné kvalitě, nelze jí však upřít, že v základních rysech svoji funkci, a tím i raison d'être své existence, naplňovala a naplňuje. A to jak v oblasti poskytování informací, tak v procesu utváření původní audiovizuální kultury.
Stačí připomenout, že v průběhu čtyř parlamentních předvolebních kampaní uplynulého desetiletí nedošlo k tomu, že by Česká televize opustila svůj vyvážený a nestranný postoj k soutěžícím politickým stranám, nebo k tomu, že by nepokrytě sloužila vládnoucím stranám tak, jak jsme toho byli svědky v sousedních zemích bývalého východního bloku.
Přínos České televize pro původní českou audiovizuální tvorbu vystupuje výrazně na povrch právě v historické perspektivě. Byla to Česká televize, která poskytla domácí kinematografii pomoc a podporu právě ve chvílích, kdy český filmový průmysl musel překonávat kritickou fázi transformace své výrobní základny.
I když uplynulé desetiletí v České televizi nebylo vzhledem k daným ekonomickým podmínkám příznivě nakloněno velkým a nákladným televizním projektům, archivy České televize dnes uchovávají pořady, které – zvláště v žánru televizního dokumentu – se staly cenným svědectvím a také trvalým kulturním dědictvím doby, kterou česká společnost prožívala.
V této souvislosti se vnucuje otázka: kdo by takové národní audiovizuální kulturní dědictví vytvářel a kdo by o ně pečoval, kdyby zde vysílání veřejné služby neexistovalo? To není výčitka směrem ke komerčním televizím jako spíše konstatování objektivní skutečnosti, že přínos komerční televize k domácí audiovizuální kultuře je omezen převážně na žánr zábavných pořadů.
Některých věcí si vážíme teprve až ve chvíli, když jsme o ně přišli, což si někdy neuvědomují ti kritici České televize, kteří při své nespokojenosti s úrovní poskytovaných služeb jsou schopni s vaničkou vylít i dítě.
Za Českou televizi jako vysílatele veřejné služby zatím neexistuje náhrada nebo alternativa. Komerční televize stále nejsou schopny nabídnout srovnatelné služby, které by poskytovaly na základě tržních a ziskových mechanismů.
Jak ukazují příklady ze zahraničí, úkoly veřejné služby kladené společností na veřejnoprávní vysílatele se dnes neomezují na vysílaný program. Od veřejného sektoru se očekává, že se svými investicemi a službami aktivně zapojí do budování infrastruktury nových médií, ať už je to digitální televize nebo poskytování interaktivních datových služeb, které rozvoj telekomunikací umožňuje.
Televizní krize a její důsledky
Není účelem této bilanční úvahy hodnotit volbu a práci čtyř ředitelů České televize, kteří se v této funkci vystřídali od roku 1998. I když se úhel pohledu a interpretace jednotlivých událostí jednotlivých pozorovatelů mohou různit, některá fakta jsou natolik průkazná, že je musí respektovat každý, kdo je přístupný řeči věcných argumentů.
Fakt, že politické strany zastoupené v Poslanecké sněmovně projevily zvýšený zájem o získání vlivu v dosud politicky nezávislé České televizi, se projevil již při odvolání druhé Rady ČT v březnu roku 2000 poté, co tato prosadila svoji volbu generálního ředitele Dušana Chmelíčka. Důkazem nastoupeného trendu byla i volba v pořadí třetí Rady ČT, kterou provázelo politické manévrování natolik, že se jí podařilo zkompletovat až téměř v půli července 2000.
Dále je zcela nesporné, že při odvolávání ředitele Dušana Chmelíčka a při urychlené volbě Jiřího Hodače v prosinci 2000 se do věcného rozhodování nepříznivě mísily vlivy pocházející z manévrování politických stran a jejich reprezentantů.
I když diskuse o příčinách a průběhu zimní televizní krize jsou do dnešního dne konfliktním tématem, v něm se jen těžko dosahuje názorové shody, některé její události a jejich charakter se staly výpovědí svého druhu o stavu české společnosti na počátku nového tisíciletí.
Masové demonstrace v Praze na podporu stávky zaměstnanců ČT, jakkoli nebyly prosty prvků manipulace ze strany stávkujících, se staly důkazem, že nikoli nevýznamná část veřejnosti přijala koncept České televize jako nezávislého vysílatele veřejné služby za svůj a že je ochotna jej hájit a ostře se postavit proti jakémukoli politickému vměšování do činnosti ČT, až už hrozba tohoto vměšování je skutečná nebo jenom zdánlivá, virtuálně mediální.
Dalším pozitivním rysem televizní krize bylo to, že se řešila demokratickými prostředky, na půdě parlamentu, před očima veřejnosti. Přestože novela zákona o České televizi má daleko k dokonalosti, zpřesnila definici úkolu veřejné služby a alespoň částečně změnila systém výběru a následné nominace členů Rady ČT.
Negativním důsledkem televizní krize se stal pokles prestiže České televize u té části veřejnosti, která je přesvědčena o tom, že stávkující zaměstnanci ČT hájili jen své vlastní zájmy, a která dodnes odsuzuje neloajální postoj televizních odborů vůči legálně jmenovanému vedení Jiřího Hodače.
Úkol, před kterým stojí Česká televize na prahu druhého desetiletí své existence, se tedy příliš neliší od cíle, o jehož naplnění usilovala ve své první dekádě. Získávání důvěry široké veřejnosti je totiž nikdy nekončící proces. Proto se Česká televize musí i nadále snažit, aby kvalitou svých služeb přesvědčila občany i jejich svobodně zvolené reprezentanty o tom, že nezisková televize veřejné služby je natolik užitečnou součástí pluralitní demokratické společnosti, že stojí za to ji morálně i materiálně podpořit.